Christchurch aneb čekání na Káťu

Odjezd z Port Ligar po skoro třech týdnech probíhal celkem hekticky. S Johnem sme si dlouho do noci plánovali 2 treky v Mt. Richmond Forest Parku - z postelí sme se pak vykopávali dost pomalu a když už jsme odjeli, tak John zapadl a nevyjel na "hlavní cestu". Do Renwicku, jakožto místa odstavení jednoho z aut a nákupu jídla na cestu, jsme se dostali až kolem poledne. Tož jsme rozhodli nikam nespěchat, jeden trek zcela vynechat a ten druhej nejspíš natáhnout do dvou dnů. Což byla nakonec správná volba, jelikož si John po cestě nahoru lehce pochroumal koleno, takže byl rád, že do chaty pod vrcholem vůbec dobelhal... Druhý den jsme se celkem rychle dostali nahoru, leč počasí nám moc nepřálo. Po nějaké půlhoďce čekání se aspoň na chvilku oskar umoudřil, takže sme i něco málo viděli...

Když John po cestě zpátky spadl (naštěstí asi jen tak 2h od auta), tak já už se ani moc nedivil - když jsem viděl, po jaké cestě jdem, tak to bylo stejně jen otázkou času, kdy si nějak ublíží ;) Po rychlém ošetření se šlo pomalu dál. Já měl alespoň dost času na poslouchání nezvyklých melodií místních ptáků...

Skupinové foto z vrcholu Mt. Richmond (1.783m - asi :)

Zbytek dne jsem strávil v knihovně a večer povečeřeli s Johnem - to bylo naposled, co jsem toho strandovního malýho človíčka viděl naposled (občas si už jen napíšem). Já se pomalu vydal na jih směr Christchurch, kam má Káťa 20. září přiletět. Jedno z mála zajímavých míst po cestě je Kaikoura - městečko známé svými tuleni na pobřeží a vyjížďkami za delfíny a hlavně velrybami, za kterými se díky velké hloubce blízko pobřeží nemusí plout moc daleko. Procházku po poloostrovu i vyhlídku jsem si nechal na později - zatím jsem jen omrk tuleně u parkoviště, našel pár kešek a vylezl na blízký vrchol Mt. Fyffe. Jediný, co mě táhlo nahoru po velmi nudné štěrkové cestě, byla informace o nadmořské výšce vrcholu - 1602m. Až poslední třetina treku byla konečně zajímavá - na cestě ještě ležela slušná pokrývka sněhu, ale oskárek už krásně hřál, takže jsem šel jen v kraťasech a triku - paráda. Půl hoďky jsem jen seděl a kochal se výhledy do okolí, což bylo tak akorát, protože po cestě zpět se začalo zatahovat. Celou cestu jsem zvládl pod 5 hodin, i když psali o nějakých osmi...

Do KristovaKostela (překlad Christchurch - dál budu psát jen Chch ;) jsem se tak dostal už v pátek odpoledne. Následujících 5 dní jsem strávil dost dovolenkově. Chch. mi pocitově dost připomíná Brno - taky taková celkem klidná skoro vesnice s ~300 tisíci obyvatel, navíc snad jen s mořem 10 kiláků od centra a mnohem vychytanější botankou. V ní sem strávil také nejvíc svého volného času a to mě normálně takový věci vůbec neberou - tady se mi móc líbil nápad pojmenovaní většiny stromů, tak konečně i některý teď poznám. Zaujala mě i výstavka několika bonzají většinou z obyčejných stromků. I celkové prostředí mě pokaždé něčím novým překvapilo - nové jezírko, rostlinky, sluneční hodiny, altán se zvonem... Několikrát týdně probíhá v místní evangelické katedrále nácvik chorálových zpěvů - když jsem se tam dostal, byli tam jen mladí kluci, ale překvapivě to znělo celkem dobře. S Káťou sme slyšeli i nedělní mši s dospělákama, ale už mi to nepřišlo ono - možná to bylo těma varhanama, co před tím nehrály...

