Konec... aneb můj poslední den na Novým Zélandu

dořešil sem jen poslední dárky, poslal prachy do Čech, dosehnal ubytko v Hong Kongu, sbalil, rozloučil, zatlačil slzu a odletěl...

Tak to bylo ode mě vše. Ještě se můžete tešit, až někdy časem doplním události z ledna a nahraju zavěrečné sady fotek. ale to vše až v červu, takže do té doby se mějte, dík za pozornost a brzo naviděnou!

Dárky...

Poslední celý den na Zélandu sem strávil opět dozařizováním - poslání balíku poštou, banka, weráč... A hlavně nákupem dárků - na svým seznamu sem pracoval posledních pár měsíců, ale i tak to bylo více než únavné ;) Kolem páté sme s Annou vyrazili do jedné tělocvičny, kde se každý úterý schází s partou známých na "hodinách akrobatiky". Trochu sem se toho obával, přece jen nejsem zrovna moc ohebnej, ale byla to supr sranda. Vyzkoušel sem si pár hodně zajímavejch a efektivních cviků na rovnováhu, pořádně si protáhl zkrácený žíly a trochu si i zažongloval...

Auckland aneb zpátky u Anny

Dopoledne trávím balením a konečně zařizováním všech možných předodjezdových záležitostí. Boj s daňovýma formulářema je nakonec překvapivě moc jednoduchej - na úřadě přijímají moje papíry i nedokončené s tím, že to dodělají oni. Tož doufám, že se za slibované 2-3 měsíce dočkám i nějakých peněz zpět. Nebýt to Zéland, tak se s jakýmakoliv prachama už loučím ;) Stěhování k Anně probíhá nadvakrát, když u Wayna zapomínám krabici plnou jídla - ještě že mám furt Micinku. To už ale neplatí za další hodinu. Potkávám se s holkama, na poště vyplníme formulář, předám klíčky, dostanu druhou půlku peněz a nechám se hodit "domů". Tím končí moje dvaceti tisíci kilometrová historie v pojízdném domečku. Furt mám co dohánět na netu a poyději Anna pořádá s dalšími 8mi přáteli D&D scifi vampíří pondělní večer - já však dopisuju víc jak 3 hodiny blog za poslední dva týdny... Uf.

Nedělní autotrh

Pro klid Anniny duše vstáváme už po šesté, naskládáme auto a po snídani odvážím Ann na bus do Wellingtonu. Mě sice čeká nezáživnej půlden na trhu, ale furt lepší, než  12 hodin v buse. Že prodat auto bude fuška sem věděl, ale že za celý 4 hoďky budu mít jen jednu nabídku, to sem teda nečekal. Počasí se celkem vydařilo a lidí chodilo překvapivě hafo, ale backpackera aby člověk pohledal. Co naplat, přijímám i jen litřík za Micinku, ale furt lepší než nic ;) Auto nakonec kupují tři holky, co nabourali káru kamarádce - maličké Francouzce, té se Micka zamlouvá, i když už na manuál pomalu odvykla. S holkama se nakonec domlouváme na předání a přepisu auta až další den, protože nechcem platit víc než 3x za přepis vlastnictví. Já dostávám půlku hotovosti a adresu s časem, kam mám zítra přijet. Nic na oplátku - to se může stát snad jen na Zélandě. Vracím se k Waynovi a zůstávám u něj i dnes. Mix ping-pongu, playstationu a nic nedělání je celkem zábava.

Zpět do Aucklandu aneb můj poslední den cestování

Ráno sme se ještě jednou vrátili na pláž a pak vyrazili na nečekaně jednoduchej výšlap na Lemmings Head vyhlídku. Odtud sme dnes naposled viděli sluneční paprsky, kdy se nejprve zatáhlo, pak i rozpršelo a po cestě do Aucklandu už ani stěrače málem nestačili (ještě že sem vyměnil i gumy) Zamířili sme rovnou do muzea. Sice sem v něm strávil před skoro rokem minimálně půl dne, ale furt sem se dobře zabavil další 2 hodiny. Ne však Víc, protože míříme k Waynovi - našemu dnešnímu CS hostovi. Zbytek dne nás čeká více méně úklid auta a balení, příležitostně prokládaný stolním tenisem...

Waitakere II.

Dopoledne sme došli k místnímu vodopádu, vyšlápli na jednu a pak i další vyhlídku, prošli se po pláži a posbírali zajímavé ulity, tzv. beranní rohy. Po cestě do Whatipu sme strávili příjemnou hodinku v Arataki informačním centru. Pročetli si zajímavé, poučné informace a já se celkem pro mě překvapivě dověděl i pár dalších nových věcí. Ve Whatipu sme došli k místním jeskyním a pak už jen za posledního světla i k pláži...

Waitakere I.

Sice dnešní předpověď nevěstí nic pěknýho, ale aspoň neprší. Takže se rozhodujem to riskout a místo trávení času v muzeích apod. vyrážíme do Waitakere. Přes všudypřítomnou mlhu máme z vyhlídek prd, tak míříme k Fairy vodopádu. Během celkem strmýho výšlapu se počasí umoudřilo. Procházku k jezeru Wainamu sme si proto celkem užili, k čemuž přispěla i příjemná teplota okolního skoro černého písku v rozlehlých dunách. Tentokrát (narozdíl od novoroční návštěvy s holkama) sme však u jezera byli sami a pro změnu osvěžující koupelí nepohrdli. Vrátili se a dojeli k velmi oblíbené pláži Piha. Vyběhli tam na vyhlídku na Lion Rock (později z dálky i viděli, proč se tak sklaka jmenuje ;) Prošli sme se ke Kitekite vodopádu a opět pro změnu spěchali zpátky k moři na vyhlídku kvůli západu slunce. I když se překvapivě objevilo pár surferů, západ se až tak nevyved, ale stejně šlo o velmi příjemně strávenej den. Masáž a povídání sme zvádli u Kerekere pláže, kam nás opět po setmění dovezla Ann...

V Aucklandu na netu aneb chčije a chčije a chčije

Z jeskyní nakonec nic nebylo, neboť nebyly volně přístupné a my se stejně nikoho nedovolali. Během Anniho vaření snídaně sem si prošel místní velmí starou naučnou stezku (žel bez popisů), když tu se naplnila předpověď počasí a začalo poprchat. Později pršet a než sme dojeli do Aucklandu, tak se strhla pěkná bouřka. Nejošidnější se ukázalo nalezení grátis parkování co nejblíž centru - rozhodli sme se totiž skočit na chvíli na net do knihovny. Jen malá rada - nejblíž sme zaparkovali v The Domain... Z přepokládaných asi tak dvou hodin se vyklubalo celý odpoledne. Já mezitím stihl projít 4 hostely v centru a rozvěsit inzeráty na prodej auta. Pak už sme jen popojeli na známé noční stanoviště v přístavišti a šli se po večeři trochu projít.

Raglan aneb snídaně se surfaři

Dneska ráno mě Ann překvapila, když mě ještě než sem vylez z postele odvezla na parkoviště s výhledem na výborný surfaře. Pravda, čekal sem asi trochu víc - sice tu byla většina nadprůměrných jezdců, žadnej novej trik sem v podstatě neviděl. I tak to ale byla parádní hodinová podívaná. Dneska sem si parádně užil jeden z nejnáročnejších výstupů - na Mt. Karioi (756m). Sice jde jen o 500m převýšení, ale "díky" nepočitatelným sestupům a výstupům po cestě sme nastoupali snad dvakrát tolik... Každopádně šlo o super hike mezi kořeny, šutry a 2x i s téměř povinným použitím řetězů... Cestu zpět si prej vychutnala i Ann, která po cestě nahoru vypadala docela zdrceně. Cestou k Bridal Veil vodopádu sem jen o pár centimetrů dobrzdil a předešel ťukanci, kterej na neširoké silnici málem zavinila řidička protijedoucí dodávky. 55ti metrovej vodopád je i v dnešním zataženým počasí působivě fotogenickej. To my už ale opět spěcháme k vodě kvůli západu slunce - tentokrát se surfery na popředí... Večer se opět ujímá řízení Ann a odváží nám postranníma klikatýma silničkama směrem k Nikau jeskyním. Tam po menších potížích i dojíždíme (já totiž po cestě místo navygování pospával - a za trest mi taky z toho nebylo nejlíp ;)

East Cape II. aneb "z východu až na západ"

Dnes sme spolu s dalšími pěti baťůžkáři první lidi na světě, co vidí slunce. Leč po pravdě, dnešní východ slunce není zrovna nějak efektní - bohužel počasí nám tentokrát opět nepřálo, ale aspoň že přestalo pršet. Tož jedem dál - na první pěkné pláži zastavujem a snažíme se dospat. Místo spánku se však raději jdem vykoupat do moře, dopřejem si navzájem masáž zad a naplánujem zbytek dne. Ve Whakatane vylezem jen na vyhlidku a z plánovanýho delšího treku se raději vracíme do auta s cílem stihnout západ slunce u jezera v Rotoruře. Ač sem to hanl, co to šlo, resp. zákony a provoz dovolují, ze západu sme stihli asi tak posledích 10 sekund - fakt ;) Když už sme tu, tak sem se otočil u Geryho a Sally, kde sme s Káťou 2 dny wůfovali. Nabídku delšího pobytu sme zdvořile odmítli a ještě dnes dojeli až na západní pobřeží do světoznámého surfařského města - Raglan. Horko těžko sme našli místo na přenocování a tím skončil dnešní den o 570km dál, než kde začal.

East Cape I. aneb "With a little Ann in big M"

Gisborne je vstupní branou do nejméně turistické oblasti Severního ostrova - East Cape. Nic moc, až na to, že zde poprvé vstoupil na pevninu James Cook při objevení Zélandu a jsou tu supr vlny pro surfaře. Vyhlídka nás taky moc nenadachla, ale po mnoha letech jsem si udělil výjimku a koupil zmrzku v mekáči (teď už aspoň chápete dnešní nadpis ;) Prý jedna z nejlepších krátkých procházek - Cooks Cove walk - byla pěkná ale ani jednomu z nás nepřišla až tak úžasná. Pravda, díra ve skále ohromná byla ;) Oskar se po celým dni umoudřil a vykoukl v nejlepší dobu těsně před západem - když sme zrovna vstoupili na 660 metrů dlouhý historický přístaviště a mohli tak nafotit zajímavý obrázky... Možná trochu unáhleně sme ještě dnes po tmě dojeli až k nejvýchodnějšímu místu "na světě". Noc sme však strávili v nejrozporuplnějším kempu vůbec - z konce cesty nás i další dvě auta vypudili dva celkem vychytralí místní a nalákali nás do jejich kempu, kde sme za bůra přespali v podstatě na pastvině pro ovce...

