Svátky u protinožců...

Vánoční dárky nám byly naděleny jak jinak než do ponožek a já se hned ten den na pár hodin zabavil svým novým hafo těžkým hlavolamem. Výsledkem budiž položení všech 18-ti dílků na nejjednodušší bílou barvu. Momentálně sem už pokročil a zvládl i další 3 barvy - to je v podstatě jedna za měsíc ;) Parádně sme si s Míškou zablbli ve vlnách a já se pak poprvé po mnoha letech zvládl spálit - a to mi k tomu stačila půlhodinka bez krému na slunku. Večer sme si udělali i ten slibovanej bramborovej salát.

Co ale dál? Jediný cíl sme měli stanovenej pevně a to Silvestr v Aucklandu u Kátiné sestřenky Lenky s jejímpřítelem Davidem. Cesta na sever je to dlouhá s mnoho zajímavýma místama k vidění a prozkoumání, proto se už další den v poledne naloďujeme na trajekt směr Wellington. Naposledy zamáváme úžasnýmu Jižnímu ostrovu a vydáváme se vstříc neznámým dobrodružstvím na teplejší sever... Příjmemně lehce houpající loď nedělala vůbec dobře Mišce, ale nakonec to bez újmy přežila. Ve větrném Wellingtonu sme většinu času strávili v kopcovité obrovské zajímavé botance. Ve městě se nám moc dlouho zůstávat nechtělo - Slávek byl někde na dovolené, takže nás nemohl pohostit a jiný ubytko sme si nezajistili - takže sme vyrazili opět na cestu. Do auta sme se už celkem pohodlně poskládali všichni tři - jen spát sme v něm nemohli, takže hlednání přenocování se nám trošku zkomplikovalo. Ale nic s čím bysme si neporadili. Už si absolutně nevzpomínám, co sme další den dělali, jen si vybavuju, že sme v noci zmokli a počasí se ani další den nechtělo umoudřit, takže sme ani nikde moc nezastavovali. Krom městačka Bulls, kde se na nás konečně sluníčko usmálo a my v parku doschli, najedli se a zakarbaničili. To už ale zase začíná mrholit, tak rychle naloďujem a hurá směr Tongariro National Park.

Dneska nám s místem na spaní pomohla moc ochotná paní v jednom íčku po cestě - poslala nás na jedno  celkem klidný místo poblíž vjezdu do parku a ubezpečila nás, že v podstatě můžeme stanovat kdekoliv, kde to není výslovně zakázáno. Pozorným čtenářům serveru iDnes.cz určitě neutekl článek o nejlepším jednodenním treku na NZ - Tongariro Crossing. My si ho ale protektokrát nechali ujít a zajeli se podívat jen k pár místním vodopádům. U nich nám aspoň tak moc nevadí, že máme vodu nejen pod námi, před náma ale i nad náma... Prostě nám počasí ne a ne přát, což nám až tak moc nevadí, protože se jedeme ohřát do termálních lázní (resp. terálně vytápěného bazénu) v Tokaanu. Mnohem zajímavější je ovšem místní procházka kolem termálních pramenů, bublajících blatisek atd. Pokud se sem dostanete, vybavte se pár vajíčky, doptejte se na místní privátní (rozuměj - Maorům patřící, ale jinak volně přístupný) přírodní hot pool s blízkým supr horkým vřídlem, kde si vajíčka v ponožce na klacku uvařte - jako to za starých časů dělali místní Maoři. My o tom bohužel ani netušili, tudíž teď můžu jen radit a závidět.

Při koupeli sme si odhlasovali, že do Aucklandu dojedeme už zítra večer - přece jen sme na cestách bez pořádnýho zázemí celkem dlouho. Poslední zastávkou před teplem domava nám tak zůstalo město Taupo. Se svým třetím největším zaplaveným kráterem na světě a proslulými nedrahými seskoky padákem je oblíbenou turistickou destinací jak místních tak zahraničních turistů. Čemu sme ovšem ani my neodolali, byla ochutnávka vína v jednom z mnoha místních vinařství - přece nepřijedem na návštěvu s prázdnou ;) Poprvé sme se setkali s "platební kartou", na kterou nám naskakovala útrata za koštování. Úspěšně sme nakoupili a jako bonus dostali i přiopilou Mišku - no neber to za pět babek :D Jako správným turistům nám nemohl utéct největší NZ vodopád co se proteklýho množství vody týče - Huka Falls. Sic je to jen 7-9.5 metrů vysokej vodopád, je to hustej hukot a ta barva - modravě modrá s nádechem skvostně bílé, škoda že se mi ani jedna z fotek nevyvedla. Stejně je to potřeba vidět na vlastní oči - stejně jako zažít na vlastní kůži místní naprosto přírodní horký prameny vtékající rovnou do chladivé řeky Waikato. Což zaručuje, že si najde optimální teplotu vody úplně kdokoliv - pokud teda nejste citlivky a trocha přírodní špíny vám nevadí (Miška asi už zapomněla v čem se koupala jako děcko - to já na písťák nezapomenu asi nikdy ;)