Christchurch Catherdral

V místním Art centru (což je bývalý středoškolský komplex) probíhá každý víkend trh s nějakýma artistickýma vystoupeníma - já měl štěstí na pěkný počasí i nějaký koncert vážné hudby, paráda. Hodně se nám líbilo muzeum i galerie umění, i když jsem většinou nepochopil, co tím chtěli autoři říct ;) Chch. se jinak dá projít se vším všudy tak za dva dny, já měl ale dost času, na to, abych si zajel i do blízkého Lytteltonu, kde jsem stejně 2 noci přespával přes CS v baráčku u tří mladých kiwiaček. Jeden den jsem byl dovezen na pláž dalšíma CS - indickýma pracujícíma studentama. Ostatně na obě místa jsme pak vyrazili i s Katkou a jak to dopadlo je stejně nejlíp vidět z fotek.

Vzhledem k tomu, že s Káťou přiletělo i špatné počasí, rozhodli jsme se jeden den strávit autoturistikou po poloostrovu Banks. Ještě v Okains Bay nám počasí jakž takž přálo - dokonce sme se vydali na menší procházku po útesech a zkoukli rouzbouřené moře a vlny úchvatně se rozbíjející o skály. Sotva jsme se vrátili do auta, začal déšť. Našim cílem měla být Akaroa - pěkné přístavní městečko, leč místo jeho prohlídky jsem si dal dvacet (nějak mě to řízení v dešti se stěračema srovnatelnýma s trabantovýma unavilo ;) a nakonec sme ani z auta nevylezli. Litovat sme ale nemuseli, protože jsem se sem zhruba za týden vrátili - o tom ale až později... Večer jsme strávili u Iana v Birdings Flat - jediného umělce v širokém okolí. Celkem dlouho jsme si pokecali a Katka se i trochu osmělila a lehce se začala zapojovat do anglické konverzace - či spíš byla zapojena? ;) Ianovi totiž večer přišli dva známí a přijela i jeho přítelkyně. Trochu jsme se i picli, takže nám přišel velmi vhod výbornej steak na večeři, kterou sme ani vůbec nečekali. Po ránu sme si zkusili hledat na místní vyhlášené pláži najít vlastní polodrahokamy. Minulý den jsme objevili jen velmi zajímavě zbarvené šutry, takže jsme ocenili Ianovi rady a po nějaké půlhodince jsme i pár kousků našli. Sem zvědavej, jak ty kila kamenů potáhnem dom - zatím je Micka v poho uveze...

Ian a naše stíny při hledání polodrahokamů, pláž v Birdings Flat

Celkem brzo jsme se rozloučili a vyrazili směr Chch. Probíhali tam totiž stromolezecí závody, kterých se účastnil přítel Kátiné sestřenky - příjemné dopoledne doplnilo i nečekané slunko. Odpoledne jsme pěknýho počasí využili a pořádně si prošli a prolezli pláž a okolí v městské části Sumner. Chch. nám už moc dalšího nenabízel, takže přišlo na řadu i nějaké plánování - práce v nedohlednu, rozumný počasí na nějaký delší trek jakbysmet. Tak hold zkusíme wwoofovat a než přijdou odpovědi, zajedem si do Hanmer Springs do horkých minerálních lázní. Sranda. Kosa jak z nosa a všichni si jen tak štrádujou venku v dešti v plavkách. Co naplat - jdem do plavek taky. Ještěže v těch bazénkách bylo tak 38°C. Do těch o 1-2 stupňů studenějších sme ani nevlezli, za to sme se pořádně před odchodem vyhřáli v tom 40ti stupňovým. Bylo to celkem potřeba, protože v půli treku u celkem vysokýho, leč ne moc zajímavýho vodopádu nás přepadl opět déšť. Opravdovej slejvák začal naštěstí až po zabouchnutí Micčinejch dveří. To už nás ale moc netrápilo, neboť sme konečně věděli, kam pojedem dál - na vegetariánskej wwoof zpátky na poloostrov Banks. S těma stěračema se moc daleko dojet nedalo, tak sme popojeli jen na blízký nehlídaný kemp, kde nás čekala první noc v autě ve dvou.