Delikatesa...

Tři dny odkládanou procházku sme si užili poslední den v tomto úžasným parku. Prolezli i pár kraťoučkých jeskyní a vyrazili dál na poloostrov Mahia. Vylezli tam na vyhlídku, ale je celej den pod mrakem, takže žel nic moc. Už už sme chtěli odjíždět, ale všimli sme si přijíždějících lodí k pobřeží, kde čekali traktory s vlečkama na jejich vytažení z vody. Ann to ještě neviděla a přišlo jí to divný, tudíž sme si na tu podívanou počkali. Ann se dala do řeči s jedním místním a ten ji svezl i na traktoru. Rozhovor pokračoval dál i se mnou. Přes úlovky a pozvání na čaj/kafe sme se dostali až k nabídce večere s delikátním, právě uloveným mořským rakem (crayfish). Sice sme měli jiný plány, ale takovou nabídku nejde odmítnout. Projeli sme se ještě na druhou stranu poloostrova, namysleli plán na další den či dva a pospíchali k Joe na supr véču. Jeho dům sme našli překvapivě snadno. Dostali čaj/kafe, pokecali s Joem a Trišou a vychutnali si jednu z nejlepších večeří v životě! Dokonce se Ann dočkala i z dnešní vyhlídky vysněné zmrzliny. Ač neradi sme odmítli nabídku přespání v domě a popojeli blíž ke Gisborne. Tentokrát řídila Ann i v noci a překvapivě sem se opět nebál ;)

Lake Waikaremona II.

Budíček v 6 mě teda moc nepotěšil. Ale nedá se nic dělat - dneska nás čeká 25km pochod, takže hurá na to. Po cestě sem tak přemíšlel, co nám nás taxikář řekl o vyzvednutí a po spojení s popisem treku sem si poskládal, že nás čeká zajímavá cesta zpět k autu. Buď pojedem autem celkem divočinou nebo nás vyzvedne doopravdy lodí... Trek sme nakonec zvládli za nějakých 8 hodin a na konci se ukázalo, že druhá varianta byla správná a pro nás mnohem potěšující. Už tam na nás čekal postarší katamarán a 20ti minutová projížďka po jezeru. Západ slunce se blíží, tudíž se z posledních sil škrábeme na prý nejlepší vyhlídku z celý parku. A fakt že jo - nejen že po cestě byla samozřejmě keška, ale západ slunce s odrazem od hladiny jezera byl jeden z nejlepších a každopádně nejfotogeničtějších ;) V noci sme si s vínkem v zavětří auta poleželi pod naprosto úchvatnou jižní hvězdnou oblohou...

Lake Waikaremona I. aneb den plný překvapení

Konečně pěkný počasí - hurá. první překvapení je leč nemilé - kvůli dvou lidem majitel nebude startovat jedinou velkou loď a na start treku sme dovezeni autem. Tak sme byly opět nemile překvapeni hromadou dětí právě vyrážející na cestu. No nic, nasazujem ryhlotempo a brzo jim unikáme. Dobré počasí nás neopouští po celý den, i když je celkem zima. Ale aspoň se líp jde a ty výhledy. No nádhera, ještě že sme nešli včera... Sada příjemných překvapení nás však čekala na konci dne. V chatě nás čekalo pěkný teplíčko, protože skupinka tří lidí z Aucklandu dorazila dlouho před námi (aby ne, když šli jen pár kiláků z kopce :) Další příjemná věc se nečekaně objevila přímo v jezeře - jeho teplota je celkem příjemná i teď v pozdním podzimu. Dokonce i Ann se hecla a šla si zaplavat... Aby taky ne, když je to vlastně profi triatlonistka ;) Ale to nejlepší nám přistálo na talíři ještě před večeří - čerstvej uzenej pstruh, kterýho kluci po dlouhé době rybaření chytili a pak nad manukovým dřevem rádoby klasicky Maorsky vyudili. Po jídle sme se ještě připojili k děckám a naučili se jednu novou, jednoduchou, ale hafo zábavnou karetní hru.

Te Urawera National Park

Ráno nás nečekalo jen nepěkné počasí, ale i nepříjemné překvápko - vodní taxi k začátku treku nejezdí a bus je předraženej a jede pozdě. Tudíž se rozhodujem start treku posunout na zítra. A kvůli odjezdu až v devět přeobjednáváme i chatu na přespání už po 16ti km chůze. Dneska sme si dali na rozehřátí asi tak 15km okruh k menšímu z místních jezer - Waikareiti. Po cestě nás zastihl i déšť, tudíž přeložení bylo namístě... Dneska sme ještě stihli dojít ke třem místním vodopádům. Zaléhám s obavami, protože nohy mě po dnešku bolí víc, než bych čekal.

Konečně na cestách

Přestože sem ráno vstal celke brzo, vyzvedl sem Ann s menším zpožděním v jejím hostelu. Stejně sem ještě nestihl dokončit WOF (technickou), takže sme z Napier vyjížděli až kolem poledne. Po cestě minuli odbočku k jedné vyhlédnuté pláži, takže sme si poydní oběd vychutnali až v městečku Waiora. Prošli si ho a pokračovali dál do Te Urewera National Parku. Tam sme dojeli až za úplné tmy, která nás překvapila už před šestou. Hold zima se blíží. Po večeři sme brzo zalehli s plánem brzo zítra vstát a vyrazit na 43km trek kolem jezera.

Přípravy na cestování...

Poslední celý den v Napier... zařizoval sem všechno potřebný na komplu, internetu a tak. Domluvil se s Ann, která se ke mně připojí minimálně na přístí týden cestování a večer na rozloučenou uvařil domácím gulášek - ať se pěkně přes noc uleží...

Překvapení...

Poslední dev v práci sem si ani moc neužil - celkem se to táhlo, nic sem nevařil, ale ... čekalo mě nemalé překvapení - přímo veliké. Až sem si říkal, že v tak velké krabici musí být sapon 10kg pytel brambor. Krabice však byla lehoučká a prapodivně štěrchala, tak sem začal rozbalovat. No po veliké krabici sem narazil jen na velkou, pak menší a pak malou... To už sem se ale dostával do finiše a držel sem v ruce něco, co mi výrazně připomínalo tuhý mýdlo - dost dobrej vtípek na závěr pomyslel sem si. O to větší překvapení mě čekalo, když sem i poslední vrstvu odstranil a koukala na mě luxusní šperkovní krabička. Richardovo: "Marry me..." všechny pobavilo a na mě z krabičky vykoukl náhrdelník s parádním nefritovým přívěškem ve tvaru klasickýho maorskýho háčku na ryby...

Po práci Rob vymyslel i rozlučkovou párty v mé oblíbené (aby taky ne, když je to v podstatě jediná rozumně otevřená putyka) irské hospodě. Nakonec sme se sešli jen 4. Zahráli pár her biliáru - se srandovně malýma koulema ;) a naposledy se rozloučili. Já vyrazil do jednoho z hostelů za potenciální spolucestující po East Cape. Sice má zítra pracovat, ale večer mi dá vědět, jestli se v úterý připojí či ne. Nechal jsem jí na prostudování a navnadění svýho super novýho průvodce a odjel do dalšího hostelu za Polkama ;) Po jejich oblíbeným seriálu sme se vydali zpátky do města - do irské, kam taky jinam,  když je všude jinde zavřeno... tam se k nám připojil i Petr, pokecali sme, dáli dalších pár kulečníků a o půlnoci to zabalili.

Práce...

Krom umývání nádobí a případnýho vaření/smažení, což zabralo valnou část mého zbylého pracovního dne, jsem často i připravoval suroviny - loupal brambory, jabka, krájel a umýval všemožnou zeleninu či sýry a tak... Na konci směny si každej v kuchyni uklidil svoje pracovní místo a šel domů. Na poslední dva zůstal pak i úklid ostatních prostor, zametení a vytření podlah, povypínání všeho možnýho a zamčení. Toť vše z mého 4-dílného pracovního seriálu...

V sobotu večer jsem naposledy vyrazil za Petrem s tím, že se vydáme do města. Při shánění nějakého spolucestovatele se mi ozvala mimo jiné jedna Polka. Sice se nepřipojí, ale aspoň můžem zajít na pivo. Nakonec sme strávili s hafo dalšíma batůžkářema pohodovej večer v irské. S Peťou a jeho bandou sme nakonec skončili v Cri - leč střízlivý Petr se moc nebavil a já ráno vstával do práce, zabalili sme to už ve dvě. Ještě že sem si domluvil pozdější začátek práce...

Práce...

Po ranním úklidu a svačince mě čeká první nápor nádobí, to je všechno potřeba umýt před začátkem poledního návalu, aby bylo v čem vařit... v týdnu většinu nádobí stíhám v klidu jen opláchnout vysokotlakovou "hadicí" a pak prohnat supr rychlou myčkou. Když přijde ale hafo lidí, tak je potřeba oplachovat většinu věcí ve dřezu a většinou i dobu čistění v myčce zkrátit ze dvou jen na jednu minutu - a to je teprve frmol. Před polednem je taky na mě nachystání všech boxů na hranolky, doplnění lahví s kečupem či krabic s mraženýma věcma na smažení. Většinu letních víkendových dnů bylo tak narváno, že sem musel nechat nádobí nádobím a jít pomáhat se smažením, pečením česnekových chlebů či chystáním talířů (zelenina, dresinky apod.). V takových případech se nádobí nahromadí taková kupa, že ho klidně i hodinu a půl musím umývat. Poslední nápor nádobí je po ukončení poledního menu, kdy se mi nahromadí všechno nádobí od kuchařů, co používali průběžně (další min. půlhodina mytí). Naštěstí nemusím skoro nic utírat - měl bych sušit všechny plastový věci. Postupem času sem ale všechno vylepšil tak, že utěrku skoro celej den nevemu do ruky - resp. ne na utírání, protože jinak bych byl stokrát denně opařenej ze všech vřelých pánví, hrnců a táců...

můj pracovní prostor s myčkou oddělující pravou špinovou část od levé čisté

Málo práce...

