Konec... aneb můj poslední den na Novým Zélandu

dořešil sem jen poslední dárky, poslal prachy do Čech, dosehnal ubytko v Hong Kongu, sbalil, rozloučil, zatlačil slzu a odletěl...

Tak to bylo ode mě vše. Ještě se můžete tešit, až někdy časem doplním události z ledna a nahraju zavěrečné sady fotek. ale to vše až v červu, takže do té doby se mějte, dík za pozornost a brzo naviděnou!

Dárky...

Poslední celý den na Zélandu sem strávil opět dozařizováním - poslání balíku poštou, banka, weráč... A hlavně nákupem dárků - na svým seznamu sem pracoval posledních pár měsíců, ale i tak to bylo více než únavné ;) Kolem páté sme s Annou vyrazili do jedné tělocvičny, kde se každý úterý schází s partou známých na "hodinách akrobatiky". Trochu sem se toho obával, přece jen nejsem zrovna moc ohebnej, ale byla to supr sranda. Vyzkoušel sem si pár hodně zajímavejch a efektivních cviků na rovnováhu, pořádně si protáhl zkrácený žíly a trochu si i zažongloval...

Auckland aneb zpátky u Anny

Dopoledne trávím balením a konečně zařizováním všech možných předodjezdových záležitostí. Boj s daňovýma formulářema je nakonec překvapivě moc jednoduchej - na úřadě přijímají moje papíry i nedokončené s tím, že to dodělají oni. Tož doufám, že se za slibované 2-3 měsíce dočkám i nějakých peněz zpět. Nebýt to Zéland, tak se s jakýmakoliv prachama už loučím ;) Stěhování k Anně probíhá nadvakrát, když u Wayna zapomínám krabici plnou jídla - ještě že mám furt Micinku. To už ale neplatí za další hodinu. Potkávám se s holkama, na poště vyplníme formulář, předám klíčky, dostanu druhou půlku peněz a nechám se hodit "domů". Tím končí moje dvaceti tisíci kilometrová historie v pojízdném domečku. Furt mám co dohánět na netu a poyději Anna pořádá s dalšími 8mi přáteli D&D scifi vampíří pondělní večer - já však dopisuju víc jak 3 hodiny blog za poslední dva týdny... Uf.

Nedělní autotrh

Pro klid Anniny duše vstáváme už po šesté, naskládáme auto a po snídani odvážím Ann na bus do Wellingtonu. Mě sice čeká nezáživnej půlden na trhu, ale furt lepší, než  12 hodin v buse. Že prodat auto bude fuška sem věděl, ale že za celý 4 hoďky budu mít jen jednu nabídku, to sem teda nečekal. Počasí se celkem vydařilo a lidí chodilo překvapivě hafo, ale backpackera aby člověk pohledal. Co naplat, přijímám i jen litřík za Micinku, ale furt lepší než nic ;) Auto nakonec kupují tři holky, co nabourali káru kamarádce - maličké Francouzce, té se Micka zamlouvá, i když už na manuál pomalu odvykla. S holkama se nakonec domlouváme na předání a přepisu auta až další den, protože nechcem platit víc než 3x za přepis vlastnictví. Já dostávám půlku hotovosti a adresu s časem, kam mám zítra přijet. Nic na oplátku - to se může stát snad jen na Zélandě. Vracím se k Waynovi a zůstávám u něj i dnes. Mix ping-pongu, playstationu a nic nedělání je celkem zábava.

Zpět do Aucklandu aneb můj poslední den cestování

Ráno sme se ještě jednou vrátili na pláž a pak vyrazili na nečekaně jednoduchej výšlap na Lemmings Head vyhlídku. Odtud sme dnes naposled viděli sluneční paprsky, kdy se nejprve zatáhlo, pak i rozpršelo a po cestě do Aucklandu už ani stěrače málem nestačili (ještě že sem vyměnil i gumy) Zamířili sme rovnou do muzea. Sice sem v něm strávil před skoro rokem minimálně půl dne, ale furt sem se dobře zabavil další 2 hodiny. Ne však Víc, protože míříme k Waynovi - našemu dnešnímu CS hostovi. Zbytek dne nás čeká více méně úklid auta a balení, příležitostně prokládaný stolním tenisem...