Málem bych zapomněl, že i tady se nám Miška během několika málo okamžiků u Huka Falls dokázala opět ztratit. Po kolikáté už ani nepočítáme a jen se tomu po 15ti minutách smějeme - hold je to Miška šiška každým coulem... Našla se samožřejmě - po cestě k přírodním pramenům. Ale to už nám moc času na nic

jinýho nezbývá a my uháníme směr Auckland. Posledních asi 100 kiláků i s Miškou za volantem - moc sem si ale neodpočinul, protože ve městě to byly celkem nervy - spojení Miška, manuál a pomalá GPSka vedla k nelibému stavu bloudění. Ale našli sme se a v pořádku se s Lenkou a Davidem večer shledali. Dalších pár dní proběhlo celkem v klidu, konečně sme zrelaxovali, prožili celkem klidnej Silvestr u známých děcek a víc si ani stejně nepamatuju. Snad jen, že nám zbyla jedna lahvinka šampusu, tak sme ho solidárně bouchli a vypili v poledne na Novej rok společně s váma všema doma v ČR ;) Pak sme si vyjeli na výlet na oblíbenou pláž Piha. Po cestě se ještě prošli k jezeru Wainamu kolem obrovských pískových dun - nejpříjemnější pasáž nakonec zůstala procházka mělkým jako kafe teplým potůčkem. Na pláži se už nikomu do vody nechtělo - prej je moc kosa. Pár lidí se šlo projít, ale já nemohl odolat bodyboardu a nádherným vlnám - zima nezima... nakonec sme na metrovým prkně vo vodě strávil dobrou půlhoďku, až mi nohy málem zmrzli...

Tady bych to nejradši ukončil, ale měl bych se s váma podělit o o ty nepříjemnější okamžiky. Přesněji s dalším setkáním s místní policií... Jedem si to tak pěkně z kopce, tož tam vrznu jako vyždycky jen kvalt, ať to trošku brzdí samo, ale... kopec to byl kurňa prudkej a já tam měl jne čterku, takže místo brždění sme pomalu ale jistě zrychlovali. Toho si samozřejmě všiml maskovanej chlupatej v neoznačeným tmavě modrým Opelu (Holdenu, jak jim tady říkaj) a už mě stavil. Nevím nač to hodit, byl jsem ještě lehce ovlivněn poledním šáněm, čehož si i příslušník všiml... Sice sem hranici nepřekročil, ale už se se mnou nebavil a jen mi přinesl bloček. 80$ za 15ti km překročení povolené rychlosti - to sem z toho nakonec vyšel ještě lacino. Ještě že na zaplacení mám 4 týdny, teď sem totiž úplně švorc :) Jedině Miška si toto sektání nečekaně užívala - její přítel je totiž policajt ;) To nám ten novej rok pěkně začíná...

PF 10

Přestože sme viděli ještě celkem dost sněhu na vrcholcích okolních kopců, sněhuláka sme si museli postavit jen takto ;) každopádně z mimořádně slunného Greymouth vám všem přeju štastný a veselý a vše nej do novýho roku.

PS: doufám, že je alespoň trochu poznat naše originální PF :)

Zpátky na západ za ledovci ...

Už máme za sebou pěknejch pár tisíc kilometrů na cestování nejrůznějšíma neuvěřitelně kránýma mítama Novýho Zélandu, ale cesta nasever z Wanaky se mi jako řidiči líbila ze všech nejvíc. Nevím čím to a asi to  už ani nezjistím, ale parádně jsem si ji užil... Po cestě sme mimo jiné zkoukli pár moc pěknejch vodopádů a trošku se prošli buší (a trochu víc se zas nechali požrat sandflajama - hold sme si pomalu odvykli...). V Haastu sme horko těžko našli apoň nějakej kšeft s potravinama - za to sváču sme si vychutnali uprostřed úžanýho mokřadu obklopujícího místní Íčko. Teprve před nedávnem (rozumněj pár desítek let) dokončenou cestu přes průsmyk k pobřeží a skvostný vyhlídky co nás provázeli až po ledovce lehce kazilo jen hladový voko. Nic ale, co by nás moc rozházelo, už si nějak začínám zvykat jezdit jen na výpary :D