Snad jediná výhoda místních dešťů pro nás batůžkáře je, že noci jsou znatelně teplejší. To se pak v autě spí mnohem líp. Teď už to sice není taková rychlovka, kdy mi stačilo sklopit zadní sedačku a jít spát, ale po menších "škatule hejbejte se" jsme se do auta vešli oba i se všema věcma. Jen ze zjevných důvodů nechávám svoje boty pod autem... Kolem poledne jsme dorazili do Diamond Harbour, resp. Purau kde velmi eko-šetrně bydlí Wendy s Mikem. Byli jsme ubytováni v "kůlně" s úžasným výhledem do zálivu. Práce byla celkem jednotvárná - plení na zeleninové zahrádce a nošení dříví na topení přes potůček na cestu, ale zase se pracovalo jen půl dne, takže sme měli dost času na prozkoumávání okolí i odpočinek.

luxusní výhled z naší "garáže"

Jeden den jsme si předpracovali a další se vydali na okolní kopce na výhled na Tichej oceán. Jak to dopadlo, popsala celkem pekně Káťa na svým blogu - no prostě sme si z malé 2-3 hodinové pohodové vycházky udělali pořádnej trek plnej nekonečných traverzů v čím dál víc kolmých svazích mezi ovečkama a krávama ;) Náš druhý výlet do Lytteltonu o pár dnů později dopadl o poznání předpokládaněji. Prošli jsme si městečko, vylezli na kopec, prohlídli si Chch. i část Banks z Gondoly (lanovka vedoucí na kopec z Chch. strany) a vrátili se přívozem přes záliv. Jeden den se Wendy vrátila i se svým vnukem. Děcka zrovna měli jarní prázdniny a asi se mu muselo s náma líbit, takže po pár dnech přijel znovu. My zase ocenili, že měl dost trpělivosti s Kátinou angličtinou i snahu naučit se pár slov česky - takže oba dva pěkně procvičovali. Kátin první wwoof tak nakonec dopadl nad očekávání dobře, jen já měl i přes větší porce celou dobu pocit, že tomu něco chybí - že by maso?!?

Náš pobyt v této části Jižního ostrova jsme zakončili stylově - na jachtě s Paulem, leč za nepříliš příznivého počasí - škoda. Paul je pohodovej, ochotnej outdoor chlapík z Chch., kterého jsem poznal jak jinak než přes CouchSurfing. Byl jsem jeho první CS host a celkem jsme si dobře rozumněli, i když hlední témat ke společnému rozhovoru nebylo úplně jednoduchý. Druhej večer přiletěla Káťa, pro kterou to bylo vlastně také první seznámení s CS. Ale zpátky na jachtu - ta kotví v Akaora a je to 12ti metrová závodní loď. Nejdřív bylo potřeba natáhnout nové lano, po přetržení z minulé vyjížďky a opravit motor. Ten nešel nahodit ani po profouknutí svíčky, tak jsme vyrazili plně oddáni jen větru. Šmejd moc nefoukal - při odjezdu to ale tak nevadilo. Celkem bez varování a nějaké přípravy jsem byl usazen ke kormidlu a musím nechat, že jsem si to celkem užíval, přestože táhlo bylo kovový a mě zima jako sviňa - popravdě nejen mě. Navzdory předpovědi se slunko ani neráčilo ukázat a vítr taky moc nefoukal, tak jsme se po nějaké půlhodině otočili (celkem zajímavej manévr) a zamířili zpět do přístavu. Horší když začal až při kotvení. Naštěstí jsem bójku chytil hákem napoprvé, takže parkování nebylo potřeba opakovat. Snad si to plachtění někdy přístě zopakujem, víc užijem a nepovezem zavřený piva zpátky na břeh...

na Paulově jachtě, Akaroa

Uf - musím přiznat, že to byla tentokrát celkem fuška. Nejen že je už celkem problém si vzpomenout, co jsem/jsme před víc jak měsícem dělal(i), ale hlavně mnohem hůř hledám/vzpomínám na nejvhodnější český slova... No ale co bych pro vás pár čtenářů neudělal ;)