Krom doskládání dřeva a dopisování blogu sem dneska konečně dokončil svůj aktuální životopis. Odepsal sem i všem osloveným spolužákům a známým. Díky za rychlou a občas i velmi potěšující odpověď. Btw. diplomovaní informatici nezklamali - ani jeden v podstatě neodpověděl na všechny moje otázky narozdíl od ostatních (snad se nikdo neurazí - předpokládám, že to ale stejně žádnej stejně nečte ;) Na jejich obranu - co sem potřeboval vědět, to sem se dozvěděl, takže tomu můžem říkat perfektní ... teď mi to slovo vypadlo... jo už vím efektivita ;)

omluva - zrovna při dopisování tohoto článku mi odepsal i Majk, kterej dokázal, že výjimka potvrzuje pravidlo...

Filter Room - výčep se 17ti různými vedle uvařenými pivy a cidery

Vytírání podlah je celkem iritující práce - hlavně po rušným pátku či víkendu... Ale to už se dostávám na  závěr svýho ranního úklidu - umytí umyvadel, záchodových prkýnek, občas i mís či odpaďáků, vrácení barovejch stoliček ke stolům, nanošení cukrů, solniček a pepřenek, pověšení popř. i vyprání prádla (každej den padne pár desítek utěrek...). Toto všechno mi ráno zabere hoďku a čtvrt až třičtvrtě - podle toho co dělám a jak to všechno dělám pořádně a taky kolik mám vůbec času... Někdy sem totiž místo v 8 začínal až o půl deváté či klidně několikrát i v 9. To sem si pak ani pořádně svou sváču nevychutnal...

Práce...

Vzhledem k tomu, že mi začíná poslední pracovní týden, tak sem se rozhodl s vámi podělit, co sem to tu ty poslední víc jak tři měsíce dělal.

můj stín před Cider Tree Café

První dvouhodinovku jsem každý den (až na výjimku posledních 2 týdnů) věnoval předotevíracímu úklidu. Každý ráno začínalo následovně: pustit si hudbu, zamíst špačky kolem venkovních stolů, popř. sméstpavučiny. Pokud nedávno pršelo, tak sem musel i z nejhoršího otřít stoly a odstranit kaluže pod stolama. Dalších celkem pravidelných 15 minut sem vynášel lavice a slunečníky k většině stolům, následovaný zametením ve filter room (tj. místnost s barem, vysokýma stolkama a firemníma věcma na prodej). Na řadu se dostávají hajzlíky - vyprázdnění košů, zrcadla, chemie do mísy, zvednout vše ze země a cca jednou týdně prohnání trubek a kolem baterií "bělidlem." Konečně je vše připraveno na mop...

Relax...

v podstatě pokračuju ve včerejším předodjezdovým programu... Co mě však začíná trochu znepokojovat, je váha mojí krosny - už teď má těch povolených 20kg a to sem ještě skoro nic nekoupil. No prostě se na moc dárků netěšte ;) ale pohnul sem asopň s fotkama i blogem...

Relax...

Ráno sme se rozloučili s Laurou a Michaelem, kteří tu v podstatě jen jeden den wwoofovali... Bohužel dneska nejsou vůbec žádný vlny, takže to vypadá, že sem dosurfoval :( Začíná mi poslední pohodovej týden tady v Napier a s tím souvisí hafo zařizování před odjezdem - sehnat ubytování v Aucklandu, Hong Kongu, Londýně, prodat auto, vyřešit daně, nakoupit dárky, začít shánět práci doma, etc. No prostě to až takovej relax dneska nebyl.

ANZAC day...

Přestože sem dneska začínal v práci až o půl desáté, budíček mě vytrh ze spánku už o půl šesté. Proč? Protože jinak bych přišel o ranní ANZAC ceremonii (ANZAC = Australský a NovoZélanský Armárdní Sbor). Jde o připomenutí masakru 1. světové války v Galipoli, kde zbytečně padlo 29.000 NZ vojáků. Především jde ale o událost, která odstartovala vlnu nevole a uvědomění si vlastní nacionality. To v podstatě vedlo k dnešnímu stavu faktické nezávislosti země (i když stále součástí Britského Commonwealthu). Stihl sem si dát ještě hodinovýho šlofíka a pak hurá do práce. V kuchyni sme byli jen tři, takže sem si konečně užil i obědový frmol a celkem dost času strávil vaření (resp. smažením ;) Večer se Garymu přitížilo tak, že ho Rosemary opět musela hodit do špitálu...

Práce...

Uf, to byla fuška vstát... člověk si lehce zvykne začínat v deset ;) práce celkem utekla, ale strávil sem v ní dost dlouho, takže sem se doma ani moc nepředespal. Večer jdu totiž za Petrem a pak někam do klubu "oslavit" narozky... Tentokrát se usneslo, že pojedem do místního "nejlepšího" klubu - Žížnivé velryby (v uvozovkách proto, že i jednookej mezi slepými je král). První necelou hoďku hráli jen starý neznámý oldies, ale vše napravili závěrečnou hodinou parádního rocku. To sem ani nečekal - TNT od AC/DC - pěknej dárek ;) a v podobným duchu to pokračovalo až do půlnoci. Vzhledem k zítřejšímu státnímu svátku a zákazu prodeje alkoholu od půlnoci do 1 odpoledne pěkně rozjetou zábavu v nejlepším přerušili. Nabral sem tak auto děcek z hostelu, hodil je domů a pak i sebe. I přes brzký návrat mě stejně čekají jen nějaký 4,5 hodinky spánku...

Práce...

Dneska mi ta čtyřhodinovka celkem utekla. Odpo sem se válel na slunku, četl novýho průvodce a plánoval poslední novozélandskej výlet. Pak sem se stavil pro auto s novou WOF (místní technická) a vyměněným olejem - zase, ale ten tah teď, to je paráda ;) aspon si těch pár set posledních kilometrů naplno užiju staronovou Micinku... Večer už mě čeká jen dopsání inzerátů na prodej auta a najití spolucestujícího.

PS pro ty co zapomněli: já jdu sice už za pár hodin spát, ale vy ještě máte skoro celej den na přání k mým dnešním narozkám ;)

Práce...

Dnešní 4 hoďky v práci se strasně táhly. Doma sem pak celkem dlouho pomáhal se zastřihováním stromků a vyklidil sem auto.

Surfování po práci...

dneska sem se v práci moc neohřál. Co se vrátil Richard, zkrouhli mi pracovní dobu v týdnu jen na 4h denně. Takže sem stihl prodloužit registraci k autu, domluvit si servis a technickou na páteční ráno a ještě i hoďku surfovat. Opět sem jel na Waipatiki pláž a opět to nebylo nejrozumnější rozhodnutí - sice mělo být moře mnohem příznivější, vlny menší, ale oproti včerejšku sem moc změn krom mírného zklidnění nepozoroval. I když sem i jednu vlnu celkem pěkně chytil, stejně moře vyhrálo na celé čáře. Když už sem se po velkým boji dostal za hradbu vln, kde bych si mohl počkat na nějakou pěknou velkou, byl sem tak utahanej, že sem neměl sílu ani se pokusit postavit - tak sem si hold užil úúúúžasný bodyboardování (rozumněj, projetí na vlně v leže na prkně). Pak sem si to už jen parkrát zopákl blíž k pláži, mnohem víckrát mě však nějaká více či méně čekaná vlna smetla, tak sem to raději zabalil ;)

11:1:1:1

tak toto je skóre mýho dnešního surfování. Bez debat vyhrály sandflies, jejichž kousanců mám všude nepočítaně - ale těch 11 v nadpisu aspoň vypadá pěkně "symetricky" ;) jinak sem se dokonce i jednou postavil na svým malým prkně, a to hned na první vlně, co sem chytnul. Moře ale bylo dneska dost rozbouřený a vlny nejen vobrovský ale hlavně hafo rychlý a častý. Protože sem byl na celé Waipatiki pláži úplně sám, rozhodl sem se vrátit a odpočinout už jen po nějaké čtvrt hoďce, i když sem měl ještě sil celkem dost - a dobře sem udělal. Dostal sem se totiž do nějakýho blbýho místa, ze kterýho sem se nemoh hafo dlouho vyhrabat, i když sem pádloval o sto šest. Úplně vyfluslej sem se vyškrábal na pláž a musel si odpočinout - bod pro moře. No a poslední jednička - původně měla zastupovat mojí v moři rozseklou patu, ale protože to vůbec nebolelo, přenechal sem ji raději další kešce, co tak pěkně koukala na celou pláž - však se podívejte sami, jakej má super výhled:

Waipatiki beach

Surfování...

 Jura pankáčem - co na to říkáte? :D

Richard se vrátil z Evropy - jedním z posledních letadel, co do vzduchu pustili - a i přes značnej jet-leg se rozhodl jet surfovat. Tak sem se rád přidal, aspoň mě může něco přiučit a ušetřím nějakej benál. I když vlny na Waimarama beach vypadaly z pláže malý, pro mě byly akorát - pravda, mohlo jich být ale i víc. Po půlhodince ve vodě se Richard rozhodl jít ven a půjčil mi svoje dlouhý prkno - a já konečně poznal, jak nestabilní ta placka je. Postavil sem se na něj totiž úplně v pohodě asi tak 4x, ale moje stabilita mi dýl jak 1-2 vteřiny na prkně nepovolila. Mám ještě na čem pracovat. Rozhodně to však byla dobrá změna - aspoň už vím, že nejsem taková lama, když se na "svým" malým prkně ještě pořádne nezvednu...

Práce...

lehce po poledni tohoto velmi klidného dne sem byl Robem překvapen - rozhodl se jít domů dřív, takže já zůstal až do pozdní zavíračky. Pak sme ještě poseděli s vedením a dostali pár piv, takže sem zase vyzkoušel další dva místní cidery (red cider a perry ;)

Práce...

