Svátky u protinožců...

Vánoční dárky nám byly naděleny jak jinak než do ponožek a já se hned ten den na pár hodin zabavil svým novým hafo těžkým hlavolamem. Výsledkem budiž položení všech 18-ti dílků na nejjednodušší bílou barvu. Momentálně sem už pokročil a zvládl i další 3 barvy - to je v podstatě jedna za měsíc ;) Parádně sme si s Míškou zablbli ve vlnách a já se pak poprvé po mnoha letech zvládl spálit - a to mi k tomu stačila půlhodinka bez krému na slunku. Večer sme si udělali i ten slibovanej bramborovej salát.

Co ale dál? Jediný cíl sme měli stanovenej pevně a to Silvestr v Aucklandu u Kátiné sestřenky Lenky s jejímpřítelem Davidem. Cesta na sever je to dlouhá s mnoho zajímavýma místama k vidění a prozkoumání, proto se už další den v poledne naloďujeme na trajekt směr Wellington. Naposledy zamáváme úžasnýmu Jižnímu ostrovu a vydáváme se vstříc neznámým dobrodružstvím na teplejší sever... Příjmemně lehce houpající loď nedělala vůbec dobře Mišce, ale nakonec to bez újmy přežila. Ve větrném Wellingtonu sme většinu času strávili v kopcovité obrovské zajímavé botance. Ve městě se nám moc dlouho zůstávat nechtělo - Slávek byl někde na dovolené, takže nás nemohl pohostit a jiný ubytko sme si nezajistili - takže sme vyrazili opět na cestu. Do auta sme se už celkem pohodlně poskládali všichni tři - jen spát sme v něm nemohli, takže hlednání přenocování se nám trošku zkomplikovalo. Ale nic s čím bysme si neporadili. Už si absolutně nevzpomínám, co sme další den dělali, jen si vybavuju, že sme v noci zmokli a počasí se ani další den nechtělo umoudřit, takže sme ani nikde moc nezastavovali. Krom městačka Bulls, kde se na nás konečně sluníčko usmálo a my v parku doschli, najedli se a zakarbaničili. To už ale zase začíná mrholit, tak rychle naloďujem a hurá směr Tongariro National Park.

Dneska nám s místem na spaní pomohla moc ochotná paní v jednom íčku po cestě - poslala nás na jedno  celkem klidný místo poblíž vjezdu do parku a ubezpečila nás, že v podstatě můžeme stanovat kdekoliv, kde to není výslovně zakázáno. Pozorným čtenářům serveru iDnes.cz určitě neutekl článek o nejlepším jednodenním treku na NZ - Tongariro Crossing. My si ho ale protektokrát nechali ujít a zajeli se podívat jen k pár místním vodopádům. U nich nám aspoň tak moc nevadí, že máme vodu nejen pod námi, před náma ale i nad náma... Prostě nám počasí ne a ne přát, což nám až tak moc nevadí, protože se jedeme ohřát do termálních lázní (resp. terálně vytápěného bazénu) v Tokaanu. Mnohem zajímavější je ovšem místní procházka kolem termálních pramenů, bublajících blatisek atd. Pokud se sem dostanete, vybavte se pár vajíčky, doptejte se na místní privátní (rozuměj - Maorům patřící, ale jinak volně přístupný) přírodní hot pool s blízkým supr horkým vřídlem, kde si vajíčka v ponožce na klacku uvařte - jako to za starých časů dělali místní Maoři. My o tom bohužel ani netušili, tudíž teď můžu jen radit a závidět.

Při koupeli sme si odhlasovali, že do Aucklandu dojedeme už zítra večer - přece jen sme na cestách bez pořádnýho zázemí celkem dlouho. Poslední zastávkou před teplem domava nám tak zůstalo město Taupo. Se svým třetím největším zaplaveným kráterem na světě a proslulými nedrahými seskoky padákem je oblíbenou turistickou destinací jak místních tak zahraničních turistů. Čemu sme ovšem ani my neodolali, byla ochutnávka vína v jednom z mnoha místních vinařství - přece nepřijedem na návštěvu s prázdnou ;) Poprvé sme se setkali s "platební kartou", na kterou nám naskakovala útrata za koštování. Úspěšně sme nakoupili a jako bonus dostali i přiopilou Mišku - no neber to za pět babek :D Jako správným turistům nám nemohl utéct největší NZ vodopád co se proteklýho množství vody týče - Huka Falls. Sic je to jen 7-9.5 metrů vysokej vodopád, je to hustej hukot a ta barva - modravě modrá s nádechem skvostně bílé, škoda že se mi ani jedna z fotek nevyvedla. Stejně je to potřeba vidět na vlastní oči - stejně jako zažít na vlastní kůži místní naprosto přírodní horký prameny vtékající rovnou do chladivé řeky Waikato. Což zaručuje, že si najde optimální teplotu vody úplně kdokoliv - pokud teda nejste citlivky a trocha přírodní špíny vám nevadí (Miška asi už zapomněla v čem se koupala jako děcko - to já na písťák nezapomenu asi nikdy ;)

Málem bych zapomněl, že i tady se nám Miška během několika málo okamžiků u Huka Falls dokázala opět ztratit. Po kolikáté už ani nepočítáme a jen se tomu po 15ti minutách smějeme - hold je to Miška šiška každým coulem... Našla se samožřejmě - po cestě k přírodním pramenům. Ale to už nám moc času na nic

jinýho nezbývá a my uháníme směr Auckland. Posledních asi 100 kiláků i s Miškou za volantem - moc sem si ale neodpočinul, protože ve městě to byly celkem nervy - spojení Miška, manuál a pomalá GPSka vedla k nelibému stavu bloudění. Ale našli sme se a v pořádku se s Lenkou a Davidem večer shledali. Dalších pár dní proběhlo celkem v klidu, konečně sme zrelaxovali, prožili celkem klidnej Silvestr u známých děcek a víc si ani stejně nepamatuju. Snad jen, že nám zbyla jedna lahvinka šampusu, tak sme ho solidárně bouchli a vypili v poledne na Novej rok společně s váma všema doma v ČR ;) Pak sme si vyjeli na výlet na oblíbenou pláž Piha. Po cestě se ještě prošli k jezeru Wainamu kolem obrovských pískových dun - nejpříjemnější pasáž nakonec zůstala procházka mělkým jako kafe teplým potůčkem. Na pláži se už nikomu do vody nechtělo - prej je moc kosa. Pár lidí se šlo projít, ale já nemohl odolat bodyboardu a nádherným vlnám - zima nezima... nakonec sme na metrovým prkně vo vodě strávil dobrou půlhoďku, až mi nohy málem zmrzli...

Tady bych to nejradši ukončil, ale měl bych se s váma podělit o o ty nepříjemnější okamžiky. Přesněji s dalším setkáním s místní policií... Jedem si to tak pěkně z kopce, tož tam vrznu jako vyždycky jen kvalt, ať to trošku brzdí samo, ale... kopec to byl kurňa prudkej a já tam měl jne čterku, takže místo brždění sme pomalu ale jistě zrychlovali. Toho si samozřejmě všiml maskovanej chlupatej v neoznačeným tmavě modrým Opelu (Holdenu, jak jim tady říkaj) a už mě stavil. Nevím nač to hodit, byl jsem ještě lehce ovlivněn poledním šáněm, čehož si i příslušník všiml... Sice sem hranici nepřekročil, ale už se se mnou nebavil a jen mi přinesl bloček. 80$ za 15ti km překročení povolené rychlosti - to sem z toho nakonec vyšel ještě lacino. Ještě že na zaplacení mám 4 týdny, teď sem totiž úplně švorc :) Jedině Miška si toto sektání nečekaně užívala - její přítel je totiž policajt ;) To nám ten novej rok pěkně začíná...

PF 10

Přestože sme viděli ještě celkem dost sněhu na vrcholcích okolních kopců, sněhuláka sme si museli postavit jen takto ;) každopádně z mimořádně slunného Greymouth vám všem přeju štastný a veselý a vše nej do novýho roku.

PS: doufám, že je alespoň trochu poznat naše originální PF :)

Zpátky na západ za ledovci ...

