Západní pobřeží - West Coast aneb ... nic vtipnýho mě zrovna nenapadá

Jako první věc na našich cestách - pominu-li noční dechovou kontrolu - nás čekala klasická starost chudých backpackerů (rozumněj batůžkářů :) a to nalezení místa na přenocování. Zalíbil se nám název míjenýho jezera a ráno sme i zjistili, že je poblíž keška - asi ji ale odnesla velká voda (či vzal vítr, kterej fučel až hanba), ale ani po 15ti minutách jsem neuspěl :( Další zastávka už byla Nelson Lakes - dvě ledovcová jezera Rotoiti a Rotoroa (v Maorském překladu - Malé jezero a Dlouhé jezero).
I když Rotoroa je větší a zajímavější, většina cest a turistických lákadel se nachází u Rotoiti. Vyzbrojeni informacemi z velmi dobře zásobeného i vypadajícího Íčka, jsme vyrazili na kopec nad jezero - hlavně kvůli celkem rozumnýmu počasí - kdo ví, jak bude zítra... Výšlap na Mt. Robert jsme zvládli opět nepoměrně rychleji, než bylo udáváno. Na hřebenu nás to sice málem sfouklo, ale stjeně neodradilo pokračovat dál a zkouknout/vyfotit pěkný výhledy na jezero i kopce poblíž a ještě hezčí zasněžený v dáli. Cestu dolů jsme si protáhli o dobrou dvouhodinovku zacházkou k vodopádu. Řek bych takovej průměrnej - sváča pod ním mě ale uspokojila víc ;)

Po probuzení nás čekalo klasický novozélandský mizerný počasí - Rotoroa nešla ani přehlídnout až na konec, takže po strastiplném příkrém výšlapu na vyhlídku (a mimo jiné odlovení další kešky), sme raději co nejrychleji ujeli dotírajícím sandflies (čti sendflajs) dál. Víte vy vůbec co to sandfly je? No, po zkušenosti s místníma malýma černýma kousavýma muškama mi naši komáři po návratu přijdou jako domácí mazlíčci. I když vybaveni supr bio repelentem, ty svině malý si stejně najdou nenatřený místo a jejich kousnutí bolí nejen ukrutně další skoro hoďku, nýbrž úplně stejně ne-li hůř i druhý den a většinou i třetí - to už ale člověka tak netrápí, protože už má stejně pár dalších čerstvejších štípanců... Zatím stále nevíme, jak je dostat z auta - pomáhá jízda s otevřenýma okýnkama a pak ruční práce ;) Jestli včera bylo hnusně, tak dneska, dneska je ještě hůř! Plánovaná cesta na západní pobřeží zůstala lehce okleštěna, neboť nám část dne propršela. I tak sme se prošli po bývalé železnici vedoucí nehostinnou krajinou, dál si z dálky prohlídli  nejdelší novozélandský lanový most (o kešce poblíž se už ani nezmiňuju), a co se dneska událo dál, to si teď už prostě nevzpomenu :)

Westcoast má být malý provinční městečko bez žádné turistické zajímavosti - je to v podstatě tak, ale stejně nám přišlo celkem v pohodě. Je tam v zásadě všechno a navíc místní řeka vlévající se do moře je zatím to nejlepší ústí, co sme viděli. První a v podstatě jediný místo, kam sme zamířili (krom íčka samozřejmě), byl místní pivovar - velmi ochotná paní nám udělala i soukromou prohlídku všech prostor a nabídla ochutnávku většiny tu vařených piv - nejvíc nám chutnalo místní bio-pivo "fern". Dál sme popojeli projít se po bývalé železniční cestě vedoucí jinak nepřístupnou krajinou k bývalým pilám zpracovávajícím místní teď už vzácné dřevo. Nejzajímavější po cestě byl asi nijak neoznačený vodopád (tak aspon 20ti metrovej), jehož dopadající kapky ve slunku tvořili pěknou duhu.

