Cesta po Northland - 2. část aneb "míň keců víc obrázků"

nejsevernější místo na Novým Zélandu, Cape Reinga

pondělí 15.6.
kde sme to... jo jasně pondělí ráno - celkem jsem se obával odjíždět znovu na sever z Whangerei a ještě k tomu za tmy. Pár minut před 7 mě Colin vysazuje na hlavním tahu na sever v místě, kde hodně řidičů staví na snídani. Dobrej nápad - první náklaďák mě bere už za několik málo minut, ale jen nějakých pár desítek kiláků. To ještě netuším, kolikrát se dneska svezu... Už druhej stop nejde dle plánu - zastavil mi jeden strášně ukecanej mladej Maor a v podstatě mě přesvědčil, ať jedu s ním do Kerikeri - měl jsem na výběr ještě přímou cestu na sever, ale protože vypadá, že bude pěkně, volím delší cestu častěji kolem pobřeží. Kerikeri je z historickýho hlediska další hodně významný místo, ale už si nepamatuju proč ;)

Stone house - Nejstarší kamenný dům na NZ, Kerikeri

Každopádně se musím zbavit krosny, protože chci vypadnout z "města" - klasický informace tu nejsou, jen nějaký letáky v knihovně, kde mě ale batoh nenechají :( nakonec mě výjimčně nechají odložit batoh na místní policejní stanici. Paní ještě asi vtipkuje, že tady by měl být v bezpečí... (i když se u toho nesměje). Já konečně můžu vyrazit do okolí, omrknout původní osadu tzv. "pa", vyfotit nejstarší kamennou novozálandskou stavbu i nejstarší dřevěnou postavenou v evropském stylu a samozřejmě odlovit pár dalších kešek (jedna byla obzvlášť vypečená). Škoda že kvůli dešťům za poslední týden neuvidím místní vodopád - normálně tam vede cesta od kamennýho domu přes řeku, ale teď je hladina zvednutá o nějakých třicet čísel a obcházet se mi to výžně nechce - o důvod víc se sem ještě někdy vrátit ;)

výhled na moře z Fish Shop, Mangonui

Počasí mi dneska přeje, takže volím ještě jednu zastávku po cestě na sever a to vesničku Mangonui. Cesta tam už ale taková pohoda není - jedu to natřikrát, z toho navíc poslední dva stopy jedem 2. Připojil se ke mně jeden mlaďoch, co jezdí s igelitkou po Northland a shání nějakou práci. Mangonui je sice prťvej, ale má vyhlášenou restaraci s fish&chips, kde si svou naprosto čerstvou rybu nejen vyberete, ale můžete vidět i její přípravu. Já dávám přednost pozorování okolí z kryté výhlídky restaurace - nádhera. Tak pozdní oběd bysme měli, teď už jen dojet zbylých ~60km do Kaitaia - brnkačka, ne? Ne! Začalo to dobře, ani jsem neušel půl kiláku a staví mě ženská, bohužel jede na jih. No nebudu to protahovat - potřeboval jsem ještě další 4 lidi, co mě vzali, než sem se dostal, kam jsem potřeboval. Hold není každej den posvícení - na druhou stranu jsem viděl nádherný pláže, pobřežní vesničky, výhlídky a tak.

to ani nepotřebuje komentář, Mangonui

Večer se však vše opět v dobré obrátilo - čím jiným než připraveným jídlem. Já jsem totiž první host u Camerona a Lisy, takže se na mě perfektně připravili. Naštěstí vzhled může hodně klamat a z potenciálních úchyláků se vyklubala tichá Lisa se zvláští kérkou na bradě a strašně ukecanej Cam se zálibou v hostorii a konspiračních teoriích leč vzhledem kriminálníka :D večer završíme ochutnávkou domácí whisky, se kterou 2x vyhráli soutěž o nejlepší whisku na Zélandu! Strašně se ale divili, že ji chci aspoň ochutnat nesmíchanou s Colou... Ne že bych se v tom vyznal, ale už jsem měl i lepší, takže souhlasím se smícháním a zbytek večera už jen přitakávám Cameronovi, přestože mu nerozumím většinou ani téma, o kterým zrovna mluví...