Ledovce Fox a Franz Josef - co o nich napsat? Na oba se můžete vypravit jen s placeným průvodcem, oba momentálně (pro nás celkem pekvapivě) rostou a to rychlostí ... kurňa já to zapomněl (Kači pamatuješ si to?) - no mám pocit že to bylo něco jako metr ročně, ale nevím, jestli se mi to neplete s nějakým jiným ledovcem. Oba jsou celkem mimořádně čistý v porovnání s evropskejma či americkýma (což sem ale jen četl) a oba strášně přeturistovaný - nečekaně. Počasí si s náma tentokrát moc nepohrávalo, bylo prostě skoro furt pod mrakem. A vzhledem k tomu, že nám nikdo nedokázal říct jak vysokým,  neriskovali sme nejdelší túru na nejvyšší vyhlídky, ale spokojili sme se jen s těma celkem jistýma. Byla-li včerejší cesta nejlepší pro řidiče, tak dneska sme nocovali na místě s nejúžasnějším výhledem. Fotka z tama je fakt super - jedna z mých nejoblíbenějších, ale doopravdy tam být, to bylo téměř dechberoucí... Jestli se sem někdy dostanete a budete mít jasno, určitě si zajeďte k jezeru Matheson - je odtud prý nejlepší odraz ledovců ve vodě. My se museli spokojit jen se záblesky špičky ledovce mezi mraky a důkaz sme si prohlídli až v giftshopu - plakát, co můžete zkouknout v mým fotoalbu ;)

Třetí den sme téměř celej strávili tak trošku neplánovaně v Hokitice. Celkem obyčejný lehce nadprůměrně zajímavý městečko proslulé vším co se nefritu týče. Prohlídli sme si několik klenotnictví, prošli se po pláži,a tak,  nafotili Kátino PFko, prostě dobře zrelaxovali. večeři na pláži s potenciálním pozorováním vracejících se tučňáků z moře sme kvůli čemusi vzdali - nevím jestli moc fučelo, či sme nevěli, jestli se brána nebude přes noc zamykat... My totiž už zítra odpoledne máme sraz s Myškou v Blenheimu, což je ještě nějakých 6 hodin jízdy, takže budem muset brzo vyrazit. Po cestě sme chtěli ještě pár věcí zkouknout, ale ráno Kačenku přepadlo cosi nečekanýho, že pomalu nemohla ani chodit jak jí bylo špatně. Místo aby si mohla v klidu odpočinout, musela přetrpět mnohohodinovou cestu autem v celkem pořádným pařáku - škoda, když se konečně vyčasilo. Já si aspoň v konečně slunným Greymouth vyběhl na vyhlídku (pro kešku samozřejmě ;) a po poledni sme se oba ještě jednou prošli lívancovejma skalama. Nečekaně sme skoro nikoho nepotkali, ne jak posledně prodírání se houfem túristů v dešti... Posledních pár set kiláků sme přímo prosvištěli cestou téměř bez zatáček průměrnou rychlostí asi tak 130km/h. A to je tu povolená jen stovka - ale sešli sme se tři auta, co někam spěchali - kdy Micinka byla rozhodně nejstarší, ale statečně se držela ;) Ještě že Káťa skoro celou cestu prospala...

A proč že sme to tak spěchali? Shoda náhod tomu chtěla - špatně signálem pokrytý Jižní ostrov a předvánoční vytížení mobilní sítě způsobily, že nám od Mišky chodili dost divný, takříkajíc šiškoidní zprávy. My byli skoro celý den přesvědčeni, že máme časo dost a předběžný termín se musí posunout, když Miška teprve kolem poledne vyráží z Christchurch. Bohužel, půlka její včerejší zprávy se záhadně spojila s půlkou dnešní a až sme se dověděli, která bije, už sme měli párhodinovej skluz. Promiň Míšo... V Blemu sme se potkali v obchoďáku při nákupu surovin na vánoční bramborovej salát a jiný zásoby na svátky. Leč vzhledem ke Kátinu stavu sme všechno odložili a rozhodli se Vánoce slavit s místníma až 25. prosince. Horko těžko sme se ve třech s báglama a tak naskládali do auta a vyrazili do Marlborough Sounds. Zaparkovali sme těsně před soumrakem na turisty i místními velmi oblíbené pláži ve Whites Bay. Ale o tom zas až příště...

Wanaka, Queenstown a okolí

OMLUVA: Místo abych svoje zpoždění po usazení se v Napier začal dohánět, nabral sem víc než 4 měsíční skluz. Pokusím se tedy všechno dohnat během svýho posledního týdne u rodiny Severinsenových. Z toho ovšem vyplyne následující - nic po sobě nebudu číst a ani nebudu dlouho vzpomínat na všechny detaily. Nebude to perfektní, ale snad aspoň trochu čitelný a třeba to i někdy v budoucnu doplním/upřesním/opravím/zlepším - ale nic předem neslibuju. Teď už ale zpátky k dnešnímu článku...

Queenstown - turistická Mekka všech návštěvníků Jižního ostrova plná nabídek adrenalinových zážitků. Co plná, naprosto přeplněná. Jestli mi hromada turistů  v Geraldine přišla otřesná, tady jsem ty davy nemohl vystát a ve městě sme strávili ztěží půl dne. Škoda, jinak je to totiž moc pěkný místo na břehu jezera Wakatipu s majestátnými vrcholky hor všude kolem. Tak proč se na nějaký nevydat - třeba Ben Lomond s nadmořskou výškou 1748 metrů. To znamená nějakých 1400m převýšení pro nás - překvapivě nenáročnej výstup, krom závěrečné asi půlhodinky. Po cestě sem si zahrál na anděla strážnýho jedné Anglánky, kdy jsem jí napřed půjčil svou trekovou hůlku, když už vypadala, že těch posledních pár set metrů nevyleze. Na vrcholu se jí zas vybila baterie ve foťáku, ale měla kliku, že měla stejnej typ jako já. Byla by škoda po takový námaze nepořídit žádnou úchvatnou fotku - no posuďte sami...

skupinové foto z vrcholu Ben Lomond

Další naše cesta vedla dále podél jezera do Glenorchy. Prej pěknýho maloměsta - nám však počasí nepřálo, takže sme se přesunuli na začátek proslulého Routeburn tracku - ano, je to ten, co sme už kousek šli ve Fiordlands. Tentokrát nás čeká mnohem náročnější jednodenní výlet z jeho východního konce. Proto sme se večer posilnili výbornýma bramborovýma knedlíkama s uzeným (no nakonec z toho vyšly výborný noky, ale hádat sme se kvůli tomu nemuseli ;). O treku psát ani moc nebudu - snad jen, že je poprávu považován za jeden z nejlepších na Zélandu. Počasí nám parádně vyšlo, jen energie začala docházet - hold se už ty týdny cestování, chození a lezení začínají projevovat. Nakonec sme se ale hecli a došli až k plánovaným vodopádům. Víc už nic - raději se podívejte na fotky.

Další naše putování nás zavedlo do Skippers. Po cestě sme zkoukli řádící rychločluny v kaňonu řeky Shotover, viděli 2 vysoký bungee-jumping mosty (bohužel bez lidí) a dojeli naprosto šílenou cestou až do města duchů - Skippers. Místní škola a jedna z usedlostí je celkem nově opravena. Je to naprosto kouzelný, opuštěný místo... Do dalšího pěknýho městečka - Arrowtown - sme dojeli naštěstí dost brzo na to, abysme se vyhnuli největšímu náporu túristů. Nejzajímavější "atrakcí" je asi největší zachovalá asijská zlatokopecká osada.

Nejvyšším autem průjezdným průsmykem (cca 1100mnm) a následným čtyřiceti kilometrovým klesáním (vážně nekecám, byla tam fakt značka: Pozor klesání, 40km ;) jsme dojeli až do Wanaky. Jde o další turistické město na břehu stejnojmenného jezera obklopené nádherným hornatým okolím. Tudíž sme se tu ani moc nezdrželi a hned vyrazili do kopců. Tentokrát nás čekal jen kilometr, ale všichni tři sme prožili neskutečnou krizi - nahoru sme se škrábali snad 5 hodin, i staříci nás předbíhali, ale překonali sme se a nakonec se nahoru dostali. A ty výhledy stály skutešně za to, těžko se vybíraly nejlepší fotky, protože všechny byly naprosto úchvatný. Tudíž sem jich uploadl trochu víc než obvykle... Po cestě dolů nás napadlo vytvořit PFko z našich těl - leč málo kdo to poznal (nepřekonatelně působivé pozadí snad ale ocenil každej ;) 

Další den sme se už v podstatě jen prošli kolem Diamond jezera, poseděli na pěkné vyhlídce a zajeli si do světa Puzzle. Nakonec sme nešli ani do labyrintu ani do 4 speciálních místností, ale užili si hromadu hlavolamů, zrelaxovali a rozloučili se s Miškou - ale ještě ne na pořád. Ona si jen si zaskočila do Christchurch odložit auto u Paula (to je ten CS s jachtou, pamatujete?) a dostopavala nás později. A tady se s váma pro dnešek rozloučím i já...

Fiordlands aneb ta NEJ oblast Novýho Zélandu

Pravda - ve Fiordlands sme už nějakej ten den, ale přece jen tato oblast láká především úžasnými fiordy a obrovskými jezery trochu dál na sever. A do této části právě přijíždíme...

