Práce...

Po ranním úklidu a svačince mě čeká první nápor nádobí, to je všechno potřeba umýt před začátkem poledního návalu, aby bylo v čem vařit... v týdnu většinu nádobí stíhám v klidu jen opláchnout vysokotlakovou "hadicí" a pak prohnat supr rychlou myčkou. Když přijde ale hafo lidí, tak je potřeba oplachovat většinu věcí ve dřezu a většinou i dobu čistění v myčce zkrátit ze dvou jen na jednu minutu - a to je teprve frmol. Před polednem je taky na mě nachystání všech boxů na hranolky, doplnění lahví s kečupem či krabic s mraženýma věcma na smažení. Většinu letních víkendových dnů bylo tak narváno, že sem musel nechat nádobí nádobím a jít pomáhat se smažením, pečením česnekových chlebů či chystáním talířů (zelenina, dresinky apod.). V takových případech se nádobí nahromadí taková kupa, že ho klidně i hodinu a půl musím umývat. Poslední nápor nádobí je po ukončení poledního menu, kdy se mi nahromadí všechno nádobí od kuchařů, co používali průběžně (další min. půlhodina mytí). Naštěstí nemusím skoro nic utírat - měl bych sušit všechny plastový věci. Postupem času sem ale všechno vylepšil tak, že utěrku skoro celej den nevemu do ruky - resp. ne na utírání, protože jinak bych byl stokrát denně opařenej ze všech vřelých pánví, hrnců a táců...

můj pracovní prostor s myčkou oddělující pravou špinovou část od levé čisté

Málo práce...

Krom doskládání dřeva a dopisování blogu sem dneska konečně dokončil svůj aktuální životopis. Odepsal sem i všem osloveným spolužákům a známým. Díky za rychlou a občas i velmi potěšující odpověď. Btw. diplomovaní informatici nezklamali - ani jeden v podstatě neodpověděl na všechny moje otázky narozdíl od ostatních (snad se nikdo neurazí - předpokládám, že to ale stejně žádnej stejně nečte ;) Na jejich obranu - co sem potřeboval vědět, to sem se dozvěděl, takže tomu můžem říkat perfektní ... teď mi to slovo vypadlo... jo už vím efektivita ;)

omluva - zrovna při dopisování tohoto článku mi odepsal i Majk, kterej dokázal, že výjimka potvrzuje pravidlo...

Filter Room - výčep se 17ti různými vedle uvařenými pivy a cidery

Vytírání podlah je celkem iritující práce - hlavně po rušným pátku či víkendu... Ale to už se dostávám na  závěr svýho ranního úklidu - umytí umyvadel, záchodových prkýnek, občas i mís či odpaďáků, vrácení barovejch stoliček ke stolům, nanošení cukrů, solniček a pepřenek, pověšení popř. i vyprání prádla (každej den padne pár desítek utěrek...). Toto všechno mi ráno zabere hoďku a čtvrt až třičtvrtě - podle toho co dělám a jak to všechno dělám pořádně a taky kolik mám vůbec času... Někdy sem totiž místo v 8 začínal až o půl deváté či klidně několikrát i v 9. To sem si pak ani pořádně svou sváču nevychutnal...

Práce...

Vzhledem k tomu, že mi začíná poslední pracovní týden, tak sem se rozhodl s vámi podělit, co sem to tu ty poslední víc jak tři měsíce dělal.

můj stín před Cider Tree Café

První dvouhodinovku jsem každý den (až na výjimku posledních 2 týdnů) věnoval předotevíracímu úklidu. Každý ráno začínalo následovně: pustit si hudbu, zamíst špačky kolem venkovních stolů, popř. sméstpavučiny. Pokud nedávno pršelo, tak sem musel i z nejhoršího otřít stoly a odstranit kaluže pod stolama. Dalších celkem pravidelných 15 minut sem vynášel lavice a slunečníky k většině stolům, následovaný zametením ve filter room (tj. místnost s barem, vysokýma stolkama a firemníma věcma na prodej). Na řadu se dostávají hajzlíky - vyprázdnění košů, zrcadla, chemie do mísy, zvednout vše ze země a cca jednou týdně prohnání trubek a kolem baterií "bělidlem." Konečně je vše připraveno na mop...