Už máme za sebou pěknejch pár tisíc kilometrů na cestování nejrůznějšíma neuvěřitelně kránýma mítama Novýho Zélandu, ale cesta nasever z Wanaky se mi jako řidiči líbila ze všech nejvíc. Nevím čím to a asi to  už ani nezjistím, ale parádně jsem si ji užil... Po cestě sme mimo jiné zkoukli pár moc pěknejch vodopádů a trošku se prošli buší (a trochu víc se zas nechali požrat sandflajama - hold sme si pomalu odvykli...). V Haastu sme horko těžko našli apoň nějakej kšeft s potravinama - za to sváču sme si vychutnali uprostřed úžanýho mokřadu obklopujícího místní Íčko. Teprve před nedávnem (rozumněj pár desítek let) dokončenou cestu přes průsmyk k pobřeží a skvostný vyhlídky co nás provázeli až po ledovce lehce kazilo jen hladový voko. Nic ale, co by nás moc rozházelo, už si nějak začínám zvykat jezdit jen na výpary :D

Ledovce Fox a Franz Josef - co o nich napsat? Na oba se můžete vypravit jen s placeným průvodcem, oba momentálně (pro nás celkem pekvapivě) rostou a to rychlostí ... kurňa já to zapomněl (Kači pamatuješ si to?) - no mám pocit že to bylo něco jako metr ročně, ale nevím, jestli se mi to neplete s nějakým jiným ledovcem. Oba jsou celkem mimořádně čistý v porovnání s evropskejma či americkýma (což sem ale jen četl) a oba strášně přeturistovaný - nečekaně. Počasí si s náma tentokrát moc nepohrávalo, bylo prostě skoro furt pod mrakem. A vzhledem k tomu, že nám nikdo nedokázal říct jak vysokým,  neriskovali sme nejdelší túru na nejvyšší vyhlídky, ale spokojili sme se jen s těma celkem jistýma. Byla-li včerejší cesta nejlepší pro řidiče, tak dneska sme nocovali na místě s nejúžasnějším výhledem. Fotka z tama je fakt super - jedna z mých nejoblíbenějších, ale doopravdy tam být, to bylo téměř dechberoucí... Jestli se sem někdy dostanete a budete mít jasno, určitě si zajeďte k jezeru Matheson - je odtud prý nejlepší odraz ledovců ve vodě. My se museli spokojit jen se záblesky špičky ledovce mezi mraky a důkaz sme si prohlídli až v giftshopu - plakát, co můžete zkouknout v mým fotoalbu ;)

Třetí den sme téměř celej strávili tak trošku neplánovaně v Hokitice. Celkem obyčejný lehce nadprůměrně zajímavý městečko proslulé vším co se nefritu týče. Prohlídli sme si několik klenotnictví, prošli se po pláži,a tak,  nafotili Kátino PFko, prostě dobře zrelaxovali. večeři na pláži s potenciálním pozorováním vracejících se tučňáků z moře sme kvůli čemusi vzdali - nevím jestli moc fučelo, či sme nevěli, jestli se brána nebude přes noc zamykat... My totiž už zítra odpoledne máme sraz s Myškou v Blenheimu, což je ještě nějakých 6 hodin jízdy, takže budem muset brzo vyrazit. Po cestě sme chtěli ještě pár věcí zkouknout, ale ráno Kačenku přepadlo cosi nečekanýho, že pomalu nemohla ani chodit jak jí bylo špatně. Místo aby si mohla v klidu odpočinout, musela přetrpět mnohohodinovou cestu autem v celkem pořádným pařáku - škoda, když se konečně vyčasilo. Já si aspoň v konečně slunným Greymouth vyběhl na vyhlídku (pro kešku samozřejmě ;) a po poledni sme se oba ještě jednou prošli lívancovejma skalama. Nečekaně sme skoro nikoho nepotkali, ne jak posledně prodírání se houfem túristů v dešti... Posledních pár set kiláků sme přímo prosvištěli cestou téměř bez zatáček průměrnou rychlostí asi tak 130km/h. A to je tu povolená jen stovka - ale sešli sme se tři auta, co někam spěchali - kdy Micinka byla rozhodně nejstarší, ale statečně se držela ;) Ještě že Káťa skoro celou cestu prospala...

A proč že sme to tak spěchali? Shoda náhod tomu chtěla - špatně signálem pokrytý Jižní ostrov a předvánoční vytížení mobilní sítě způsobily, že nám od Mišky chodili dost divný, takříkajíc šiškoidní zprávy. My byli skoro celý den přesvědčeni, že máme časo dost a předběžný termín se musí posunout, když Miška teprve kolem poledne vyráží z Christchurch. Bohužel, půlka její včerejší zprávy se záhadně spojila s půlkou dnešní a až sme se dověděli, která bije, už sme měli párhodinovej skluz. Promiň Míšo... V Blemu sme se potkali v obchoďáku při nákupu surovin na vánoční bramborovej salát a jiný zásoby na svátky. Leč vzhledem ke Kátinu stavu sme všechno odložili a rozhodli se Vánoce slavit s místníma až 25. prosince. Horko těžko sme se ve třech s báglama a tak naskládali do auta a vyrazili do Marlborough Sounds. Zaparkovali sme těsně před soumrakem na turisty i místními velmi oblíbené pláži ve Whites Bay. Ale o tom zas až příště...

Wanaka, Queenstown a okolí

OMLUVA: Místo abych svoje zpoždění po usazení se v Napier začal dohánět, nabral sem víc než 4 měsíční skluz. Pokusím se tedy všechno dohnat během svýho posledního týdne u rodiny Severinsenových. Z toho ovšem vyplyne následující - nic po sobě nebudu číst a ani nebudu dlouho vzpomínat na všechny detaily. Nebude to perfektní, ale snad aspoň trochu čitelný a třeba to i někdy v budoucnu doplním/upřesním/opravím/zlepším - ale nic předem neslibuju. Teď už ale zpátky k dnešnímu článku...

Queenstown - turistická Mekka všech návštěvníků Jižního ostrova plná nabídek adrenalinových zážitků. Co plná, naprosto přeplněná. Jestli mi hromada turistů  v Geraldine přišla otřesná, tady jsem ty davy nemohl vystát a ve městě sme strávili ztěží půl dne. Škoda, jinak je to totiž moc pěkný místo na břehu jezera Wakatipu s majestátnými vrcholky hor všude kolem. Tak proč se na nějaký nevydat - třeba Ben Lomond s nadmořskou výškou 1748 metrů. To znamená nějakých 1400m převýšení pro nás - překvapivě nenáročnej výstup, krom závěrečné asi půlhodinky. Po cestě sem si zahrál na anděla strážnýho jedné Anglánky, kdy jsem jí napřed půjčil svou trekovou hůlku, když už vypadala, že těch posledních pár set metrů nevyleze. Na vrcholu se jí zas vybila baterie ve foťáku, ale měla kliku, že měla stejnej typ jako já. Byla by škoda po takový námaze nepořídit žádnou úchvatnou fotku - no posuďte sami...

skupinové foto z vrcholu Ben Lomond

Další naše cesta vedla dále podél jezera do Glenorchy. Prej pěknýho maloměsta - nám však počasí nepřálo, takže sme se přesunuli na začátek proslulého Routeburn tracku - ano, je to ten, co sme už kousek šli ve Fiordlands. Tentokrát nás čeká mnohem náročnější jednodenní výlet z jeho východního konce. Proto sme se večer posilnili výbornýma bramborovýma knedlíkama s uzeným (no nakonec z toho vyšly výborný noky, ale hádat sme se kvůli tomu nemuseli ;). O treku psát ani moc nebudu - snad jen, že je poprávu považován za jeden z nejlepších na Zélandu. Počasí nám parádně vyšlo, jen energie začala docházet - hold se už ty týdny cestování, chození a lezení začínají projevovat. Nakonec sme se ale hecli a došli až k plánovaným vodopádům. Víc už nic - raději se podívejte na fotky.

Další naše putování nás zavedlo do Skippers. Po cestě sme zkoukli řádící rychločluny v kaňonu řeky Shotover, viděli 2 vysoký bungee-jumping mosty (bohužel bez lidí) a dojeli naprosto šílenou cestou až do města duchů - Skippers. Místní škola a jedna z usedlostí je celkem nově opravena. Je to naprosto kouzelný, opuštěný místo... Do dalšího pěknýho městečka - Arrowtown - sme dojeli naštěstí dost brzo na to, abysme se vyhnuli největšímu náporu túristů. Nejzajímavější "atrakcí" je asi největší zachovalá asijská zlatokopecká osada.

Nejvyšším autem průjezdným průsmykem (cca 1100mnm) a následným čtyřiceti kilometrovým klesáním (vážně nekecám, byla tam fakt značka: Pozor klesání, 40km ;) jsme dojeli až do Wanaky. Jde o další turistické město na břehu stejnojmenného jezera obklopené nádherným hornatým okolím. Tudíž sme se tu ani moc nezdrželi a hned vyrazili do kopců. Tentokrát nás čekal jen kilometr, ale všichni tři sme prožili neskutečnou krizi - nahoru sme se škrábali snad 5 hodin, i staříci nás předbíhali, ale překonali sme se a nakonec se nahoru dostali. A ty výhledy stály skutešně za to, těžko se vybíraly nejlepší fotky, protože všechny byly naprosto úchvatný. Tudíž sem jich uploadl trochu víc než obvykle... Po cestě dolů nás napadlo vytvořit PFko z našich těl - leč málo kdo to poznal (nepřekonatelně působivé pozadí snad ale ocenil každej ;) 

Další den sme se už v podstatě jen prošli kolem Diamond jezera, poseděli na pěkné vyhlídce a zajeli si do světa Puzzle. Nakonec sme nešli ani do labyrintu ani do 4 speciálních místností, ale užili si hromadu hlavolamů, zrelaxovali a rozloučili se s Miškou - ale ještě ne na pořád. Ona si jen si zaskočila do Christchurch odložit auto u Paula (to je ten CS s jachtou, pamatujete?) a dostopavala nás později. A tady se s váma pro dnešek rozloučím i já...

Fiordlands aneb ta NEJ oblast Novýho Zélandu

Pravda - ve Fiordlands sme už nějakej ten den, ale přece jen tato oblast láká především úžasnými fiordy a obrovskými jezery trochu dál na sever. A do této části právě přijíždíme...