Waitakere II.

Dopoledne sme došli k místnímu vodopádu, vyšlápli na jednu a pak i další vyhlídku, prošli se po pláži a posbírali zajímavé ulity, tzv. beranní rohy. Po cestě do Whatipu sme strávili příjemnou hodinku v Arataki informačním centru. Pročetli si zajímavé, poučné informace a já se celkem pro mě překvapivě dověděl i pár dalších nových věcí. Ve Whatipu sme došli k místním jeskyním a pak už jen za posledního světla i k pláži...

Waitakere I.

Sice dnešní předpověď nevěstí nic pěknýho, ale aspoň neprší. Takže se rozhodujem to riskout a místo trávení času v muzeích apod. vyrážíme do Waitakere. Přes všudypřítomnou mlhu máme z vyhlídek prd, tak míříme k Fairy vodopádu. Během celkem strmýho výšlapu se počasí umoudřilo. Procházku k jezeru Wainamu sme si proto celkem užili, k čemuž přispěla i příjemná teplota okolního skoro černého písku v rozlehlých dunách. Tentokrát (narozdíl od novoroční návštěvy s holkama) sme však u jezera byli sami a pro změnu osvěžující koupelí nepohrdli. Vrátili se a dojeli k velmi oblíbené pláži Piha. Vyběhli tam na vyhlídku na Lion Rock (později z dálky i viděli, proč se tak sklaka jmenuje ;) Prošli sme se ke Kitekite vodopádu a opět pro změnu spěchali zpátky k moři na vyhlídku kvůli západu slunce. I když se překvapivě objevilo pár surferů, západ se až tak nevyved, ale stejně šlo o velmi příjemně strávenej den. Masáž a povídání sme zvádli u Kerekere pláže, kam nás opět po setmění dovezla Ann...

V Aucklandu na netu aneb chčije a chčije a chčije

Z jeskyní nakonec nic nebylo, neboť nebyly volně přístupné a my se stejně nikoho nedovolali. Během Anniho vaření snídaně sem si prošel místní velmí starou naučnou stezku (žel bez popisů), když tu se naplnila předpověď počasí a začalo poprchat. Později pršet a než sme dojeli do Aucklandu, tak se strhla pěkná bouřka. Nejošidnější se ukázalo nalezení grátis parkování co nejblíž centru - rozhodli sme se totiž skočit na chvíli na net do knihovny. Jen malá rada - nejblíž sme zaparkovali v The Domain... Z přepokládaných asi tak dvou hodin se vyklubalo celý odpoledne. Já mezitím stihl projít 4 hostely v centru a rozvěsit inzeráty na prodej auta. Pak už sme jen popojeli na známé noční stanoviště v přístavišti a šli se po večeři trochu projít.

Raglan aneb snídaně se surfaři

Dneska ráno mě Ann překvapila, když mě ještě než sem vylez z postele odvezla na parkoviště s výhledem na výborný surfaře. Pravda, čekal sem asi trochu víc - sice tu byla většina nadprůměrných jezdců, žadnej novej trik sem v podstatě neviděl. I tak to ale byla parádní hodinová podívaná. Dneska sem si parádně užil jeden z nejnáročnejších výstupů - na Mt. Karioi (756m). Sice jde jen o 500m převýšení, ale "díky" nepočitatelným sestupům a výstupům po cestě sme nastoupali snad dvakrát tolik... Každopádně šlo o super hike mezi kořeny, šutry a 2x i s téměř povinným použitím řetězů... Cestu zpět si prej vychutnala i Ann, která po cestě nahoru vypadala docela zdrceně. Cestou k Bridal Veil vodopádu sem jen o pár centimetrů dobrzdil a předešel ťukanci, kterej na neširoké silnici málem zavinila řidička protijedoucí dodávky. 55ti metrovej vodopád je i v dnešním zataženým počasí působivě fotogenickej. To my už ale opět spěcháme k vodě kvůli západu slunce - tentokrát se surfery na popředí... Večer se opět ujímá řízení Ann a odváží nám postranníma klikatýma silničkama směrem k Nikau jeskyním. Tam po menších potížích i dojíždíme (já totiž po cestě místo navygování pospával - a za trest mi taky z toho nebylo nejlíp ;)