Relax...

v podstatě pokračuju ve včerejším předodjezdovým programu... Co mě však začíná trochu znepokojovat, je váha mojí krosny - už teď má těch povolených 20kg a to sem ještě skoro nic nekoupil. No prostě se na moc dárků netěšte ;) ale pohnul sem asopň s fotkama i blogem...

Relax...

Ráno sme se rozloučili s Laurou a Michaelem, kteří tu v podstatě jen jeden den wwoofovali... Bohužel dneska nejsou vůbec žádný vlny, takže to vypadá, že sem dosurfoval :( Začíná mi poslední pohodovej týden tady v Napier a s tím souvisí hafo zařizování před odjezdem - sehnat ubytování v Aucklandu, Hong Kongu, Londýně, prodat auto, vyřešit daně, nakoupit dárky, začít shánět práci doma, etc. No prostě to až takovej relax dneska nebyl.

ANZAC day...

Přestože sem dneska začínal v práci až o půl desáté, budíček mě vytrh ze spánku už o půl šesté. Proč? Protože jinak bych přišel o ranní ANZAC ceremonii (ANZAC = Australský a NovoZélanský Armárdní Sbor). Jde o připomenutí masakru 1. světové války v Galipoli, kde zbytečně padlo 29.000 NZ vojáků. Především jde ale o událost, která odstartovala vlnu nevole a uvědomění si vlastní nacionality. To v podstatě vedlo k dnešnímu stavu faktické nezávislosti země (i když stále součástí Britského Commonwealthu). Stihl sem si dát ještě hodinovýho šlofíka a pak hurá do práce. V kuchyni sme byli jen tři, takže sem si konečně užil i obědový frmol a celkem dost času strávil vaření (resp. smažením ;) Večer se Garymu přitížilo tak, že ho Rosemary opět musela hodit do špitálu...

Práce...

Uf, to byla fuška vstát... člověk si lehce zvykne začínat v deset ;) práce celkem utekla, ale strávil sem v ní dost dlouho, takže sem se doma ani moc nepředespal. Večer jdu totiž za Petrem a pak někam do klubu "oslavit" narozky... Tentokrát se usneslo, že pojedem do místního "nejlepšího" klubu - Žížnivé velryby (v uvozovkách proto, že i jednookej mezi slepými je král). První necelou hoďku hráli jen starý neznámý oldies, ale vše napravili závěrečnou hodinou parádního rocku. To sem ani nečekal - TNT od AC/DC - pěknej dárek ;) a v podobným duchu to pokračovalo až do půlnoci. Vzhledem k zítřejšímu státnímu svátku a zákazu prodeje alkoholu od půlnoci do 1 odpoledne pěkně rozjetou zábavu v nejlepším přerušili. Nabral sem tak auto děcek z hostelu, hodil je domů a pak i sebe. I přes brzký návrat mě stejně čekají jen nějaký 4,5 hodinky spánku...

Práce...

Dneska mi ta čtyřhodinovka celkem utekla. Odpo sem se válel na slunku, četl novýho průvodce a plánoval poslední novozélandskej výlet. Pak sem se stavil pro auto s novou WOF (místní technická) a vyměněným olejem - zase, ale ten tah teď, to je paráda ;) aspon si těch pár set posledních kilometrů naplno užiju staronovou Micinku... Večer už mě čeká jen dopsání inzerátů na prodej auta a najití spolucestujícího.

PS pro ty co zapomněli: já jdu sice už za pár hodin spát, ale vy ještě máte skoro celej den na přání k mým dnešním narozkám ;)

Práce...

Dnešní 4 hoďky v práci se strasně táhly. Doma sem pak celkem dlouho pomáhal se zastřihováním stromků a vyklidil sem auto.