My se nejdříve na vlastní kůži seznámili s typickým počasím - deštěm. V Manapouri sme se nakonec prošli jen k jezeru a zpátky a pokračovali dál do Te Anau [čti TýEno] - místními označováno jako nejhezčí městečko nejen celé oblasti. My jsme nejprve ocenili dobře zásobené a informované íčko a DOCko a následně i grátis wi-fi v knihovně. Miška ale asi nejvíc ocenila teplou sprchu v kempu - přece jen s náma už pár dnů cestuje a do mytí v řece, či kde to jen jde, se nepropracovala - zatím :) Naším cílem je každopádně místní třídenní Kepler trek a pak cesta do Milford Sound se všemi krásami v blízkém okolí. Jen to počasí nám moc nepřeje. Celej tejden krom čtvrtku má více méně propršet - prej. My na to teda vsadili a vydali se na sever směr Milford Sound - jediný autem přístupný fiord (mimo jiné prý i nejhlubší, jestli si to ještě po tom čtvrt roce dobře pamatuju ;)

Naplánovali sme si cestu se zajímavýma zastávkama a nechali jet Mišku první. I přes výměnu oleje prej Mišku brzdím a ona má pak moc velkou spotřebu - budiž. Ani nás moc nepřekvapilo, že sme se s ní na první zastávce u jezera Gunn nepotkali. Sami sme odbočku k němu minuli. Mnohem překvapenější sme byli, že Miška nebyla ani na dalším místě. Když nečekala ani na křižovatce, která odbočovala z hlavní cesty, jeli sme k jezeru Mirian sami. No to byl trek - tolik vody na cestě sme ještě neviděli a to sme toho už zažili... Když sme přišli k místu, kde voda dosahovala až po kolena a protijdoucí pár to vzal skrz bez vyzutí bot, trochu sme zaváhali, zda pokračovat. Prej je to dál ještě horší. Bylo. Asi 20 minut sme šli podél neskutečně zavodněné cesty - jedinej rozdíl od skutečnýho potoka, co sme míjeli, byly oranžový směrovky na stromech ;) Jaký překvapení nás však čekalo nahoře sme však nečekali. Po deseti minutách čekání se objevil kousek jezera - po dalších deseti sme přes stoupající mlhu dokonce uviděli druhou stranu jezera ,ale jen náznaky obklopujících skalisek. Ještě sme si dneska zajeli k dvouset metrovýmu vodopádu Humbolt. Miška samozřejmě nikde - šiška.

Ranní probuzení nám přichystalo nejhezčí překvapení - je pěkně ;) a ty výhledy - je fuška jen řídit a koukat, tolik je toho k obdivování. Vybrali sme si první plavbu, která poskytovala i snídani. Málem sme ji však nesttihli, ještě že si všechno můžem v klidu prohlídnout cestou zpátky. Plavbu sme pojali jako předčasný dárek k Vánocům - tudíž díky rodičům můžete všichni obdivovat supr fotky v albu. Škoda slov... Po návratu sme doufali, že najdem Mišku nebo aspoň její auto a snad se přes vzkazy někdy někde potkáma, ale Miška nás předběhla. Nechala nám zprávu v autě a mezitím jela na svou plavbu fjordem. Cestou zpátky sme se zastavili na povinné prohlídce The Chasm - úchvatnou průrvu vytvořenou za uplinulá ticíciletí místní divodkou řekou. Dokonce sme ji viděli i okrášlenou duhou. Na druhém konci 1,5km dlouhého, obtížně a dlouho stavěného Homer tunelu sme si udělali delší pauyičku s výhlídkama na desítky větších či menších vodopádů vrhajících se z téměř kolmých několikaset metrových skalisek...

já s Káťou a Mitre Peak v pozadí, Milford Sound

S Miškou sme se nakonec šťasně setkali a vydali se na půl dne do kopců. Přesněji na The Devide - kde sme v dálce zahlídli náš včerejší Marian Lake, potkali jeden českej pár a dokonce i dva Slováky ;) Málem bych zapomněl (nebo raději?). Něco mě totiž bodlo do prsteníčku a za pár minut už sem byl tak nateklej, že sem ani nemlhl sevřít pěst! Celou cestu dolů i s hodinovou odbočkou na západní část Routeburne Tracku sem ruku chladil, držel nad hlavou a nechal se alternativně "léčit" od Káti. Ať už pomohlo cokoliv (tím ani zdaleka nepřipouštím, že by to mohlo bylo Kátino počínání :), po návratu sem už mohl i v pohodě řídit. Cestou k autu sme se chvíli zdrželi ve vodopádu u cesty - trošku studená, leč výborně osvěžující koupel - jen Miška se stále ještě neodhodlala ;) Dneska nás už čeká jen vrátit se do Te Anau na začátek Kepler treku, zaplatit rezervaci chaty a kempu a modlit se za aspoň ucházející počasí na další 3 dny. Nad ránem sem se probudil a pozoroval jedno z nejhezčích svítání v životě (ještě lepší fotka je v albu s Micinkou ;).

