Cesta po Northland - 2. část aneb "míň keců víc obrázků"

nejsevernější místo na Novým Zélandu, Cape Reinga

pondělí 15.6.
kde sme to... jo jasně pondělí ráno - celkem jsem se obával odjíždět znovu na sever z Whangerei a ještě k tomu za tmy. Pár minut před 7 mě Colin vysazuje na hlavním tahu na sever v místě, kde hodně řidičů staví na snídani. Dobrej nápad - první náklaďák mě bere už za několik málo minut, ale jen nějakých pár desítek kiláků. To ještě netuším, kolikrát se dneska svezu... Už druhej stop nejde dle plánu - zastavil mi jeden strášně ukecanej mladej Maor a v podstatě mě přesvědčil, ať jedu s ním do Kerikeri - měl jsem na výběr ještě přímou cestu na sever, ale protože vypadá, že bude pěkně, volím delší cestu častěji kolem pobřeží. Kerikeri je z historickýho hlediska další hodně významný místo, ale už si nepamatuju proč ;)

Stone house - Nejstarší kamenný dům na NZ, Kerikeri

Každopádně se musím zbavit krosny, protože chci vypadnout z "města" - klasický informace tu nejsou, jen nějaký letáky v knihovně, kde mě ale batoh nenechají :( nakonec mě výjimčně nechají odložit batoh na místní policejní stanici. Paní ještě asi vtipkuje, že tady by měl být v bezpečí... (i když se u toho nesměje). Já konečně můžu vyrazit do okolí, omrknout původní osadu tzv. "pa", vyfotit nejstarší kamennou novozálandskou stavbu i nejstarší dřevěnou postavenou v evropském stylu a samozřejmě odlovit pár dalších kešek (jedna byla obzvlášť vypečená). Škoda že kvůli dešťům za poslední týden neuvidím místní vodopád - normálně tam vede cesta od kamennýho domu přes řeku, ale teď je hladina zvednutá o nějakých třicet čísel a obcházet se mi to výžně nechce - o důvod víc se sem ještě někdy vrátit ;)

výhled na moře z Fish Shop, Mangonui

Počasí mi dneska přeje, takže volím ještě jednu zastávku po cestě na sever a to vesničku Mangonui. Cesta tam už ale taková pohoda není - jedu to natřikrát, z toho navíc poslední dva stopy jedem 2. Připojil se ke mně jeden mlaďoch, co jezdí s igelitkou po Northland a shání nějakou práci. Mangonui je sice prťvej, ale má vyhlášenou restaraci s fish&chips, kde si svou naprosto čerstvou rybu nejen vyberete, ale můžete vidět i její přípravu. Já dávám přednost pozorování okolí z kryté výhlídky restaurace - nádhera. Tak pozdní oběd bysme měli, teď už jen dojet zbylých ~60km do Kaitaia - brnkačka, ne? Ne! Začalo to dobře, ani jsem neušel půl kiláku a staví mě ženská, bohužel jede na jih. No nebudu to protahovat - potřeboval jsem ještě další 4 lidi, co mě vzali, než sem se dostal, kam jsem potřeboval. Hold není každej den posvícení - na druhou stranu jsem viděl nádherný pláže, pobřežní vesničky, výhlídky a tak.

to ani nepotřebuje komentář, Mangonui

Večer se však vše opět v dobré obrátilo - čím jiným než připraveným jídlem. Já jsem totiž první host u Camerona a Lisy, takže se na mě perfektně připravili. Naštěstí vzhled může hodně klamat a z potenciálních úchyláků se vyklubala tichá Lisa se zvláští kérkou na bradě a strašně ukecanej Cam se zálibou v hostorii a konspiračních teoriích leč vzhledem kriminálníka :D večer završíme ochutnávkou domácí whisky, se kterou 2x vyhráli soutěž o nejlepší whisku na Zélandu! Strašně se ale divili, že ji chci aspoň ochutnat nesmíchanou s Colou... Ne že bych se v tom vyznal, ale už jsem měl i lepší, takže souhlasím se smícháním a zbytek večera už jen přitakávám Cameronovi, přestože mu nerozumím většinou ani téma, o kterým zrovna mluví...

večeře doma u Camerona a Lisy, Kaitaia

úterý 16.6. Dnešek hodlám pojmout odpočinkově - procházkou po Kaitaia, návštěvou překvapivě výbornýho malýho leč zajímavýho místního muzea (kde teprve podruhé za celou dobu pobytu potřebuju platit v hotovosti) a samozřejmě odlovením dalších dvou kešek. Odpoledne jsme domluvení s hostiteli, že mě vezmou na projížďku do Ahipara. Sem jsem měl původně v plánu dostopovat, ale ještě že jsme jeli spolu - provoz veškerej žádnej a na vyhlídku za město bych se ani nedostal. Škoda, že nám počasí nepřeje víc - vidíme jen začátek vyhlášené "90 Mile Beach." Na zpáteční cestě se zastavujem na hřbitově, kde odpočívají Lisyni předci. Hřbitovy se těší mé velké oblibě, ale tento je ze všech, co jsem kdy viděl (a že jich bylo), úplně nejzvláštnější - to se nedá popsat slovy, počkejte si na fotky.

vypadá to jako úplně obyčejnej hřbitov, že?