Surfování po práci...

dneska sem se v práci moc neohřál. Co se vrátil Richard, zkrouhli mi pracovní dobu v týdnu jen na 4h denně. Takže sem stihl prodloužit registraci k autu, domluvit si servis a technickou na páteční ráno a ještě i hoďku surfovat. Opět sem jel na Waipatiki pláž a opět to nebylo nejrozumnější rozhodnutí - sice mělo být moře mnohem příznivější, vlny menší, ale oproti včerejšku sem moc změn krom mírného zklidnění nepozoroval. I když sem i jednu vlnu celkem pěkně chytil, stejně moře vyhrálo na celé čáře. Když už sem se po velkým boji dostal za hradbu vln, kde bych si mohl počkat na nějakou pěknou velkou, byl sem tak utahanej, že sem neměl sílu ani se pokusit postavit - tak sem si hold užil úúúúžasný bodyboardování (rozumněj, projetí na vlně v leže na prkně). Pak sem si to už jen parkrát zopákl blíž k pláži, mnohem víckrát mě však nějaká více či méně čekaná vlna smetla, tak sem to raději zabalil ;)

11:1:1:1

tak toto je skóre mýho dnešního surfování. Bez debat vyhrály sandflies, jejichž kousanců mám všude nepočítaně - ale těch 11 v nadpisu aspoň vypadá pěkně "symetricky" ;) jinak sem se dokonce i jednou postavil na svým malým prkně, a to hned na první vlně, co sem chytnul. Moře ale bylo dneska dost rozbouřený a vlny nejen vobrovský ale hlavně hafo rychlý a častý. Protože sem byl na celé Waipatiki pláži úplně sám, rozhodl sem se vrátit a odpočinout už jen po nějaké čtvrt hoďce, i když sem měl ještě sil celkem dost - a dobře sem udělal. Dostal sem se totiž do nějakýho blbýho místa, ze kterýho sem se nemoh hafo dlouho vyhrabat, i když sem pádloval o sto šest. Úplně vyfluslej sem se vyškrábal na pláž a musel si odpočinout - bod pro moře. No a poslední jednička - původně měla zastupovat mojí v moři rozseklou patu, ale protože to vůbec nebolelo, přenechal sem ji raději další kešce, co tak pěkně koukala na celou pláž - však se podívejte sami, jakej má super výhled:

Waipatiki beach

Surfování...

 Jura pankáčem - co na to říkáte? :D

Richard se vrátil z Evropy - jedním z posledních letadel, co do vzduchu pustili - a i přes značnej jet-leg se rozhodl jet surfovat. Tak sem se rád přidal, aspoň mě může něco přiučit a ušetřím nějakej benál. I když vlny na Waimarama beach vypadaly z pláže malý, pro mě byly akorát - pravda, mohlo jich být ale i víc. Po půlhodince ve vodě se Richard rozhodl jít ven a půjčil mi svoje dlouhý prkno - a já konečně poznal, jak nestabilní ta placka je. Postavil sem se na něj totiž úplně v pohodě asi tak 4x, ale moje stabilita mi dýl jak 1-2 vteřiny na prkně nepovolila. Mám ještě na čem pracovat. Rozhodně to však byla dobrá změna - aspoň už vím, že nejsem taková lama, když se na "svým" malým prkně ještě pořádne nezvednu...

Práce...

lehce po poledni tohoto velmi klidného dne sem byl Robem překvapen - rozhodl se jít domů dřív, takže já zůstal až do pozdní zavíračky. Pak sme ještě poseděli s vedením a dostali pár piv, takže sem zase vyzkoušel další dva místní cidery (red cider a perry ;)

Práce...

Celkem rušnej den mému nevyspání přílš nevyhovoval, ale asi lepší, než klybych se musel co pár minut dožadovat nějaké práce a pak ji dělat co nejpomaleji :) Večer sem byl ale tak unavenej, že sem ani za Petrem nešel...

Práce...

v práci celkem nuda - jen pár lidí, takže končím o fous dřív než bych měl. Večer jedem do centra - na pár piv na rozloučenou s Anjou a taky ykusit najít kešku v jednom z místních rušných parků. Proto sem jdu už poněkolikátý, podruhé v noci - tentokrát i s pořádným světlem, ale stejně i na dvakrát nic nenajdem. Že by tam už nebyla?!?