večeře doma u Camerona a Lisy, Kaitaia

úterý 16.6. Dnešek hodlám pojmout odpočinkově - procházkou po Kaitaia, návštěvou překvapivě výbornýho malýho leč zajímavýho místního muzea (kde teprve podruhé za celou dobu pobytu potřebuju platit v hotovosti) a samozřejmě odlovením dalších dvou kešek. Odpoledne jsme domluvení s hostiteli, že mě vezmou na projížďku do Ahipara. Sem jsem měl původně v plánu dostopovat, ale ještě že jsme jeli spolu - provoz veškerej žádnej a na vyhlídku za město bych se ani nedostal. Škoda, že nám počasí nepřeje víc - vidíme jen začátek vyhlášené "90 Mile Beach." Na zpáteční cestě se zastavujem na hřbitově, kde odpočívají Lisyni předci. Hřbitovy se těší mé velké oblibě, ale tento je ze všech, co jsem kdy viděl (a že jich bylo), úplně nejzvláštnější - to se nedá popsat slovy, počkejte si na fotky.

vypadá to jako úplně obyčejnej hřbitov, že?

Večer se už žádná velkolepá hostina nekoná, zato se celkem překvapivě aspoň trochu rozpovídává Lisa - o jejím tetování, jejich útulku pro kočky, rodině... a konečně začínám i rozumnět Camovi a jeho teoriím - čím dýl ale mluví, tím větší to jsou ... hm ... kraviny, takže se brzo ukládám do hajan, protože mě čeká vrchol mého dosavadního cestování - výlet na Cape Reigna, nejsevernější místo Nového Zélandu.

výhled na jednu z pláží, Cape Reigna

středa 17.6. Ráno mě Cam hodí k cestovce, se kterou jedu - zaplatím 45NZD a v 9 vyrážíme. Posbíráme po městě ostatní pasažéry, ale i tak je nás jen 7 i s řidičem/průvodcem. Naše první zastávka je v Ancient Kauri Kingdom - takovej větší lepší suvenýr shop pro movitější turisty, kteří si tu můžou koupit cokoliv z dřva damaroně australské (Kauri tree - pro přístě, damaroň se mi blbě píše a ještě blběji pamatuje ;), jejíž kmeny jsou 30-50 tisíc let staré a těžené z místních rašelinišť. Ostatní si aspoň můžou prohlídnout a projít schodištěm z kmenu Kauri stromu, co má 3,5m v průměru... Nikdo si nic nekoupil, tak můžem pokračovat dál - teda až si mladej němčour všimne, že už odjíždíme (což ovšem úspěšně nezvládá při každým odjezdu odkudkoliv, takže o tom už ani dál nebudu psát - každopádně bez něj by ten výlet byl o 15 minut kratší ;)

Schodišťák z Kauri kmene o průměru 3.5m, Awanui

Jen jeden v roce se dá jet oběma směry po pláži, jinak se musí jedna cesta absolvovat po vnitrozemí - nás čeká 90 mile beach hned dopoledne - ve skutečnosti je však dlouhá "jen" 102km. Když autobus sjíždí ze silnice a míří k moři, honí se mi hlavou, že si musí dělat prdel - ale až vystoupíme, tak uznávám, že se po tomto písku asi doopravdy dá jezdit ;) Cesta po pláži je součástí oficiální silniční sítě, leč jízda po ní je na vlastní riziko. Což ovšem nejlépe dokazuje vrak po uvízlém autě před pár měsíci, co se nepodařilo včas vytáhnout z písku. Řidič přidává také hostorku o smrti místního rybáře, kterýho smetla vlna y pláže i s autem. Po cestě nás dojíždí ještě další 2 mnohem plnější busy, škoda - nebude to poklidný skoro soukromý výlet; hold je to turisticky oblíbená destinace po celej rok...

jízda busem po pláži, 90 mile beach

Cestu po pláži zpestřují jen časté přejezdy přes tekoucí potůčky do moře. Čím jedeme dýl, tím se dělá jasněji. Při výjezdu z pláže, dá-li se tak to finální brodění nazvat, nás už doprovází narposté jasno a slunečno - akorát na čas, protože zastavujem, fasujem boby a hurá na sjiždění písečných dun. Celkem sranda - jen písek jsem ze sebe vytřepával ještě 2 dny (a to není bohužel jen metafora). Rada pro ostatní - oblečení co nejmíň, pusu neotvírat a oči už vůbec ne - žel už nenosím brýle a sluneční ještě nemám, takže z následné jízdy na samotný mys Cape Reigna sem moc neměl :(

téměř opuštěná pláž, Tapotupotu Bay

Ještě před samotným mysem zastavujeme na nedaleké celkem opuštěné pláži Tapotupotu Bay, kde máme přestávku na sváču, která je v ceně zájezdu. Než dojíme, slunko stihne zase zalézt a už v podstatě dneska nevyleze, což je bohužel na daších fotkách celkem patrný... komu se to nelíbí, ať si najde hezčí na netu ;) Cape Reigna je vlastně jen maják, momentálně ovládaný z Aucklandu, napájený solárníma panelama s výhledem na zajímavý příboj, kdy se setkávají vlny Tasmanova moře s Tichým oceánem. Výhled je i za tohoto počasí celkem příjemnej, ale celkem chladnej (ó jak nečekané :)

maják s výhledem na menší příboj, Cape Reinga

Zpáteční cestou celkem nezvládám udržet oči otevřený, takže mě dost překvapuje, že odbočujem z hlavní cesty směrem na Rarawa beach - pohled naposto nečekanej. Zářivě bílej písek, táhnoucí se od nevidím po nevidím.. dobře, teď trochu přeháním - ale vážně, několik desítek kilometrů východního pobřeží je pokryto tímto bílým pískem. Kde se vzal, netuším - hold sem to asi prospal, pokud bych tomu vůbec rozumněl ;)

bílá písečná pláž, Rarawa Beach

Dál už jen míjíme nejseverněji položenou funkční hospodu a zastavujeme ani nevím kde a proč, řek bych že to byl Pukenui, ale každopádně z tama byl dost dobrej výhled i místní kemp vypadal slibně...

Pukenui anebo Hourora Heads ;)

No a to už je v podstatě konec výletu, až na zastávku opět v Ancient Kauri kvůli umytí busu. Nechám se hodit do místního supermarketu, protože potřebuju nakoupit - dnešní večeři vařím totiž na oplátku já. Leč překvapivě ne doma, ale v domě Lisyné mamky, odkud je nádhernej výhled na pláž a oceán - škoda, že tu zapadá slnko už po pátě, takže přijíždíme už po západu. Mamka sice není doma, ale přichází akorát, když finišuju svoje těstoviny s tuňákem, zeleninou, červenou majdou a sýrem - udělal jsem dvojitou dávku než si vařím pro sebe a stejně zbylo. Co to znamená - měl bych se naučit vařit si pro sebe tolik, abych se nepřecpával k prasknutí :D

Lisa, já a Cameron, Kaitaia

Na odchodu nás všechny překvapila neskutečná kosa - hm, to určitě bude tím, že je jasno. Tma je tu taky jako v pytli a když se podívám na oblohu, můžu na té změti hvězd oči nechat - něco takovýho sem ještě nikdy neviděl. Asi půlka oblohy vypadala podobně jak u nás - jen ty hvězdy byly rozházený jinak. Zato ta druhá půlka - jak to popsat? No prostě aniž bych pohnul okem, viděl jsem tolik hvězd, kolik jich je na celé severní polokouli vidět na celé obloze. Pravda nepočítal jsem je, takže to berte jako můj zcela subjektivní odhad :P

pohled z písečné duny (hvězdy jsem bohužel nefotil)
Te Paki - výjezd z 90 mile beach

čtvrtek 18.6. Osobně bych to tu už ukončil, ale zpátky na zem (no a hlavně to mám v osnově :) Jedinej dnešní cíl je dostat se nejlíp ještě za světla k Páji do Aucklandu a přesunout se k Anně - další hostitelce přes CS (couchsurfing). Cam mě velmi ochotně odváží na konec města, kde mi po 10ti minutách zastavuje postarší SUVčko. Hlavou mi probleskne - to zas bude stop jen na pár kiláků - takže se mi ani na otázku: "Kam jedeš?" nechce popravdě odpovídat. Ale co už, ať se zasměje - "lucky man" jen z něj vypadne, hold když se daří... Za 4 hoďky jsem zpátky v civilizaci - na dalších 10 dní upoutanej ke komplu a shánění práce, auta, ubytování. Ale o tom až někdy jindy - jestli vůbec...