Večer se už žádná velkolepá hostina nekoná, zato se celkem překvapivě aspoň trochu rozpovídává Lisa - o jejím tetování, jejich útulku pro kočky, rodině... a konečně začínám i rozumnět Camovi a jeho teoriím - čím dýl ale mluví, tím větší to jsou ... hm ... kraviny, takže se brzo ukládám do hajan, protože mě čeká vrchol mého dosavadního cestování - výlet na Cape Reigna, nejsevernější místo Nového Zélandu.

výhled na jednu z pláží, Cape Reigna

středa 17.6. Ráno mě Cam hodí k cestovce, se kterou jedu - zaplatím 45NZD a v 9 vyrážíme. Posbíráme po městě ostatní pasažéry, ale i tak je nás jen 7 i s řidičem/průvodcem. Naše první zastávka je v Ancient Kauri Kingdom - takovej větší lepší suvenýr shop pro movitější turisty, kteří si tu můžou koupit cokoliv z dřva damaroně australské (Kauri tree - pro přístě, damaroň se mi blbě píše a ještě blběji pamatuje ;), jejíž kmeny jsou 30-50 tisíc let staré a těžené z místních rašelinišť. Ostatní si aspoň můžou prohlídnout a projít schodištěm z kmenu Kauri stromu, co má 3,5m v průměru... Nikdo si nic nekoupil, tak můžem pokračovat dál - teda až si mladej němčour všimne, že už odjíždíme (což ovšem úspěšně nezvládá při každým odjezdu odkudkoliv, takže o tom už ani dál nebudu psát - každopádně bez něj by ten výlet byl o 15 minut kratší ;)

Schodišťák z Kauri kmene o průměru 3.5m, Awanui

Jen jeden v roce se dá jet oběma směry po pláži, jinak se musí jedna cesta absolvovat po vnitrozemí - nás čeká 90 mile beach hned dopoledne - ve skutečnosti je však dlouhá "jen" 102km. Když autobus sjíždí ze silnice a míří k moři, honí se mi hlavou, že si musí dělat prdel - ale až vystoupíme, tak uznávám, že se po tomto písku asi doopravdy dá jezdit ;) Cesta po pláži je součástí oficiální silniční sítě, leč jízda po ní je na vlastní riziko. Což ovšem nejlépe dokazuje vrak po uvízlém autě před pár měsíci, co se nepodařilo včas vytáhnout z písku. Řidič přidává také hostorku o smrti místního rybáře, kterýho smetla vlna y pláže i s autem. Po cestě nás dojíždí ještě další 2 mnohem plnější busy, škoda - nebude to poklidný skoro soukromý výlet; hold je to turisticky oblíbená destinace po celej rok...

jízda busem po pláži, 90 mile beach

Cestu po pláži zpestřují jen časté přejezdy přes tekoucí potůčky do moře. Čím jedeme dýl, tím se dělá jasněji. Při výjezdu z pláže, dá-li se tak to finální brodění nazvat, nás už doprovází narposté jasno a slunečno - akorát na čas, protože zastavujem, fasujem boby a hurá na sjiždění písečných dun. Celkem sranda - jen písek jsem ze sebe vytřepával ještě 2 dny (a to není bohužel jen metafora). Rada pro ostatní - oblečení co nejmíň, pusu neotvírat a oči už vůbec ne - žel už nenosím brýle a sluneční ještě nemám, takže z následné jízdy na samotný mys Cape Reigna sem moc neměl :(

téměř opuštěná pláž, Tapotupotu Bay

Ještě před samotným mysem zastavujeme na nedaleké celkem opuštěné pláži Tapotupotu Bay, kde máme přestávku na sváču, která je v ceně zájezdu. Než dojíme, slunko stihne zase zalézt a už v podstatě dneska nevyleze, což je bohužel na daších fotkách celkem patrný... komu se to nelíbí, ať si najde hezčí na netu ;) Cape Reigna je vlastně jen maják, momentálně ovládaný z Aucklandu, napájený solárníma panelama s výhledem na zajímavý příboj, kdy se setkávají vlny Tasmanova moře s Tichým oceánem. Výhled je i za tohoto počasí celkem příjemnej, ale celkem chladnej (ó jak nečekané :)

maják s výhledem na menší příboj, Cape Reinga

Zpáteční cestou celkem nezvládám udržet oči otevřený, takže mě dost překvapuje, že odbočujem z hlavní cesty směrem na Rarawa beach - pohled naposto nečekanej. Zářivě bílej písek, táhnoucí se od nevidím po nevidím.. dobře, teď trochu přeháním - ale vážně, několik desítek kilometrů východního pobřeží je pokryto tímto bílým pískem. Kde se vzal, netuším - hold sem to asi prospal, pokud bych tomu vůbec rozumněl ;)

bílá písečná pláž, Rarawa Beach

Dál už jen míjíme nejseverněji položenou funkční hospodu a zastavujeme ani nevím kde a proč, řek bych že to byl Pukenui, ale každopádně z tama byl dost dobrej výhled i místní kemp vypadal slibně...