Práce...

Začátek práce až v 10 má aspoň jednu nespornou výhodu - člověk se celkem dobře vyspí a nemusí ráno nikam chvátat. V práci sem se ovšem dověděl rozpis na další týden a lehce mě to nasralo - mám v týdnu pracovat jen 4h denně. To je prd - začínám přemýšlet o dřívějším odejití, ale co dál? Hledat práci na pár týdnů někde jinde, cestovat, nějak to spojit nebo raději zůstat - toť otázka. Večer sme ještě osedlali kola a projeli se nočním městem - no a mimochodem našli jednu kešku ;)

Relax...

Při dopoledním opalování, čtení a plánování nějakýho dalšího výletu mě vyrušila Anja s tím, že by si chtěla užít moře s nějakou pěknou písečnou pláží - než jí o víkendu přijede přítel, kterej mnohem víc preferuje hory poněvadž u moře vyrůstal. Proč ne, lepší plány sem stejně neměl, protože mělo pršet. Jen sem se otočil do města nakoupit, natankovat a sehnat potřebný věci na výměnu oleje (zase) a pár maličkostí před technickou. Trošku sem podcenil čas a opozdil se, oskar se naštěstí za mraky až do večera neschoval. V moři sme se moc nezdrželi, protože vlny žádný nebyly a na koupání už je celkem studená voda (povrchová teplota moře je jen 18 stupňů) - osvěžení to ale bylo suprový. Zůstal nám pak aspoň čas na další výlet k dvou nedalekým vodopádům a další kešce. 

Te Ana Falls

Keškový odpoledne...

Po proflákaným dopoledne sme s Anjou vyrazili na kolech k nedalekému historickému maorskému Otatara pa. Mimochodem je to stejné místo, kde se konal ten maorskej koncert před cca dvěma měsíci - pamatujete? Nevěděl jsem totiž, že je tam poblíž ukrytá keška, nedaleko další dvě a jedna cca hodinová procházka.  Najití dvou kešek nám sice zabralo chvilku dýl, ale Anje se to i tak bavilo. Jednu dokonce našla v podstatě sama - naštěstí, jinak bych ju sám tam hledal mnohem dýl..

Relax...

Po včerejším těžkým rozhodování, zda jet znovu do Tongariro National Park a vylézt na sopku Mt. Ngauruhoe (neboli Mt. Doom z Pána Prstenů ;) nebo zůstat v Napier, vyhrála ta pohodlnější varianta... S Anjou sme se dopoledne vydali do místního technickýho muzea - The Faraday Center. A bylo to naprosto super - je to jedno z mála muzeí, kde si můžete na cokoliv šáhnout. Místní dobrovnický personál je velmi ochotný, upovídaný a rádi všechno předvádějí - což je super. Něco málo sme oprášili vědomosti z fyziky, prohlídli zajímavý starý stroje, velmi zajímavý model Teslova kruhu, všechna možná stará vybavení domácností, obchodů, heren, veřejných služeb (různý pračky, žehličky, psací stroje, hrací automaty, pokladnu z obchodu, trubkovou poštu ... no hafo toho bylo). Od starýho herního stroje - klasickýho Pinballu - mě musela Anja skoro odtrhnout, protože sme chtěli pokračovat dál. Minigolf sme kvůli přelidnění přeložili na později a šlise raději projít po Marine Parade kolem moře, akvária k soše Spirit of Napier a přes zmrzku zpět. Doma trocha wwooferské práce, opalování se, komentování fotek, oprava brzdy na kole a relax samozřejmě...

názorná ukázka modelu Teslova kruhu (či jak přeložit Tesla Coil Ring)

Hafo práce...

i když to tak opět moc nevypadalo, nakonec se lidi začali hrnout a já v práci ztvrdl skoro až do šesti. Takže mi na nic jinýho ani nezbylo moc energie...

Málo práce...