Celkem rušnej den mému nevyspání přílš nevyhovoval, ale asi lepší, než klybych se musel co pár minut dožadovat nějaké práce a pak ji dělat co nejpomaleji :) Večer sem byl ale tak unavenej, že sem ani za Petrem nešel...

Práce...

v práci celkem nuda - jen pár lidí, takže končím o fous dřív než bych měl. Večer jedem do centra - na pár piv na rozloučenou s Anjou a taky ykusit najít kešku v jednom z místních rušných parků. Proto sem jdu už poněkolikátý, podruhé v noci - tentokrát i s pořádným světlem, ale stejně i na dvakrát nic nenajdem. Že by tam už nebyla?!?

Práce...

Začátek práce až v 10 má aspoň jednu nespornou výhodu - člověk se celkem dobře vyspí a nemusí ráno nikam chvátat. V práci sem se ovšem dověděl rozpis na další týden a lehce mě to nasralo - mám v týdnu pracovat jen 4h denně. To je prd - začínám přemýšlet o dřívějším odejití, ale co dál? Hledat práci na pár týdnů někde jinde, cestovat, nějak to spojit nebo raději zůstat - toť otázka. Večer sme ještě osedlali kola a projeli se nočním městem - no a mimochodem našli jednu kešku ;)

Relax...

Při dopoledním opalování, čtení a plánování nějakýho dalšího výletu mě vyrušila Anja s tím, že by si chtěla užít moře s nějakou pěknou písečnou pláží - než jí o víkendu přijede přítel, kterej mnohem víc preferuje hory poněvadž u moře vyrůstal. Proč ne, lepší plány sem stejně neměl, protože mělo pršet. Jen sem se otočil do města nakoupit, natankovat a sehnat potřebný věci na výměnu oleje (zase) a pár maličkostí před technickou. Trošku sem podcenil čas a opozdil se, oskar se naštěstí za mraky až do večera neschoval. V moři sme se moc nezdrželi, protože vlny žádný nebyly a na koupání už je celkem studená voda (povrchová teplota moře je jen 18 stupňů) - osvěžení to ale bylo suprový. Zůstal nám pak aspoň čas na další výlet k dvou nedalekým vodopádům a další kešce. 

Te Ana Falls

Keškový odpoledne...

Po proflákaným dopoledne sme s Anjou vyrazili na kolech k nedalekému historickému maorskému Otatara pa. Mimochodem je to stejné místo, kde se konal ten maorskej koncert před cca dvěma měsíci - pamatujete? Nevěděl jsem totiž, že je tam poblíž ukrytá keška, nedaleko další dvě a jedna cca hodinová procházka.  Najití dvou kešek nám sice zabralo chvilku dýl, ale Anje se to i tak bavilo. Jednu dokonce našla v podstatě sama - naštěstí, jinak bych ju sám tam hledal mnohem dýl..

Relax...

Po včerejším těžkým rozhodování, zda jet znovu do Tongariro National Park a vylézt na sopku Mt. Ngauruhoe (neboli Mt. Doom z Pána Prstenů ;) nebo zůstat v Napier, vyhrála ta pohodlnější varianta... S Anjou sme se dopoledne vydali do místního technickýho muzea - The Faraday Center. A bylo to naprosto super - je to jedno z mála muzeí, kde si můžete na cokoliv šáhnout. Místní dobrovnický personál je velmi ochotný, upovídaný a rádi všechno předvádějí - což je super. Něco málo sme oprášili vědomosti z fyziky, prohlídli zajímavý starý stroje, velmi zajímavý model Teslova kruhu, všechna možná stará vybavení domácností, obchodů, heren, veřejných služeb (různý pračky, žehličky, psací stroje, hrací automaty, pokladnu z obchodu, trubkovou poštu ... no hafo toho bylo). Od starýho herního stroje - klasickýho Pinballu - mě musela Anja skoro odtrhnout, protože sme chtěli pokračovat dál. Minigolf sme kvůli přelidnění přeložili na později a šlise raději projít po Marine Parade kolem moře, akvária k soše Spirit of Napier a přes zmrzku zpět. Doma trocha wwooferské práce, opalování se, komentování fotek, oprava brzdy na kole a relax samozřejmě...

názorná ukázka modelu Teslova kruhu (či jak přeložit Tesla Coil Ring)

Hafo práce...

i když to tak opět moc nevypadalo, nakonec se lidi začali hrnout a já v práci ztvrdl skoro až do šesti. Takže mi na nic jinýho ani nezbylo moc energie...

Málo práce...

Sice dneska přišlo tak málo lidí, že Rob odcházel už po druhé a já ho následoval o půlhodinku později, ale zase sem si to vynahradil večer. Šel sem totiž s Jacindou (další naše kuchařka-mladá Maorka) a jejím přítelem na novozélanské mistrovství v thai-boxu. Nikomu jinýmu se totiž z práce jít nechtělo, tak přece ty volňásky nenecháme propadnout...

No zážitek to byl velkej - leč trochu rozporuplnej. Nikdy sem na podobné akci nebyl, takže nemůžu srovnávat, ale každopádně ze samotných soubojů sem měl více méně dobrej zážitek. Což už se ovšem nedá říct o všem ostatním. Začátek ani vlastně nevíme, kdy měl být, každopádně čekání zpříjemnil slušnej rock z dost neslušně nastavených repráků. Kvůli nim sem nakonec nerozumněl skoro ani slovo :( no a z živé hudby mezi zápasy se nakonec vyloupl kiwiáckej hip-hop, kterej obecně vážně nemusím. No ale abych nekončil tak pesimisticky, tak aspoň přidám, co se mi líbilo - pár dost slušnejch zápasů, několik fakt podařenejch úderů, asi tak 3 knock-outy, thaiboxerskej předzápasovej ceremoniál, a jako perlička na návěr - Maorská haka po vítezství domácího borce v těžké váze... 

 a vítězem se stává .... Pani Haraki, Zero Tolerance - Napier

Práce...

nic zajímavýho se dneska nestalo... no vlastně - už napodruhé sem vyreklamoval svůj zastřihováč vlasů z Weráče (The Warehouse - takovej velkoobchod úplně se vším, za málo peněz málo muziky ;) a když už sem se holil, tak sem to vzal trojkou pěkně dokolečka :D

Práce...

Dneska dostal Gary půldenní propustku a zítra ho prej možná pustí úplně... Na návštěvu přijela Rosemary máti, zatím nevím na jak dlouho. A šestý nečekaný strávník u večeře byla Anja - nová wwooferka btw. zase Němka ;) Taky sem si lehce posunul odlet ze Zélandu tak, abych mohl pracovat co nejdýl a furt měl dost času na prodej auta v Aucklandu, tak snad to všechno klapne. Jinak pro připomenutí - koncem května přiletím do Londýna, takže mě doma čekejte brzo v červnu.

Práce...

práce, fotky, zprávy, spát.

Relax...

Zaslouženě dlouhý spánek mě pomalu dostal do dalšího skrz naskrz propršenýho dne. V podstatě sem ho strávil u kompu procházením fotek, dopisováním blogů a občasným koukáním na bednu.

Ruahine Forest Park

Ráno sme si trochu přispali, stejně furt pršelo... Co naplat - déšť jen tak nepřestane, ale když už máme volno, tak jedem. Hold si musím zvykanout, že s Peťou žádnej trek v pěkným počasí nepůjdu ;) Cesta to byla pěkná - 700 metrů stroupání sme i s častým foceným zvládli za nějaký 2 hoďky. Ze Sunrise hut sme chtěli pokračovat po hřebeni dál, ale tak akorát sme ztrtatili cestu - hold bylo prd vidět, tak sme to raději otočili a za hodinku to seběhli. Petr si prosadil popojet kousek dál a projít si aspoň kousek dalšího treku - já  další trek shledal jako naprosto nudnej, tak sem se vrátil a raději na něj počkal v autě ;) Aspoň že přestalo pršet a zpáteční cestu sem si mohl líp užít...

Petr v mlze před Sunrise hut, Ruahine Forest Park

Surfování po práci...

Sice dnešek vypadá na další rušnej den - počet lidí v kuchyni opět převyšoval potřebu, tak sem se rád sám nabídl, že půjdu domů dřív. Plánovali sme s Petrem odjed už večer na výlet, tak proč neodjet ještě dřív a trochu si nezasurfovat, že? No tak ne - Peťovi se nechce :( to mě teda vážně nas...l, ale co už jeho chyba. Po přemlouvací desetiminutovce sem se odjel domů sbalit a vyrazil na Waipatiki beach - mám poslední možnost provětrat prkno na tejden dopředu a navíc poznám další novou pláž. Sice všichni surfeři odjížděli, když já se teprv soukal do neoprénu, ale stejně mě to neodradilo - pár vln snad ještě chytnu. A taky že jo, ale fakt jen pár. Navíc se oskar brzo schoval za mraky a protože sem zvolil jen krátkej neoprén, dlouho sem ve vodě nepobyl. Žádnou vlnu sem nechyt a na suchu klepal kosu a přemýšlel. Když tu se začli objevovat další surfaři i vlny, tak sem se hecl a znovu vběhl do moře. A dobře sem udělal, vlny stály za to a jednou sem se dokonce i postavil a hned po čuni spadl do vody, ale byla to sranda ;) Hold příště už vím, že mám posunout těžiště víc dozadu...

Na zpáteční cestě sem se stavil do bekáče pro Petra, ale počasí nám celkem zkřížilo plány... Místo pozorování západu slunce na Te Mata Peaku sme zůstali dýl v hostelu a na kopec sme jeli později. Povečeřeli tam, vypili lahvinku vína a nafotili pár fotek ve vichru, ale tentokrát sme spali raději v autě - začalo totiž pršet ;)

Hafo práce...

Ani mě tak nevadilo, že sem se často budil kvůli ruchu ostatních lidí či to, že sem spal ani ne 5 hodin jako to, že sem měl kompletně bezesnou noc - to se mi snad ještě nikdy nestalo... Asi se sny zdají vážně až nad ránem, kdo ví? V práci to pak tak taky vypadalo - bohužel to byl velmi náročnej den, takže sem makal tak to šestí, až skoro nic přes krvavý oči neviděl... Večer se navíc Garymu přitížilo, takže ho Rosemary odvezla opět do špitálu - snad ne na moc dlouho...

