Cesta na Zéland

Tak už to přišlo. Po mnoha měsících - ba dokonce letech - jsem se konečně rozhoupal a skutečně odjel... A kam že to? Na Nový Zéland. A proč tak daleko? Chci na vlastní oči/uši/kůži poznat vše, co jsem se dosud o této zemi dověděl. Vidět překrásnou přírodu, seznámit se s místní kulturou a pohodovými lidmi... A doufám, že mi časem z přiložených fotek a zážitků potvrdíte - byla to správná volba. Nakonec kdy jindy, když ne teď?

Dva týdny před odletem jsem si koupil zpáteční letenku z Londýna do Aucklandu. Zbývalo už jen zajistit cestu do Londýna - to se mi už moc dobře nepovedlo a týden před odjezdem mi zbyla v podstatě jediná možnost: jet žluťákem... Nakonec jsem byl ale rád, že jsem odjížděl až v sobotu - měl jsem tak víc času na balení a ještě jsem i stihl na Špilasu svatební obřad Petříka s Klárou...

Odpoledne 30. května jsem nasedl do autobusu, zamával Háje, Kátě, Haničce, Karlovi a vlastně i Brnu a vyrazil na dvou a půl denní cestu. I když nasedl... chtěl jsem si sednout na svoje místo, to ale už bylo obsazeno romskou maminou s děckem a ani po domluvě slečny průvodkyně si nepřesedla. Do Prahy problém s místem nebyl, tak jsem to vyřešil až na Florenci s další slečnou. Jinak cesta proběhla celkem standardně - občas čokoláda z automatu, nic moc filmy ke koukaní, pasová kontrola hned za německýma hranicema, půlhodinové zdržení kvůli zavolané záchrance pro čajem opařený romský děcko (a jeho odvezení do špitálu - bez cestovního pojištění... nezávidím). Co mě ale dost překvapilo byla pasová kontrola ve Francii před vjezdem do tunelu. Celej autobus Poláků musel projít kontrolou i se všema taškama. Nám stačilo ukázat jen pas, ale stejně jsme tam strávili kolem půl hodiny. A aby toho nebylo málo, totéž nás čekalo o 100 metrů dál na anglické straně (nastěstí už bez čekání). A tomu někdo říká Schengen? Aspoň že po tomto zážitku pustili Mr. Beana na zlepšení nálady a v sobotu před polednem jsme dorazili na Victoria Couch Station v Londýně.

Mám asi tak 6 hodin čas, než pojedu na letiště - co s tím? Pojedu na letiště hned a budu si číst v průvodci. Sekci se základníma informacema o Zélandu jsem zvládl cestou busem a na Heathrow mezi obědovýma a spacíma pauzama jsem dorazil i vše o Aucklandu. Odbavení proběhlo bez problémů. V letadle nás čekal polštářek s dekou a sluchátkama, takže jsem hned začal listovat nabídkou filmů - celkem slušná. Průvodce se tak hned ocitl na druhé koleji, spíš třetí - předběhlo ho i podávané překvapivě pestré a chutné jídlo. To následovalo vlastně hned po vzlétnutí do nějakých ~11 kilometrů. Velikost porcí mě nejdřív nemile překvapila, ale nakonec jsem to tak tak všechno snědl... Během následného letu téměř neustále chodili kolem s nabídkou pití (k jídlu téměř cokoliv a pak kombinace voda, čaj, kafe, vína - paráda ;) Kombinace piva s vínem dokázala přesvědčit i moje oči a já se i pár hodin vyspal. "Ráno (pro nás kolem třetí v noci)" se podávala celkem výživná snídaně, picí kolečko, filmy, přistání v Hong Kongu a +5 hodin časovýho posunu...

Moc jsem netušil, co bude dál následovat, ale už to mají kluci šikmoocí celkem vychytaný - pasová kontrola s prohlídkou, bezcelní zóna, úklid letadla, dotankování, naložení nákladu i cestujících a za 2 hodiny jsme už opět ve vzduchu, už jen 10 hodin a 9100 km letu před námi. Jako přes kopírák stejný průběh na palubě - film, jídlo (ne tak velký), pití, film, pivo, víno, spánek (ani ne dvouhodinovej), film, snídaně, přistání. I když jedna změna by se našla - letadlo už nebylo tak plný, takže jsem opustil své dva sousedy a přesunul se na sedačku jen s jednou pasažérkou - aspoň jsem tak mohl celou dobu sledovat na neobsazaném displeji průběh letu. Přistání... jejda už tu budem - koukám z okýnka na Auckland - všude hodně nevysokých baráčků se zelení, kam jen oko dohlédne - všude, fakt úplně... ten Auckland je prostě obrovskej...


Už v letadle jsme všichni vyplnili zdravotní formulář a příletovou kartu. Tam musíte přiznat vše, co vezete na Zéland, jak dlouho tu budete, jaký vízum chcete a samozřejmě info o vás a odkud vůbec jedete. Při kontrole jsem ukázal zpáteční letenku a Working Holiday vízum, odpověděl na pár otázeček a dostal vízum do pasu. Hurá pro krosnu - ani ne za minutu mi přijíždí gemma. Teda, ta je nějaká lehká - jejda, tahle ani není moje :) moje přijela za moment... A teď přijdou problémy - honilo se mi palicí. Nestihl jsem totiž sníst výbornej strouhanej koláč od Háji, ale vyhodit mi ho přišlo škoda - no uvidím, jak se na něj budou tvářit... Pohoda - ani ho slečna vidět nechtěla a pustila mě. Další slečně jsem jen ukázal pohorky a opodál nechal projet oba batohy scannerem. Takže nakonec největší nervy, co jsem měl, mi způsobila slivovice, resp. množství povolené pro dovoz. Nikdo ze známých si to totiž přesně nepamatoval, ale v příletové kartě od Pavli bylo přeloženo: 3 lahve, každá max. po 1125ml. Tak jsem nabalil skoro 2 litry, co mi zbyly z rozlučkové párty. Ještě v ČR jsem se v průvodci dočetl, že uvedené množství ve 3 láhvích může být jen dohromady - tak jsem se rychle ještě ptal Pavli na hodnověrnost toho překladu. Odpověď ale dlouho nepřicházela - jak by taky mohla, když mi vůbec nefungoval roaming :( Další starosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Správně - ve Francii, kdy hrozilo potenciální zkoumání všech zavazadel, jsem si matně vzpomněl, že do Anglie je povolený asi jen litr. Sice to tam prošlo bez problému, ale stejně jsem už byl rozhodnutej dát jednu lahev celkem šikovné spolucestující. Z nenápadnýho rozhovoru na téma slivovice jsem usoudil, že by to bylo naprosté plýtvání - že by osud? Jen co jsme přijeli do Londýna, přišla spásná zpráva z Aucklandu - slivky může doopravdy být víc jak 3 litry... jupí.

Na letišti na mě nakonec kvůli zlovůli auta nikdo nečekal, tak jsem dle instrukcí nasedl na bus do centra. Nezvyk - zase další země, kde se jezdí vlevo a musí mávat na autobus, aby zastavil (dokonce i při vystupování). Nechal jsem se vyzvednout Pájou na zastávce a zamířili jsme k domu, kde momentálně se Zbyňou a dalšíma 6ti lidma bydlí. No jo vlastně - většina z vás ani Páju vůbec nezná... Co bych vám tak ale psal, však se tady podívejte a počtěte sami.


PS: srdečně se omlouvám všem, kterým přišel tento příspěvek mooc dlouhej - souhlasím s vámi a slibuju, že se to stalo poprvé a naposled :P