Sice dneska přišlo tak málo lidí, že Rob odcházel už po druhé a já ho následoval o půlhodinku později, ale zase sem si to vynahradil večer. Šel sem totiž s Jacindou (další naše kuchařka-mladá Maorka) a jejím přítelem na novozélanské mistrovství v thai-boxu. Nikomu jinýmu se totiž z práce jít nechtělo, tak přece ty volňásky nenecháme propadnout...

No zážitek to byl velkej - leč trochu rozporuplnej. Nikdy sem na podobné akci nebyl, takže nemůžu srovnávat, ale každopádně ze samotných soubojů sem měl více méně dobrej zážitek. Což už se ovšem nedá říct o všem ostatním. Začátek ani vlastně nevíme, kdy měl být, každopádně čekání zpříjemnil slušnej rock z dost neslušně nastavených repráků. Kvůli nim sem nakonec nerozumněl skoro ani slovo :( no a z živé hudby mezi zápasy se nakonec vyloupl kiwiáckej hip-hop, kterej obecně vážně nemusím. No ale abych nekončil tak pesimisticky, tak aspoň přidám, co se mi líbilo - pár dost slušnejch zápasů, několik fakt podařenejch úderů, asi tak 3 knock-outy, thaiboxerskej předzápasovej ceremoniál, a jako perlička na návěr - Maorská haka po vítezství domácího borce v těžké váze... 

 a vítězem se stává .... Pani Haraki, Zero Tolerance - Napier

Práce...

nic zajímavýho se dneska nestalo... no vlastně - už napodruhé sem vyreklamoval svůj zastřihováč vlasů z Weráče (The Warehouse - takovej velkoobchod úplně se vším, za málo peněz málo muziky ;) a když už sem se holil, tak sem to vzal trojkou pěkně dokolečka :D

Práce...

Dneska dostal Gary půldenní propustku a zítra ho prej možná pustí úplně... Na návštěvu přijela Rosemary máti, zatím nevím na jak dlouho. A šestý nečekaný strávník u večeře byla Anja - nová wwooferka btw. zase Němka ;) Taky sem si lehce posunul odlet ze Zélandu tak, abych mohl pracovat co nejdýl a furt měl dost času na prodej auta v Aucklandu, tak snad to všechno klapne. Jinak pro připomenutí - koncem května přiletím do Londýna, takže mě doma čekejte brzo v červnu.

Práce...

práce, fotky, zprávy, spát.

Relax...

Zaslouženě dlouhý spánek mě pomalu dostal do dalšího skrz naskrz propršenýho dne. V podstatě sem ho strávil u kompu procházením fotek, dopisováním blogů a občasným koukáním na bednu.

Ruahine Forest Park

Ráno sme si trochu přispali, stejně furt pršelo... Co naplat - déšť jen tak nepřestane, ale když už máme volno, tak jedem. Hold si musím zvykanout, že s Peťou žádnej trek v pěkným počasí nepůjdu ;) Cesta to byla pěkná - 700 metrů stroupání sme i s častým foceným zvládli za nějaký 2 hoďky. Ze Sunrise hut sme chtěli pokračovat po hřebeni dál, ale tak akorát sme ztrtatili cestu - hold bylo prd vidět, tak sme to raději otočili a za hodinku to seběhli. Petr si prosadil popojet kousek dál a projít si aspoň kousek dalšího treku - já  další trek shledal jako naprosto nudnej, tak sem se vrátil a raději na něj počkal v autě ;) Aspoň že přestalo pršet a zpáteční cestu sem si mohl líp užít...

Petr v mlze před Sunrise hut, Ruahine Forest Park

Surfování po práci...