Výlet do Kaweka Forest Park

tak napotřetí se konečně zadařilo - brod sme vpoho přejeli a přes poledne už sme se luhovali něco přes hodinu v horké lázni ;) Výlet k dalším pramenům se trochu protáhl, protože Peťa fotil jak o život ;) nakonec sme ale po nějakých 3 hoďkách dorazili a zase se pěkně napařili - tentokrát v menších, za to však o fous teplejších bazéncích... Atmosféra tu taky byla super přátelská, leč sme se nemohli moc zdržet. Stmívá se čím dál dřív, tak ať bez baterek vpoho dojdem. I když sme nasadili rychlotempo, stejně sme poslední skoro hodinu šli tmou - sice bylo krásně jasno a měsíc blízko novu, jen se neráčil vylézt zpoza kopců, takže sme byli rádi, že sme jen packali, ale nepadali... Posledních pár set metrů sme si ale náležitě užili, neboť se na obloze vynořovalo čím dál víc hvězd a mléčná dráha se měnila na hvězdnou dálnici...

Zpátky v "kempu" sme nasbírali nějaký manukový dřevo a pomocí hajzl papíru (žádnej jinej po ruce nebyl) sme zapálili oheň. Na véču sme si klasicky opekli "špekáčky s chlebem" - teda spíš klobásky s tousťákem... Narvali další dřevo, pokecali s místní omladinou, co se přišla k našemu ohýnku ohřát a vyrazili na půlnoční horkou koupel. Dokonce sem uviděl padat první hvězdu na jižní polokouli - jupí. Spát sme šli kolem druhé, ale místo stavění stanu sme si ustlali pod širákem se super výhledem...

Surfování po práci...

i když sem dneska v práci strávil skoro 10 hodin, stejně mě to neodradilo od surfování. Ale raději mělo... Rozhodl sem se jet na nejbližší pláž do Te Awanga a to byla asi ta chyba. Moře tam řádilo jak urvaný z řetězu, vlny byly naprrosto sběsilý, nečitelný, rychlý a ukrutně blízko šutrové pláži - no prostě nic pro začátečníka... Hold už sem příště nepojedu. Doma mě čekalo překvapení - Garyho pustili konečně ze špitálů domů, tak snad už bude všechno v cajku...

Práce...

tak dneska sme poprvé pracovali pro nový majitelky. Pro mě dnešek začal netradičně - až v deset, protože úklid za mě udělal někdo jinej. Jinak sme se celkem nudili, ale i tak sme v práci s Robem ztvrdli až do půl šesté. Doma nás po třech týdnech konečně čekala Rosemary, ale zatím bez Garyho, kterýho zatím převezli do nemocnice v sousedním Hastings...

National Aquarium of New Zealand

Kudla, zaspal sem vyvážení tříděnýho odpadu, chjo... to je tak, když člověk vstává až v deset. Protože sem už dlouho nesplnil nic ze svýho seznamu: Co v Napier a okolí, rozhodl jsem se dneska navštívit akvárko. A to ne ledajaký akvárium - v Napier je rovnou národní ;) snad brzo projdu fotky a hodím na web - ale pár se jich snad povedlo. Umírá mi totiž foťák čím dál víc a zákaz používání blesku tomu toky moc nepřidal... V akvárku sem nakonec strávil skoro 4 hodiny - mimo jiné proto, že sem tam potkal jeden českej pár a trochu sme pokecali... vyměnili si majly a vyrazili každej po svým (já domů oni na jih ;)

PS: fotoalbum Helci a Michala muzete omrknout zde: http://kebulka.rajce.idnes.cz/Novy_Zeland_severni_ostrov/

Relax...

je pod mrakem, vlny žádný, Juli na cestě do Wellingtonu - nuda ;) trochu zapracuju na staronovým blogu, ale celkově sem se dnes moc nepředřel ;)

Práce...

zákazníků, jak se na neděli v restauraci patří, nás všechny v kuchyni pilně zaměstnalo. Navíc přišel na řadu ne jarní leč generální úklid pro předání kuchyně novým majitelkám... takže celkem makačka. Doma sme se naposled rozloučili s čertvě ostříhanou Juli - ginem a partičkou Rummikubu ;)

Hafo práce...

a to už to kolem jedné odpoledne vypadalo, že skončím cobydup. Prd. Přijel zas autobus lidí na ochutnávku a jídlo a my se s Robem nezastavili až do šesti. Večer sme s Juli plánovali vyrazit ven s tím, že se připojíme k Petrovi a lidem z hostelu. To se moc nepovedlo - nikam organizovaně nešli a Peťa si navíc po desáté začal teprv dělat druhou večeři... Tak sme vyrazili sami za Remim (Juliin spolupracovník). Začít sme museli v hospodě, protože je teprv půl 11. Ani po hodině nikde v klubech ani noha - spravil to kulečník. Když už to konečně začalo ožívat, odbíjelo půl druhé. To nás konečně objevil nestřízlivý Petr, ale zbytek party se mu někde zatoulal ;) našli sme je před třetí v dalším klubu, ale dlouho sme tam už nezůstali. Oba ráno vstáváme, tak sme to po třetí zabalili...

Práce...

no protože dnešek píšu až v pondělí a nic extra si nepamatuju, tak se asi ani nic extra nestalo ;)

Práce...

tož jako vždycky... Večer sme zkusili clubbing, ale zřejmě je v Napier v týdnu mrtvo :( Šli sme do Cri, kde pracuje Juli, dali pár Jagermeisterů, kulébr a jeli dom... snad se to o víkendu zlepší ;)

Hafo práce...

resp. se projevila Richardova nepřítomnost, takže sem končil až o půl 5. super - jen tak dál...

Relax...

no má cenu to víc rozepisovat? Nemá... Povedlo se mi tak trochu připíct maso - ale nakonec to bylo celkem chutný. A večer sem se stavil za šéfem - odtrženou gumu na prkně sme tak nějak přilepili zpět a snad to aspoň chvíli vydrží...

Surfování...

no dá-li se ta chvilka v moři tak vůbec nazvat. Dopoledne sem něco málo poklidil, vypral, voholil, vostříhal se... Surfovat sem jel až odpoledne, protože se tentokrát přidala i Juli. Sice vlny skoro žádný nebyly (jak do množství, tak do výšky), ale aspoň se na nich dalo líp jezdit. Popojeli sme až na Waimarama beach, kde je moře mnohem líp čitelný. Už v podstatě po pár minutách se mi i jednou podařilo na prkně postavit (tak asi na vteřinku ;) ale hned potom sem si všiml, že se začal odlupovat a dost se i natrhl gumovej kus na prkně, kde má přijít zadní noha - tak sem dosurfoval :( Juli pak ještě minimálně další půlhoďku blbnula na bodyboardu a pak sme jeli dom. Za Richardem se s prknem mám stavit až zítra - už je prej dneska moc pozdě...

Práce...

i když práce bylo dost, lidí přišlo ještě víc - no a co šéf nevymyslel. Poslal mě domů už v jednu. No domů - poslal mě surfovat a dobře udělal. Tentokrát mi to šlo zatím snad nejlíp... Navíc počasí celkem přálo, i když to přilákalo hafo lidí a dalších surfařů, takže sem pomalu musel hledat volný místo v moři ;) Dneska sem si opět moc neublížil - až na jedno setkání hlavy a prkna pod vodou :) ale hlavně nevím jak, ale už sem se skoro postavil na celkem pěkné vlně - sice sem se ještě jednou rukou přidržoval, ale i tak je to úspěch... 

Večer uspořádala Chrissi z práce sushi párty. I když máme všichni zítra volno, sešlo se nás jenom 5. Překvapilo nás i brzký setmění, takže sme chvíli poklábosili, snědli jen půlku ingrediencí, vyfasovali zbylý rolky sushi a celkem brzo se rozešli do domovů. Ještě naposledy sme se rozloučili s šéfem před jeho odjezdem na 3týdenní dovolenou ve Francii - takže s přihlédnutím ke změně majitelů bude v práci veselo...

Hafo práce...

ale jen umývání nádobí - takže celkem nuda... po večeři sem se stavil za Petrem na pokec a dlouho odolával jít pařit se zbytkem party někam do města. Hold ráno brzo vstávám a už mi není dvacet :(

Hafo práce...

po ránu mě čekalo klasický páteční sekání trávy. No a práce až taková hrůza taky nebyla, ale i tak sem dělal až do pěti - a to se zdaleka nekončilo. Právě přijela 120 člená skupina lidí, ale víc raději ani nevím, protože už doma dělám večeři. Garymu se opět přitížilo - měl prý nějaký krvácení, takže návrat domů se posunul opět do nedohledna...

Málo práce...

ale aspoň zbylo víc času na surfování ;) protože ani jeden Petr ani Juli nemohli jet se mnou, vyrazil sem opět sám rovnou na Ocean Beach. Tentokrát sem byl jedinej "surfař" jen já. Ale už po nějaké půlhoďce mě začly mrznout nohy, že sem se musel jít zahřát a levou nohu zabalit do ručníku. Mezitím se mi konečně povedlo pokročit v mým vánočním hlavolamu - akorát sem musel přeskočit zelenou barvu a pokořil modrou ;) Mezitím se začali sjíždět další surfaři, ale mě byla furt kosa. No nakonec sem se hecl a další půl hodiny sem ještě jezdil. Už i jednou na kolenech, ale stoupnout si ne a ne. Snad příště...

Málo práce...

práce, film, jídlo, zprávy, film, spát.

Surfování...

Tak dneska to šlo skoro přes kopírák - jen sem jel surfovat sám, takže to nebyla taková sranda. I když... Na pláži zkraje blbnuli akorát další asi 4 mlaďoši, kterým to šlo stejně blbě jako mě. Dneska sem si pro změnu zramoval levou ruku, když mě do ní narazila stabilizační "ploutev" na spodku prkna (či jak se ta věc vůbec jmenuje). No každopádně to bolí jak čert, takže přesedávám na bodyboard. Asi za hoďku se naštěstí objevilo pár zkušených surfařů, tak aspoň bylo od koho okukovat jak na to ;) Doma mě tentokrát už čekala i večeře a po ní sme hráli 2 hry Scrabblu. A světe div se, já sem obě vyhrál...

slovy "BOWED" a "EXILE" sem to v podstatě vyhrál ;)

Surfování...