Pukenui anebo Hourora Heads ;)

No a to už je v podstatě konec výletu, až na zastávku opět v Ancient Kauri kvůli umytí busu. Nechám se hodit do místního supermarketu, protože potřebuju nakoupit - dnešní večeři vařím totiž na oplátku já. Leč překvapivě ne doma, ale v domě Lisyné mamky, odkud je nádhernej výhled na pláž a oceán - škoda, že tu zapadá slnko už po pátě, takže přijíždíme už po západu. Mamka sice není doma, ale přichází akorát, když finišuju svoje těstoviny s tuňákem, zeleninou, červenou majdou a sýrem - udělal jsem dvojitou dávku než si vařím pro sebe a stejně zbylo. Co to znamená - měl bych se naučit vařit si pro sebe tolik, abych se nepřecpával k prasknutí :D

Lisa, já a Cameron, Kaitaia

Na odchodu nás všechny překvapila neskutečná kosa - hm, to určitě bude tím, že je jasno. Tma je tu taky jako v pytli a když se podívám na oblohu, můžu na té změti hvězd oči nechat - něco takovýho sem ještě nikdy neviděl. Asi půlka oblohy vypadala podobně jak u nás - jen ty hvězdy byly rozházený jinak. Zato ta druhá půlka - jak to popsat? No prostě aniž bych pohnul okem, viděl jsem tolik hvězd, kolik jich je na celé severní polokouli vidět na celé obloze. Pravda nepočítal jsem je, takže to berte jako můj zcela subjektivní odhad :P

pohled z písečné duny (hvězdy jsem bohužel nefotil)
Te Paki - výjezd z 90 mile beach

čtvrtek 18.6. Osobně bych to tu už ukončil, ale zpátky na zem (no a hlavně to mám v osnově :) Jedinej dnešní cíl je dostat se nejlíp ještě za světla k Páji do Aucklandu a přesunout se k Anně - další hostitelce přes CS (couchsurfing). Cam mě velmi ochotně odváží na konec města, kde mi po 10ti minutách zastavuje postarší SUVčko. Hlavou mi probleskne - to zas bude stop jen na pár kiláků - takže se mi ani na otázku: "Kam jedeš?" nechce popravdě odpovídat. Ale co už, ať se zasměje - "lucky man" jen z něj vypadne, hold když se daří... Za 4 hoďky jsem zpátky v civilizaci - na dalších 10 dní upoutanej ke komplu a shánění práce, auta, ubytování. Ale o tom až někdy jindy - jestli vůbec...

Cesta po Northland - 1. část, aneb jak funguje "couchsurfing"

Nevillova farma - 20km východně od Whangerei

pondělí 8.6.

Loučení se s "teplem domova" a hlavně neomezenýho internetu nebylo zrovna nejrychlejší. Dostat se ovšem z rozlezlýho Aucklandu - toť vážně problém. Nakonec až o půl třetí opouštím barák a jedem s Reubenem (za 10$ na benál) do Silverdale, kde asi 20 minut čekám na svůj první stop vzhůru nohama ;) Zastaví mi hodně ukecanej Anglán, takže můžu provětrat svou angličtinu... Vystupuju cca 12km od báraku Lindsey a jako na potvoru začíná pršet. Mám ale asi ještě začátečnický štěstí - třetí auto, co jede kolem mě zastavuje - sice bydlí blíž, ale hodí mě až před vchod k Lindsey. A kdo že to vlastně je Lindsey, sám moc nevím - je to jeden z mnoha stovek tisíc lidí z celýho světa, co se rádi cestují, poznávají nový lidi, kultury a případně nabízí stejně smýšlejícím grátis ubytování. Lindsey je taková pohodová 50tiletá mladá "babča" se dvěma kočkama, co zítra odjíždí do Hamiltonu. Já taky chci ráno pokračovat dál, tak mě aspoň hodí na dálnici. Udělám si toasty a kecáme o všem možným - cca za hoďku dorazí a připojí se k nám její spolubydlící. Celkem brzo večer uléhám na svůj první "gauč" a jdeme spát.

Meryl, já a Lindsey (a její přítel v pozadí)