My se nejdříve na vlastní kůži seznámili s typickým počasím - deštěm. V Manapouri sme se nakonec prošli jen k jezeru a zpátky a pokračovali dál do Te Anau [čti TýEno] - místními označováno jako nejhezčí městečko nejen celé oblasti. My jsme nejprve ocenili dobře zásobené a informované íčko a DOCko a následně i grátis wi-fi v knihovně. Miška ale asi nejvíc ocenila teplou sprchu v kempu - přece jen s náma už pár dnů cestuje a do mytí v řece, či kde to jen jde, se nepropracovala - zatím :) Naším cílem je každopádně místní třídenní Kepler trek a pak cesta do Milford Sound se všemi krásami v blízkém okolí. Jen to počasí nám moc nepřeje. Celej tejden krom čtvrtku má více méně propršet - prej. My na to teda vsadili a vydali se na sever směr Milford Sound - jediný autem přístupný fiord (mimo jiné prý i nejhlubší, jestli si to ještě po tom čtvrt roce dobře pamatuju ;)

Naplánovali sme si cestu se zajímavýma zastávkama a nechali jet Mišku první. I přes výměnu oleje prej Mišku brzdím a ona má pak moc velkou spotřebu - budiž. Ani nás moc nepřekvapilo, že sme se s ní na první zastávce u jezera Gunn nepotkali. Sami sme odbočku k němu minuli. Mnohem překvapenější sme byli, že Miška nebyla ani na dalším místě. Když nečekala ani na křižovatce, která odbočovala z hlavní cesty, jeli sme k jezeru Mirian sami. No to byl trek - tolik vody na cestě sme ještě neviděli a to sme toho už zažili... Když sme přišli k místu, kde voda dosahovala až po kolena a protijdoucí pár to vzal skrz bez vyzutí bot, trochu sme zaváhali, zda pokračovat. Prej je to dál ještě horší. Bylo. Asi 20 minut sme šli podél neskutečně zavodněné cesty - jedinej rozdíl od skutečnýho potoka, co sme míjeli, byly oranžový směrovky na stromech ;) Jaký překvapení nás však čekalo nahoře sme však nečekali. Po deseti minutách čekání se objevil kousek jezera - po dalších deseti sme přes stoupající mlhu dokonce uviděli druhou stranu jezera ,ale jen náznaky obklopujících skalisek. Ještě sme si dneska zajeli k dvouset metrovýmu vodopádu Humbolt. Miška samozřejmě nikde - šiška.

Ranní probuzení nám přichystalo nejhezčí překvapení - je pěkně ;) a ty výhledy - je fuška jen řídit a koukat, tolik je toho k obdivování. Vybrali sme si první plavbu, která poskytovala i snídani. Málem sme ji však nesttihli, ještě že si všechno můžem v klidu prohlídnout cestou zpátky. Plavbu sme pojali jako předčasný dárek k Vánocům - tudíž díky rodičům můžete všichni obdivovat supr fotky v albu. Škoda slov... Po návratu sme doufali, že najdem Mišku nebo aspoň její auto a snad se přes vzkazy někdy někde potkáma, ale Miška nás předběhla. Nechala nám zprávu v autě a mezitím jela na svou plavbu fjordem. Cestou zpátky sme se zastavili na povinné prohlídce The Chasm - úchvatnou průrvu vytvořenou za uplinulá ticíciletí místní divodkou řekou. Dokonce sme ji viděli i okrášlenou duhou. Na druhém konci 1,5km dlouhého, obtížně a dlouho stavěného Homer tunelu sme si udělali delší pauyičku s výhlídkama na desítky větších či menších vodopádů vrhajících se z téměř kolmých několikaset metrových skalisek...

já s Káťou a Mitre Peak v pozadí, Milford Sound

S Miškou sme se nakonec šťasně setkali a vydali se na půl dne do kopců. Přesněji na The Devide - kde sme v dálce zahlídli náš včerejší Marian Lake, potkali jeden českej pár a dokonce i dva Slováky ;) Málem bych zapomněl (nebo raději?). Něco mě totiž bodlo do prsteníčku a za pár minut už sem byl tak nateklej, že sem ani nemlhl sevřít pěst! Celou cestu dolů i s hodinovou odbočkou na západní část Routeburne Tracku sem ruku chladil, držel nad hlavou a nechal se alternativně "léčit" od Káti. Ať už pomohlo cokoliv (tím ani zdaleka nepřipouštím, že by to mohlo bylo Kátino počínání :), po návratu sem už mohl i v pohodě řídit. Cestou k autu sme se chvíli zdrželi ve vodopádu u cesty - trošku studená, leč výborně osvěžující koupel - jen Miška se stále ještě neodhodlala ;) Dneska nás už čeká jen vrátit se do Te Anau na začátek Kepler treku, zaplatit rezervaci chaty a kempu a modlit se za aspoň ucházející počasí na další 3 dny. Nad ránem sem se probudil a pozoroval jedno z nejhezčích svítání v životě (ještě lepší fotka je v albu s Micinkou ;).

První den nám bylo počasí celkem nakloněno a zvádli sme těch ~13km vesměs vystoupat za nějakých 5 hodin. Pršet začalo, až když holky vařili véču a já se zúčastnil povídání fungl nové správkyně chaty o všem možným - vesměs sem už většinu věděl z mnoha cedulí, ale dověděl sem se i pár zajímavých informací nových. Třeba to, na co jsou po lese umístěný obrovský "trychtýře", že fretka dokáže pauznout svoje těhotenství, loví jen pro zábavu, či jak se hubí... Po jídle sme si šli prohlídnout místní vápencovou jeskyni - nic extra, zahrát celkem dlouho karty a spát...

Druhý den nás probudil déšť, ve kterým se nám teda dalších skoro 15 kiláků ťapkat nechtělo... Leč co naplat, dlouho nepřestávalo, tak sme před polednem chtě nechtě vyrazili. Na vrchol Mt. Luxmore sme však vůbec nešli. I když pršet přestávalo, stejně nebylo skrz hustou mlhu nic vidět. V přístřesku po cestě sme se posilnili, ohřáli a vyrazili. Co nás však překvapilo bylo počasí - mlha ta tam, mřačna se začala protrhávat a dokonce tu a tam vykouklo slunko. Během chvíle sme mohli obdivovat okolní vrcholky hor, jezero pod námi i výhledy snad na kilometry daleko, horský papoušek Nestor Kea a  poletující sněhové vločky - prostě nejúžasnějsí půlhodinka na hřebeni hor. Pravda, čím dýl tím hůř - slunko zalezlo, vloček přibylo a před námi furt několika kilometrový sestup do kempu pod kopcem... No stihli sme to opět tak tak a stan sme stavěli pod korunami stromů již za začínajícího deště. Pokecali sme s dalším správcem chaty, co o nás už věděl, že nemáme vyzvednutý jakýsi kontrolní lístky o rezervaci míst ;) Po večeři dorazili ještě další dva trampeři - nezkušení, leč vytrvalí Amíci, co zvádli ujít za jedinej den to, co my skoro za dva. Po vybití mračen sanflies nás však čekal další ještě důležitější úkol - úprava stanu před protíkáním. Vyřešila to tak napnutá sňůrka u stropu stanu mezi dvěma knoflíky - to aby se síťovina víc neprotrhávala ;) a mohli sme v klidu spát.

 tak tudy sme šli, Kepler trek

Poslední den nás sice čekalo závěrečných 22.2km - naštěstí jen stálého mírného klesání. Po cestě sme mohli obdivovat ohromný sesuv půdy z ledna 1984, nádherný kapradinový porost a přehršel celkem nebojácných myší v buši, mokřad či jeden ztrácející se vodopád, co nikdy na zem nedopad (to sem básník, co? :), leč v pádu se měnící na opar odvanuvší silným větrem... Jo a přihodím jednu cennou radu: nikdy, opravdu NIDKY před Káťou nekop do myši, ať už vypadá sebenemocněji - raději ji nech poodejít či chuť si přejít (já snad dneska snídal ftipnou kaší a ne obyč poridž ;), za tu hádku to fakt nestojí :D Na konci nás čekalo Miščino autíko, kterým sme se dovezli k Micince a přenocovali na našem již oblíbeném místě (stejně tak Míša - v kempu :). Při vaření večeře sme snad už potřetí potkali jeden českej pár a dlouze podebatovali.

Poslední den v úžasných Fiordlands sme se prošli místí ptačí rezervací a zvládli se zastavit i v Ivory Wilson parku s pěkným jezírkem a množstvím dovezených zajímavých stromů. Pak nás už jen čekala celkem příjemná cesta do Queenstown, ale o tom až zas přístě...

Southern Scenic Route - Jižní vyhlídková cesta

Tunnel Beach je jedna z nejzajímavějších pláží, kterou jsme navštívili. Už při příchodu k ní mi dost připomínala sever Jižního ostrova v Golden Bay - Travou zarostlá plocha s obrovským srázem končícím v moři, i vodou vymletej tunel v jednom výběžku v moři, nad nějž se navíc dalo i dojít, ale čím se nemůže pochlubit snad žádná jiná pláž je samotnej vstup na ní. Vede totiž dolů po schodech vyhloubeným tunelem v pískovci (či co to bylo zač). Vážně pozoruhodné uvítání... i samotná pláž stála za prohlídku - skalní útvary vytvořené přírodními živly jen příhodně dokreslovaly celkovej výjimečnej zážitek z tohoto místa.

Až sme se nabažili pohledů a výhledů, vyrazili sme na vyhlídkovou jízdu po jižním pobřeží Jižního ostrova - tzv. Southern Scenic Route. Začátek prosince asi nebyl ideální doba, protože nás provázelo proměnlivé počasí a všude přítomný vítr, přesto šlo nezapomenutelnou projížďku s širokou variací pozoruhodných míst - ať už šlo o fotogenické vodopády, rozeklaná pobřeží, zkamenělý les, přehlídku vzácných zvířat či technologických staveb nebo úžasný jeskynní systém. Příslušný (a opět překrásný ;) fotky jsou v tomto fotoalbu - máte se nač těšit.

Tunnel Beach

Hned první městečko po cestě mě potěšilo - mají tam po mě pojmenovanou ulici :D První turistickou zastávkou však byl až Kaka Point s pozorovatelnou žlutookých tučňáků na místní Roaring pláži. Tentokrát sme měli fakt kliku, protože hned po našem příchodu (už mezi 3 a 4 odpo) nás přivítal turista fotící právě se objevšího tučňáka po cestě do moře. My se zdrželi chvilku dýl a byli sme svědky "střídání stráží," kdy se jeden tučňák vracel z moře a další zrovna seskakoval po skaliskách a šel lovit. Kdo ví, kolik bychom jich ještě viděli, ale nás čeká stále hodně míst k vidění. Takže jedem dál k Nugget Point, kde místní maják majestátně hlídá nebezpečná skaliska a obrovskej lvoun si lebedí v moři. Celej den sme zakončili sérií vodopádů - ohromně vypadající Purakaunui Falls, který jsou mnohem zajímavější na fotce, celkem pěkný Horseshoe a Matai Falls a vtipný Niagara Falls, který jsou spíš trochu větší peřeje.

Další den nás to málem odfouklo v Petrified Forrest (zkamenělém lese) - unikátním výběžku do moře kdysi dávno zalesněným, leč často vystavovaným silným větrům a požárům, až byl jednoho dne po nějaké další katastrofě zasypán sopečným popelem a tím pěkně zakonzervován. Člověk se sice musí trochu rozkoukat, než nějakej ten strom objeví - schválně, kolik jich uvidíte na první pohled na fotce? Doufám, že aspoň ten jeden, co je nepřehlídnutelně vyblejsknutej... Slope Point je celkem nezajímavý místo, kam vede skoro půlhodinová ještě méně zajímavá procházka, leč se jedná o nejjižnější místo Jižního ostrova - tudíž naší povinnou zastávkou. Více sme si užili Waipapa Point, další maják a na pláži se povalující lvoun, co se mu candající turisti moc nelíbí - a dává to hlasitě najevo ;)

Večer už se blíží, takže míříme do Bluff - jedné z nejdéle Evropany osídlené  osady NZ a momentálně místem odplutí trajektů na poslední ze tří velkých ostrovů, ze kterých se v podstatě skládá Nový Zéland - Steward  Island. V současnosti jde především o velkou přírodní rezervaci, kde je možné zahlédnout i plachého kiwi ve volné přírodě. My se spokojili jen s mlžným výhledem na ostrov a jeho návštěvu sme odložili "na příště."  Jediným velkým městem v celé této oblasti je Invercargill - až na nepřítomnost volného internetu v knihovně se nám tam celkem líbilo (resp. na jeden den tak akorát :) Co každopádně stojí za zmínku - krom klasické prohlídky zajímavých budov města, botanky atd. - je místní muzeum. Tam sme se konečně po mnoha měsících dověděli pravdu ohledně novozélandských ploutvonožců - ačkoliv je možné zahlédnout s velkým štěstím i nějakého tuleně (tzn. sloního nebo leopardího), mnohem pravděpodobněji se všichni nejen turisté

potkávají s lachtany (ať už srstnatými, tak s lvouny). Tudíž všechny zdroje mluvící o tuleních tudle a tuleních támhle se pletou a myslí tím lachtany - ploutvonožce se schopností lépe se pohybovat po souši po silnějších předních a  hlavně obratnější zadní ploutvi a také viditelnými ušními boltci (proto se v angličtině nazývají eared seals = ploutvonožci s ušima). Celá další výstava působí velmi zajímavě - vhodně uspořádaná, akorát informativní, ani málo ani moc, se speciální exhibicí prehistorickýho ještěra Tuatara i s jejich mladýma.

Už dlouho sme se nikam nešli projít na víc dní, takže sme si stanovili další cíl - viadukty na South Coast treku v jižní části národního parku Fiordlands. Ten sme si zkrátili jen na tři dny, kdy celý první den nám zabrala cesta kolem pobřeží k Port Craig. Tam sme zakempovali a šli si prohlídnout okolí této velmi drsné dřevotěžařské osady. Při prohlídce světově unikátního dopravníku klád a dalších ruin sme doufali, že konečně uvidíme vzácný Hectorovy delfíny, kteří by se měli nacházet nejen zde, ale i na více plážích po jižním pobřeží.... A nejen, že sme je viděli hned (nakonec sme jich napočítali minimálně 8), co sme na pláž došli - já na nic nečekal, oblík plavky a šel jim naproti. Několik desítek metrů od pobřeží šlo stále stát a jen se nechat nadnášet vlnama, takže sem začal lákat delfíny, jak sem se to naučil v Port Ligar a vyplatilo se - pár zvědavců se šlo na toho exota ve vodě podívat zblízka. Párkrát propluli tak blízko, že bych si na ně i mohl šáhnout být rychlejší - ale ti prcci to měli dobře spočítaný. Kosa mě ale vyhnala na pláž, kde začal čas večeře pro sandflies :( tož sme se s Miškou hecli a šli raději znovu do vody... Nakonec sme zlákali hafo lidí, leč všichni ostatní, co šli s delfínama plavat až večer či další den, měli mnohem horší počasí i míň delfínů.

Pro mě už tohle byl vrchol celýho treku, tudíž sem následný viadukty přes hluboká údolí bral jako bonus. Každopádně se jedná o mistrovské kousky starých inženýrů, které vydrželi dlouhá desetiletí a po nedávné restauraci se určitě dožijí i několika staletí. Poslední, třetí den na cestě zpátky sme v podstatě už nic zajímavýho nečekali, leč v neméně vonící části na mě něco koukalo z "bordelu" na pláži - krab. Živej. Celkem velkej. Sníme ho? Holky se sice moc netvářily, ale já si ho vzal sebou. O kousek dál vykukoval další. A dál ještě větší... No nakonec sem vybral toho největšího, vzal s sebou a doufal, že nechcípne dřív, než dojdem do auta a uvaříme ho. Ale jak? Přímo nečekaně sem chytil signál a začal gůglit*  recepty. Ještě že jsem sáček s pádlovým krabem (paddle crab) nechal Káťu nést, až sme byli daleko od pláže, protože mi časem prozradila, že by ho jinak pustila! no každopádně ho čekala milosrdná smrt ve vroucí osolené vodě s citrónem a delikatesa se mohla podávat. Trošku sme bojovali s jeho krunýřem, takže nám masíčko celkem vychladlo, ale každopádně sme si všichni (aspoň trochu) pochutnali - měl sem jich vzít víc.

Dál na západ už to nejde, takže míříme na sever - směr Clifden. Po pravdě do teď netuším, jestli sme městem/vesnicí vůbec projížděli nebo ne ;) Tak či tak sme si prohlídli největší závěsný most - jen jeho ocelový lana váží nějakých 5 tun či tak (holky nepamatujete si to líp? já žel ne, protože mě opět nově začal zlobit foťák a odmítal zaostřit) a dál se přesunuli k místním jeskyním. Pročetli si bezpečnostní varování, psychicky připraveni i na případné brodění sme se další den vydali na průzkum. Vybaveni všemi dostupnými zdroji světla

- tzn. mojí výbornou Petzlovkou čelovkou, kterou jsem raději půjčil lehce klastrofobické Káti, levnou napůl nesvítící Miščinou čelovkou a já s jejím diodou vylepšeným zapalovačem (v záloze 2 foťáky a mobily, kdyby se něco náhodou vybilo) - sme se pustili vstříc dobrodružné skoro dvouhodinovce v podzemní prolízačce, plné krápníků, malých průlezů, množstvím všudepřítomných glow-wormů, až sme došli k obávanému jezírku. Trocha strachu a zajímavých pozic při překonávání ledové překážky nás lehce zbrzdilo (a mě dost pobavilo ;) ale nezastavilo od následujících tří žebříků vedoucích k našemu cíli. Do aut sme se vrátili jak čuňata a tím možná i odradili další dvě "načančaný" výpravy túristů. My se už přes deštivé Manapouri přiblížili k Te Anau a odměnili se výborným automejd tatarákem :D

Scénická cesta se tím pomalu ale jistě blížila svému konci v nejdivočejší, nejkrásnější, nejdeštivější, nejzajímavější prostě nej oblasti celého Nového Zélandu - Fiordlands. Ale o tom až příště...