Konečně volno. Dopoledne klasicky proflákám. Čekám, až se vrátí Juli z práce - rychle sfouknem její wwoofrský povinnosti a hurá surfovat. Konečně se totiž objevili nějaký vlny. Jen ne tam, kde sme je čekali (dle internetových stránek, co mi dal Richard). Tak sem mu napsal a on nás poslal na Ocean Beach. Že tam by to mělo být lepší a prej tam taky se synem jede. My měli náskok, takže sme stihli skoro hoďku krotit vlny, než sme se s šéfem potkali. Ten už to pro dnešek vzdal - na jeho dlouhý prkno jsou dnešní vlny prej moc rychlý... tak sem mu aspoň svěřil foťák, ať mám pár dalších fotek ;) Večeři sme prošvihli, tak sem si něco ulovil v ledničce a zkoukl dva filmy.

Juli válí - zatím ale jen ne suchu, Ocean Beach

Práce...

I když jsem dneska skončil stejně jak včera, řek bych , že to byl celkem klidnej den. Nikam sem se moc nehnal, ani sem nevařil, prostě si jen v pohodě umýval to svoje nábdobí a těšil se, kdy mě šéf pošle domů. Čím dřív tím dřív budu moct jet surfovat ;) ale... Když sem se konečně domů dostal, ověřil si vlny na netu, tak sem se dověděl, že nejbližší rozumný vlny jsou na pláži 50km odtud :( Tak sem aspoň po večeři vyzkoušel svůj neoprén a potápečský brýle v zeleným bazénku. Hadry jsou super, ale do brýlí trochu zatíká - snad to půjde nějak pořešit.

Hafo práce...

V práci nic extra - normální rušná sobota - jen mi šéf přivezl výbavu na šnorchlování. Doma taky nic, akorát mi přišel neoprén, co sem si koupil přes TradeMe - snad mi bude. Dneska ho ale ykusim jen na suchu, protože vlny nejsou a bazén je úplně zelenej. Ale hlavně sem celkem unavenej...

Práce...

tak akorát. Jinak nic moc - čte to vůbec ještě někdo?

Málo práce...

a zase žádný vlny - ale tentokrát sem ani nemusel jezdit k moři. Zeptal sem se Richarda, kde zjišťuje kvalitu vln. Poradil mi super internetový stránky. Jen ty informace až tak super nejsou - další tři dny bude úplná bída ;( Ještě mi šéf dneska nabídl, že doma pohledá výbavu na šnorchlování a půjčí mi ji... takže se budu i potápět - snad ;)

Doma sem měl hodně času, když sem skončil v práci už před druhou. Takže sem chvíli prostříhával keř u baráku, zalil zeleninu a tak, při skákání a plavání v bazénu sem posbíral většinu listí a chvíli se stihl i opalovat a skládat neúspěšně hlavolam - dokud slunko zase nezalezlo...

Petr mi poslal i fotky, co v úterý vyblejskl Kamil, takže se můžu pochlubit, jak sem nestihl naskočit na prkno...

Málo práce...

a ještě míň vln :( chjo, nakonec sem ani do moře nevlez - tak sem se aspoň vyblbl v bazénu.

Surfování...

Překvapivě se včera ozval Petr č. 2 (to je ten, co objevil můj blog a potkal se se mnou na jihu v Blenheimu), že prej denska nepracuje. Tak sem ho i s dalším českým spolubydlou vyzvedl v Hastings (město 20km jižně) a jeli sme na pláž v Te Awanga. Dnešní vlny měli max. metr a půl a končili blízko místa, kde sme zaparkovali. Takže to dneska nebylo tak vo držku jak včera. To sem se vlastně ani nepochlubil - nejspíš o prkno sem si narazil nos ;) Stejně to dneska odnesly moje kolena, který vlna pěkně potahala po štěrku... 0:1

Dneska už sem nebyl největší looser - Petrovi to šlo o fous míň než mě, ale Kamil  - tak ten do vody ani nevlez ;) Takže jen hlídal auto a fotil - bohužel žádná fotka dnes nebude, protože moje karta z foťáku zůstala v noťasu. Chjo. A to mi to dneska celkem šlo - vleže. Konečně sem z prkna furt nesjížděl a párkrát se zkusil i nadzvednout, ale na nohy sem se nedostal. Aspoň jednu vlnu sem si chytil na bodyboardu, takže 1:1. Sice dneska nebyla taková kosa, ale tentokrát sem sdílel neoprén s Petrem, takže mi zůstal jen ten s rozbitým zipem. Po min. 5 minutách čekání na vlnu sem to vzdal a šel se zahřát. Petr se šel ještě chvíli plácat do vody, ale ne na dlouho.

Vodu sme opustili a šli se projít na blízký vrchol Te Mata Peak. Škoda, že nám počasí opět nepřeje - lehce mrholí, či je minimálně pod mrakem, takže z výhledů máme tak polovinu. Ale taky dobrý. Jen tu kešku tam sem ani po čtvrt hodině hledání neobjevil :( Dneska vařila Garyho máma, protože on s Rosemary odjeli už brzo ráno do Aucklandu. Gary má zítra operaci totiž, takže sme min. do konce týdne bez nich.

tak mi zrovna Petr poslal aspoň tuto fotečku ;) enjoy

Moje úplně první "surfování"

Dneska ráno o půl desáté mě vyzvedl šéf na baráku. Ptáte-li se proč, odpověď budiž skryta v dnešním nadpisu - je to tak, jeli sme spolu surfovat ;) no surfovat... on si pár vln sjel, pro mě byla fuška se jen udržet na prkně vleže. Ale pěkně popřádku... Už když sme přijížděli do Westshore na okraji Napier, zdálky sme mohli pozorovat obrovský vlny rozbíjející se jedna za druhou. "Bojíš se?" ptá se mě šéf. "Ne," odvětím, ale nezapomenu dodat: "ještě sme daleko a na suchu." ;) No po pravdě, tak velký vlny sem ještě na vlastní oči a hlavně kůži nezažil! Některý měli i snad nějaký dva metry a když se člověk opozdí a nezajede i s prknem pod vlnu, je to pěkná šlupka. Jedna taková mě pěkně pomotala, tak že sem i pustil prkno a trvalo mi nějakou dobu, dostat se nad hladinu - 1:0 pro moře.

Sice sem to čekal, ale ne v takové míře - pádlování (rukama na prkně) je fakt fuška. O problémech s rovnováhou se ani nezmiňuju - to mi šéf i pujčil svoje větší stabilnější prkno, takže to pak nebyla taková hrůza, ale stejně... Půjčenej neoprén má už nejlepší léta taky za sebou, takže se dostavila i kosa. No prostě surfový prkno sem brzo vyměnil za poloviční "bodyboard" a s vypůjčenými ploutvemi sme po odpočinku vyrazili chytit nějakou pěknou vlnu. Pravda, stabilita se lehce zlepšila, i když synchronizovat ruce, nohy a celý tělo byl furt problém. Tak dlouho mě šéf hecoval, když já né a nemoh chytit vlnu, až se to nakonec povedlo - a byla to síííla :D Snad z posledních sil sem zapádloval a najednou mě něco zezadu čaplo a pustilo až kousek od pobřeží - 1:1 ;)

To byla rychlost, to bylo vzrůšo... Ani netuším, jak sem se na prkýnku udržel - prostě sem si jen užíval moment nekonečnýho sjezdu, to bylo adrenalinu... No a když už sem byl tak blízko břehu, šel sem si zaslouženě odpočinout. Došli sme opět k autu, kde se šéf začal vyslíkat a sušit. Aby ne, taky mě byla zima a dostat ze z toho krámu byla fuška. I tak mě překvapilo, že šéf už chtěl jet pryč. On se sice se divil, že chci ještě pokračovat, tož sem se ho zeptal, jestli by mi prkno třebas nepůjčil na dýl. Když souhlasil, tak sem už dneska do vody nevlez. Jen sme popojeli kousek k místu, kde surfovalo dalších asi 30 lidí, mezi nimiž byl i Richardův syn. Šéf se pak s jedním z místních lidí s obrovským foťákem domluvil a za vyfocení syna mu nabídl pivo či oběd v restauraci ;) Nakonec i pozorování (s i bez dalekohledu) všech těch lidí byla fakt dobrá zábava.


Alespoň teoreticky sem se naučil, jak líp udělat kachnu = podjet velkou vlnu pod vodou; kde je vlna nejrychlejší; která je už moc velká na přejetí horem; ale furt mám ještě hafo co trénovat - hlavně fyzičku. A snad se jednou aspoň na chvíli na prkno i postavím...

Málo práce...

či spíš moc lidí - šéf to dneska nějak neodhadl a přišlo nás dneska mnohem víc, než bylo třeba. Takže když mě pustil o půl druhé domů, nejen že mě to vůbec nepřekvapilo, ale dokonce i potěšilo. Tento týden sem si nadpracoval až až ;)

Hafo práce...

no to je týden... zase sme celkem kmitali, ale všichni sme to dobře zvládali. takže sme se nakonec všichni postupně pochválili ;) dneska sem poprvé nemusel stát jen u myčky, protože se toho ujal Sven a já pomáhal se smažením ryb, hranolek a chystáním talířů.

Práce...

Sice byl dnešek celkem klidnej, ale zase sem se domů dostal až po půl paté. V práci sem opět sekal trávníky a šéf mě začíná učit i správný časování přípravy jídel a komunikovat líp s kuchaři - no je to fuška, ale celkem to šlo. Asi si zkusím říct o přidání, na což mě včera navedla mamina - už dávno nejsem jen pomocná ruka v kuchyni (teda aspoň doufám že ne ;)

Doma nic - doslova. Sem po večerní "plzni" nějakej utlumenej ;) tak sem dal film U mě dobrý a šel spát.

Hafo práce...

No čím dneska začít? Naučil sem se pivní těstíčko na rybu i správný smažení a tak... Celkově šlo ale o dost nervózní den. Druhej kuchař nějak nestíhal a nálada v celé kuchyni byla dost vypjatá - dokonce ani servírky dneska neftipkovaly. Šéf za pár týdnů odjíždí na měsíční dovolenou, tak chce, aby bylo všechno perfektní asi...