úterý 9.6.
Dopoledne ještě dostávám pravou kiwiáckou mikinu ze zélandské ovčí vlny. Sice trochu kouše, ale je hafo zahřeje - přece ju nenechám vyhodit :) tak to byl můj první host -> jednoznačně příjemné seznámení se s couchsurfingem...
Od včerejška nepřestalo pršet, ba co pršet - teď leje jako z konve, možná ale i to urychlilo moje stopovací snahy a asi za 2 minuty mi zastavuje obchodní zástupce Simon (další Anglán, co tu je už 14 let). Ten si asi moc povídat nechce - zesílil hudbu a jede celkem svižně, na to jak leje - hold si to může s takovým autem dovolit... Nechám se vyhodit ve Whangarei u informačního centra (i-Site pro příště), kde nechávám krosnu (i s pasem - poprvé a naposled) a jdu se projít k místním vodopádům - ne že by vodopád nebyl všude kolem mě :D Super značená a upravená cesta jen jinak, než sem zvyklej -> takže jsem se ztratil hned na začátku :) resp. přehlídl jsem odbočku, protože sem čuměl do mobilu a hledal nejbližší kešky... po nějakých 6ti kilometrech a téměř poloviční době než byla proklamovaná jsem viděl 2 celkem slušný vodopády, na kůlech postavenej most přes údolíčko, móc zajímavou přírodu kolem a hlavně hodně vody - bohužel blíž než mi bylo milo. Moje kompletní waterproof výbava vydržela jen chvíli jen 2 hodky :( co nepropršelo, to jsem propotil zevnitř... takže ač celkem nerad, přijal jsem nabídku vyzvednutí v centru a odvoz na Nevillovu farmu - ještě že tak, je to kurňa z ruky. Neville s Donnou mě ubytovali ve vlastním pokojíku, vyprali, usušili a hlavně nakrmili - moje první tradiční novozélandský sváteční jídlo = hafo masa (asi jehněčí), nasládlý brambory (kumara) a hromada zeleniny. Jinak večer se opět bavíme dost o cestovaní, o ČR, trocha televize, kontrola mailů a před 10 do postele - poprvé na Zélandu bez spacáku...

Nevill a jeho pastevečtí psi

středa 10.6.
Konečně přestalo pršet - zajímá mě, jak probíhá takovej klasickej den na farmě. Moc toho prej dneska na práci není, ale vyfasuju holínky a hadry, nasedáme na čtyřkolku a jedem na prohlídku pozemků - a taky převést jedno stádo na vedlejší pastvu s vydatnou pomocí jednoho z Nevillových psů. O hodinu později opadne mlha, tak jedem rozvozit seno ovcím a kravám a já aspoň můžu nafotit pěkný obrázky. A v poledne hurá - jedem dál na sever. Jedem? Kéž by... zasekávám se ve Whangarei. Nikdo víc jak hodinu nezastavuje, až banda mlaďochů mi nabízí, že mě hodí na lepší místo - nekecali, asi za 10 minut konečně pokračuju. Kousek od Bay of Island mi poprvé zastavuje řidička - s plným vanem lidí, co jedou na jednodenní výlet do Paihia. Je to celkem malá vesnička s pěknou pláží (jen to dneska na koupání nevypadá-s těma asi 14 stupni ;) takže pokračuju do vedlejší vesnice. Má to být asi 4km, takže zase stopuju - dávám tomu 15 minut a pak jdu pěšky. Asi za 12 minut už jedu, ale poprvé mně moje GPSka resp. Google maps nepomohli a ukázaly mi cestu, která nebyla propojená a já se pak prošel s plnou polní další víc jak půlhodinu k Danielovu domu. Mám jazyk až na vestě a zpocenej jsem skoro jak předevčírem, a v baráku ani živáčka - chjo :( na to ale někdo vyleze z auta - ne že bych se nelek - jeden hodně ukecanej Danielův kámoš, co taky čeká na ostatní, mi nabídne pár piv, dáme několik kulečníkovejch her - se srandovně malýma koulema. Večer přichází nejen Daniel, ale i hafo dalších lidí a další host-Němec, kterej má svůj pokoj, takže já budu spát asi pod kulečníkem. Vypadá to na nějakou menší párty - bohužel se moc nemůžu nezapojuju, protože přes hlasitou hudbu a změť hlasů nikomu nerozumím. Naštěstí mi Daniel přenechává svůj bývalý, momentálně opuštěný pokoj, takže může v klidu kouknout na pár seriálů a jít spát.

Pláž v Paihia - Bay of Island

čtvrtek 11.6.
Počasí celkem ujde - sice nesvítí slunko, ale aspoň neprší. Jdu se projít - 4km z Opua do Paihia, ale víc jak půlka cesty je po pobřeží - paráda. Paihia je sama o sobě celkem nudná vesnice, nabízí v podstatě jen hodně celkem drahých výletů na lodích. Pokračuju po pobřeží dál do historicky hodně významnýho místa - Waitagi, kde byla uzavřena smlouva býlích dobyvatelů s původními obyvateli, která v podstatě platí dodnes. Je tu velkej park, největší bojová kanoe a cesta prý 5km dlouhá k místnímu vodopádu - jupí, Jura rád vodopády... po 15ti minutách chůze potkávám rozcestník se vzdáleností 1km - neuvěřitelné, ono to snad doopravdy bude trvat víc jak hodinu? uf - konečně slyším hukot, vidím vodopád a přichází ... zklamání :( toto má být vodopád? trapný a tak dlouho se sem táhnu - zpátky jdu radši po silnici, třeba někdo zastaví. A taky že jo, po pár minutách mě bere trochu nahluchlej dědula - celkem sranda ;)

