12. října - datum začátku práce se už začalo přibližovat. Poslední týden čekání jsme si ukrátili dalším wwoofem na půli cesty zpět do Renwicku. Přes Gore Bay - celkem pěknou pláž a hodinovej výšlap na vyhlídku - jsme dojeli do osady Conway Flat. Tam na nás čekalo luxusní ubytování a pár menších prací - jako úklid chajdy pro chodce po soukromým treku, stavění plotu (za výrazné pomoci techniky), vyvážení osmiletýho hnoje z přístřešku pro ovce, ale hlavně tailing - stříhání ocasů jehňatům. Pete už měl celej proces celkem pěkně zautomatizovanej a hlavně skoro bezbolestnej. Ocasy se už neřežou, ale podvazujou gumovým kroužkem a ty pak samy po nějakým tom týdnu odpadnou. Jediný lehce krvavý pak už jen zbývá značkování oušek - drastická to věc, naznala Káťa ;) Megan nás pak každý den hostila velmi delikátníma jídlama, zbytek volného času jí pak zabral 8mi měsíční syn Henry. Kvůli počasí a našemu celkem brzkému odjezdu na sever jsme si tailing užili jen jeden den, ale i tak to byl super zážitek - aspoň pro mě ;)Nečekaně slunnou neděli jsme si dosyta užili v městečku Kaikoura. Nejdřív jsme nafotili super panorámátka z vyhlídky ze středu poloostrova a pak už vzhůru za tuleňema - doslova :) Většina návštěvníků Kaikoury se spokojí s půlhoďkou na parkovišti na konci města, kde můžou v každou roční dobu pozorovat více či méně slunících se tuleňů. Sem tam se někdo i vydá na celkem pohodovou procházku po útesech podél poloostrova - což sme udělali i my. Vyhlídky to byly pěkný a cesta nenáročně nudná, tak jsme se rozhodli zpáteční cestu absolvovat přímo podél pobřeží (tak jak to ukazovala mapka v mým staronovým průvodci). Čekalo nás menší rozhodování, zda vůbec jít či ne, neboť naznačená cesta už nebyla zcela oficiální a za přílivu i místy neschůdná. Naznali sme ale, že stejnou cestou se vracet nechceme a spíš se blíží odliv, tak jsme vyrazili...
Hned z kraje jsme procházeli kolem velmi roztodivných skalnatých útvarů (viz. fotogalerie) - celkem fascinující pravidelné tvary, prapodivné obrovské kamenné desky, či ostré vrstvené výběžky. O kousek dál to už ale přišlo, resp. se jen objevilo - tuleni, hafo tuleňů. Malých i velkých, jak líných tak víc bojácných, ospalých či nasr... teda naštvaných, že je rušíme od poklidného slunění. Většina jich nakonec stejně před námi utekla do bezpečí moře, jen pár nejodvážnějších/nejlínějších jich zůstalo ležet dál na místě. Tak to šlo poměrně dlouho než sme narazili na 2 obzváště nehybný, zato však celkem hlučný a velký tuleně, kteří ale už nešli obejít bezpečně "zadem" (a nekřížit jim cestu do moře). Ani po nějakých 5ti minutách hulákání a odhánění se nic nezměnilo. Vyvstala však další, mnohem náročnější pětiminutovka - a to přesvědčení Kačenky, že kolem nich doopravdy prokličkujeme a nic se nám při tom nestane... No zkrátka byla to fuška, ale povedlo se - a celou cestu jsme už zvládli bez výraznějších obtíží. Jen doufám, že Káťu brzo tulenní trauma přejde a ještě se někdy na další tuleně pojedem znovu podívat - už raději z trochu větší dálky samozřejmě :)
