Jejda - já už úspěšně zapomněl, kde sem minule skončil... jó, už vím - v Port Ligar a furt bez práce ;) Dále jsme se rozhodli pro spojení 2 treků v národním parku Abela Tasmana - pobřežní "velké procházky" a vnitrozemního celkem náročnýho treku. Nakonec i po doporučení Reawyn jsme plány na volný týden doplnili o procestování celýho zbytku severozápadní oblasti Jižáku - části Golden Bay (Zlatá zátoka).
Golden Bay byla propojena silnicí se zbytkem ostrova teprve "nedávno." Není divu - značka upozorňující na serpentiny rozšířená o doplňující ceduli: příštích 22km vypovídala za vše. Počasí si s náma furt pohrávalo, tudíž sme odsunuli chození na později a zamířili dále na sever. Po cestě sme minuli pár zajímavých výhledů a kratších procházek po okolí s velmi nezvyklýma šutrama a dojeli do městečka Takaka. To samo o sobě nevybočovalo z průměru, leč pěkná nástěnka v íčku (rozumněj informační centrum :) se všemi zajímavostmi v Golden Bay nás pěkně motivovala a výborná výstava "alternativních" šatů v místním muzeu vtipně zabavila.
Posilněni informacemi jsme vyjeli prozkoumávat okolí. První na raně byly Pupu Springs - jedny z největších a dokonce druhé nejčiští sladkovodní prameny na světě. Zajímavá podívaná vyvěrajících vřídel i když slibovaný tančící písek se nedostavil - asi ho bolely nohy... Opodál nás čekala asi tak dvou hodinová procházka kolem vodního náhonu k malé místní elektrárně - to bych ovšem nezmínil Kátin první pokus o řízení Micinky, který se dá shrnout stručně: pomalu ale jistě sme tam dojeli (i přes brod či dva ;)
Podle mě nás to nejlepší teprve čekalo následující den - výhled na moře a skalnaté útesy v Cape Farewell, cesta k majáku v Pillar Point, výhled na Farewell Spit a úchvatná pláž Wharariki Beach, kde sme našli hodně perleťových mušlí. Škoda jen toho neskutečně vytrvalýho poměrně silnýho větru - škoda slov, raději vás znovu odkážu na moje fotoalbum (doufám, že všichni víte, kde ho najdete). Cestou na jih sme už jen zkoukli Ďáblovy boty, pidiměsto Collingwood, pár uměleckých dílen a pláží. Následoval nákup zásob na 4-denní trek a první otestování stanu (to ho mám koupenej už od Aucklandu ;)
Ráno začalo neslibně utichající sprškou - co ale naplat, stanová místa už máme od včerejška rezervovaný a zaplacený, takže prostě jdem. S naší rychlostí balení sme stan i usušili, leč na trek vyrazili až po poledni. No co, však nás čeká jen nějakých 18km chůze - pohoda. Chyba lávky - ač nám udávané časy přišli při plánování dost nadnesené, tak sme je stěží stíhali jít tak rychle a to nepočítám nějaký zastávky na odpočinek, fotky či sváču. Nakonec sme tak tak stihli přijít hodinu po odlivu, abychom vůbec mohli přebrodit záliv a dostat se do kempu. Pravda i tak sme se celkem dost namočili - a někteří chtěli i umírat ;) Já se smál raději jen potichu - však to bylo nakonec celkem příjemné osvěžení.
Moc sme si ale pěkně vybavenýho kempu neužili, rychle něco uvařili a ráno brzo vyrazili, neboť nás hnala vpřed potřeba stihnutí dalšího odlivu o pár hodin chůze dál. Tady už problém žádnej nebyl, neboť se šlo po horním okraji pláže. I když sme si vyhradili na dnešních 21km celý den, stejně nám málem nestačil - asi ta krosna a neustálé výstupy do buše a sestupy na pláže místo proklamované skoro roviny nás víc než dost zpomalovalo.
Třetí den nás čekalo důležitě rozhodování - pokračovat zpátky dle původního plánu nebo dojít na konec pobřžního treku a k našemu začátku dostopovat? I přes horšící se počasí bylo rozhodnuto pro chůzi. To už se ovšem o slovo přihlásil opět déšť a v podstatě až do večera si nenechal skočit do řeči. K chatě sme tak dorazili navečer celkem demotivovaní. Navíc pohodová cesta se změnila v téměř nepřetržitý brod přes kořeny, kde pojem rovina bylo asi úplně cizí slovo - příjemné zpestření na pár hodin, ne na dva až tři dny...
V noci byla nečekaná kosa. Proto nás slunko další ráno tak moc nepřekvapilo narozdíl od zmrzlých kapek ledu na stanu. Škoda, že nevydrželo svítit dýl - i když cestou buší to až tak nevadilo. Přišli jsme vlastně jen o jedinou výhlídku po cestě k další chatě, kde nás odpoledne čekal opět oskar. Po posilnění následovalo poslední rozhodování - tentokrát už s lepším koncem. A to dojít k autu ještě dnes ideálně před setměním. Posledních asi 13km mělo být v podstatě jen z kopce s dvěma menšíma stoupáníma, tudíž sme věřili, že to stihnem dřív než za odhadovaných 5 hodin. Co ale místní dokážou na vymyslet za cestu na 2 kilometrech, to by člověk nevěřil - máš se Karle ještě co učit ;) Abych to ale zkrátil - došli sme akorát se západem slunce, po cestě si i užili pár pěkných výhledů a vyhli se tak zítřejšímu pochodu v dešti.
Poslední den v Golden Bay sme hodlali strávit už odpočinkově - proházkou k Wainui vodopádu, memoriálu Abela Tasmana, prohlídkou zajímavých skalních útvarů v The Grove a výstupu do jeskyně Rawhiti Cave. Střídavé přeháňky, únava a představa, že zítra vstáváme před sedmou a jdem do práce nám stejně ani víc nedovolili. V půli cesty sme utratili skoro všechny poslední peníze za obrovskej nákup jídla minimálně na týden dopředu, sedli do auta a nic. Nešlo nastartovat! Točím volantem, zkouším každou pozici klíčku v zapalování, ale ani se nehl. Je večer a státní svátek k tomu - na servis můžu rovnou zapomenout. Po půlhodině marnýho snažení už hledám i číslo na AA (něco jako naši žlutí anděli), ale moje pojištění je jen základní, tak bych je stejně ani pomalu neměl čím zaplatit. Zlost rostla pomalu ale jistě, takže sem si přestal lámat hlavu nad zalomením klíčku a zvyšoval tlak. Ne nadarmo se říká, co nejde silou, jde ještě větší silou ;) po dobré třičtvrtihodinovce se klíček pohnul a já konečně nastartoval.
Teď už jen za zbylých 14 dolarů dobrat benzín, ať těch sto kiláků vůbec dojedem a když to dobře pujde, kolem 8 sme doma v Renwicku. Nešlo to. Tak dlouho sem čekal na benzinku po mé straně silnice, až sem obě dvě na pravé přejel a z Nelsonu odjel. Co už - do Havelocku je to jen nějakých 70 km, to musím v poho dojet. Hladový oko na mě začalo pomrkávat už po nějakých dvaceti, tak sem raději přepnul na co nejúspornější možnou jízdu. Problém přišel, když benzinka byla už zavřená - co teď? No snad tam ještě pár litrů je, ale abych dojel zbylých 30km, to teda nevim, nevim. Úsporněji už jet vážně nešlo, měl jsem tak dost času na vymyšlení několika krizových variant. Do teď nevím jak, ale dojeli sme snad na poslední benzínový výpary v nádrži. Raději jsem v Renwicku dotankoval na kartu a neodkládal to až na ráno. Co kdybych ten poslední kilák už nedojel - přece nepřijdem první den do práce pozdě...
To známkování tam ani dávat nemusíš,vždycky je to na 1* výboirně psaný a obdivuhodný,že si to všechno tak pamatuješ.Tak spoustu dalších krásných zážitku přeje m+t
OdpovědětVymazat