První den nám bylo počasí celkem nakloněno a zvádli sme těch ~13km vesměs vystoupat za nějakých 5 hodin. Pršet začalo, až když holky vařili véču a já se zúčastnil povídání fungl nové správkyně chaty o všem možným - vesměs sem už většinu věděl z mnoha cedulí, ale dověděl sem se i pár zajímavých informací nových. Třeba to, na co jsou po lese umístěný obrovský "trychtýře", že fretka dokáže pauznout svoje těhotenství, loví jen pro zábavu, či jak se hubí... Po jídle sme si šli prohlídnout místní vápencovou jeskyni - nic extra, zahrát celkem dlouho karty a spát...

Druhý den nás probudil déšť, ve kterým se nám teda dalších skoro 15 kiláků ťapkat nechtělo... Leč co naplat, dlouho nepřestávalo, tak sme před polednem chtě nechtě vyrazili. Na vrchol Mt. Luxmore sme však vůbec nešli. I když pršet přestávalo, stejně nebylo skrz hustou mlhu nic vidět. V přístřesku po cestě sme se posilnili, ohřáli a vyrazili. Co nás však překvapilo bylo počasí - mlha ta tam, mřačna se začala protrhávat a dokonce tu a tam vykouklo slunko. Během chvíle sme mohli obdivovat okolní vrcholky hor, jezero pod námi i výhledy snad na kilometry daleko, horský papoušek Nestor Kea a  poletující sněhové vločky - prostě nejúžasnějsí půlhodinka na hřebeni hor. Pravda, čím dýl tím hůř - slunko zalezlo, vloček přibylo a před námi furt několika kilometrový sestup do kempu pod kopcem... No stihli sme to opět tak tak a stan sme stavěli pod korunami stromů již za začínajícího deště. Pokecali sme s dalším správcem chaty, co o nás už věděl, že nemáme vyzvednutý jakýsi kontrolní lístky o rezervaci míst ;) Po večeři dorazili ještě další dva trampeři - nezkušení, leč vytrvalí Amíci, co zvádli ujít za jedinej den to, co my skoro za dva. Po vybití mračen sanflies nás však čekal další ještě důležitější úkol - úprava stanu před protíkáním. Vyřešila to tak napnutá sňůrka u stropu stanu mezi dvěma knoflíky - to aby se síťovina víc neprotrhávala ;) a mohli sme v klidu spát.

 tak tudy sme šli, Kepler trek

Poslední den nás sice čekalo závěrečných 22.2km - naštěstí jen stálého mírného klesání. Po cestě sme mohli obdivovat ohromný sesuv půdy z ledna 1984, nádherný kapradinový porost a přehršel celkem nebojácných myší v buši, mokřad či jeden ztrácející se vodopád, co nikdy na zem nedopad (to sem básník, co? :), leč v pádu se měnící na opar odvanuvší silným větrem... Jo a přihodím jednu cennou radu: nikdy, opravdu NIDKY před Káťou nekop do myši, ať už vypadá sebenemocněji - raději ji nech poodejít či chuť si přejít (já snad dneska snídal ftipnou kaší a ne obyč poridž ;), za tu hádku to fakt nestojí :D Na konci nás čekalo Miščino autíko, kterým sme se dovezli k Micince a přenocovali na našem již oblíbeném místě (stejně tak Míša - v kempu :). Při vaření večeře sme snad už potřetí potkali jeden českej pár a dlouze podebatovali.

Poslední den v úžasných Fiordlands sme se prošli místí ptačí rezervací a zvládli se zastavit i v Ivory Wilson parku s pěkným jezírkem a množstvím dovezených zajímavých stromů. Pak nás už jen čekala celkem příjemná cesta do Queenstown, ale o tom až zas přístě...

Southern Scenic Route - Jižní vyhlídková cesta

Tunnel Beach je jedna z nejzajímavějších pláží, kterou jsme navštívili. Už při příchodu k ní mi dost připomínala sever Jižního ostrova v Golden Bay - Travou zarostlá plocha s obrovským srázem končícím v moři, i vodou vymletej tunel v jednom výběžku v moři, nad nějž se navíc dalo i dojít, ale čím se nemůže pochlubit snad žádná jiná pláž je samotnej vstup na ní. Vede totiž dolů po schodech vyhloubeným tunelem v pískovci (či co to bylo zač). Vážně pozoruhodné uvítání... i samotná pláž stála za prohlídku - skalní útvary vytvořené přírodními živly jen příhodně dokreslovaly celkovej výjimečnej zážitek z tohoto místa.

Až sme se nabažili pohledů a výhledů, vyrazili sme na vyhlídkovou jízdu po jižním pobřeží Jižního ostrova - tzv. Southern Scenic Route. Začátek prosince asi nebyl ideální doba, protože nás provázelo proměnlivé počasí a všude přítomný vítr, přesto šlo nezapomenutelnou projížďku s širokou variací pozoruhodných míst - ať už šlo o fotogenické vodopády, rozeklaná pobřeží, zkamenělý les, přehlídku vzácných zvířat či technologických staveb nebo úžasný jeskynní systém. Příslušný (a opět překrásný ;) fotky jsou v tomto fotoalbu - máte se nač těšit.

Tunnel Beach

Hned první městečko po cestě mě potěšilo - mají tam po mě pojmenovanou ulici :D První turistickou zastávkou však byl až Kaka Point s pozorovatelnou žlutookých tučňáků na místní Roaring pláži. Tentokrát sme měli fakt kliku, protože hned po našem příchodu (už mezi 3 a 4 odpo) nás přivítal turista fotící právě se objevšího tučňáka po cestě do moře. My se zdrželi chvilku dýl a byli sme svědky "střídání stráží," kdy se jeden tučňák vracel z moře a další zrovna seskakoval po skaliskách a šel lovit. Kdo ví, kolik bychom jich ještě viděli, ale nás čeká stále hodně míst k vidění. Takže jedem dál k Nugget Point, kde místní maják majestátně hlídá nebezpečná skaliska a obrovskej lvoun si lebedí v moři. Celej den sme zakončili sérií vodopádů - ohromně vypadající Purakaunui Falls, který jsou mnohem zajímavější na fotce, celkem pěkný Horseshoe a Matai Falls a vtipný Niagara Falls, který jsou spíš trochu větší peřeje.

Další den nás to málem odfouklo v Petrified Forrest (zkamenělém lese) - unikátním výběžku do moře kdysi dávno zalesněným, leč často vystavovaným silným větrům a požárům, až byl jednoho dne po nějaké další katastrofě zasypán sopečným popelem a tím pěkně zakonzervován. Člověk se sice musí trochu rozkoukat, než nějakej ten strom objeví - schválně, kolik jich uvidíte na první pohled na fotce? Doufám, že aspoň ten jeden, co je nepřehlídnutelně vyblejsknutej... Slope Point je celkem nezajímavý místo, kam vede skoro půlhodinová ještě méně zajímavá procházka, leč se jedná o nejjižnější místo Jižního ostrova - tudíž naší povinnou zastávkou. Více sme si užili Waipapa Point, další maják a na pláži se povalující lvoun, co se mu candající turisti moc nelíbí - a dává to hlasitě najevo ;)

Večer už se blíží, takže míříme do Bluff - jedné z nejdéle Evropany osídlené  osady NZ a momentálně místem odplutí trajektů na poslední ze tří velkých ostrovů, ze kterých se v podstatě skládá Nový Zéland - Steward  Island. V současnosti jde především o velkou přírodní rezervaci, kde je možné zahlédnout i plachého kiwi ve volné přírodě. My se spokojili jen s mlžným výhledem na ostrov a jeho návštěvu sme odložili "na příště."  Jediným velkým městem v celé této oblasti je Invercargill - až na nepřítomnost volného internetu v knihovně se nám tam celkem líbilo (resp. na jeden den tak akorát :) Co každopádně stojí za zmínku - krom klasické prohlídky zajímavých budov města, botanky atd. - je místní muzeum. Tam sme se konečně po mnoha měsících dověděli pravdu ohledně novozélandských ploutvonožců - ačkoliv je možné zahlédnout s velkým štěstím i nějakého tuleně (tzn. sloního nebo leopardího), mnohem pravděpodobněji se všichni nejen turisté

potkávají s lachtany (ať už srstnatými, tak s lvouny). Tudíž všechny zdroje mluvící o tuleních tudle a tuleních támhle se pletou a myslí tím lachtany - ploutvonožce se schopností lépe se pohybovat po souši po silnějších předních a  hlavně obratnější zadní ploutvi a také viditelnými ušními boltci (proto se v angličtině nazývají eared seals = ploutvonožci s ušima). Celá další výstava působí velmi zajímavě - vhodně uspořádaná, akorát informativní, ani málo ani moc, se speciální exhibicí prehistorickýho ještěra Tuatara i s jejich mladýma.

