Cestou zpět na východní pobřeží sme se pak už jen zastavili na procházku v Clay Cliffs, kde na nás čekaly velmi zajímavé pískovcové či slepencové skalní útvary. Sice za vjezd chtěli 5 dolarů, ale po vlažném úvodu to stálo za to. Narozdíl od starých Maorských skalních maleb, které ač zadarmo skoro ani nestály za zastavení - hold zub času a asi i vandalství udělaly svoje. V minulosti velmi rušné přístavní město Oamaru bylo označováno za nejhezčí z celýho Zélandu. S odstupem času musím konstatovat, že toto označení snad platí až dodnes a minimálně historické centrum města mě víc než převědčilo o nezaměnitelném půvabu a nepopiratelné odlišnosti od ostatních měst. Tentokrát jsme do centra dorazili kolem poledne, takže kromě zajímavých obrovských domů bohatých obchodníků jsme si prohlídli i místní muzeum a doposud nejzajímavější Galerii umění. Narozdíl od ostatních novozélandských galerek, místní dala téměř veškeré prostory všanc mladým umělcům a ti toho naplno využili.
Hlavním místním turistickým lákadlem však stále zůstavají prohlídky malých modrých tučňáků - žel placené a nám přišli i dost předražené, i když nepochybně musí být zajímavé. My si zvolili trochu vzdálenější pláž na pozorování vzácnějších, větších, žlutookých tučňáků, kam byl přístup grátis. Aby taky ne, když se jich za celý den z moře vrací maximálně 8. My měli to "štěstí", že sme hned po příchodu viděli jednoho velmi pomalu se vracejícího. No viděli - asi tak na 200 metrů, takže sem byl rád, že poznám bříško od zad a Katka viděla tak maximálně černobílou tečku. No nic - není to snad poslední možnost vidět tato velmi plachá zvířáta a třeba budem přístě víc štěstí.
Jediným lákadlem po pobřežní cestě na jih do Dunedin a dá se říct, že i povinnou zastávkou všech návštěvníků jsou Moeraki Boulders - až neuvěřitelně kulaté balvany s jakoby plástvovým povrchem obřích rozměrů (protože všechny menší padly už dávno za oběť všemožným nenechavcům). Ačkoli šlo "jen" o velké zajímavé šutry, které většinu kiwíků nechávají klidné, nám se na pláži dost líbilo a vyfotili sme spoustu zajímavýc momentek. Před kousek vzdáleným Shag Point (jak už název napovídá, jde o místo s velkým množstvím kormoránů) jsme přenocovali a další den se setkali s Miškou šiškou. To by byla kapitola sama pro sebe, tudíž teď jen v krátkosti (zbytek se dovíte a pochopíte z následujích blogů ;) Jde o zajímavou holčenu z Tábora, co se také vydala splnit si svůj cestovatelský sen na Nový Zéland. Zjistila však, že cestování v jednom není ono, tak se přes bratrance Kátiné sestřenky dostala až k nám. A nakonec s námi cestovala až do 5. ledna, kdy jí přiletěl přítel a vydali se procestovat Zéland spolu - víc adrenalinově.
Protože Dunedin je třetí největší novozélandské město, rozhodli sme se strávit pár dní u nějakého Couchsurfera. Měli sme celkem štěstí a osud nás dovál kousek od centra k celkem pohodovýmu, prázdninama znuděnýmu Amíkovi Charlesovi. Než sme se ubytovali, prošli sme si "osmihranné" centrum města s velmi zajímavými stavbami a neskutečně nudnou a vážně divnou galerkou. Chuť sme si napravili v nedalekém pěkném muzeu "osídlení", a asi hodinou ve větším a ještě zajímavějším Otago muzeu (protože hoďka ani nestačila, vrátili sme se sem i další den). Na prohlídku Dunedinu sme měli v podstatě celý den, ale Charles se stále neozval, kdy můžem přijít a tak. Stihli sme tak ještě sváču, lehárko a příjemnou procházku v botance. Z ní to k Charlesovi nebylo daleko, tak sme ho přepadli doma, ale tam furt nikdo - co naplat, jedem se mrknout ještě na tučňáky na poloostrov Otago. Dozvěděli sme se od jinýho CS o nejlepší pláži na jejich pozorování, leč do Sandfly Bay sme dorazili celkem pozdě a krom hromady courajících se lidí po pláži sme nic jinýho neviděli.
Tak sme se neslavně vrátili k botance, kde miška nechala svý auto a rozloučili se s ní, protože sme si ubytování domluvili už dřív jen pro nás dva. Charles vypadal ještě unaveněji než psal, ale všechno nám laskavě ukázal, poradil pár zajímavých míst v okolí a poslal nás na prohlídku nedalekého místa s glow-worms. Nejsou to naše světlušky, leč jde o jedno ze 4 vývojových stadií jakýhosi hmyzu - konkrétně o červíky, kteří lákají své oběti na světýlko ze zadečku a chytají je na lepkavé nitky visící z jejich těl. Ač sme dostali naprosto přesné instrukce, chybička se vloudila a my odbočku málem nenašli. Nakonec sme místo očekávané cedule museli nejdřív objít plot a za úplné tmy došli na místo. A že jich tam bylo - světýlko vedle světýlka no prostě paráda. Po vyčerpávajícím dnu sme ocenili teplou sprchu a normální postel a spokojeně usnuli.
Nazítří sme se potkali s Miškou před barákem a vyrazili znovu doprojít botanku a centrum - teda spíš už jen velmi zajímavou budovu železničního nádraží. Kolem poledne sme se vrátili a nakonec jen s Charlesem vyrazili na odpolední výlet - ostatním spolubydlům se do nevalného odpoledního počasí nikam nechtělo. Charles má okolí města nepopiratelně prochozený - vyvezl nás na výhlídku Mt. Cargill (780m) s televizní věží a pak dál přes Butter Peak k Pipe Organs - velmi zajímavé čedivé skále, která je poskládaná z jakoby varhanových píšťal. Nejen proto, že Charles nabídl ubytování i Míše, holky uvařili véču pro všechny. Museli sme si ale pospíšit, protože dneska sme ty prcky už vážně chtěli vidět. Ale i tentokrát sme dorazlili celkem pozdě - jen chvíli před setměním, ale štěstí na nás mrklo a zastihli sme uprostřed pláže jednoho velmi nerozhodnýho leč roztomilýho opozdilce. Sice se aspoň 2x vracel do moře - asi cítil či viděl, že sme i s dalšíma lidma moc blízko. Nakonec však pláž přešel o pár metrů dál a my konečně srovnaly skóre - naši versus tučňáci 1:1 ;)
Náš poslední den v Dunedin trochu pokazil déšť - holky strávili dopoledne více méně v kuchyni či u kompu a já konečně (o 4500km později než se má) nechal vyměnit Micince olej. Vědět, že autíčko o tolik let omládne, udělal bych to už dávno. Dnešní již třetí výlet na kopcovitý poloostrov Otago totiž Micka zvládla o poznání svižněji. Plánované večerní pozorování tučňáků však musí dát přednost jiné "atrakci" - a to nevídaným pohledům na jediné suchozemské hnízdiště nesmírně vzácného Albatrose královského. Ještěže zvědavost byla větší než pomluvy a my toho "jen" přerostlýho racka chtěli vidět na vlastní oči. Ono to označení není vůbec od věci - na zemi totiž albatros vážně vypadá jako velkej racek, ale když vzlítne a roztáhne svoje 1,5 metrový křídla, kterýma klidně hodiny nemusí ani mávnout a přesto letět - je to zážitek snad na celej život. Tentokrát (a rozhodně ne naposled) sme velmi ocenili Miščin foťák s 26 násobným optickým přiblížením - čímž jí tímto veřejně děkujeme za poskytnuté fotky, které snad brzo také uvidíte :) a zaručeně se vám budou líbit.
Každopádně sme neotáleli a znovu se vydali na Sandfly Bay a tentokrát sme dorazili tak akorát. Obtěžkáni svačinkou, připraveni na dlouhé čekání nás hned po příchodu přepadl nějakej mladej kiwík, pujčil nám malej dalekohled a ukázal dva tučňáky ve skalách. My ale už věděli, kam zajít a ani tentokrát sme nemuseli dlouho čekat. Objevili sme další páreček na písečné duně, kterej asi byl na hlídce. Ty sme pár minut nerušeně pozorovali a pak si sedli a čekali. Našeho dnešního posledního sme spatřili už zanedlouho, ale než se dostal do bezpečí dun, uběhlo ještě hodně dlouho. Furt se totiž po pláži trousili lidi sem a tam, takže se nemůžem divit, že tento poslední značně kulhající tučňák tak dlouho vyčkával. Blížející se soumrak však i jeho z moře vyhnal a po menším představením jen pro nás přebelhal pláž a zmizel.
Na jeden den by toho bylo až až, ale nám se ještě po cestě z pláže podařilo vyrušit celkem nebojácnou vačici a pěkně z blízka si ji prohlídnout a vyfotit - zabít mi ji ale holky nedovolily :( nakonec by však stejně nebylo čím. Ačkoli toto roztomilé zvířátko dovezené z Austrálie pro jejich jemnou srst vypadá naprosto neškodně, jedná se o momentálně největšího škůdce místní fauny a částečně i původních ptáků. Odhaduje se, že na Zélandu žije něco kolem 40ti milionů vačic, který každou noc spořádají nějakých 20.000 tun listí (snad sem se moc nesekl, dohledám info a případně upřesním-každopádně čísla to byly šokující... Takže vačic je prý 70 mega a sní 21 tisíc tun listvoví). Noc sme nakonec strávili u Tunnel Beach a tím ukončili i celý pobyt v Dunedin a v podstatě i na celém východním pobřeží - což je příhodné i pro ukončení dnešního vyprávění.