East Cape II. aneb "z východu až na západ"

Dnes sme spolu s dalšími pěti baťůžkáři první lidi na světě, co vidí slunce. Leč po pravdě, dnešní východ slunce není zrovna nějak efektní - bohužel počasí nám tentokrát opět nepřálo, ale aspoň že přestalo pršet. Tož jedem dál - na první pěkné pláži zastavujem a snažíme se dospat. Místo spánku se však raději jdem vykoupat do moře, dopřejem si navzájem masáž zad a naplánujem zbytek dne. Ve Whakatane vylezem jen na vyhlidku a z plánovanýho delšího treku se raději vracíme do auta s cílem stihnout západ slunce u jezera v Rotoruře. Ač sem to hanl, co to šlo, resp. zákony a provoz dovolují, ze západu sme stihli asi tak posledích 10 sekund - fakt ;) Když už sme tu, tak sem se otočil u Geryho a Sally, kde sme s Káťou 2 dny wůfovali. Nabídku delšího pobytu sme zdvořile odmítli a ještě dnes dojeli až na západní pobřeží do světoznámého surfařského města - Raglan. Horko těžko sme našli místo na přenocování a tím skončil dnešní den o 570km dál, než kde začal.

East Cape I. aneb "With a little Ann in big M"

Gisborne je vstupní branou do nejméně turistické oblasti Severního ostrova - East Cape. Nic moc, až na to, že zde poprvé vstoupil na pevninu James Cook při objevení Zélandu a jsou tu supr vlny pro surfaře. Vyhlídka nás taky moc nenadachla, ale po mnoha letech jsem si udělil výjimku a koupil zmrzku v mekáči (teď už aspoň chápete dnešní nadpis ;) Prý jedna z nejlepších krátkých procházek - Cooks Cove walk - byla pěkná ale ani jednomu z nás nepřišla až tak úžasná. Pravda, díra ve skále ohromná byla ;) Oskar se po celým dni umoudřil a vykoukl v nejlepší dobu těsně před západem - když sme zrovna vstoupili na 660 metrů dlouhý historický přístaviště a mohli tak nafotit zajímavý obrázky... Možná trochu unáhleně sme ještě dnes po tmě dojeli až k nejvýchodnějšímu místu "na světě". Noc sme však strávili v nejrozporuplnějším kempu vůbec - z konce cesty nás i další dvě auta vypudili dva celkem vychytralí místní a nalákali nás do jejich kempu, kde sme za bůra přespali v podstatě na pastvině pro ovce...

Delikatesa...

Tři dny odkládanou procházku sme si užili poslední den v tomto úžasným parku. Prolezli i pár kraťoučkých jeskyní a vyrazili dál na poloostrov Mahia. Vylezli tam na vyhlídku, ale je celej den pod mrakem, takže žel nic moc. Už už sme chtěli odjíždět, ale všimli sme si přijíždějících lodí k pobřeží, kde čekali traktory s vlečkama na jejich vytažení z vody. Ann to ještě neviděla a přišlo jí to divný, tudíž sme si na tu podívanou počkali. Ann se dala do řeči s jedním místním a ten ji svezl i na traktoru. Rozhovor pokračoval dál i se mnou. Přes úlovky a pozvání na čaj/kafe sme se dostali až k nabídce večere s delikátním, právě uloveným mořským rakem (crayfish). Sice sme měli jiný plány, ale takovou nabídku nejde odmítnout. Projeli sme se ještě na druhou stranu poloostrova, namysleli plán na další den či dva a pospíchali k Joe na supr véču. Jeho dům sme našli překvapivě snadno. Dostali čaj/kafe, pokecali s Joem a Trišou a vychutnali si jednu z nejlepších večeří v životě! Dokonce se Ann dočkala i z dnešní vyhlídky vysněné zmrzliny. Ač neradi sme odmítli nabídku přespání v domě a popojeli blíž ke Gisborne. Tentokrát řídila Ann i v noci a překvapivě sem se opět nebál ;)