Pobřežní cesta z Opua do Paihia

Nakoupím si a podle mapy z informačního centra se rozhoduju, že do Opua půjdu menší oklikou, asi 6km lesem s jednou menší zacházkou na vyhlídku Paihia a pak kousek po cestě přímo k Danielovu domu. Z vyhlídky je vidě prd, protože se začíná stmívat. Cesta lesem je super, ale furt do kopce a z kopečka a do většího stoupaní a dolů... v půlce začíná kapat a navíc se v 16:10 rozezněla siréna. A za asi 10 minut podruhé - co to mělo být? Netuším, každopádně ale začíná pršet. Cesta se zhoršuje až tak, že jsou do ní udělány dřevěný schodky... konečně vidím konec lesa - po hodině cesty místo psaných dvou, ale co to nevidím: do Opua další 2h (tzn. jednu - ale stejně, co to má znamenat?) Mrknu na google maps - no fakt, je to 50 minut chůze. Zk....ná zadara mapa - už leje jak z konve a všechny nepromokavý věci (krom bundy) zůstaly doma. Nakonec sem všechno sušil ještě druhej den, kterej jsem strávil celej zavřenej doma, protože nepřestalo pršet na dýl jak pár minut. Koukám na předpověď počasí a má být takto ještě další asi 4 dny :( co teď? mám pokračovat dál na sever, jet zpátky do Wangarei za celkem zajímavým (dle CS profilu) párem nebo se vrátit do Aucklandu?
Na sever se mi nechce, tak jedu na jih a uvidím, jak se všechno vyvrbí.

Docela chytře vymyšlenej pojízdnej přístřešek pro slépky

sobota 13.6.
Domluvil jsem se s Karen a Colinem, že mám být v centru Whangerei v poledne. Daniel mě hodí do Kawakawa, ale než se vypravil, mám na cestu jen něco přes hodinu na asi 50km cesty. Navíc nejsem jedinej stopař - naštěstí jsem přišel o pár minut dřív, takže ten druhej jde dál pěšky. Mě po nějakých 20ti minutách bere chlap se zajímavým autem - hasič se - celkem zajímavá jízda. Mám asi 15 minut fóra, tak si jdu nakoupit jídlo a tam se taky potkáme s Colinem a Karen. Kvůli dešti zrušili Colinův fotbalovej zápas (nebo trénink, co já vím :) takže jedem k nim domů a po cestě se mě ptají, jestli to umím s dřevem? Tak říkám, že jsem moc ne, ale jsem "handy" ;) to prej stačí - bude se stavět domek pro slepice. Colin ještě musí trochu pracovat na jednom ze svých aut, tak si půjčuju kolo s tím, že se projedu a po cestě odlovím pár kešek.Trochu otřu kolo, dofouknu pneu, zkontroluju brzdy... cože? Páčky fungují naopak - je toto normální? Prej jo - no snad se nezabiju dřív, než si na to zvyknu. Projížďka celkem dobrá - nádherná příroda, 2 nalezený kešky, 2 hodiny na kole, 2 celkem silný přeháňky - prostě typická zima na severu Novýho Zélandu. Vracím se akorát, když začínají stavět domek - celkem sranda, už to mají pěkně vymyšlený, tak začínáme řezat a vrtat a ořezávat na hotovo. Ale potřebujem delší dřevěný trámky, takže pro dnešek hotovo. Večer jsem nechán napospas sám doma s dvěma velkýma psama - celkem zajímavý... udělal bych to taky tak? No nevím... Nakonec se vrátili dost pozdě, takže jsem si stihl udělat večeři i sníst ji, i když jsem chtěl původně počkat a uvařit pro nás všechny tři.

Tak takto vypadá novozélandský "venkov"

neděle 14.6.
Dneska jsem se rozhodl, že nakonec na ten sever dojedu. Konečně vypadá počasí i předpověď celkem příznivě, takže bych i něco mohl vidět a ne jen moknout. Nemůžu se ale dovolat couchsurferovi, kam jsem chtěl jet a ti další dva vypadají nějak podezřele, takže zůstávám u Colina ještě jeden den. Dopo mě ukazují opět oba nádherný vodopády, co sem už viděl před pár dny, ale konečně si to můžu i víc užít, najít další 3 kešky a pak dokoupíme vše potřebné dřevo na boudu. Za pár hodin dostává domek pro slépky už nějaké obrysy - Colin mě nechává už řezat i s kotoučovou pilou (ne jen ruční či vrtačkou) a po práci jsem pozvanej na super večeři a trochu vínka. Jdeme spát celkem brzo, protože v pondělí odjíždí Karen do práce v 6 a Colin o půl 7 - jedu s Colinem, to je jasný ;)

Tak znovu a lépe: Whangerei falls za pěknýho počasí

Mám takovej pocit, že už to začíná být zase móóóc dlouhý, takže co?
pokračování příště...

Více či méně užitečné informace

sem budu psát všechno zajímavé, co jsem se o Novém Zélandu dověděl...