Doma nic moc - objevil sem, že kousek od baráku máme týden novou kešku. Kam sme šli s Juli po večeři ani psát nemusím ;) no a večer sem se těšil na každou staženou půlminutku z novýho Comebacku...

mytí nádobí po večeři - Juli, Mark a Ian

Hafo práce...

nebo jen málo elánu - no prostě mě dnešní pracovní den unavil víc než obvykle. Šéf chvíli uvažoval o tom, že bych se mu po dobu jeho dovolené v Evropě měsíc staral o barák, ale nakonec to přehrál na Alaninu maminku. Doma sem zas o fous zkrátil jeden přerostlej keř (snad už to zítra konečně dodělám) a večer jen zkoukl další film.

Odpočinkový den...

Doslova. Trochu sem něco udělal na baráku i menší nákup, našel s Juli jednu kešku ve městě, resp. na hřbitově ;) zaskákal si do bazénu, zkoukl film... toť vlastně vše.

Pláž, moře, pohoda...

Dneska sem se konečně jednou celkem dobře vyspal, udělal si pohodový dopoledne zastřihováním - sebe i jakýhosi obrovskýho keře vedle baráku. Po obědě sme s Petrem c. 1 (tj. Petr, co sem potkal v Aucklandu a teď bydlíme v Napier 7km od sebe) vyrazili na pláž do Waimarama. Mohli sme si to perfektně užít, protože na celé hafo dlouhé pláži bylo celkem snad jen 10 lidí - no má to své výhody mít volný pondělky a úterky. Petr si vzal po 14ti dnech v kuse volno kvůli prodloužení víza, takže sme si mohli oba pořádně  u falšky vína odpočinout, opálit se a vyblbnout v neskutečným množství vln. Jejich velikost byla tak akorát i moře ani moc nestudilo - vítr foukal celkem chladnej, ale aspoň se to v tom pařáku dalo vydržet. Domů nás vyhnal až z jedné strany příliv a z druhé stín ;)

Waimarama beach

Hafo práce...

Netuším, čím to je, ale připadá mi každej den v práci den ode dne hektičtější - zlatý jen umývání nádobí. Teď jak už umím chystat několik jídel, tak jsou skoro automaticky přenechávány na mě. Nádobí se zatím hromadí, já nestíhám a sem tam něco připálím :( naštěstí sem smolný dopo přerušil po dvou škobrtnutí a zbytek dne sem už zvládl vpoho... Dneska ráno navíc ještě přišlo hafo svatebčnů na snídani, takže byl frmol hned zkraje. A shon neskončil, až kdo ví kdy - večer slavilo nějakých 60 lidí narozeniny, ale to už sem naštěstí neabsolvoval... I tak sem se už od dvou těšil na sprchu a následný dva dny volna...

14h v práci...

co víc k tomu dodat? Záložní umývač nádobí onemocněl, tak sem si šichtu protáhl až do půl 11. Byl to celkem frmol, ale celkem sme stíhali, i když nevěstu sem ani neviděl...

Práce...

Začínat o půl 9 se mi líbí čím díl víc - jen je o té půl hoďky mnohem hustší provoz... Práce bylo tak akorát, naučil sem se chystat další jídlo a před odjezdem domů jsem dostal i na ochutnávku tři z 18ti místních piv - ještě toho mám hodně co okoštovat ;)

Hned ve dveřích sem se dověděl, že i Juli našla placenou práci, tak sme to večer "oslavili" téměř nekonečnou odvetou ve Scrabblu - a tentokrát světe, div se, Jura vyhrál ;)

Práce...

Dneska sme se moc nepředřeli, ale aspoň sem dělal 6,5 hodiny. Pohoda. Doma sem pak posekal trávníky a večer nás Gary vzal na představení do své školy. Učí v cca 20km vzdálené polosoukromé maorské dívčí střední škole a zážitek to byl každopádně hodně zajímavej. Bohužel sme všemu nerozumněli, ale výborně sme se bavili. Šlo o mix scének a zpívání - část v Maorštině, většina anglicky, ale často byl takovej šrumec, že stejně nebylo slyšet skoro nic ;) 

Práce...

Dneska byl celkem frmol - na středu. Nejen že jsem pomáhal připravovat jídla, ale taky sem chystal hafo zeleniny. Netuším sice nač, asi to bude až na sobotu, kdy se bude slavit svatba... Odpoledne sem si trochu odpočal a večer sem byl celkem čekatelně poražen ve Scrabblu, ale hodně nečekaně sem s Juli prohrál 66 (tj. takovej zjednodušenej mariáš pro 2, kdy je potřeba dobře počítat a pamatovat si všechny karty). To sem ju to teprve před pár minutama naučil hrát - hold štěstí začátečníků...

Keškový výlet...

Celkem sem se dneska prospal a protože Juli je pilná wwooferka, na mě moc práce nezbylo. Dostal sem za "úkol" namyslet výlet... jak jinak než na kolech, když je konečně tak pěkně ;) Už první zastávku sme ale vynechali, protože bysme stejně prohlídku nestihli - zabralo nám dlouho zprovoznění dlouho nepoužívanýho kola. dojeli jsme teda až do Ahuriri, kde se si udělali okružní vycházku kolem takové laguny. Po cestě našla Juli svoji první kešku ;) Pokračovali jsme směr přístaviště - po cestě se zastavili na chvíli v National Tobacco Building a na Tip Top zmrzku (to sou panečku kopečky ;). V přístavišti je rušno, ale až na vobrovský vysokozdvižný vozy nic zajímavýho. 

V malých Centennial Gardens s atrakcí - umělým cca 17ti metrovým vodopádem, kterej mě až tak tentokrát nebral, jako spíš hafo turistů, co se couralo kolem a rušilo mě od nalezení další kešky. No po menším čekání to byla rychlovka a my vyrazili na místní vyhlídku na Bluff Hill. Kurňa to je stoupání - Juliino kolo je vážně brzda, tak jdem raději pěšky... V menší rezervaci sme kešku našli až po cestě zpět, protože stromy GPS signál moc stínili a my ji po cestě nahoru minuli. Z vyhlídky sme viděli opět jen rušné přístaviště a v oparu část z Hawks Bay, ale jinak nic moc... Poslední keška na nás čekala na soukromém pozemku s povoleným vstupem i na přilehlou zahradu - já kešku uviděl skoro hned, ale počkal sem, až ji objeví i Juli a pak sme využili nabídky a prohlídli si Bluff Hill z houpačky ;) Večeři na čas už sice nestihnem, ale Rosemary nám určitě něco schová...

No to byly zase dva dny volna - vůbec sem si neodpočinul ;) ale neměnil bych...

Málo práce...

Na to, že je dneska neděle, tak sme se moc nenadřeli. Bohužel sem na to doplatil opět tím, že sem byl poslán
domů dřív. Ale aspoň ne s prázdným bříškem (díky Alaně - další z našich šéfkuchařů :)

vepřovej zámotek se vším možným

navíc sem se naučil připravovat mezze (obdoba zajímavě obloženýho talíře) a philo [čti filo], což je takovej zámotek z téměř papírovýho těsta plněnej vším možným. Domů sem nakonec vyfasoval i kusanec sýrovýho koláče, na kterým sme si všichni pochutnali u odpolední horké čokolády ;) Trocha pomoci a víc odpočinku přerušil jen příjezd nové wwooferky - Julie z Německa.

Hafo práce...

Zpestření dnešního dopoledne bylo opět sekání trávníků. Celkem čekaně sem v polední špičce vypomáhal s přípravou jídel, jen tu tentokrát nezůstal nikdo na nádobí, kterýho se navršilo přímo kopec :( Alana (další z šéfkuchařů) mi ale pomohla a předvedla ultra-rychlost... prej proto, že po mě chce oloupat kbelík brambor ;) No oběd o půl 4 sem si nechal od Roba udělat překvapení - párečky v housce se salátem a dresingem... Doma mě čekal už jen odpočinek a další staronovej spolubydlící. Z Vietnamu se vrátil Mark - další z místních homestay (tj. student ubytovanej v domácnosti rodiny v cizí zemi).

Večer se opět ve městě konal koncert - tentokrát hrál novozélanskej armádní sbor námořních sil. A hráli výborně... Potkal sem se tam opět s Debbie a jejíma 3 známýma a víc jak půlku doby sme "protancovali." Tentokrát to nebyla taková hrůza, ale stejně sme měli všichni obrovský mezery v Charlestonu, Jazzu a podobných tanečních stylech... Po cestě na/z koncertu sem potkal supící parní stroj a spoustu více či méně zajímavých veteránů. Snažil sem se taky něco málo vyfotit - ale byl to boj...

no není to krása ;)

Hafo práce...

Denska ráno jsem byl asi už předem odměněn za následující práci ;) jeden z majitelů se mě při ranním úklidu zeptal, jestli piju pivo - tož se dostal balení místního ležáku... jupí. Den ubýhal v klasických kolejích až do poledního náporu. Šéf mi oznámil, že budu k ruce Markusovi, takže mě naučili připravovat pár jídel a já konečně i vařil (dá-li se to tak nazvat :). Na konci směny sem byl dokonce v kuchyni přes hodinu sám a staral sem se o všechny objednávky, umýval nádobí, uklízel kuchyň a všechny polotovary... no celkem záhul, ale bylo to pěkný zpestření. Na oběd byla opět super ryba v pivním těstíčku jak včera, protože si překvapivě nikdo žádnou neobjednal...

Večer sme se vypravili na velkou akci do města.  Nejdřív sme mohli obdivovat akrobatické kousky 4 letadel a pak začal jazzovej koncert. První nastoupila klasická celkem velká místní kapela a místo před pódiem se hodně rychle zaplnilo tanečníky, z větší části stylově oblečenými ála 30. léta - paráda. Protože sme chytli super místo na trávě skoro v první řadě mohli sme se pěkně zblízka kochat různými tanečními styly. Později sem i šel tancovat na jeden tanec s jednou američankou, co seděla vedla nás. Ale po pravdě - moc nám to nešlo. Kdybych aspoň znal, co se hrálo, šlo by improvizovat, ale takto...
Čekání při střádání kapel za menší "mladší" jazzík sme si s Ianem (můj 16ti letej spolubydlící z Německa) zpříjemnili pokecem s američankou a její kanadskou známou z hostelu Debbie. Ta tu zůstává až do úterý, tak spolu možná pojedem v pondělí na výlet do Cape Kidnappers (viz. někdy příště, jen nevím kdy :) Zítra ráno ale vstávám do práce, takže sem až do konce nevydržel, vyzvedl Carrie v jednom z barů, kam se šla asi po hodině venku ohřát. Kolem 11 sme přijeli domů a protože Carrie zítra odjíždí na jinej woof, tož sme se rovnou i rozloučili...

Práce...

Tož dneska to byl další celkem typickej pracovní den - pár lidí na snídani, pár na oběd... něco málo loupání brambor, trochu víc čištění kuchyně. Naučil sem se připravovat jedno z jídel, takže budu moct konečně aspoň v něčem pomoct, až bude někdy shon. Měl sem celkem štěstí, když Markus popletl objednávku a udělal jedno jídlo navíc, takže sem dostal výbornou rybu v pivním těstíčku já ;)

Místo, abych šel po obědě domů, tak se šéf rozhodl, že budu dál umývat nádobí, takže sem v práci ještě hoďku pobyl... Doma už sem toho moc neudělal. Každopádně dík Makoňovi za link na online přenos z Vancouveru. Tož sem pilně fandil a koukal na hokej v okýnku 5x4cm... no ale parádní hokej i tak - po finální siréně sem si šel zase zaskákat do bazénu, zkoukl pěknej západ slunce, sepsal blog a pustil nějakej film (což jdu právě udělat ;).

Práce...

Práce zase málo - i přes hafo loupání a chystání zeleniny sem byl domů poslán zas už kolem druhé :( Stejně sem toho doma moc nestihl - jen sem vyplel kousek za barákem, užil si bazén a tak tak se stihl připravit na odjezd do města, kde se konají jakýsi dvě přednášky. Tento týden je totiž Art Deco týden - na vzpomínku velkýho zemětřesení z roku 1931, kdy byla většina města zničena a přestavěna v té době oblíbeném stavebním stylu Art Deco. První přednáška byla velmi zajímavá - v místním akváriu přednášel kdosi o pokusu dobytí jižního pólu od Jižní Ameriky z roku 1915. Z pokusu se stal boj o přežití trvající víc jak rok naštěstí se šťastným koncem (jinak bysme si asi moc fotek neprohlídli ;) První část druhé přednášky se nesla v duchu boje s požáry po výše zmíněném zemětřesení v Napier a sousedním Hastings. Zato druhá část o hrdinech stála za hovno - přednášející dědula byl sice nabušenej a občas z něho vypadlo i něco zajímavýho, ale prezentaci absolutně chyběl jakýkoliv propojovací motiv, takže se z ní stalo jen povídání o různých řády vyznamenaných lidech bez jakékoliv hlubší spojitosti či návaznosti. Hrůza - ještě že sem byl dost unavenej a přes svou účast v první řadě jsem část rádobychytréaneskutečnězajímavé přednášky spokojeně prospal.

Výlet do Kaweka Forest Park II.

Tak konečně - dneska sem si sice na moment probudil ráno, když Gary odjížděl do práce, ale když sem při druhým procitnutí počítal údery hodin, nestačil sem se divit - prej jedenáct ;) no jo, fakt je 11- tož sem místo snídaně rovnou poobědval... dal si pár bazénů, sprchu, oholil se a místo plánovanýho Národního akvária  ve městě sme s Carrie vyrazili opět do Kaweka Forest Parku za horkýma pramenama. Ale ani tentokrát nám počasí nepřálo :( Chvílema pršelo, bylo vidět zase prd a nakonec sme dojeli zase jen k brodu, po johož projití sem usoudil, že hloubka nějakých 20cm není tak úplně v pohodě. Carrie prohlásila, že jí nevadí zbytek dojít pěšky - no vadil. Zapomněla totiž doma svůj inhalátor na astma a cesta tam byl samej kopec a ne jen na hoďku, jak sem tipoval. Tož sme se aspoň prošli, cestou potkali úžasně přátelskou kobylku a taky nějakých 5-6 aut, z čehož minimálně 2 byly stejně nízký jak Micinka :( ale aspoň nás část zpáteční cesty svezl mladej Maor, co sem každej den jezdí za prací...Na spravení chuti sme si dali hodinový kolečko buší, což byl celkem příjmnej balzám - tentokrát bez kapky vody na cestě ;)

 

 schálně - kolik let byste jí tipovali? (jo, je jí 38 :)

Relax...

Je to hrůza - i když sem mohl vyspávat, stejně sem se vzbudil, jako kdybych měl jít do práce. No, narozdíl od pracovního dnu sem se mohl odpoledne dospat s Harry the cat (Harry je sousedovic kocour, co ale většinu času tráví tady a domů se chodí jen nažrat ;). Dopoledne přijela Kanaďanka Carrie [čti Keri], další wůferka co tu bude asi do soboty. Před večerní sešlostí z práce sem stihl ještě posekat trávník - no už to vážně potřeboval. Běhal sem s plným chztačem trávy co 2 minuty a zaplnil sem půlku kompostéru. Večer se nás sešlo 11 plus 4 partneři s tím, že zaměstnanci dostali 15$ na jídlo - později sem se dověděl, že to šlo z dýžek ;) Seděli sme v turecké restaračce, takže sem si zavzpomínal a objednal Adana kebab s Baklávou jako zákuskem - škoda, že nebyla tak sladká jako v Turecku...Licence BYO (=přines si vlastní) a asi 7 lahví vína koupenýho taky z dýžek slibovalo celkem slušnou zábavu. Taky že jo, šéf se trošku picnul a s ním i v podstatě všichni co domů neřídili - škoda, že já byl autem. I přes povolený asi 3 drinky sem si dal jen skleničku víno a jedno malý pivo... Každopádně sem celou dobu celkem v pohodě rozumněl a ani nebylo třeba mi všechno minimálně 2x opakovat jeko v práci ;)

Hafo práce...

No to byl zase den... Místo obvyklých sta lidí, přišlo dneska 160 - takže sme všichni fakt jeli tak na 130%. Aspoň že sem dostal dobrej oběd i zákusek... Překvapivě sem pak zbytek dne relaxoval ;)

Taradale Clock Tower, Napier

Hafo práce...

tak dneska to byl frmol... naštěstí sem nebyl jedinej podržtaška, takže sme to celkem v pohodě zvládali, ale kuchaři i pinglice valili jak sviňa... dnešní bonus budiž i 4 seaside philos (takový listový rolky plněný zeleninou a nějakou rybou), co sem si mohl vzít domů - o večeři je dneska postaráno ;) jinak sem spíš relaxoval a koukal na bednu...

Práce...

Tak sem dneska v práci zase sekal trávníky. Naštěstí se šéfova předpověď nesplnilo a byl rušnej den. Takže sem místo v poledne končil "až" o půl druhý. Doma sem nějak vytuhnul, takže sem na doporučenej Maorskej koncert odjel hned po probrání ;) no koncert... celkem mi to připomínalo nějakej náš malinkatej fesťák s celkem retro hudbou - poslední půlhoďku to ale pěkně ožilo. Každopádně to, co se mi na tom líbilo nejvíc, byla podpora rodin se závilýma děckama na metylamfetaminu (či čem...) - a to ne jen touto akcí, ale i pravidelným měsíčním setkáváním se na stejném místě i s hudbou...

Málo práce...

Málo práce... hodně deště... ještě víc připravených fotek... těste se ;)

Práce...

Dneska to bude ryhlý. Ráno práce, na oběd sem si uvařil Fish&Chips, odpoledne net, práce, večeře, fotky a blog. Toť vše. No vzhledem k tomu, že sem byl většinu dne stále ještě na dovolené, tak sem hodím jednu fotečku ze včerejška ;)

 

Parlamentní budovy (Beehive - včelín tady ani nevypadá tak hrozně ;)

Kolo, galerka, muzeum, parlament a domů

Dneska byl nabitej den - ráno sem vyrazil na další projížďu do okolí, ale tentokrát se vydal na západ - přes Lyall Bay a Owhiro Bay na štěrkovo-písečný pobřeží kolem Cookova průlivu k Red Rocks (zajímavý tmavě rudý šutry) a Sinclair Head. Cestu tam sem protrpěl, protože mě bolel ze včera zadek od sedátka a každej hrbol byl utrpení, ani jízda pískem či brody není žádnej med, ale cestu zpátky sem si fakt vychutnal. Adrenalin přebyl všechno ostatní a užil sem si rychlost, skokánky i ten písek skoro přeletěl ;)
Po obědě sem jel znovu na Mt. Victoria, ale tentokrát uhnul o kousek dřív a následoval ukazatel k jednom u z míst natáčení Pána Prstenů - našel sem prd a málem sem si rozbil držku. Ani galerka mě nebrala (jako obvykle), ale tentokrát za to mohlo její přestavování a zpřístupění jen dvou expozic... Konečně v Muzeu Wellingtonu sem si spravil chuť - výstava je přehledná, nepřeplácaná, naučná i zábavná, dlouhá tak akorát. Nakonec sem stihl i prohlídku Parlamentních budov. Teda až po projití kontrolou jak na letišti a nakonec i odevzdání mobilu s telefonem - škoda, bylo by toho hodně k focení. Včelín nic moc, ale zase sme ho moc neviděli, zato hlavní budova překypovala samýma zajímavostma. Hlavní zasedačku obložili klasickými maorskými řezbami a jinými pracemi. Všechny ostatní místnosti, co nám ukázali byly luxusní ale nepřeplácaný, no prostě pěkný. A jedna perlička pro stavaře - celá budova byla před pár lety kompletně odříznuta od základů a postavena na cca 300 pružných železo-gumových "soklech", umožňujících pohyb až o 15cm kterýmkoliv směrem za účelem ochrany proti zemětřesení.
Na zhruba 4 hodinovou cestu zpět sem tak vyrazil víc jak o hodinu později, než sem plánoval, takže sem chytil pěknou špičku - i když se i dálnice hýbala jako šnek, tak narozdíl od dé jedničky sme se v podstatě nezastavili. Doma, kam sem nakonec tak dorazil o půl desáté, mě čekala výborná večeře a hlavně moje postýlka ;)