Lehce navečer jsme dorazili do mého starého dobrého domu v Renwicku, ubytovali se, uvařili si a zalehli do normálních postelí, protože ráno o půl osmé máme sraz na stejné vinici, kde jsem pro Marg pracoval v zimě. Vstávat se moc nechtělo, ale vidina práce byla celkem nápomocna. Na vinici jsme nakonec přijeli jako poslední - hold to máme nejblíž ;) Jarní práce na vinici jsou placeny od hodiny a co do fyzické náročnosti nemají se zimou srovnání - jen je to záhul na záda. Celej den se prochází mezi řádky a na střídačku se čistí kmínky od nových výrostků a probírají pruty od dvojitých, případně jinak nevyhovujících mladých výhonků. Lehčí překvapení nás čekalo už o první (placené) pauze - zapředl jsem rozhovor s Marg a dověděl se, že na další práci asi týden budem muset počkat. Domylel jsem si, že opět dokončíme vinici - jako v zimě - a pak teda budem pokračovat jinde. Chyba lávky - hned místo oběda jsme jeli domů s tím, že snad přístí týden budem pokračovat. Zbytek celkem slunného odpoledne sme strávili procházkou po Blemu když v tom mě napadlo: "Co zkusit napsat na wwoof do Port Ligar?" Odpověď přišla překvapivě bleskově a víc než horlivě pozitivní. Nebylo dál co řešit - jedem opět do Pelorus Sound :)
Nemůže ovšem odjed hned, ale až zítra po WOF - místní technické kontrole prováděné každýho půlroku. Můj velkej bubák z WOFky na levné Micce naštěstí celkem splaskl, když jedinou závažnou poruchou byly schledány moje stěrače. Servisák se nabídl, že je sežene a ozve se - proč ne, my jedem pryč.
Výhlídky po cestě vypadali ještě líp než při mé první cestě do Port Ligar, což jste si už mohli dávno prohlídnou na fotkách. Hned na úvod nás nečekalo žádné přivítání - Raewyn byla i se všema dětma ve městě, Tim někde pracoval a francouzská wwooferka Nelly zalezlá v chajdě. Naštěstí sem věděl co a jak, takže sme se brzo všichni potkali a vyrazili nahánět stádo ovcí. Už samotná cesta k nim vypadala místy dost nebezpečně a samotné shánění nebyl taky žádnej med, neboť pastva měla svah místy i 60°. Já byl poslán nebezpečně vypadající spodní ovčí cestou a naštěstí vybaven holí, která se mi víc než hodila. Minimálně 2x mi to nekontrolovaně uklouzlo, takže jsem se pak ani raději nedíval dolů na útesy. Holky se prošli nahoru na kopec, kde zas neuvěřitelně silně foukal vítr, že se ani nešlo udržet na nohách... No vskutku zajímavá procházka. Ovce sme shromáždili až se soumrakem, takže sme už jen uvařili véču a chvíli hráli karty. Celej zbytek pobytu mi už celkem splývá, takže na detaily koukněte ke Káti na blog - každopádně však počasí nám tentokrát vůbec nepřálo a celej wwoof skončil celkem rozpačitě. Rozhodně zajímavou zkušeností bylo samotné stříhání asi 240ti ovcí a následné třídění vlny. Já sem pak jezdil každej den na loď přivazovat nový a nový plováky k lanům se slávkama a Káťa plela případně pomáhala v kuchyni. Z plánovaného sobotního hlídání dětí nakonec tak napůl sešlo, protože Tim se rozhodl, že na svatbu známých nepojede - jeli sme raději zase na slávky. Snad to nevypadá, že to byla tentokrát jen hrůza - jeden den se nám zadařilo vyjet na kajak, leč tuleni neměli jedinej důvod se slunit, takže sme ani jednoho neviděli. Já měl celkem štěstí i když jen na krátko zahlídnout houfek malých černobílých Hectorových delfínů. Všichni tři wwoofeři sme si ale jednou prohlídli dva rejnoky u mola a užili si jeden večer dosytosti výřivky.
Aby toho všeho překvapení nebylo málo, dověděli sme se v sobotu, že začátek naší práce se opět posouvá a to až na příští úterý (po pondělním volnu ke Dni práce) - nejspíš. A co se dělo dál? To se dovíte přístě - nejspíš ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat