Nevillova farma - 20km východně od WhangereiLoučení se s "teplem domova" a hlavně neomezenýho internetu nebylo zrovna nejrychlejší. Dostat se ovšem z rozlezlýho Aucklandu - toť vážně problém. Nakonec až o půl třetí opouštím barák a jedem s Reubenem (za 10$ na benál) do Silverdale, kde asi 20 minut čekám na svůj první stop vzhůru nohama ;) Zastaví mi hodně ukecanej Anglán, takže můžu provětrat svou angličtinu... Vystupuju cca 12km od báraku Lindsey a jako na potvoru začíná pršet. Mám ale asi ještě začátečnický štěstí - třetí auto, co jede kolem mě zastavuje - sice bydlí blíž, ale hodí mě až před vchod k Lindsey. A kdo že to vlastně je Lindsey, sám moc nevím - je to jeden z mnoha stovek tisíc lidí z celýho světa, co se rádi cestují, poznávají nový lidi, kultury a případně nabízí stejně smýšlejícím grátis ubytování. Lindsey je taková pohodová 50tiletá mladá "babča" se dvěma kočkama, co zítra odjíždí do Hamiltonu. Já taky chci ráno pokračovat dál, tak mě aspoň hodí na dálnici. Udělám si toasty a kecáme o všem možným - cca za hoďku dorazí a připojí se k nám její spolubydlící. Celkem brzo večer uléhám na svůj první "gauč" a jdeme spát.
Meryl, já a Lindsey (a její přítel v pozadí)
úterý 9.6.
Dopoledne ještě dostávám pravou kiwiáckou mikinu ze zélandské ovčí vlny. Sice trochu kouše, ale je hafo zahřeje - přece ju nenechám vyhodit :) tak to byl můj první host -> jednoznačně příjemné seznámení se s couchsurfingem...
Od včerejška nepřestalo pršet, ba co pršet - teď leje jako z konve, možná ale i to urychlilo moje stopovací snahy a asi za 2 minuty mi zastavuje obchodní zástupce Simon (další Anglán, co tu je už 14 let). Ten si asi moc povídat nechce - zesílil hudbu a jede celkem svižně, na to jak leje - hold si to může s takovým autem dovolit... Nechám se vyhodit ve Whangarei u informačního centra (i-Site pro příště), kde nechávám krosnu (i s pasem - poprvé a naposled) a jdu se projít k místním vodopádům - ne že by vodopád nebyl všude kolem mě :D Super značená a upravená cesta jen jinak, než sem zvyklej -> takže jsem se ztratil hned na začátku :) resp. přehlídl jsem odbočku, protože sem čuměl do mobilu a hledal nejbližší kešky... po nějakých 6ti kilometrech a téměř poloviční době než byla proklamovaná jsem viděl 2 celkem slušný vodopády, na kůlech postavenej most přes údolíčko, móc zajímavou přírodu kolem a hlavně hodně vody - bohužel blíž než mi bylo milo. Moje kompletní waterproof výbava vydržela jen chvíli jen 2 hodky :( co nepropršelo, to jsem propotil zevnitř... takže ač celkem nerad, přijal jsem nabídku vyzvednutí v centru a odvoz na Nevillovu farmu - ještě že tak, je to kurňa z ruky. Neville s Donnou mě ubytovali ve vlastním pokojíku, vyprali, usušili a hlavně nakrmili - moje první tradiční novozélandský sváteční jídlo = hafo masa (asi jehněčí), nasládlý brambory (kumara) a hromada zeleniny. Jinak večer se opět bavíme dost o cestovaní, o ČR, trocha televize, kontrola mailů a před 10 do postele - poprvé na Zélandu bez spacáku...
Nevill a jeho pastevečtí psi
středa 10.6.
Konečně přestalo pršet - zajímá mě, jak probíhá takovej klasickej den na farmě. Moc toho prej dneska na práci není, ale vyfasuju holínky a hadry, nasedáme na čtyřkolku a jedem na prohlídku pozemků - a taky převést jedno stádo na vedlejší pastvu s vydatnou pomocí jednoho z Nevillových psů. O hodinu později opadne mlha, tak jedem rozvozit seno ovcím a kravám a já aspoň můžu nafotit pěkný obrázky. A v poledne hurá - jedem dál na sever. Jedem? Kéž by... zasekávám se ve Whangarei. Nikdo víc jak hodinu nezastavuje, až banda mlaďochů mi nabízí, že mě hodí na lepší místo - nekecali, asi za 10 minut konečně pokračuju. Kousek od Bay of Island mi poprvé zastavuje řidička - s plným vanem lidí, co jedou na jednodenní výlet do Paihia. Je to celkem malá vesnička s pěknou pláží (jen to dneska na koupání nevypadá-s těma asi 14 stupni ;) takže pokračuju do vedlejší vesnice. Má to být asi 4km, takže zase stopuju - dávám tomu 15 minut a pak jdu pěšky. Asi za 12 minut už jedu, ale poprvé mně moje GPSka resp. Google maps nepomohli a ukázaly mi cestu, která nebyla propojená a já se pak prošel s plnou polní další víc jak půlhodinu k Danielovu domu. Mám jazyk až na vestě a zpocenej jsem skoro jak předevčírem, a v baráku ani živáčka - chjo :( na to ale někdo vyleze z auta - ne že bych se nelek - jeden hodně ukecanej Danielův kámoš, co taky čeká na ostatní, mi nabídne pár piv, dáme několik kulečníkovejch her - se srandovně malýma koulema. Večer přichází nejen Daniel, ale i hafo dalších lidí a další host-Němec, kterej má svůj pokoj, takže já budu spát asi pod kulečníkem. Vypadá to na nějakou menší párty - bohužel se moc nemůžu nezapojuju, protože přes hlasitou hudbu a změť hlasů nikomu nerozumím. Naštěstí mi Daniel přenechává svůj bývalý, momentálně opuštěný pokoj, takže může v klidu kouknout na pár seriálů a jít spát.
Pláž v Paihia - Bay of Island
čtvrtek 11.6.
Počasí celkem ujde - sice nesvítí slunko, ale aspoň neprší. Jdu se projít - 4km z Opua do Paihia, ale víc jak půlka cesty je po pobřeží - paráda. Paihia je sama o sobě celkem nudná vesnice, nabízí v podstatě jen hodně celkem drahých výletů na lodích. Pokračuju po pobřeží dál do historicky hodně významnýho místa - Waitagi, kde byla uzavřena smlouva býlích dobyvatelů s původními obyvateli, která v podstatě platí dodnes. Je tu velkej park, největší bojová kanoe a cesta prý 5km dlouhá k místnímu vodopádu - jupí, Jura rád vodopády... po 15ti minutách chůze potkávám rozcestník se vzdáleností 1km - neuvěřitelné, ono to snad doopravdy bude trvat víc jak hodinu? uf - konečně slyším hukot, vidím vodopád a přichází ... zklamání :( toto má být vodopád? trapný a tak dlouho se sem táhnu - zpátky jdu radši po silnici, třeba někdo zastaví. A taky že jo, po pár minutách mě bere trochu nahluchlej dědula - celkem sranda ;)
Pobřežní cesta z Opua do Paihia
Nakoupím si a podle mapy z informačního centra se rozhoduju, že do Opua půjdu menší oklikou, asi 6km lesem s jednou menší zacházkou na vyhlídku Paihia a pak kousek po cestě přímo k Danielovu domu. Z vyhlídky je vidě prd, protože se začíná stmívat. Cesta lesem je super, ale furt do kopce a z kopečka a do většího stoupaní a dolů... v půlce začíná kapat a navíc se v 16:10 rozezněla siréna. A za asi 10 minut podruhé - co to mělo být? Netuším, každopádně ale začíná pršet. Cesta se zhoršuje až tak, že jsou do ní udělány dřevěný schodky... konečně vidím konec lesa - po hodině cesty místo psaných dvou, ale co to nevidím: do Opua další 2h (tzn. jednu - ale stejně, co to má znamenat?) Mrknu na google maps - no fakt, je to 50 minut chůze. Zk....ná zadara mapa - už leje jak z konve a všechny nepromokavý věci (krom bundy) zůstaly doma. Nakonec sem všechno sušil ještě druhej den, kterej jsem strávil celej zavřenej doma, protože nepřestalo pršet na dýl jak pár minut. Koukám na předpověď počasí a má být takto ještě další asi 4 dny :( co teď? mám pokračovat dál na sever, jet zpátky do Wangarei za celkem zajímavým (dle CS profilu) párem nebo se vrátit do Aucklandu?
Na sever se mi nechce, tak jedu na jih a uvidím, jak se všechno vyvrbí.
sobota 13.6.
Domluvil jsem se s Karen a Colinem, že mám být v centru Whangerei v poledne. Daniel mě hodí do Kawakawa, ale než se vypravil, mám na cestu jen něco přes hodinu na asi 50km cesty. Navíc nejsem jedinej stopař - naštěstí jsem přišel o pár minut dřív, takže ten druhej jde dál pěšky. Mě po nějakých 20ti minutách bere chlap se zajímavým autem - hasič se - celkem zajímavá jízda. Mám asi 15 minut fóra, tak si jdu nakoupit jídlo a tam se taky potkáme s Colinem a Karen. Kvůli dešti zrušili Colinův fotbalovej zápas (nebo trénink, co já vím :) takže jedem k nim domů a po cestě se mě ptají, jestli to umím s dřevem? Tak říkám, že jsem moc ne, ale jsem "handy" ;) to prej stačí - bude se stavět domek pro slepice. Colin ještě musí trochu pracovat na jednom ze svých aut, tak si půjčuju kolo s tím, že se projedu a po cestě odlovím pár kešek.Trochu otřu kolo, dofouknu pneu, zkontroluju brzdy... cože? Páčky fungují naopak - je toto normální? Prej jo - no snad se nezabiju dřív, než si na to zvyknu. Projížďka celkem dobrá - nádherná příroda, 2 nalezený kešky, 2 hodiny na kole, 2 celkem silný přeháňky - prostě typická zima na severu Novýho Zélandu. Vracím se akorát, když začínají stavět domek - celkem sranda, už to mají pěkně vymyšlený, tak začínáme řezat a vrtat a ořezávat na hotovo. Ale potřebujem delší dřevěný trámky, takže pro dnešek hotovo. Večer jsem nechán napospas sám doma s dvěma velkýma psama - celkem zajímavý... udělal bych to taky tak? No nevím... Nakonec se vrátili dost pozdě, takže jsem si stihl udělat večeři i sníst ji, i když jsem chtěl původně počkat a uvařit pro nás všechny tři.
Dneska jsem se rozhodl, že nakonec na ten sever dojedu. Konečně vypadá počasí i předpověď celkem příznivě, takže bych i něco mohl vidět a ne jen moknout. Nemůžu se ale dovolat couchsurferovi, kam jsem chtěl jet a ti další dva vypadají nějak podezřele, takže zůstávám u Colina ještě jeden den. Dopo mě ukazují opět oba nádherný vodopády, co sem už viděl před pár dny, ale konečně si to můžu i víc užít, najít další 3 kešky a pak dokoupíme vše potřebné dřevo na boudu. Za pár hodin dostává domek pro slépky už nějaké obrysy - Colin mě nechává už řezat i s kotoučovou pilou (ne jen ruční či vrtačkou) a po práci jsem pozvanej na super večeři a trochu vínka. Jdeme spát celkem brzo, protože v pondělí odjíždí Karen do práce v 6 a Colin o půl 7 - jedu s Colinem, to je jasný ;)
Tak znovu a lépe: Whangerei falls za pěknýho počasí
Mám takovej pocit, že už to začíná být zase móóóc dlouhý, takže co?
pokračování příště...
Meryl, já a Lindsey (a její přítel v pozadí)úterý 9.6.
Dopoledne ještě dostávám pravou kiwiáckou mikinu ze zélandské ovčí vlny. Sice trochu kouše, ale je hafo zahřeje - přece ju nenechám vyhodit :) tak to byl můj první host -> jednoznačně příjemné seznámení se s couchsurfingem...
Od včerejška nepřestalo pršet, ba co pršet - teď leje jako z konve, možná ale i to urychlilo moje stopovací snahy a asi za 2 minuty mi zastavuje obchodní zástupce Simon (další Anglán, co tu je už 14 let). Ten si asi moc povídat nechce - zesílil hudbu a jede celkem svižně, na to jak leje - hold si to může s takovým autem dovolit... Nechám se vyhodit ve Whangarei u informačního centra (i-Site pro příště), kde nechávám krosnu (i s pasem - poprvé a naposled) a jdu se projít k místním vodopádům - ne že by vodopád nebyl všude kolem mě :D Super značená a upravená cesta jen jinak, než sem zvyklej -> takže jsem se ztratil hned na začátku :) resp. přehlídl jsem odbočku, protože sem čuměl do mobilu a hledal nejbližší kešky... po nějakých 6ti kilometrech a téměř poloviční době než byla proklamovaná jsem viděl 2 celkem slušný vodopády, na kůlech postavenej most přes údolíčko, móc zajímavou přírodu kolem a hlavně hodně vody - bohužel blíž než mi bylo milo. Moje kompletní waterproof výbava vydržela jen chvíli jen 2 hodky :( co nepropršelo, to jsem propotil zevnitř... takže ač celkem nerad, přijal jsem nabídku vyzvednutí v centru a odvoz na Nevillovu farmu - ještě že tak, je to kurňa z ruky. Neville s Donnou mě ubytovali ve vlastním pokojíku, vyprali, usušili a hlavně nakrmili - moje první tradiční novozélandský sváteční jídlo = hafo masa (asi jehněčí), nasládlý brambory (kumara) a hromada zeleniny. Jinak večer se opět bavíme dost o cestovaní, o ČR, trocha televize, kontrola mailů a před 10 do postele - poprvé na Zélandu bez spacáku...
Nevill a jeho pastevečtí psistředa 10.6.
Konečně přestalo pršet - zajímá mě, jak probíhá takovej klasickej den na farmě. Moc toho prej dneska na práci není, ale vyfasuju holínky a hadry, nasedáme na čtyřkolku a jedem na prohlídku pozemků - a taky převést jedno stádo na vedlejší pastvu s vydatnou pomocí jednoho z Nevillových psů. O hodinu později opadne mlha, tak jedem rozvozit seno ovcím a kravám a já aspoň můžu nafotit pěkný obrázky. A v poledne hurá - jedem dál na sever. Jedem? Kéž by... zasekávám se ve Whangarei. Nikdo víc jak hodinu nezastavuje, až banda mlaďochů mi nabízí, že mě hodí na lepší místo - nekecali, asi za 10 minut konečně pokračuju. Kousek od Bay of Island mi poprvé zastavuje řidička - s plným vanem lidí, co jedou na jednodenní výlet do Paihia. Je to celkem malá vesnička s pěknou pláží (jen to dneska na koupání nevypadá-s těma asi 14 stupni ;) takže pokračuju do vedlejší vesnice. Má to být asi 4km, takže zase stopuju - dávám tomu 15 minut a pak jdu pěšky. Asi za 12 minut už jedu, ale poprvé mně moje GPSka resp. Google maps nepomohli a ukázaly mi cestu, která nebyla propojená a já se pak prošel s plnou polní další víc jak půlhodinu k Danielovu domu. Mám jazyk až na vestě a zpocenej jsem skoro jak předevčírem, a v baráku ani živáčka - chjo :( na to ale někdo vyleze z auta - ne že bych se nelek - jeden hodně ukecanej Danielův kámoš, co taky čeká na ostatní, mi nabídne pár piv, dáme několik kulečníkovejch her - se srandovně malýma koulema. Večer přichází nejen Daniel, ale i hafo dalších lidí a další host-Němec, kterej má svůj pokoj, takže já budu spát asi pod kulečníkem. Vypadá to na nějakou menší párty - bohužel se moc nemůžu nezapojuju, protože přes hlasitou hudbu a změť hlasů nikomu nerozumím. Naštěstí mi Daniel přenechává svůj bývalý, momentálně opuštěný pokoj, takže může v klidu kouknout na pár seriálů a jít spát.
Pláž v Paihia - Bay of Islandčtvrtek 11.6.
Počasí celkem ujde - sice nesvítí slunko, ale aspoň neprší. Jdu se projít - 4km z Opua do Paihia, ale víc jak půlka cesty je po pobřeží - paráda. Paihia je sama o sobě celkem nudná vesnice, nabízí v podstatě jen hodně celkem drahých výletů na lodích. Pokračuju po pobřeží dál do historicky hodně významnýho místa - Waitagi, kde byla uzavřena smlouva býlích dobyvatelů s původními obyvateli, která v podstatě platí dodnes. Je tu velkej park, největší bojová kanoe a cesta prý 5km dlouhá k místnímu vodopádu - jupí, Jura rád vodopády... po 15ti minutách chůze potkávám rozcestník se vzdáleností 1km - neuvěřitelné, ono to snad doopravdy bude trvat víc jak hodinu? uf - konečně slyším hukot, vidím vodopád a přichází ... zklamání :( toto má být vodopád? trapný a tak dlouho se sem táhnu - zpátky jdu radši po silnici, třeba někdo zastaví. A taky že jo, po pár minutách mě bere trochu nahluchlej dědula - celkem sranda ;)
Pobřežní cesta z Opua do PaihiaNakoupím si a podle mapy z informačního centra se rozhoduju, že do Opua půjdu menší oklikou, asi 6km lesem s jednou menší zacházkou na vyhlídku Paihia a pak kousek po cestě přímo k Danielovu domu. Z vyhlídky je vidě prd, protože se začíná stmívat. Cesta lesem je super, ale furt do kopce a z kopečka a do většího stoupaní a dolů... v půlce začíná kapat a navíc se v 16:10 rozezněla siréna. A za asi 10 minut podruhé - co to mělo být? Netuším, každopádně ale začíná pršet. Cesta se zhoršuje až tak, že jsou do ní udělány dřevěný schodky... konečně vidím konec lesa - po hodině cesty místo psaných dvou, ale co to nevidím: do Opua další 2h (tzn. jednu - ale stejně, co to má znamenat?) Mrknu na google maps - no fakt, je to 50 minut chůze. Zk....ná zadara mapa - už leje jak z konve a všechny nepromokavý věci (krom bundy) zůstaly doma. Nakonec sem všechno sušil ještě druhej den, kterej jsem strávil celej zavřenej doma, protože nepřestalo pršet na dýl jak pár minut. Koukám na předpověď počasí a má být takto ještě další asi 4 dny :( co teď? mám pokračovat dál na sever, jet zpátky do Wangarei za celkem zajímavým (dle CS profilu) párem nebo se vrátit do Aucklandu?
Na sever se mi nechce, tak jedu na jih a uvidím, jak se všechno vyvrbí.
Docela chytře vymyšlenej pojízdnej přístřešek pro slépky
sobota 13.6.
Domluvil jsem se s Karen a Colinem, že mám být v centru Whangerei v poledne. Daniel mě hodí do Kawakawa, ale než se vypravil, mám na cestu jen něco přes hodinu na asi 50km cesty. Navíc nejsem jedinej stopař - naštěstí jsem přišel o pár minut dřív, takže ten druhej jde dál pěšky. Mě po nějakých 20ti minutách bere chlap se zajímavým autem - hasič se - celkem zajímavá jízda. Mám asi 15 minut fóra, tak si jdu nakoupit jídlo a tam se taky potkáme s Colinem a Karen. Kvůli dešti zrušili Colinův fotbalovej zápas (nebo trénink, co já vím :) takže jedem k nim domů a po cestě se mě ptají, jestli to umím s dřevem? Tak říkám, že jsem moc ne, ale jsem "handy" ;) to prej stačí - bude se stavět domek pro slepice. Colin ještě musí trochu pracovat na jednom ze svých aut, tak si půjčuju kolo s tím, že se projedu a po cestě odlovím pár kešek.Trochu otřu kolo, dofouknu pneu, zkontroluju brzdy... cože? Páčky fungují naopak - je toto normální? Prej jo - no snad se nezabiju dřív, než si na to zvyknu. Projížďka celkem dobrá - nádherná příroda, 2 nalezený kešky, 2 hodiny na kole, 2 celkem silný přeháňky - prostě typická zima na severu Novýho Zélandu. Vracím se akorát, když začínají stavět domek - celkem sranda, už to mají pěkně vymyšlený, tak začínáme řezat a vrtat a ořezávat na hotovo. Ale potřebujem delší dřevěný trámky, takže pro dnešek hotovo. Večer jsem nechán napospas sám doma s dvěma velkýma psama - celkem zajímavý... udělal bych to taky tak? No nevím... Nakonec se vrátili dost pozdě, takže jsem si stihl udělat večeři i sníst ji, i když jsem chtěl původně počkat a uvařit pro nás všechny tři.
Tak takto vypadá novozélandský "venkov"
neděle 14.6.Dneska jsem se rozhodl, že nakonec na ten sever dojedu. Konečně vypadá počasí i předpověď celkem příznivě, takže bych i něco mohl vidět a ne jen moknout. Nemůžu se ale dovolat couchsurferovi, kam jsem chtěl jet a ti další dva vypadají nějak podezřele, takže zůstávám u Colina ještě jeden den. Dopo mě ukazují opět oba nádherný vodopády, co sem už viděl před pár dny, ale konečně si to můžu i víc užít, najít další 3 kešky a pak dokoupíme vše potřebné dřevo na boudu. Za pár hodin dostává domek pro slépky už nějaké obrysy - Colin mě nechává už řezat i s kotoučovou pilou (ne jen ruční či vrtačkou) a po práci jsem pozvanej na super večeři a trochu vínka. Jdeme spát celkem brzo, protože v pondělí odjíždí Karen do práce v 6 a Colin o půl 7 - jedu s Colinem, to je jasný ;)
Tak znovu a lépe: Whangerei falls za pěknýho počasíMám takovej pocit, že už to začíná být zase móóóc dlouhý, takže co?
pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat