Renwick aneb práce na vinici podruhé

Po strastiplné cestě zpět do Renwicku sme nastoupili do celkem nezajímavého nudného procesu - prostě do práce. Každý ráno vstávání před sedmou, třetí a pro nás poslední týden dokonce o půl hodiny dřív, protože byl posunut začátek šichty. Práce to oproti zimnímu pruningu byla na druhou stranu celkem pohodová - více méně sme celou dobu nastřídačku po čtyrech rostlinkách očišťovali kmínky od nových výrostků (budrubbing) a odstraňovali dvojité či moc hustě rostlé výhonky z horních prutů (shoot thining). První týden sme si ale moc nevydělali, když sme pracovali jen 3 a půl dne, podobně sme dopadli i druhý týden, kdy sme začínali taky až v úterý.

Mělo to ale aspoň jednu výhodu - delší víkendy ;) Dlouhý víkend sme využili pro vaše počtení dopisováním blogů, procházením/tříděním/nahráváním/komentováním fotek a abysme z toho nezblbli tak i krátkýma výletama do okolí - hledat kešky samozřejmě :) Káťa se celkem osvědčila, takže i druhý víkend sme jich pár našli. Leč tentokrát byl náš cíl mnohem zajímavější - Marlborough Sounds. Celkem slunnou sobotu sme procestovali po pobřeží celkou část Sounds, zastavit se, kde se nám líbí, projít si městečko Picton, případně si zajít na menší procházku do okolí a hlavně dělat super fotky. Neděle nám u bohužel tak pěkně nevyšla - čekal nás výstup na Mt. Stokes (kolem 1200m s asi 500m převýšením). Výhledy to mohly být nesrovnatelně zajímavější, jenže přes neustupující mlhu sme byli rádi aspoň za málo - každopadně ale za jasnýho počasí můžem vřelel doporučit.

Po dlouhém rozhodování, zda vyrazit na cesty už po dvou týdnech práce, sme oba dospěli ke klidnější variantě - pracovat ještě jeden týden. I když počasí bylo více než aprílově proměnlivé, makali sme celých 5 dnů i když ne vždy úplně celých - ještě začínáme už v 7. Pátek - skoro padla - s ostatníma sme se rozloučili čokoládovejma a sladšíma mrkvovejma muffinama - půlkou pro každýho, protože se mi jeden  celej plech podařilo večer připálit... co už. Balení našich pár švestek nám zabralo zbytek dne, takže vzhůru novým dobrodružstvím sme vyrazili až po setmění. Ještě mě ten večer stihli poprvé zastavit při silniční kontrole na alkohol (nic jinýho) - jen nechápu, koho můžou chytit, když jsou vidět minimálně 4km předem?

Golden Bay & Abel Tasman - aneb jak se jde 7,5km víc jak 3 hodiny

Jejda - já už úspěšně zapomněl, kde sem minule skončil... jó, už vím - v Port Ligar a furt bez práce ;)  Dále jsme se rozhodli pro spojení 2 treků v národním parku Abela Tasmana - pobřežní "velké procházky" a vnitrozemního celkem náročnýho treku. Nakonec i po doporučení Reawyn jsme plány na volný týden doplnili o procestování celýho zbytku severozápadní oblasti Jižáku - části Golden Bay (Zlatá zátoka).

Golden Bay byla propojena silnicí se zbytkem ostrova teprve "nedávno." Není divu - značka upozorňující na serpentiny rozšířená o doplňující ceduli: příštích 22km vypovídala za vše. Počasí si s náma furt pohrávalo, tudíž sme odsunuli chození na později a zamířili dále na sever. Po cestě sme minuli pár zajímavých výhledů a kratších procházek po okolí s velmi nezvyklýma šutrama a dojeli do městečka Takaka. To samo o sobě nevybočovalo z průměru, leč pěkná nástěnka v íčku (rozumněj informační centrum :) se všemi zajímavostmi v Golden Bay nás pěkně motivovala a výborná výstava "alternativních" šatů v místním muzeu vtipně zabavila.

Posilněni informacemi jsme vyjeli prozkoumávat okolí. První na raně byly Pupu Springs - jedny z největších a dokonce druhé nejčiští sladkovodní prameny na světě. Zajímavá podívaná vyvěrajících vřídel i když slibovaný tančící písek se nedostavil - asi ho bolely nohy... Opodál nás čekala asi tak dvou hodinová procházka kolem vodního náhonu k malé místní elektrárně - to bych ovšem nezmínil Kátin první pokus o řízení Micinky, který se dá shrnout stručně: pomalu ale jistě sme tam dojeli (i přes brod či dva ;)

Podle mě nás to nejlepší teprve čekalo následující den - výhled na moře a skalnaté útesy v Cape Farewell, cesta k majáku v Pillar Point, výhled na Farewell Spit a úchvatná pláž Wharariki Beach, kde sme našli hodně perleťových mušlí. Škoda jen toho neskutečně vytrvalýho poměrně silnýho větru - škoda slov, raději vás znovu odkážu na moje fotoalbum (doufám, že všichni víte, kde ho najdete). Cestou na jih sme už jen zkoukli Ďáblovy boty, pidiměsto Collingwood, pár uměleckých dílen a pláží. Následoval nákup zásob na 4-denní trek a první otestování stanu (to ho mám koupenej už od Aucklandu ;)

Ráno začalo neslibně utichající sprškou - co ale naplat, stanová místa už máme od včerejška rezervovaný a zaplacený, takže prostě jdem. S naší rychlostí balení sme stan i usušili, leč na trek vyrazili až po poledni. No co, však nás čeká jen nějakých 18km chůze - pohoda. Chyba lávky - ač nám udávané časy přišli  při plánování dost nadnesené, tak sme je stěží stíhali jít tak rychle a to nepočítám nějaký zastávky na odpočinek, fotky či sváču. Nakonec sme tak tak stihli přijít hodinu po odlivu, abychom vůbec mohli přebrodit záliv a dostat se do kempu. Pravda i tak sme se celkem dost namočili - a někteří chtěli i umírat ;) Já se smál raději jen potichu - však to bylo nakonec celkem příjemné osvěžení.

Moc sme si ale pěkně vybavenýho kempu neužili, rychle něco uvařili a ráno brzo vyrazili, neboť nás  hnala  vpřed potřeba stihnutí dalšího odlivu o pár hodin chůze dál. Tady už problém žádnej nebyl, neboť se šlo po horním okraji pláže. I když sme si vyhradili na dnešních 21km celý den, stejně nám málem nestačil - asi ta krosna a neustálé výstupy do buše a sestupy na pláže místo proklamované skoro roviny nás  víc než dost zpomalovalo.

Třetí den nás čekalo důležitě rozhodování - pokračovat zpátky dle původního plánu nebo dojít na konec pobřžního treku a k našemu začátku dostopovat? I přes horšící se počasí bylo rozhodnuto pro chůzi. To už se ovšem o slovo přihlásil opět déšť a v podstatě až do večera si nenechal skočit do řeči. K chatě sme tak dorazili navečer celkem demotivovaní. Navíc pohodová cesta se změnila v téměř nepřetržitý brod přes kořeny, kde pojem rovina bylo asi úplně cizí slovo - příjemné zpestření na pár hodin, ne na dva až tři dny...

V noci byla nečekaná kosa. Proto nás slunko další ráno tak moc nepřekvapilo narozdíl od zmrzlých kapek ledu na stanu. Škoda, že nevydrželo svítit dýl - i když cestou buší to až tak nevadilo. Přišli jsme vlastně jen o jedinou výhlídku po cestě k další chatě, kde nás odpoledne čekal opět oskar. Po posilnění následovalo poslední rozhodování - tentokrát už s lepším koncem. A to dojít k autu ještě dnes ideálně před setměním. Posledních asi 13km mělo být v podstatě jen z kopce s dvěma menšíma stoupáníma, tudíž sme věřili, že to stihnem dřív než za odhadovaných 5 hodin. Co ale místní dokážou na vymyslet za cestu na 2 kilometrech, to by člověk nevěřil - máš se Karle ještě co učit ;) Abych to ale zkrátil - došli sme akorát se západem slunce, po cestě si i užili pár pěkných výhledů a vyhli se tak zítřejšímu pochodu v dešti.

Poslední den v Golden Bay sme hodlali strávit už odpočinkově - proházkou k Wainui vodopádu,  memoriálu Abela Tasmana, prohlídkou zajímavých skalních útvarů v The Grove a výstupu do jeskyně Rawhiti Cave. Střídavé přeháňky, únava a představa, že zítra vstáváme před sedmou a jdem do práce nám stejně ani víc nedovolili. V půli cesty sme utratili skoro všechny poslední peníze za obrovskej nákup jídla minimálně na týden dopředu, sedli do auta a nic. Nešlo nastartovat! Točím volantem, zkouším každou pozici klíčku v zapalování, ale ani se nehl. Je večer a státní svátek k tomu - na servis můžu rovnou zapomenout. Po půlhodině marnýho snažení už hledám i číslo na AA (něco jako naši žlutí anděli), ale moje pojištění je jen základní, tak bych je stejně ani  pomalu neměl čím zaplatit. Zlost rostla pomalu ale jistě, takže sem si přestal lámat hlavu nad zalomením klíčku a zvyšoval tlak. Ne nadarmo se říká, co nejde silou, jde ještě větší silou ;) po dobré třičtvrtihodinovce se klíček pohnul a já konečně nastartoval.

Teď už jen za zbylých 14 dolarů dobrat benzín, ať těch sto kiláků vůbec dojedem a když to dobře pujde, kolem 8 sme doma v Renwicku. Nešlo to. Tak dlouho sem čekal na benzinku po mé straně silnice, až sem obě dvě na pravé přejel a z Nelsonu odjel. Co už - do Havelocku je to jen nějakých 70 km, to musím v poho dojet. Hladový oko na mě začalo pomrkávat už po nějakých dvaceti, tak sem raději přepnul na co nejúspornější možnou jízdu. Problém přišel, když benzinka byla už zavřená - co teď? No snad tam ještě pár litrů je, ale abych dojel zbylých 30km, to teda nevim, nevim. Úsporněji už jet vážně nešlo, měl jsem tak dost času na vymyšlení několika krizových variant. Do teď nevím jak, ale dojeli sme snad na poslední benzínový výpary v nádrži. Raději jsem v Renwicku dotankoval na kartu a neodkládal to až na ráno. Co kdybych ten poslední kilák už nedojel - přece nepřijdem první den do práce pozdě...

Wwoof - práce - wwoof - práce?

12. října - datum začátku práce se už začalo přibližovat. Poslední týden čekání jsme si ukrátili dalším wwoofem na půli cesty zpět do Renwicku. Přes Gore Bay - celkem pěknou pláž a hodinovej výšlap na vyhlídku - jsme dojeli do osady Conway Flat. Tam na nás čekalo luxusní ubytování a pár menších prací - jako úklid chajdy pro chodce po soukromým treku, stavění plotu (za výrazné pomoci techniky), vyvážení osmiletýho hnoje z přístřešku pro ovce, ale hlavně tailing - stříhání ocasů jehňatům. Pete už měl celej proces celkem pěkně zautomatizovanej a hlavně skoro bezbolestnej. Ocasy se už neřežou, ale podvazujou gumovým kroužkem a ty pak samy po nějakým tom týdnu odpadnou. Jediný lehce krvavý pak už jen zbývá značkování oušek - drastická to věc, naznala Káťa ;) Megan nás pak každý den hostila velmi delikátníma jídlama, zbytek volného času jí pak zabral 8mi měsíční syn Henry. Kvůli počasí a našemu celkem brzkému odjezdu na sever jsme si tailing užili jen jeden den, ale i tak to byl super zážitek - aspoň pro mě ;)

Nečekaně slunnou neděli jsme si dosyta užili v městečku Kaikoura. Nejdřív jsme nafotili super panorámátka z vyhlídky ze středu poloostrova a pak už vzhůru za tuleňema - doslova :) Většina návštěvníků Kaikoury se spokojí s půlhoďkou na parkovišti na konci města, kde můžou v každou roční dobu pozorovat více či méně slunících se tuleňů. Sem tam se někdo i vydá na celkem pohodovou procházku po útesech podél poloostrova - což sme udělali i my. Vyhlídky to byly pěkný a cesta nenáročně nudná, tak jsme se rozhodli zpáteční cestu absolvovat přímo podél pobřeží (tak jak to ukazovala mapka v mým staronovým průvodci). Čekalo nás menší rozhodování, zda vůbec jít či ne, neboť naznačená cesta už nebyla zcela oficiální a za přílivu i místy neschůdná. Naznali sme ale, že stejnou cestou se vracet nechceme a spíš se blíží odliv, tak jsme vyrazili...

Hned z kraje jsme procházeli kolem velmi roztodivných skalnatých útvarů (viz. fotogalerie) - celkem fascinující pravidelné tvary, prapodivné obrovské kamenné desky, či ostré vrstvené výběžky. O kousek dál to už ale přišlo, resp. se jen objevilo - tuleni, hafo tuleňů. Malých i velkých, jak líných tak víc bojácných, ospalých či nasr... teda naštvaných, že je rušíme od poklidného slunění. Většina jich nakonec stejně před námi utekla do bezpečí moře, jen pár nejodvážnějších/nejlínějších jich zůstalo ležet dál na místě. Tak to šlo poměrně dlouho než sme narazili na 2 obzváště nehybný, zato však celkem hlučný a velký tuleně, kteří ale už nešli obejít bezpečně "zadem" (a nekřížit jim cestu do moře). Ani po nějakých 5ti minutách hulákání a odhánění se nic nezměnilo. Vyvstala však další, mnohem náročnější pětiminutovka - a to přesvědčení Kačenky, že kolem nich doopravdy prokličkujeme a nic se nám při tom nestane... No zkrátka byla to fuška, ale povedlo se - a celou cestu jsme už zvládli bez výraznějších obtíží. Jen doufám, že Káťu brzo tulenní trauma přejde a ještě se někdy na další tuleně pojedem znovu podívat - už raději z trochu větší dálky samozřejmě :)

Lehce navečer jsme dorazili do mého starého dobrého domu v Renwicku, ubytovali se, uvařili si a zalehli do normálních postelí, protože ráno o půl osmé máme sraz na stejné vinici, kde jsem pro Marg pracoval v zimě. Vstávat se moc nechtělo, ale vidina práce byla celkem nápomocna. Na vinici jsme nakonec přijeli jako poslední - hold to máme nejblíž ;) Jarní práce na vinici jsou placeny od hodiny a co do fyzické náročnosti nemají se zimou srovnání - jen je to záhul na záda. Celej den se prochází mezi řádky a na střídačku se čistí kmínky od nových výrostků a probírají pruty od dvojitých, případně jinak nevyhovujících mladých výhonků. Lehčí překvapení nás čekalo už o první (placené) pauze - zapředl jsem rozhovor s Marg a dověděl se, že na další práci asi týden budem muset počkat. Domylel jsem si, že opět dokončíme vinici - jako v zimě - a pak teda budem pokračovat jinde. Chyba lávky - hned místo oběda jsme jeli domů s tím, že snad přístí týden budem pokračovat. Zbytek celkem slunného odpoledne sme strávili procházkou po Blemu když v tom mě napadlo: "Co zkusit napsat na wwoof do Port Ligar?" Odpověď přišla překvapivě bleskově a víc než horlivě pozitivní. Nebylo dál co řešit - jedem opět do Pelorus Sound :)

Nemůže ovšem odjed hned, ale až zítra po WOF - místní technické kontrole prováděné každýho půlroku. Můj velkej bubák z WOFky na levné Micce naštěstí celkem splaskl, když jedinou závažnou poruchou byly schledány moje stěrače. Servisák se nabídl, že je sežene a ozve se - proč ne, my jedem pryč.

Výhlídky po cestě vypadali ještě líp než při mé první cestě do Port Ligar, což jste si už mohli dávno prohlídnou na fotkách. Hned na úvod nás nečekalo žádné přivítání - Raewyn byla i se všema dětma ve městě, Tim někde pracoval a francouzská wwooferka Nelly zalezlá v chajdě. Naštěstí sem věděl co a jak, takže sme se brzo všichni potkali a vyrazili nahánět stádo ovcí. Už samotná cesta k nim vypadala místy dost nebezpečně a samotné shánění nebyl taky žádnej med, neboť pastva měla svah místy i 60°. Já byl poslán nebezpečně vypadající spodní ovčí cestou a naštěstí vybaven holí, která se mi víc než hodila. Minimálně 2x mi to nekontrolovaně uklouzlo, takže jsem se pak ani raději nedíval dolů na útesy. Holky se prošli nahoru na kopec, kde zas neuvěřitelně silně foukal vítr, že se ani nešlo udržet na nohách... No vskutku zajímavá procházka. Ovce sme shromáždili až se soumrakem, takže sme už jen uvařili véču a chvíli hráli karty. Celej zbytek pobytu mi už celkem splývá, takže na detaily koukněte ke Káti na blog - každopádně však počasí nám tentokrát vůbec nepřálo a celej wwoof skončil celkem rozpačitě. Rozhodně zajímavou zkušeností bylo samotné stříhání asi 240ti ovcí a následné třídění vlny. Já sem pak jezdil každej den na loď přivazovat nový a nový plováky k lanům se slávkama a Káťa plela případně pomáhala v kuchyni. Z plánovaného sobotního hlídání dětí nakonec tak napůl sešlo, protože Tim se rozhodl, že na svatbu známých nepojede - jeli sme raději zase na slávky. Snad to nevypadá, že to byla tentokrát jen hrůza - jeden den se nám zadařilo vyjet na kajak, leč tuleni neměli jedinej důvod se slunit, takže sme ani jednoho neviděli. Já měl celkem štěstí i když jen na krátko zahlídnout houfek malých černobílých Hectorových delfínů. Všichni tři wwoofeři sme si ale jednou prohlídli dva rejnoky u mola a užili si jeden večer dosytosti výřivky.

Aby toho všeho překvapení nebylo málo, dověděli sme se v sobotu, že začátek naší práce se opět posouvá a to až na příští úterý (po pondělním volnu ke Dni práce) - nejspíš. A co se dělo dál? To se dovíte přístě - nejspíš ;)