Už dlouho sme se nikam nešli projít na víc dní, takže sme si stanovili další cíl - viadukty na South Coast treku v jižní části národního parku Fiordlands. Ten sme si zkrátili jen na tři dny, kdy celý první den nám zabrala cesta kolem pobřeží k Port Craig. Tam sme zakempovali a šli si prohlídnout okolí této velmi drsné dřevotěžařské osady. Při prohlídce světově unikátního dopravníku klád a dalších ruin sme doufali, že konečně uvidíme vzácný Hectorovy delfíny, kteří by se měli nacházet nejen zde, ale i na více plážích po jižním pobřeží.... A nejen, že sme je viděli hned (nakonec sme jich napočítali minimálně 8), co sme na pláž došli - já na nic nečekal, oblík plavky a šel jim naproti. Několik desítek metrů od pobřeží šlo stále stát a jen se nechat nadnášet vlnama, takže sem začal lákat delfíny, jak sem se to naučil v Port Ligar a vyplatilo se - pár zvědavců se šlo na toho exota ve vodě podívat zblízka. Párkrát propluli tak blízko, že bych si na ně i mohl šáhnout být rychlejší - ale ti prcci to měli dobře spočítaný. Kosa mě ale vyhnala na pláž, kde začal čas večeře pro sandflies :( tož sme se s Miškou hecli a šli raději znovu do vody... Nakonec sme zlákali hafo lidí, leč všichni ostatní, co šli s delfínama plavat až večer či další den, měli mnohem horší počasí i míň delfínů.

Pro mě už tohle byl vrchol celýho treku, tudíž sem následný viadukty přes hluboká údolí bral jako bonus. Každopádně se jedná o mistrovské kousky starých inženýrů, které vydrželi dlouhá desetiletí a po nedávné restauraci se určitě dožijí i několika staletí. Poslední, třetí den na cestě zpátky sme v podstatě už nic zajímavýho nečekali, leč v neméně vonící části na mě něco koukalo z "bordelu" na pláži - krab. Živej. Celkem velkej. Sníme ho? Holky se sice moc netvářily, ale já si ho vzal sebou. O kousek dál vykukoval další. A dál ještě větší... No nakonec sem vybral toho největšího, vzal s sebou a doufal, že nechcípne dřív, než dojdem do auta a uvaříme ho. Ale jak? Přímo nečekaně sem chytil signál a začal gůglit*  recepty. Ještě že jsem sáček s pádlovým krabem (paddle crab) nechal Káťu nést, až sme byli daleko od pláže, protože mi časem prozradila, že by ho jinak pustila! no každopádně ho čekala milosrdná smrt ve vroucí osolené vodě s citrónem a delikatesa se mohla podávat. Trošku sme bojovali s jeho krunýřem, takže nám masíčko celkem vychladlo, ale každopádně sme si všichni (aspoň trochu) pochutnali - měl sem jich vzít víc.

Dál na západ už to nejde, takže míříme na sever - směr Clifden. Po pravdě do teď netuším, jestli sme městem/vesnicí vůbec projížděli nebo ne ;) Tak či tak sme si prohlídli největší závěsný most - jen jeho ocelový lana váží nějakých 5 tun či tak (holky nepamatujete si to líp? já žel ne, protože mě opět nově začal zlobit foťák a odmítal zaostřit) a dál se přesunuli k místním jeskyním. Pročetli si bezpečnostní varování, psychicky připraveni i na případné brodění sme se další den vydali na průzkum. Vybaveni všemi dostupnými zdroji světla

- tzn. mojí výbornou Petzlovkou čelovkou, kterou jsem raději půjčil lehce klastrofobické Káti, levnou napůl nesvítící Miščinou čelovkou a já s jejím diodou vylepšeným zapalovačem (v záloze 2 foťáky a mobily, kdyby se něco náhodou vybilo) - sme se pustili vstříc dobrodružné skoro dvouhodinovce v podzemní prolízačce, plné krápníků, malých průlezů, množstvím všudepřítomných glow-wormů, až sme došli k obávanému jezírku. Trocha strachu a zajímavých pozic při překonávání ledové překážky nás lehce zbrzdilo (a mě dost pobavilo ;) ale nezastavilo od následujících tří žebříků vedoucích k našemu cíli. Do aut sme se vrátili jak čuňata a tím možná i odradili další dvě "načančaný" výpravy túristů. My se už přes deštivé Manapouri přiblížili k Te Anau a odměnili se výborným automejd tatarákem :D

Scénická cesta se tím pomalu ale jistě blížila svému konci v nejdivočejší, nejkrásnější, nejdeštivější, nejzajímavější prostě nej oblasti celého Nového Zélandu - Fiordlands. Ale o tom až příště...

-------------------------------------------------------------------------

* gůglit = hledat na internetu pomocí www.google.cz (moc se nesmějte - to je vysvětlení když ne pro maminu, tak určitě pro dědu ;)