-------------------------------------------------------------------------

* gůglit = hledat na internetu pomocí www.google.cz (moc se nesmějte - to je vysvětlení když ne pro maminu, tak určitě pro dědu ;)

Dunedin a poloostrov Otago - aneb konečně sme ty tučňáky viděli

Cestou zpět na východní pobřeží sme se pak už jen zastavili na procházku v Clay Cliffs, kde na nás čekaly velmi zajímavé pískovcové či slepencové skalní útvary. Sice za vjezd chtěli 5 dolarů, ale po vlažném úvodu to stálo za to. Narozdíl od starých Maorských skalních maleb, které ač zadarmo skoro ani nestály za zastavení - hold zub času a asi i vandalství udělaly svoje. V minulosti velmi rušné přístavní město Oamaru bylo označováno za nejhezčí z celýho Zélandu. S odstupem času musím konstatovat, že toto označení snad platí až dodnes a minimálně historické centrum města mě víc než převědčilo o nezaměnitelném půvabu a nepopiratelné odlišnosti od ostatních měst. Tentokrát jsme do centra dorazili kolem poledne, takže kromě zajímavých obrovských domů bohatých obchodníků jsme si prohlídli i místní muzeum a doposud nejzajímavější Galerii umění. Narozdíl od ostatních novozélandských galerek, místní dala téměř veškeré prostory všanc mladým umělcům a ti toho naplno využili.

Hlavním místním turistickým lákadlem však stále zůstavají prohlídky malých modrých tučňáků - žel placené a nám přišli i dost předražené, i když nepochybně musí být zajímavé. My si zvolili trochu vzdálenější pláž na pozorování vzácnějších, větších, žlutookých tučňáků, kam byl přístup grátis. Aby taky ne, když se jich za celý den z moře vrací maximálně 8. My měli to "štěstí", že sme hned po příchodu viděli jednoho velmi pomalu se vracejícího. No viděli - asi tak na 200 metrů, takže sem byl rád, že poznám bříško od zad a Katka viděla tak maximálně černobílou tečku. No nic - není to snad poslední možnost vidět tato velmi plachá zvířáta a třeba budem přístě víc štěstí.

Jediným lákadlem po pobřežní cestě na jih do Dunedin a dá se říct, že i povinnou zastávkou všech návštěvníků jsou Moeraki Boulders - až neuvěřitelně kulaté balvany s jakoby plástvovým povrchem obřích rozměrů (protože všechny menší padly už dávno za oběť všemožným nenechavcům). Ačkoli šlo "jen" o velké zajímavé šutry, které většinu kiwíků nechávají klidné, nám se na pláži dost líbilo a vyfotili sme spoustu zajímavýc momentek. Před kousek vzdáleným Shag Point (jak už název napovídá, jde o místo s velkým množstvím kormoránů) jsme přenocovali a další den se setkali s Miškou šiškou. To by byla kapitola sama pro sebe, tudíž teď jen v krátkosti (zbytek se dovíte a pochopíte z následujích blogů ;) Jde o zajímavou holčenu z Tábora, co se také vydala splnit si svůj cestovatelský sen na Nový Zéland. Zjistila však, že cestování v jednom není ono, tak se přes bratrance Kátiné sestřenky dostala až k nám. A nakonec s námi cestovala až do 5. ledna, kdy jí přiletěl přítel a vydali se procestovat Zéland spolu - víc adrenalinově.

Protože Dunedin je třetí největší novozélandské město, rozhodli sme se strávit pár dní u nějakého Couchsurfera. Měli sme celkem štěstí a osud nás dovál kousek od centra k celkem pohodovýmu, prázdninama znuděnýmu Amíkovi Charlesovi. Než sme se ubytovali, prošli sme si "osmihranné" centrum města s velmi zajímavými stavbami a neskutečně nudnou a vážně divnou galerkou. Chuť sme si napravili v nedalekém pěkném muzeu "osídlení", a asi hodinou ve větším a ještě zajímavějším Otago muzeu (protože hoďka ani nestačila, vrátili sme se sem i další den). Na prohlídku Dunedinu sme měli v podstatě celý den, ale Charles se stále neozval, kdy můžem přijít a tak. Stihli sme tak ještě sváču, lehárko a příjemnou procházku v botance. Z ní to k Charlesovi nebylo daleko, tak sme ho přepadli doma, ale tam furt nikdo - co naplat, jedem se mrknout ještě na tučňáky na poloostrov Otago. Dozvěděli sme se od jinýho CS o nejlepší pláži na jejich pozorování, leč do Sandfly Bay sme dorazili celkem pozdě a krom hromady courajících se lidí po pláži sme nic jinýho neviděli.

Tak sme se neslavně vrátili k botance, kde miška nechala svý auto a rozloučili se s ní, protože sme si ubytování domluvili už dřív jen pro nás dva. Charles vypadal ještě unaveněji než psal, ale všechno nám laskavě ukázal, poradil pár zajímavých míst v okolí a poslal nás na prohlídku nedalekého místa s glow-worms. Nejsou to naše světlušky, leč jde o jedno ze 4 vývojových stadií jakýhosi hmyzu - konkrétně o červíky, kteří lákají své oběti na světýlko ze zadečku a chytají je na lepkavé nitky visící z jejich těl. Ač sme dostali naprosto přesné instrukce, chybička se vloudila a my odbočku málem nenašli. Nakonec sme místo očekávané cedule museli nejdřív objít plot a za úplné tmy došli na místo. A že jich tam bylo - světýlko vedle světýlka no prostě paráda. Po vyčerpávajícím dnu sme ocenili teplou sprchu a normální postel a spokojeně usnuli.

Nazítří sme se potkali s Miškou před barákem a vyrazili znovu doprojít botanku a centrum - teda spíš už jen velmi zajímavou budovu železničního nádraží. Kolem poledne sme se vrátili a nakonec jen s Charlesem vyrazili na odpolední výlet - ostatním spolubydlům se do nevalného odpoledního počasí nikam nechtělo. Charles má okolí města nepopiratelně prochozený - vyvezl nás na výhlídku Mt. Cargill (780m) s televizní věží a pak dál přes Butter Peak k Pipe Organs - velmi zajímavé čedivé skále, která je poskládaná z jakoby varhanových píšťal. Nejen proto, že Charles nabídl ubytování i Míše, holky uvařili véču pro všechny. Museli sme si ale pospíšit, protože dneska sme ty prcky už vážně chtěli vidět. Ale i tentokrát sme dorazlili celkem pozdě - jen chvíli před setměním, ale štěstí na nás mrklo a zastihli sme uprostřed pláže jednoho velmi nerozhodnýho leč roztomilýho opozdilce. Sice se aspoň 2x vracel do moře - asi cítil či viděl, že sme i s dalšíma lidma moc blízko. Nakonec však pláž přešel o pár metrů dál a my konečně srovnaly skóre - naši versus tučňáci 1:1 ;)

Náš poslední den v Dunedin trochu pokazil déšť - holky strávili dopoledne více méně v kuchyni či u kompu a já konečně (o 4500km později než se má) nechal vyměnit Micince olej. Vědět, že autíčko o tolik let omládne, udělal bych to už dávno. Dnešní již třetí výlet na kopcovitý poloostrov Otago totiž Micka zvládla o poznání svižněji. Plánované večerní pozorování tučňáků však musí dát přednost jiné "atrakci" - a to nevídaným pohledům na jediné suchozemské hnízdiště nesmírně vzácného Albatrose královského. Ještěže zvědavost byla větší než pomluvy a my toho "jen" přerostlýho racka chtěli vidět na vlastní oči. Ono to označení není vůbec od věci - na zemi totiž albatros vážně vypadá jako velkej racek, ale když vzlítne a roztáhne svoje 1,5 metrový křídla, kterýma klidně hodiny nemusí ani mávnout a přesto letět - je to zážitek snad na celej život. Tentokrát (a rozhodně ne naposled) sme velmi ocenili Miščin foťák s 26 násobným optickým přiblížením - čímž jí tímto veřejně děkujeme za poskytnuté fotky, které snad brzo také uvidíte :) a zaručeně se vám budou líbit.

Každopádně sme neotáleli a znovu se vydali na Sandfly Bay a tentokrát sme dorazili tak akorát. Obtěžkáni svačinkou, připraveni na dlouhé čekání nás hned po příchodu přepadl nějakej mladej kiwík, pujčil nám malej dalekohled a ukázal dva tučňáky ve skalách. My ale už věděli, kam zajít a ani tentokrát sme nemuseli dlouho čekat. Objevili sme další páreček na písečné duně, kterej asi byl na hlídce. Ty sme pár minut nerušeně pozorovali a pak si sedli a čekali. Našeho dnešního posledního sme spatřili už zanedlouho, ale než se dostal do bezpečí dun, uběhlo ještě hodně dlouho. Furt se totiž po pláži trousili lidi sem a tam, takže se nemůžem divit, že tento poslední značně kulhající tučňák tak dlouho vyčkával. Blížející se soumrak však i jeho z moře vyhnal a po menším představením jen pro nás přebelhal pláž a zmizel.

Na jeden den by toho bylo až až, ale nám se ještě po cestě z pláže podařilo vyrušit celkem nebojácnou vačici a pěkně z blízka si ji prohlídnout a vyfotit - zabít mi ji ale holky nedovolily :( nakonec by však stejně nebylo čím. Ačkoli toto roztomilé zvířátko dovezené z Austrálie pro jejich jemnou srst vypadá naprosto neškodně, jedná se o momentálně největšího škůdce místní fauny a částečně i původních ptáků. Odhaduje se, že na Zélandu žije něco kolem 40ti milionů vačic, který každou noc spořádají nějakých 20.000 tun listí (snad sem se moc nesekl, dohledám info a případně upřesním-každopádně čísla to byly šokující... Takže vačic je prý 70 mega a sní 21 tisíc tun listvoví). Noc sme nakonec strávili u Tunnel Beach a tím ukončili i celý pobyt v Dunedin a v podstatě i na celém východním pobřeží - což je příhodné i pro ukončení dnešního vyprávění.

Hory - východní pobřeží - hory - východní pobřeží

Cesta do Arthur's Pass má být velmi zajímavá, pokud vám však vyjde počasí. To pak lidi jezdí vlakem z Christchurch a zpět, aby se kochali pěknýma horama po větší část roku i zasněžnýma. Nám den začal klasicky - deštěm. Cestou sme se projeli po hafo dlouhém akvaduktu přes hluboký údolí, kterej výrazně zbezpečnil cestu z východního na západní pobřeží. Čím víc sme se blížili samotné vesnici, tím se počasí umoudřovalo. Nakonec sme to vychytali úplně nejlíp, protože sme stihli čas mezi dvěma velklýma bouřkama. V místní velmi dobře vedené D.O.C. kanceláři * sme se dověděli, že jedna z cest na vrchol není schůdná bez výbavy do sněhu.

Tak sme hold na Avalanche Peak šli oběma směry stejnou cestou. Skoro 1100 metrů převýšení sme s lehkým batůžkem vyšli za nějaký 3 a půl hodiny. Pár posledních metrů vedlo ještě zbylým sněhem, ale celkově celej trečík nebyl moc náročnej - o to víc nás překvapilo, jak sme druhej den nemohli ;) Kažopádně výhledy z vrcholku stály za to. Dole v Arthur's Pass vesnici sme ještě zkoukli zajímavej kostelík s výhledem na (v noci osvětlenej) pěknej vodopád a pár kilometrů za ní zakempili.

Následující den sme vyhlásili za odpočinkový a krom pár krátkých zastávek v nejakých rezervacích po cestě na východ sme jen dojeli do Ashburton - k dalším CS** hostům. Škoda, že sme u nich mohli strávit jen do brzkého následujícího rána. Od Dana sme se dověděli pár zajímavých míst, kam určitě zajet a Káťa s Gabrielou vytvářeli šperky - hm, tak tady totiž nazývají místní bižu... Samotný provinční město je dost nezajímavý, takže sme se po kratičké procházce centrem vydali  na cestu po východním pobřeží.

Chtě, nechtě i dnešek nakonec zůstal odpočinkovým. Zvládli sme projet 3 městečka - nejturističtější Geraldine, prý artovou Temuka a nečekaně velké Timaru. Nebýt neskutečnýho množství turistů, připadlo by mi Geraldine jako celkem zajímavý malý městečko. Jeden krámek vystavoval největší pletenej svetr na světě - v zadní místnosti zas na dvou zdech ve čtyřech řadách visela mozaika z cca 1,5 milionu zoubků pletacích strojů znázorňující jakousi bitvu v Normandii (asi Hastings dle naší chabé paměti). Za zmínku stojí i podniková prodejna obrovské nejen marmeládové společnosti Barker's. Nebýt grátis wifiny v knihovně v Temuka, ani bych se o ní nezmiňoval ;) A Timaru - škoda, že sme přijeli v pozdním odpoledni, takže sme se jen prošli botankou a po pobřeží - btw. na těch fotkách to není hbřitov, ale růžová zahrada z pohledu shora...

Celkem nudný východní pobřeží sme na chvíli opustili a zajeli si k ledovcovým jezerům a nejvyšší zélandské hoře dál do vnitrozemí. Neskutečně tyrkysová barva místního ledovcových jezer Tekapo a Pukaki se nám neomrzela ani po několika dnech. Turistický Tekapo se může chlubit kamenným kostelíkem s výhledem na jezero, termální lázně, observatoř a sochou kolie ;) Celé okolí sme si plánovali prohlídnou z kopce s hvězdárnou, ale protože nás to nahoře málem sfouklo (a to mimořádně ani trochu nepřeháním), tak sme se jen ohřáli v kaféčku a razili si cestu proti větru zpět.

Sousední jezero Pukaki turistům moc nenabídne, jen grátis kemp u břehu jezera a pěkný íčko s výhledem na Mt. Cook (nejvyšší hora NZ - 3.754m) - škoda že dneska vůbec není vidět. By člověk ani jinak neřek, že je to doopravdy jezero - půlmetrový vlny se pravidelně rozbíjely o šutry na pláži a na konec jezera dohlídnout ani nešlo, páč má přes 30 km na dýlku. Z plánovanýho koupání rychle sešlo - ne nadarmo je to ledovcové jezero, kosa jak z nosa a po pár tempech sem se bál, že nedoplavu zpátky - ale jinak supr osvěžení :) Ačkoli sme ujeli světlům civilizace, pozorování hvězd jižní hemisféry nám pokazil do céčka dorůstající měsíc. Tady je totiž i měsíc naopak - když je vidět C, tak začíná dorůstat, při Déčku couvá... No každopádně hvězdy tu jsou parádní, jen kvůli skoro úplňku sme si je tak úplně nevychutnali...

Noční kosa předznamenala slunný den - no minimálně dopoledne, takže cíl je jasnej - vylézt někam na kopec a prohlídnout si ledovce na Mt. Cook a okolní třítisícovky. Nejdřív sme došli na výhlídku Kea Point pod ledovec Mueller a pak vzhůru nahoru k Sealyho plesům (cca 1250mnm). Škoda že sme nevyrazli o fous (pár hodin ;) dřív, protože bysme stihli vylízt možná až k Mueller chatě, kde měly být ještě hezčí výhledy - ale i odtud to stálo za to, což doufám potvrdíte, až konečně nahraju fotky. Zbylý čas sem věnoval studování dost zajímavých informací o ledovcích a okolí v místním íčku. Celou Mt. Cook vesnici vlastní v podstatě jen jedna rodina, tak se není čemu divit, že ceny jsou vysokohorské - stejně bysme tu nespali, takže ani dnes sme nepohrdli ledovým osvěžením v Pukaki.

Zbytek cesty proběhl celkem pohodově - slunko pražilo, vichr fučel a my čučeli na obrovský vlny narážející o hráze jednotlivých elektráren tvořící obrovskou energetickou soustavu, co sme míjeli po cestě zpět na východní pobřeží. Co se událo tam si budu muset do příště zase vzpomenout ;)

* DOC = Department of Conservation, (asi vládní) organizace, co se stará o vše kolem přírody - její ochrany, turistiky, chat atd.

** CS = CouchSurfing, to si snad už pamatujete ;)

Západní pobřeží - West Coast aneb ... nic vtipnýho mě zrovna nenapadá

Jako první věc na našich cestách - pominu-li noční dechovou kontrolu - nás čekala klasická starost chudých backpackerů (rozumněj batůžkářů :) a to nalezení místa na přenocování. Zalíbil se nám název míjenýho jezera a ráno sme i zjistili, že je poblíž keška - asi ji ale odnesla velká voda (či vzal vítr, kterej fučel až hanba), ale ani po 15ti minutách jsem neuspěl :( Další zastávka už byla Nelson Lakes - dvě ledovcová jezera Rotoiti a Rotoroa (v Maorském překladu - Malé jezero a Dlouhé jezero).
I když Rotoroa je větší a zajímavější, většina cest a turistických lákadel se nachází u Rotoiti. Vyzbrojeni informacemi z velmi dobře zásobeného i vypadajícího Íčka, jsme vyrazili na kopec nad jezero - hlavně kvůli celkem rozumnýmu počasí - kdo ví, jak bude zítra... Výšlap na Mt. Robert jsme zvládli opět nepoměrně rychleji, než bylo udáváno. Na hřebenu nás to sice málem sfouklo, ale stjeně neodradilo pokračovat dál a zkouknout/vyfotit pěkný výhledy na jezero i kopce poblíž a ještě hezčí zasněžený v dáli. Cestu dolů jsme si protáhli o dobrou dvouhodinovku zacházkou k vodopádu. Řek bych takovej průměrnej - sváča pod ním mě ale uspokojila víc ;)

Po probuzení nás čekalo klasický novozélandský mizerný počasí - Rotoroa nešla ani přehlídnout až na konec, takže po strastiplném příkrém výšlapu na vyhlídku (a mimo jiné odlovení další kešky), sme raději co nejrychleji ujeli dotírajícím sandflies (čti sendflajs) dál. Víte vy vůbec co to sandfly je? No, po zkušenosti s místníma malýma černýma kousavýma muškama mi naši komáři po návratu přijdou jako domácí mazlíčci. I když vybaveni supr bio repelentem, ty svině malý si stejně najdou nenatřený místo a jejich kousnutí bolí nejen ukrutně další skoro hoďku, nýbrž úplně stejně ne-li hůř i druhý den a většinou i třetí - to už ale člověka tak netrápí, protože už má stejně pár dalších čerstvejších štípanců... Zatím stále nevíme, jak je dostat z auta - pomáhá jízda s otevřenýma okýnkama a pak ruční práce ;) Jestli včera bylo hnusně, tak dneska, dneska je ještě hůř! Plánovaná cesta na západní pobřeží zůstala lehce okleštěna, neboť nám část dne propršela. I tak sme se prošli po bývalé železnici vedoucí nehostinnou krajinou, dál si z dálky prohlídli  nejdelší novozélandský lanový most (o kešce poblíž se už ani nezmiňuju), a co se dneska událo dál, to si teď už prostě nevzpomenu :)

Westcoast má být malý provinční městečko bez žádné turistické zajímavosti - je to v podstatě tak, ale stejně nám přišlo celkem v pohodě. Je tam v zásadě všechno a navíc místní řeka vlévající se do moře je zatím to nejlepší ústí, co sme viděli. První a v podstatě jediný místo, kam sme zamířili (krom íčka samozřejmě), byl místní pivovar - velmi ochotná paní nám udělala i soukromou prohlídku všech prostor a nabídla ochutnávku většiny tu vařených piv - nejvíc nám chutnalo místní bio-pivo "fern". Dál sme popojeli projít se po bývalé železniční cestě vedoucí jinak nepřístupnou krajinou k bývalým pilám zpracovávajícím místní teď už vzácné dřevo. Nejzajímavější po cestě byl asi nijak neoznačený vodopád (tak aspon 20ti metrovej), jehož dopadající kapky ve slunku tvořili pěknou duhu.

Velké přípravy na náš další větší trek - Wangapeka - zabrali delší dobu (jako obvykle) a my na dvoudenní túru vyrazili až kolem 10 dopoledne. To sme ještě netušili, že nás po pár minutách zbrzdí nefunkční treková hůlka, co sem si pujčil, a já se rychle vracel pro druhou, naštěstí funkční zpět do auta. Cesta to byla celkem pohodová, žádný velký převýšení - v podstatě kolem řeky a kolem dost palem a kapradinových stromů. Jen těch brodů - nejen přes menší či větší řeky, ale i co chvíla přes celou cestu  a široké okolí - bylo  jich prostě mnohem víc, než je zdrávo. Tak či tak sme se v půlce naší cesty plánované na první den - po dlouhém a nelehkém rozmýšlení - rozhodli raději vrátit. Za dva dny bysme plánovanou trasu nezvládli a na víc dní sme neměli jak koupený kupony pro spaní v chatách, tak hlavně ani jídlo (a vo hladu teda nikam nejdu ;) Tož sme se aspoň za příjemně pražícího slunka okoupali a v ledové vodě i vlasy umyli.

Aby se podobná situace neopakovala, na zítřejší už jen jednodenní, leč pekelně dlouhou cestu po Heaphy treku sme se připravili už předchozí večer. Celých 33km nám pak zabralo "jen" 9 hodin chůze. Hold jen jeden malej batůžek a Great Walk (tzn. pěkná udržovaná cesta) po rovině dělají své ;) Cesta to byla celkem rozdílná od ostatních - míjeli sme mraky palem Nikau, pozorovali divoké vlny Tasmanova moře tříštící se o skalky u pobřeží a vychutnávali si nádhernýho počasí, na který sme už hódně dlouho čekali. Na vlastní kůži sme si vyzkoušeli, jaký je míchání sladké vody z Heaphyho řeky do moře. Nejen že se pěkně mísí sladká modrá voda se slanou zelenou a chutná pak jen lehce slanně, ale navíc řeka prudce od břehu klesá a velká hloubka pak mění barvu vody do hněda. Prostě krásná podívaná - jen toho větru mohlo foukat míň. A když už i pták oystercatcher po náleu a obletu usoudil, že Káťa není velká ústřice k sežrání, opláchli sme propocený hadry (Katka i sebe), uschli a šli zpět.

Ač kus Heaphy treku, který sme šli, nám připadal jako zatím to nejlepší ze západního pobřeží - minimálně stejně zajímavý den mi přišel ten následující. Valnou část z něj jsme strávili ve vápencové oblasti Oparara Basin. Přijeli sme už večer a krom deště nám k usínání zněly prapodivné zvuky ptáků z "džungle". Ráno sem přočetl ohromné množství vystavených tabulí se zajímavými informacemi o okolní fauně, flóře či místním i NZ geologickým složením. Káťa pak přežila další ptačí nálet - tentokrát si ji vybral asi trochu slepej (ale prej je jen tak moc zvědavej) ptáček S. I. Robin (S. I. = South Island - dále, pokud vůbec jen Robin :) Ten se chtěl tak kamarádit, že sme poprvé dokázali udělat i s mým šumítkem pěknou fotku ptáka v přírodě. Krom dvou obrovskejch převisů/tunelů z vápence a "černého" plesa nás na rozloučenou čekaly 2 zajímavý, lehce a bez omezení přístupný jeskyně - první se zajímavou "dlažbou" a pěknýma hnízdama místních pavoučků, ta druhá připomínala obrovskou zavřenou krabici...

Večerní plán byl jednoduchej - dojet zpátky kousek za Westport, projít se po pobřeží za tuleněma a pozorovatprý jeden z nejhezčích západů slunce. No, pár tuleňů sme pravda viděli, vichr ale mraky neodehnal, takže ze slibované podívané taky moc nezůstalo... Ne že bych případné zájemce chtěl odrazovat, hold sme jen tentokrát neměli dost štěstí. Což se ovšem dá říct už o celém zbytku pobytu na Západním pobřeží - celou dobu nám už více méně propršelo. Střihli sme si pár hodinovej trečík kolem řeky Fox k další vápencové jeskyni. Což o to, konečně sme viděli grátis jeskyni i s pěknýma krápníkama, jen po cestě zpátky sme oba při brození "trochu" nabrali. Mě se zouvat nechtělo, Kátě to taky i vyzuté ujelo, a ždímat botky sme mohli oba stejně. Turisticky přeplněné Pancake Rocks (skály vypadající jako kamenné lívance nejrůznějších velikostí a tvarů) sme pak už nestihli za přílivu, kdy měla voda dokonce vystřikovat otvory do výše. Ale stejně i přes déšť a davy turistů vypadaly úžasně.

To ale zase začaly zlobit stěrače - hold je v servisu asi málo utáhli a ten u řidiče se napřed málem poroučel, když chtěl asi stírat i boční okýnko - později se zase chtěl kamarádit s tím levým, ale akorát ho ohnul. Prostě cesta do Greymouth - největšího města oblasti byla náročná. Konečně sme aspoň koupili klíč na utažení stěrače a zastřihovač vlasů - prej už sem moc zarostlej a culík mi stejně nesluší :( Naše velké plány na prozkoumávání města a okolí nám opět překazila předověď počasí, kdy sme rozhodli strávit zamračené dopoledne v místním Aqua centru (hlavně teda v sauně a výřivce). Slunné odpoledne však ale nedorazilo a pro změnu začalo pršet. Co pršet, přímo chcát... Navštívili sme nějakou velkou galerku a konečně se dověděli rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady na Zélandu mají NEFRIT). Opět se ukázalo jako skoro nemožné najít otevřenou kavárnu dýl jak do 4 odpoledne. Když už, tak nás nechtěli nechat připojit noťas do elektriky, ale nakonec sme byli úspěšní a alespoň sme vám něco zpřístupnili.

Pokračování přístě...

Renwick aneb práce na vinici podruhé

Po strastiplné cestě zpět do Renwicku sme nastoupili do celkem nezajímavého nudného procesu - prostě do práce. Každý ráno vstávání před sedmou, třetí a pro nás poslední týden dokonce o půl hodiny dřív, protože byl posunut začátek šichty. Práce to oproti zimnímu pruningu byla na druhou stranu celkem pohodová - více méně sme celou dobu nastřídačku po čtyrech rostlinkách očišťovali kmínky od nových výrostků (budrubbing) a odstraňovali dvojité či moc hustě rostlé výhonky z horních prutů (shoot thining). První týden sme si ale moc nevydělali, když sme pracovali jen 3 a půl dne, podobně sme dopadli i druhý týden, kdy sme začínali taky až v úterý.

Mělo to ale aspoň jednu výhodu - delší víkendy ;) Dlouhý víkend sme využili pro vaše počtení dopisováním blogů, procházením/tříděním/nahráváním/komentováním fotek a abysme z toho nezblbli tak i krátkýma výletama do okolí - hledat kešky samozřejmě :) Káťa se celkem osvědčila, takže i druhý víkend sme jich pár našli. Leč tentokrát byl náš cíl mnohem zajímavější - Marlborough Sounds. Celkem slunnou sobotu sme procestovali po pobřeží celkou část Sounds, zastavit se, kde se nám líbí, projít si městečko Picton, případně si zajít na menší procházku do okolí a hlavně dělat super fotky. Neděle nám u bohužel tak pěkně nevyšla - čekal nás výstup na Mt. Stokes (kolem 1200m s asi 500m převýšením). Výhledy to mohly být nesrovnatelně zajímavější, jenže přes neustupující mlhu sme byli rádi aspoň za málo - každopadně ale za jasnýho počasí můžem vřelel doporučit.

Po dlouhém rozhodování, zda vyrazit na cesty už po dvou týdnech práce, sme oba dospěli ke klidnější variantě - pracovat ještě jeden týden. I když počasí bylo více než aprílově proměnlivé, makali sme celých 5 dnů i když ne vždy úplně celých - ještě začínáme už v 7. Pátek - skoro padla - s ostatníma sme se rozloučili čokoládovejma a sladšíma mrkvovejma muffinama - půlkou pro každýho, protože se mi jeden  celej plech podařilo večer připálit... co už. Balení našich pár švestek nám zabralo zbytek dne, takže vzhůru novým dobrodružstvím sme vyrazili až po setmění. Ještě mě ten večer stihli poprvé zastavit při silniční kontrole na alkohol (nic jinýho) - jen nechápu, koho můžou chytit, když jsou vidět minimálně 4km předem?

Golden Bay & Abel Tasman - aneb jak se jde 7,5km víc jak 3 hodiny

Jejda - já už úspěšně zapomněl, kde sem minule skončil... jó, už vím - v Port Ligar a furt bez práce ;)  Dále jsme se rozhodli pro spojení 2 treků v národním parku Abela Tasmana - pobřežní "velké procházky" a vnitrozemního celkem náročnýho treku. Nakonec i po doporučení Reawyn jsme plány na volný týden doplnili o procestování celýho zbytku severozápadní oblasti Jižáku - části Golden Bay (Zlatá zátoka).

Golden Bay byla propojena silnicí se zbytkem ostrova teprve "nedávno." Není divu - značka upozorňující na serpentiny rozšířená o doplňující ceduli: příštích 22km vypovídala za vše. Počasí si s náma furt pohrávalo, tudíž sme odsunuli chození na později a zamířili dále na sever. Po cestě sme minuli pár zajímavých výhledů a kratších procházek po okolí s velmi nezvyklýma šutrama a dojeli do městečka Takaka. To samo o sobě nevybočovalo z průměru, leč pěkná nástěnka v íčku (rozumněj informační centrum :) se všemi zajímavostmi v Golden Bay nás pěkně motivovala a výborná výstava "alternativních" šatů v místním muzeu vtipně zabavila.

Posilněni informacemi jsme vyjeli prozkoumávat okolí. První na raně byly Pupu Springs - jedny z největších a dokonce druhé nejčiští sladkovodní prameny na světě. Zajímavá podívaná vyvěrajících vřídel i když slibovaný tančící písek se nedostavil - asi ho bolely nohy... Opodál nás čekala asi tak dvou hodinová procházka kolem vodního náhonu k malé místní elektrárně - to bych ovšem nezmínil Kátin první pokus o řízení Micinky, který se dá shrnout stručně: pomalu ale jistě sme tam dojeli (i přes brod či dva ;)

Podle mě nás to nejlepší teprve čekalo následující den - výhled na moře a skalnaté útesy v Cape Farewell, cesta k majáku v Pillar Point, výhled na Farewell Spit a úchvatná pláž Wharariki Beach, kde sme našli hodně perleťových mušlí. Škoda jen toho neskutečně vytrvalýho poměrně silnýho větru - škoda slov, raději vás znovu odkážu na moje fotoalbum (doufám, že všichni víte, kde ho najdete). Cestou na jih sme už jen zkoukli Ďáblovy boty, pidiměsto Collingwood, pár uměleckých dílen a pláží. Následoval nákup zásob na 4-denní trek a první otestování stanu (to ho mám koupenej už od Aucklandu ;)

Ráno začalo neslibně utichající sprškou - co ale naplat, stanová místa už máme od včerejška rezervovaný a zaplacený, takže prostě jdem. S naší rychlostí balení sme stan i usušili, leč na trek vyrazili až po poledni. No co, však nás čeká jen nějakých 18km chůze - pohoda. Chyba lávky - ač nám udávané časy přišli  při plánování dost nadnesené, tak sme je stěží stíhali jít tak rychle a to nepočítám nějaký zastávky na odpočinek, fotky či sváču. Nakonec sme tak tak stihli přijít hodinu po odlivu, abychom vůbec mohli přebrodit záliv a dostat se do kempu. Pravda i tak sme se celkem dost namočili - a někteří chtěli i umírat ;) Já se smál raději jen potichu - však to bylo nakonec celkem příjemné osvěžení.

Moc sme si ale pěkně vybavenýho kempu neužili, rychle něco uvařili a ráno brzo vyrazili, neboť nás  hnala  vpřed potřeba stihnutí dalšího odlivu o pár hodin chůze dál. Tady už problém žádnej nebyl, neboť se šlo po horním okraji pláže. I když sme si vyhradili na dnešních 21km celý den, stejně nám málem nestačil - asi ta krosna a neustálé výstupy do buše a sestupy na pláže místo proklamované skoro roviny nás  víc než dost zpomalovalo.

Třetí den nás čekalo důležitě rozhodování - pokračovat zpátky dle původního plánu nebo dojít na konec pobřžního treku a k našemu začátku dostopovat? I přes horšící se počasí bylo rozhodnuto pro chůzi. To už se ovšem o slovo přihlásil opět déšť a v podstatě až do večera si nenechal skočit do řeči. K chatě sme tak dorazili navečer celkem demotivovaní. Navíc pohodová cesta se změnila v téměř nepřetržitý brod přes kořeny, kde pojem rovina bylo asi úplně cizí slovo - příjemné zpestření na pár hodin, ne na dva až tři dny...

V noci byla nečekaná kosa. Proto nás slunko další ráno tak moc nepřekvapilo narozdíl od zmrzlých kapek ledu na stanu. Škoda, že nevydrželo svítit dýl - i když cestou buší to až tak nevadilo. Přišli jsme vlastně jen o jedinou výhlídku po cestě k další chatě, kde nás odpoledne čekal opět oskar. Po posilnění následovalo poslední rozhodování - tentokrát už s lepším koncem. A to dojít k autu ještě dnes ideálně před setměním. Posledních asi 13km mělo být v podstatě jen z kopce s dvěma menšíma stoupáníma, tudíž sme věřili, že to stihnem dřív než za odhadovaných 5 hodin. Co ale místní dokážou na vymyslet za cestu na 2 kilometrech, to by člověk nevěřil - máš se Karle ještě co učit ;) Abych to ale zkrátil - došli sme akorát se západem slunce, po cestě si i užili pár pěkných výhledů a vyhli se tak zítřejšímu pochodu v dešti.

Poslední den v Golden Bay sme hodlali strávit už odpočinkově - proházkou k Wainui vodopádu,  memoriálu Abela Tasmana, prohlídkou zajímavých skalních útvarů v The Grove a výstupu do jeskyně Rawhiti Cave. Střídavé přeháňky, únava a představa, že zítra vstáváme před sedmou a jdem do práce nám stejně ani víc nedovolili. V půli cesty sme utratili skoro všechny poslední peníze za obrovskej nákup jídla minimálně na týden dopředu, sedli do auta a nic. Nešlo nastartovat! Točím volantem, zkouším každou pozici klíčku v zapalování, ale ani se nehl. Je večer a státní svátek k tomu - na servis můžu rovnou zapomenout. Po půlhodině marnýho snažení už hledám i číslo na AA (něco jako naši žlutí anděli), ale moje pojištění je jen základní, tak bych je stejně ani  pomalu neměl čím zaplatit. Zlost rostla pomalu ale jistě, takže sem si přestal lámat hlavu nad zalomením klíčku a zvyšoval tlak. Ne nadarmo se říká, co nejde silou, jde ještě větší silou ;) po dobré třičtvrtihodinovce se klíček pohnul a já konečně nastartoval.

Teď už jen za zbylých 14 dolarů dobrat benzín, ať těch sto kiláků vůbec dojedem a když to dobře pujde, kolem 8 sme doma v Renwicku. Nešlo to. Tak dlouho sem čekal na benzinku po mé straně silnice, až sem obě dvě na pravé přejel a z Nelsonu odjel. Co už - do Havelocku je to jen nějakých 70 km, to musím v poho dojet. Hladový oko na mě začalo pomrkávat už po nějakých dvaceti, tak sem raději přepnul na co nejúspornější možnou jízdu. Problém přišel, když benzinka byla už zavřená - co teď? No snad tam ještě pár litrů je, ale abych dojel zbylých 30km, to teda nevim, nevim. Úsporněji už jet vážně nešlo, měl jsem tak dost času na vymyšlení několika krizových variant. Do teď nevím jak, ale dojeli sme snad na poslední benzínový výpary v nádrži. Raději jsem v Renwicku dotankoval na kartu a neodkládal to až na ráno. Co kdybych ten poslední kilák už nedojel - přece nepřijdem první den do práce pozdě...