Lake Waikaremona II.

Budíček v 6 mě teda moc nepotěšil. Ale nedá se nic dělat - dneska nás čeká 25km pochod, takže hurá na to. Po cestě sem tak přemíšlel, co nám nás taxikář řekl o vyzvednutí a po spojení s popisem treku sem si poskládal, že nás čeká zajímavá cesta zpět k autu. Buď pojedem autem celkem divočinou nebo nás vyzvedne doopravdy lodí... Trek sme nakonec zvládli za nějakých 8 hodin a na konci se ukázalo, že druhá varianta byla správná a pro nás mnohem potěšující. Už tam na nás čekal postarší katamarán a 20ti minutová projížďka po jezeru. Západ slunce se blíží, tudíž se z posledních sil škrábeme na prý nejlepší vyhlídku z celý parku. A fakt že jo - nejen že po cestě byla samozřejmě keška, ale západ slunce s odrazem od hladiny jezera byl jeden z nejlepších a každopádně nejfotogeničtějších ;) V noci sme si s vínkem v zavětří auta poleželi pod naprosto úchvatnou jižní hvězdnou oblohou...

Lake Waikaremona I. aneb den plný překvapení

Konečně pěkný počasí - hurá. první překvapení je leč nemilé - kvůli dvou lidem majitel nebude startovat jedinou velkou loď a na start treku sme dovezeni autem. Tak sme byly opět nemile překvapeni hromadou dětí právě vyrážející na cestu. No nic, nasazujem ryhlotempo a brzo jim unikáme. Dobré počasí nás neopouští po celý den, i když je celkem zima. Ale aspoň se líp jde a ty výhledy. No nádhera, ještě že sme nešli včera... Sada příjemných překvapení nás však čekala na konci dne. V chatě nás čekalo pěkný teplíčko, protože skupinka tří lidí z Aucklandu dorazila dlouho před námi (aby ne, když šli jen pár kiláků z kopce :) Další příjemná věc se nečekaně objevila přímo v jezeře - jeho teplota je celkem příjemná i teď v pozdním podzimu. Dokonce i Ann se hecla a šla si zaplavat... Aby taky ne, když je to vlastně profi triatlonistka ;) Ale to nejlepší nám přistálo na talíři ještě před večeří - čerstvej uzenej pstruh, kterýho kluci po dlouhé době rybaření chytili a pak nad manukovým dřevem rádoby klasicky Maorsky vyudili. Po jídle sme se ještě připojili k děckám a naučili se jednu novou, jednoduchou, ale hafo zábavnou karetní hru.

Te Urawera National Park

Ráno nás nečekalo jen nepěkné počasí, ale i nepříjemné překvápko - vodní taxi k začátku treku nejezdí a bus je předraženej a jede pozdě. Tudíž se rozhodujem start treku posunout na zítra. A kvůli odjezdu až v devět přeobjednáváme i chatu na přespání už po 16ti km chůze. Dneska sme si dali na rozehřátí asi tak 15km okruh k menšímu z místních jezer - Waikareiti. Po cestě nás zastihl i déšť, tudíž přeložení bylo namístě... Dneska sme ještě stihli dojít ke třem místním vodopádům. Zaléhám s obavami, protože nohy mě po dnešku bolí víc, než bych čekal.

Konečně na cestách

Přestože sem ráno vstal celke brzo, vyzvedl sem Ann s menším zpožděním v jejím hostelu. Stejně sem ještě nestihl dokončit WOF (technickou), takže sme z Napier vyjížděli až kolem poledne. Po cestě minuli odbočku k jedné vyhlédnuté pláži, takže sme si poydní oběd vychutnali až v městečku Waiora. Prošli si ho a pokračovali dál do Te Urewera National Parku. Tam sme dojeli až za úplné tmy, která nás překvapila už před šestou. Hold zima se blíží. Po večeři sme brzo zalehli s plánem brzo zítra vstát a vyrazit na 43km trek kolem jezera.

Přípravy na cestování...

Poslední celý den v Napier... zařizoval sem všechno potřebný na komplu, internetu a tak. Domluvil se s Ann, která se ke mně připojí minimálně na přístí týden cestování a večer na rozloučenou uvařil domácím gulášek - ať se pěkně přes noc uleží...

Překvapení...

Poslední dev v práci sem si ani moc neužil - celkem se to táhlo, nic sem nevařil, ale ... čekalo mě nemalé překvapení - přímo veliké. Až sem si říkal, že v tak velké krabici musí být sapon 10kg pytel brambor. Krabice však byla lehoučká a prapodivně štěrchala, tak sem začal rozbalovat. No po veliké krabici sem narazil jen na velkou, pak menší a pak malou... To už sem se ale dostával do finiše a držel sem v ruce něco, co mi výrazně připomínalo tuhý mýdlo - dost dobrej vtípek na závěr pomyslel sem si. O to větší překvapení mě čekalo, když sem i poslední vrstvu odstranil a koukala na mě luxusní šperkovní krabička. Richardovo: "Marry me..." všechny pobavilo a na mě z krabičky vykoukl náhrdelník s parádním nefritovým přívěškem ve tvaru klasickýho maorskýho háčku na ryby...

Po práci Rob vymyslel i rozlučkovou párty v mé oblíbené (aby taky ne, když je to v podstatě jediná rozumně otevřená putyka) irské hospodě. Nakonec sme se sešli jen 4. Zahráli pár her biliáru - se srandovně malýma koulema ;) a naposledy se rozloučili. Já vyrazil do jednoho z hostelů za potenciální spolucestující po East Cape. Sice má zítra pracovat, ale večer mi dá vědět, jestli se v úterý připojí či ne. Nechal jsem jí na prostudování a navnadění svýho super novýho průvodce a odjel do dalšího hostelu za Polkama ;) Po jejich oblíbeným seriálu sme se vydali zpátky do města - do irské, kam taky jinam,  když je všude jinde zavřeno... tam se k nám připojil i Petr, pokecali sme, dáli dalších pár kulečníků a o půlnoci to zabalili.

Práce...

Krom umývání nádobí a případnýho vaření/smažení, což zabralo valnou část mého zbylého pracovního dne, jsem často i připravoval suroviny - loupal brambory, jabka, krájel a umýval všemožnou zeleninu či sýry a tak... Na konci směny si každej v kuchyni uklidil svoje pracovní místo a šel domů. Na poslední dva zůstal pak i úklid ostatních prostor, zametení a vytření podlah, povypínání všeho možnýho a zamčení. Toť vše z mého 4-dílného pracovního seriálu...

V sobotu večer jsem naposledy vyrazil za Petrem s tím, že se vydáme do města. Při shánění nějakého spolucestovatele se mi ozvala mimo jiné jedna Polka. Sice se nepřipojí, ale aspoň můžem zajít na pivo. Nakonec sme strávili s hafo dalšíma batůžkářema pohodovej večer v irské. S Peťou a jeho bandou sme nakonec skončili v Cri - leč střízlivý Petr se moc nebavil a já ráno vstával do práce, zabalili sme to už ve dvě. Ještě že sem si domluvil pozdější začátek práce...