Sice dnešek vypadá na další rušnej den - počet lidí v kuchyni opět převyšoval potřebu, tak sem se rád sám nabídl, že půjdu domů dřív. Plánovali sme s Petrem odjed už večer na výlet, tak proč neodjet ještě dřív a trochu si nezasurfovat, že? No tak ne - Peťovi se nechce :( to mě teda vážně nas...l, ale co už jeho chyba. Po přemlouvací desetiminutovce sem se odjel domů sbalit a vyrazil na Waipatiki beach - mám poslední možnost provětrat prkno na tejden dopředu a navíc poznám další novou pláž. Sice všichni surfeři odjížděli, když já se teprv soukal do neoprénu, ale stejně mě to neodradilo - pár vln snad ještě chytnu. A taky že jo, ale fakt jen pár. Navíc se oskar brzo schoval za mraky a protože sem zvolil jen krátkej neoprén, dlouho sem ve vodě nepobyl. Žádnou vlnu sem nechyt a na suchu klepal kosu a přemýšlel. Když tu se začli objevovat další surfaři i vlny, tak sem se hecl a znovu vběhl do moře. A dobře sem udělal, vlny stály za to a jednou sem se dokonce i postavil a hned po čuni spadl do vody, ale byla to sranda ;) Hold příště už vím, že mám posunout těžiště víc dozadu...

Na zpáteční cestě sem se stavil do bekáče pro Petra, ale počasí nám celkem zkřížilo plány... Místo pozorování západu slunce na Te Mata Peaku sme zůstali dýl v hostelu a na kopec sme jeli později. Povečeřeli tam, vypili lahvinku vína a nafotili pár fotek ve vichru, ale tentokrát sme spali raději v autě - začalo totiž pršet ;)

Hafo práce...

Ani mě tak nevadilo, že sem se často budil kvůli ruchu ostatních lidí či to, že sem spal ani ne 5 hodin jako to, že sem měl kompletně bezesnou noc - to se mi snad ještě nikdy nestalo... Asi se sny zdají vážně až nad ránem, kdo ví? V práci to pak tak taky vypadalo - bohužel to byl velmi náročnej den, takže sem makal tak to šestí, až skoro nic přes krvavý oči neviděl... Večer se navíc Garymu přitížilo, takže ho Rosemary odvezla opět do špitálu - snad ne na moc dlouho...

Výlet do Kaweka Forest Park

tak napotřetí se konečně zadařilo - brod sme vpoho přejeli a přes poledne už sme se luhovali něco přes hodinu v horké lázni ;) Výlet k dalším pramenům se trochu protáhl, protože Peťa fotil jak o život ;) nakonec sme ale po nějakých 3 hoďkách dorazili a zase se pěkně napařili - tentokrát v menších, za to však o fous teplejších bazéncích... Atmosféra tu taky byla super přátelská, leč sme se nemohli moc zdržet. Stmívá se čím dál dřív, tak ať bez baterek vpoho dojdem. I když sme nasadili rychlotempo, stejně sme poslední skoro hodinu šli tmou - sice bylo krásně jasno a měsíc blízko novu, jen se neráčil vylézt zpoza kopců, takže sme byli rádi, že sme jen packali, ale nepadali... Posledních pár set metrů sme si ale náležitě užili, neboť se na obloze vynořovalo čím dál víc hvězd a mléčná dráha se měnila na hvězdnou dálnici...

Zpátky v "kempu" sme nasbírali nějaký manukový dřevo a pomocí hajzl papíru (žádnej jinej po ruce nebyl) sme zapálili oheň. Na véču sme si klasicky opekli "špekáčky s chlebem" - teda spíš klobásky s tousťákem... Narvali další dřevo, pokecali s místní omladinou, co se přišla k našemu ohýnku ohřát a vyrazili na půlnoční horkou koupel. Dokonce sem uviděl padat první hvězdu na jižní polokouli - jupí. Spát sme šli kolem druhé, ale místo stavění stanu sme si ustlali pod širákem se super výhledem...

Surfování po práci...

i když sem dneska v práci strávil skoro 10 hodin, stejně mě to neodradilo od surfování. Ale raději mělo... Rozhodl sem se jet na nejbližší pláž do Te Awanga a to byla asi ta chyba. Moře tam řádilo jak urvaný z řetězu, vlny byly naprrosto sběsilý, nečitelný, rychlý a ukrutně blízko šutrové pláži - no prostě nic pro začátečníka... Hold už sem příště nepojedu. Doma mě čekalo překvapení - Garyho pustili konečně ze špitálů domů, tak snad už bude všechno v cajku...