Obecné/zajímavé informace o Novým Zélandu:

• na Novém Zélandu je časový posun +10 hodin oproti ČR, takže mi odpoledne nic nepište - spím :P
• měna: 1 NZD (novozélandský dolar) = 100 centů = 12,15 Kč (dle ČNB ze dne 5.6.2oo9)
• letenka z Londýna mě stála 18.300,- i s jedním stopoverem v Hong Kongu (tzn. že na zpáteční cestě můžu procestovat Asii a pokračovat do Londýna, kdy budu chtít)
• výborný blog spolužačky Páji, kde je hoodně zajímavých článků a informací
• internetové stránky s pár informacema o NZ - obecné info, práce, víza, spolujízda, festivaly...
• celkem vyčerpávající článek o obecných informacích o dopravě (jen trochu uberte ceny, jinak zbytek platí i teď = červenec 2009)
• hovězí je tu nejlevnější maso, pak jehněčí s vepřovým a nejdražší je kuřecí...
• internet je všude, ale jen v největších městech je cenově přijatelnej (NZ průměr je tak $4/hodinu)
• knihovny mají často internet na omezenou dobu zdarma (občas i WiFi - např. v Blenheimu)
• neseženete tu normální=celej kmín (ty brambory jsou pak fakt nějaký divný)
  

Co je dobré vědět před cestou na Zéland:

• kdo by mě nebo jen Nový Zéland chtěl navštívit, obraťte se s dotazem na aktuální cenu letenky na Oldu Théra: internetové stránky, kde je i mail, skype, icq a telefon na něj
• do češtiny přeložená vstupní karta, která se po vyplnění odevzdává při příletu - obsahuje veškeré informace o tom, co se může dovést, a co ne, příp. co budou kontrolovat
• víza: 3 měsíční turistické vízum grátis, Working Holiday vízum na rok za 120 NZD (podmínky v odkazu), ostatní (studentský, pracovní, resident) víza jsou dost složitě dosažitelný (pokud ovšem váš partner už pracovní vízum má - pak ho prý dostanete i vy automaticky)
  

A když už tu budete - prvotní zařizování:

• všude chtějí vidět 2 doklady - při zakládání novýho účtu, žádosti o daňový číslo... kolikrát já už se vracel pro řidičák (no dobře - zatím 2x ;)
• řídí se tu vlevo (ale přednost se dává zprava... hrůza :)
• trademe.co.nz - web, kde seženete úplně cokoliv (auto, počítač, outdoor. věci, spolubydlícího, práci...) - takovej lepší eBay; nákup je omezen na IP adresy z NZ (nebo te.co.nz, ale ten se mi moc nelíbí, případně gumtree)
  
• levné vnitrostátní cestování: stopem, vlastním autem, těmito autobusy, či letadlem - MHDčko, vlak i normální linky jsou celkem drahý a nespolehlivý
• pro práci nutné IRD číslo (kvůli placení daní) se vyřizuje na kterékoliv poště vyplněním jednoho krátkýho formuláře
• NZ zdravotní pojištění od pojišťovny Orbit Protect (díky Kubo) co vychází levněji, než cestovní pojištění z ČR - navíc se při víc jak půlročním pobytu v zahraničí můžete v ČR odhlásit (když při návratu prokážete, že jste byli pojištěni celou dobu jinde); majitelé W-H víza (takže asi valná většina) si může zařídit i speciální W-H pojištění (trochu jiný limity, ale hlavně hafo levnější :)
  

Pro stopaře:

• jde to tu výborně - na hlavních tazích (a rozumným místě) jsem čekal průměrně 15 minut
  
• hodně tu řídí ženský - minimálně je to pade na pade, ale na rozdíl od jinud i celkem stopaře berou :)
• velkej batoh a déšť pomáhají ;)
• často zamrzí, když míjíte odbočku do pár kilometrů vzdálenýho zajímavýho místa, takže

Nákup/prodej vlastního dopravního prostředku:

• v Aucklandu: Ellerslie racecourt - každou neděli za jakéhokoliv počasí oficiálně od 8mi do 12ti; parkoviště kousek severně od Victoria Park každou sobotu ve stejný čas (je ale asi 20x menší ;)
• internet: klasika - trademe.co.nz
• ověření původu auta: www.vir.co.nz, za mám pocit $30 vám obratem přijde mail a odkaz na formulář s informacema (např. moje Micka je info tady)
• tento web může být taky celkem nápomocen - je tam info o cenách jednotlivých aut za poslední rok na NZ
• ideální doba na nákup auta je v zimě (tzn. konec května až červenec), protože většina baťůžkářů odjíždí za teplem domova a zbavuje se vehiklů výrazně levněji
  

Hledání práce:

• Sezónní práce obecně: asi nejaktuálnější server www.backpackerboard.co.nz a www.seasonalwork.co.nz, pak taky www.seasonaljobs.co.nz (pokud ovšem máte profil na Facebooku!?!) , www.picknz.co.nz, www.workinnz.co.nz (jen léto a podzim) a klasický trademe.co.nz nebo seek.co.nz a místní noviny, hostely, restaurace, farmy, informační centra ... prostě klasika
• Auckland v zimě: restaurace jen s předchozíma zkušenostma, celkem schopná agentura The Labour Exchange v Parnell (leč byl jsem tam jen dva dny a práce se nedočkal - hafo jiných ale ano...)
  
• Blenheim v zimě: hafo kontraktorů různé pověsti i kvality - osobně ověření a výborní jsou v Cullbeck Vineyard Services Ltd., trochu horší plat i organizace jsou v Singh Services (NZ) Ltd (boss si nechá říkat Happy - ale na Inda docela dobrej kontraktor); jeden z mých spolubydlících má dobrou zkušenost s firmou Marlborough Vine Works Limited (stránky sem zatím nenašel...), stejně tak i Vincon Ltd. (mám pocit, že ti se ale zaměřují spíš na dlouhodobější spolupráci) a asi nebude špatná ani společnost Contra (ptejte se spíš Petra Veličky-kontakt dodám ;) či kontraktor John, na něhož mi dala mobilní číslo jedna česká holčena při mém čekání na Happyho (+64212840629)
  
• negativní: dočetl jsem se zajímavé věci o firmě bratrů Mojžíškových PRO LAWINE Ltd. v této diskuzi (mě osobně ani neodepsali na mail, ale z více zdrojů mám ověřeno, že strhávají absurdní poplatky za všechno, takže bych diskuzi více než věřil. na druhou strnu platí včas a celkem slušně a aspoň se na jejich stránkách dozvíte základní informace o tom, jaké práce vás na vinicích můžou v různou dobu potkat); moji spolubydlící zase mají špatné zkušenosti s New Zealand's Wines Limited (boss Rocky - stránky sem taky nenašel;)
  
• Hastings: opět ne z mé vlastní zkušenosti, ale velmi zajímavá diskuze o firmě RTW (aneb "ready to work" či spíš trefnější "rád tě wojebu"); tak už se mi osobně ozval jeden napálený krajánek, co si tuto firmu vygooglil pozdě - tak pozor na něj!
  

Postupně budou přibývat další informace, ale klidně pište do komentáře, co vám tu chybí...

Děkovačka:
Největší dík patří Kubovi Březinovi, který mě zcela nezištně připravoval ještě v Brně a to sme se vůbec neznali ;) Dále samozřejmě nejen za poskytnuté informace Páji Sehnalové, co se o mě výborně postarala první dny mého pobytu u protinožců. Abych byl spravedlivej, tak nemůžu zapomenout na Michala Šrédla, Lenku Trefulkovou a mnoho dalších (nejen krajánků), které sem tu už potkal a dále poznávat budu - kdo chce být přidán jmenovitě, ať se ozve :D

Cesta na Zéland

Tak už to přišlo. Po mnoha měsících - ba dokonce letech - jsem se konečně rozhoupal a skutečně odjel... A kam že to? Na Nový Zéland. A proč tak daleko? Chci na vlastní oči/uši/kůži poznat vše, co jsem se dosud o této zemi dověděl. Vidět překrásnou přírodu, seznámit se s místní kulturou a pohodovými lidmi... A doufám, že mi časem z přiložených fotek a zážitků potvrdíte - byla to správná volba. Nakonec kdy jindy, když ne teď?

Dva týdny před odletem jsem si koupil zpáteční letenku z Londýna do Aucklandu. Zbývalo už jen zajistit cestu do Londýna - to se mi už moc dobře nepovedlo a týden před odjezdem mi zbyla v podstatě jediná možnost: jet žluťákem... Nakonec jsem byl ale rád, že jsem odjížděl až v sobotu - měl jsem tak víc času na balení a ještě jsem i stihl na Špilasu svatební obřad Petříka s Klárou...

Odpoledne 30. května jsem nasedl do autobusu, zamával Háje, Kátě, Haničce, Karlovi a vlastně i Brnu a vyrazil na dvou a půl denní cestu. I když nasedl... chtěl jsem si sednout na svoje místo, to ale už bylo obsazeno romskou maminou s děckem a ani po domluvě slečny průvodkyně si nepřesedla. Do Prahy problém s místem nebyl, tak jsem to vyřešil až na Florenci s další slečnou. Jinak cesta proběhla celkem standardně - občas čokoláda z automatu, nic moc filmy ke koukaní, pasová kontrola hned za německýma hranicema, půlhodinové zdržení kvůli zavolané záchrance pro čajem opařený romský děcko (a jeho odvezení do špitálu - bez cestovního pojištění... nezávidím). Co mě ale dost překvapilo byla pasová kontrola ve Francii před vjezdem do tunelu. Celej autobus Poláků musel projít kontrolou i se všema taškama. Nám stačilo ukázat jen pas, ale stejně jsme tam strávili kolem půl hodiny. A aby toho nebylo málo, totéž nás čekalo o 100 metrů dál na anglické straně (nastěstí už bez čekání). A tomu někdo říká Schengen? Aspoň že po tomto zážitku pustili Mr. Beana na zlepšení nálady a v sobotu před polednem jsme dorazili na Victoria Couch Station v Londýně.

Mám asi tak 6 hodin čas, než pojedu na letiště - co s tím? Pojedu na letiště hned a budu si číst v průvodci. Sekci se základníma informacema o Zélandu jsem zvládl cestou busem a na Heathrow mezi obědovýma a spacíma pauzama jsem dorazil i vše o Aucklandu. Odbavení proběhlo bez problémů. V letadle nás čekal polštářek s dekou a sluchátkama, takže jsem hned začal listovat nabídkou filmů - celkem slušná. Průvodce se tak hned ocitl na druhé koleji, spíš třetí - předběhlo ho i podávané překvapivě pestré a chutné jídlo. To následovalo vlastně hned po vzlétnutí do nějakých ~11 kilometrů. Velikost porcí mě nejdřív nemile překvapila, ale nakonec jsem to tak tak všechno snědl... Během následného letu téměř neustále chodili kolem s nabídkou pití (k jídlu téměř cokoliv a pak kombinace voda, čaj, kafe, vína - paráda ;) Kombinace piva s vínem dokázala přesvědčit i moje oči a já se i pár hodin vyspal. "Ráno (pro nás kolem třetí v noci)" se podávala celkem výživná snídaně, picí kolečko, filmy, přistání v Hong Kongu a +5 hodin časovýho posunu...

Moc jsem netušil, co bude dál následovat, ale už to mají kluci šikmoocí celkem vychytaný - pasová kontrola s prohlídkou, bezcelní zóna, úklid letadla, dotankování, naložení nákladu i cestujících a za 2 hodiny jsme už opět ve vzduchu, už jen 10 hodin a 9100 km letu před námi. Jako přes kopírák stejný průběh na palubě - film, jídlo (ne tak velký), pití, film, pivo, víno, spánek (ani ne dvouhodinovej), film, snídaně, přistání. I když jedna změna by se našla - letadlo už nebylo tak plný, takže jsem opustil své dva sousedy a přesunul se na sedačku jen s jednou pasažérkou - aspoň jsem tak mohl celou dobu sledovat na neobsazaném displeji průběh letu. Přistání... jejda už tu budem - koukám z okýnka na Auckland - všude hodně nevysokých baráčků se zelení, kam jen oko dohlédne - všude, fakt úplně... ten Auckland je prostě obrovskej...


Už v letadle jsme všichni vyplnili zdravotní formulář a příletovou kartu. Tam musíte přiznat vše, co vezete na Zéland, jak dlouho tu budete, jaký vízum chcete a samozřejmě info o vás a odkud vůbec jedete. Při kontrole jsem ukázal zpáteční letenku a Working Holiday vízum, odpověděl na pár otázeček a dostal vízum do pasu. Hurá pro krosnu - ani ne za minutu mi přijíždí gemma. Teda, ta je nějaká lehká - jejda, tahle ani není moje :) moje přijela za moment... A teď přijdou problémy - honilo se mi palicí. Nestihl jsem totiž sníst výbornej strouhanej koláč od Háji, ale vyhodit mi ho přišlo škoda - no uvidím, jak se na něj budou tvářit... Pohoda - ani ho slečna vidět nechtěla a pustila mě. Další slečně jsem jen ukázal pohorky a opodál nechal projet oba batohy scannerem. Takže nakonec největší nervy, co jsem měl, mi způsobila slivovice, resp. množství povolené pro dovoz. Nikdo ze známých si to totiž přesně nepamatoval, ale v příletové kartě od Pavli bylo přeloženo: 3 lahve, každá max. po 1125ml. Tak jsem nabalil skoro 2 litry, co mi zbyly z rozlučkové párty. Ještě v ČR jsem se v průvodci dočetl, že uvedené množství ve 3 láhvích může být jen dohromady - tak jsem se rychle ještě ptal Pavli na hodnověrnost toho překladu. Odpověď ale dlouho nepřicházela - jak by taky mohla, když mi vůbec nefungoval roaming :( Další starosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Správně - ve Francii, kdy hrozilo potenciální zkoumání všech zavazadel, jsem si matně vzpomněl, že do Anglie je povolený asi jen litr. Sice to tam prošlo bez problému, ale stejně jsem už byl rozhodnutej dát jednu lahev celkem šikovné spolucestující. Z nenápadnýho rozhovoru na téma slivovice jsem usoudil, že by to bylo naprosté plýtvání - že by osud? Jen co jsme přijeli do Londýna, přišla spásná zpráva z Aucklandu - slivky může doopravdy být víc jak 3 litry... jupí.

Na letišti na mě nakonec kvůli zlovůli auta nikdo nečekal, tak jsem dle instrukcí nasedl na bus do centra. Nezvyk - zase další země, kde se jezdí vlevo a musí mávat na autobus, aby zastavil (dokonce i při vystupování). Nechal jsem se vyzvednout Pájou na zastávce a zamířili jsme k domu, kde momentálně se Zbyňou a dalšíma 6ti lidma bydlí. No jo vlastně - většina z vás ani Páju vůbec nezná... Co bych vám tak ale psal, však se tady podívejte a počtěte sami.


PS: srdečně se omlouvám všem, kterým přišel tento příspěvek mooc dlouhej - souhlasím s vámi a slibuju, že se to stalo poprvé a naposled :P