Velké přípravy na náš další větší trek - Wangapeka - zabrali delší dobu (jako obvykle) a my na dvoudenní túru vyrazili až kolem 10 dopoledne. To sme ještě netušili, že nás po pár minutách zbrzdí nefunkční treková hůlka, co sem si pujčil, a já se rychle vracel pro druhou, naštěstí funkční zpět do auta. Cesta to byla celkem pohodová, žádný velký převýšení - v podstatě kolem řeky a kolem dost palem a kapradinových stromů. Jen těch brodů - nejen přes menší či větší řeky, ale i co chvíla přes celou cestu  a široké okolí - bylo  jich prostě mnohem víc, než je zdrávo. Tak či tak sme se v půlce naší cesty plánované na první den - po dlouhém a nelehkém rozmýšlení - rozhodli raději vrátit. Za dva dny bysme plánovanou trasu nezvládli a na víc dní sme neměli jak koupený kupony pro spaní v chatách, tak hlavně ani jídlo (a vo hladu teda nikam nejdu ;) Tož sme se aspoň za příjemně pražícího slunka okoupali a v ledové vodě i vlasy umyli.

Aby se podobná situace neopakovala, na zítřejší už jen jednodenní, leč pekelně dlouhou cestu po Heaphy treku sme se připravili už předchozí večer. Celých 33km nám pak zabralo "jen" 9 hodin chůze. Hold jen jeden malej batůžek a Great Walk (tzn. pěkná udržovaná cesta) po rovině dělají své ;) Cesta to byla celkem rozdílná od ostatních - míjeli sme mraky palem Nikau, pozorovali divoké vlny Tasmanova moře tříštící se o skalky u pobřeží a vychutnávali si nádhernýho počasí, na který sme už hódně dlouho čekali. Na vlastní kůži sme si vyzkoušeli, jaký je míchání sladké vody z Heaphyho řeky do moře. Nejen že se pěkně mísí sladká modrá voda se slanou zelenou a chutná pak jen lehce slanně, ale navíc řeka prudce od břehu klesá a velká hloubka pak mění barvu vody do hněda. Prostě krásná podívaná - jen toho větru mohlo foukat míň. A když už i pták oystercatcher po náleu a obletu usoudil, že Káťa není velká ústřice k sežrání, opláchli sme propocený hadry (Katka i sebe), uschli a šli zpět.

Ač kus Heaphy treku, který sme šli, nám připadal jako zatím to nejlepší ze západního pobřeží - minimálně stejně zajímavý den mi přišel ten následující. Valnou část z něj jsme strávili ve vápencové oblasti Oparara Basin. Přijeli sme už večer a krom deště nám k usínání zněly prapodivné zvuky ptáků z "džungle". Ráno sem přočetl ohromné množství vystavených tabulí se zajímavými informacemi o okolní fauně, flóře či místním i NZ geologickým složením. Káťa pak přežila další ptačí nálet - tentokrát si ji vybral asi trochu slepej (ale prej je jen tak moc zvědavej) ptáček S. I. Robin (S. I. = South Island - dále, pokud vůbec jen Robin :) Ten se chtěl tak kamarádit, že sme poprvé dokázali udělat i s mým šumítkem pěknou fotku ptáka v přírodě. Krom dvou obrovskejch převisů/tunelů z vápence a "černého" plesa nás na rozloučenou čekaly 2 zajímavý, lehce a bez omezení přístupný jeskyně - první se zajímavou "dlažbou" a pěknýma hnízdama místních pavoučků, ta druhá připomínala obrovskou zavřenou krabici...

Večerní plán byl jednoduchej - dojet zpátky kousek za Westport, projít se po pobřeží za tuleněma a pozorovatprý jeden z nejhezčích západů slunce. No, pár tuleňů sme pravda viděli, vichr ale mraky neodehnal, takže ze slibované podívané taky moc nezůstalo... Ne že bych případné zájemce chtěl odrazovat, hold sme jen tentokrát neměli dost štěstí. Což se ovšem dá říct už o celém zbytku pobytu na Západním pobřeží - celou dobu nám už více méně propršelo. Střihli sme si pár hodinovej trečík kolem řeky Fox k další vápencové jeskyni. Což o to, konečně sme viděli grátis jeskyni i s pěknýma krápníkama, jen po cestě zpátky sme oba při brození "trochu" nabrali. Mě se zouvat nechtělo, Kátě to taky i vyzuté ujelo, a ždímat botky sme mohli oba stejně. Turisticky přeplněné Pancake Rocks (skály vypadající jako kamenné lívance nejrůznějších velikostí a tvarů) sme pak už nestihli za přílivu, kdy měla voda dokonce vystřikovat otvory do výše. Ale stejně i přes déšť a davy turistů vypadaly úžasně.

To ale zase začaly zlobit stěrače - hold je v servisu asi málo utáhli a ten u řidiče se napřed málem poroučel, když chtěl asi stírat i boční okýnko - později se zase chtěl kamarádit s tím levým, ale akorát ho ohnul. Prostě cesta do Greymouth - největšího města oblasti byla náročná. Konečně sme aspoň koupili klíč na utažení stěrače a zastřihovač vlasů - prej už sem moc zarostlej a culík mi stejně nesluší :( Naše velké plány na prozkoumávání města a okolí nám opět překazila předověď počasí, kdy sme rozhodli strávit zamračené dopoledne v místním Aqua centru (hlavně teda v sauně a výřivce). Slunné odpoledne však ale nedorazilo a pro změnu začalo pršet. Co pršet, přímo chcát... Navštívili sme nějakou velkou galerku a konečně se dověděli rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady na Zélandu mají NEFRIT). Opět se ukázalo jako skoro nemožné najít otevřenou kavárnu dýl jak do 4 odpoledne. Když už, tak nás nechtěli nechat připojit noťas do elektriky, ale nakonec sme byli úspěšní a alespoň sme vám něco zpřístupnili.

Pokračování přístě...

Golden Bay & Abel Tasman - aneb jak se jde 7,5km víc jak 3 hodiny

Jejda - já už úspěšně zapomněl, kde sem minule skončil... jó, už vím - v Port Ligar a furt bez práce ;)  Dále jsme se rozhodli pro spojení 2 treků v národním parku Abela Tasmana - pobřežní "velké procházky" a vnitrozemního celkem náročnýho treku. Nakonec i po doporučení Reawyn jsme plány na volný týden doplnili o procestování celýho zbytku severozápadní oblasti Jižáku - části Golden Bay (Zlatá zátoka).

Golden Bay byla propojena silnicí se zbytkem ostrova teprve "nedávno." Není divu - značka upozorňující na serpentiny rozšířená o doplňující ceduli: příštích 22km vypovídala za vše. Počasí si s náma furt pohrávalo, tudíž sme odsunuli chození na později a zamířili dále na sever. Po cestě sme minuli pár zajímavých výhledů a kratších procházek po okolí s velmi nezvyklýma šutrama a dojeli do městečka Takaka. To samo o sobě nevybočovalo z průměru, leč pěkná nástěnka v íčku (rozumněj informační centrum :) se všemi zajímavostmi v Golden Bay nás pěkně motivovala a výborná výstava "alternativních" šatů v místním muzeu vtipně zabavila.

Posilněni informacemi jsme vyjeli prozkoumávat okolí. První na raně byly Pupu Springs - jedny z největších a dokonce druhé nejčiští sladkovodní prameny na světě. Zajímavá podívaná vyvěrajících vřídel i když slibovaný tančící písek se nedostavil - asi ho bolely nohy... Opodál nás čekala asi tak dvou hodinová procházka kolem vodního náhonu k malé místní elektrárně - to bych ovšem nezmínil Kátin první pokus o řízení Micinky, který se dá shrnout stručně: pomalu ale jistě sme tam dojeli (i přes brod či dva ;)

Podle mě nás to nejlepší teprve čekalo následující den - výhled na moře a skalnaté útesy v Cape Farewell, cesta k majáku v Pillar Point, výhled na Farewell Spit a úchvatná pláž Wharariki Beach, kde sme našli hodně perleťových mušlí. Škoda jen toho neskutečně vytrvalýho poměrně silnýho větru - škoda slov, raději vás znovu odkážu na moje fotoalbum (doufám, že všichni víte, kde ho najdete). Cestou na jih sme už jen zkoukli Ďáblovy boty, pidiměsto Collingwood, pár uměleckých dílen a pláží. Následoval nákup zásob na 4-denní trek a první otestování stanu (to ho mám koupenej už od Aucklandu ;)

Ráno začalo neslibně utichající sprškou - co ale naplat, stanová místa už máme od včerejška rezervovaný a zaplacený, takže prostě jdem. S naší rychlostí balení sme stan i usušili, leč na trek vyrazili až po poledni. No co, však nás čeká jen nějakých 18km chůze - pohoda. Chyba lávky - ač nám udávané časy přišli  při plánování dost nadnesené, tak sme je stěží stíhali jít tak rychle a to nepočítám nějaký zastávky na odpočinek, fotky či sváču. Nakonec sme tak tak stihli přijít hodinu po odlivu, abychom vůbec mohli přebrodit záliv a dostat se do kempu. Pravda i tak sme se celkem dost namočili - a někteří chtěli i umírat ;) Já se smál raději jen potichu - však to bylo nakonec celkem příjemné osvěžení.

Moc sme si ale pěkně vybavenýho kempu neužili, rychle něco uvařili a ráno brzo vyrazili, neboť nás  hnala  vpřed potřeba stihnutí dalšího odlivu o pár hodin chůze dál. Tady už problém žádnej nebyl, neboť se šlo po horním okraji pláže. I když sme si vyhradili na dnešních 21km celý den, stejně nám málem nestačil - asi ta krosna a neustálé výstupy do buše a sestupy na pláže místo proklamované skoro roviny nás  víc než dost zpomalovalo.

Třetí den nás čekalo důležitě rozhodování - pokračovat zpátky dle původního plánu nebo dojít na konec pobřžního treku a k našemu začátku dostopovat? I přes horšící se počasí bylo rozhodnuto pro chůzi. To už se ovšem o slovo přihlásil opět déšť a v podstatě až do večera si nenechal skočit do řeči. K chatě sme tak dorazili navečer celkem demotivovaní. Navíc pohodová cesta se změnila v téměř nepřetržitý brod přes kořeny, kde pojem rovina bylo asi úplně cizí slovo - příjemné zpestření na pár hodin, ne na dva až tři dny...

V noci byla nečekaná kosa. Proto nás slunko další ráno tak moc nepřekvapilo narozdíl od zmrzlých kapek ledu na stanu. Škoda, že nevydrželo svítit dýl - i když cestou buší to až tak nevadilo. Přišli jsme vlastně jen o jedinou výhlídku po cestě k další chatě, kde nás odpoledne čekal opět oskar. Po posilnění následovalo poslední rozhodování - tentokrát už s lepším koncem. A to dojít k autu ještě dnes ideálně před setměním. Posledních asi 13km mělo být v podstatě jen z kopce s dvěma menšíma stoupáníma, tudíž sme věřili, že to stihnem dřív než za odhadovaných 5 hodin. Co ale místní dokážou na vymyslet za cestu na 2 kilometrech, to by člověk nevěřil - máš se Karle ještě co učit ;) Abych to ale zkrátil - došli sme akorát se západem slunce, po cestě si i užili pár pěkných výhledů a vyhli se tak zítřejšímu pochodu v dešti.

Poslední den v Golden Bay sme hodlali strávit už odpočinkově - proházkou k Wainui vodopádu,  memoriálu Abela Tasmana, prohlídkou zajímavých skalních útvarů v The Grove a výstupu do jeskyně Rawhiti Cave. Střídavé přeháňky, únava a představa, že zítra vstáváme před sedmou a jdem do práce nám stejně ani víc nedovolili. V půli cesty sme utratili skoro všechny poslední peníze za obrovskej nákup jídla minimálně na týden dopředu, sedli do auta a nic. Nešlo nastartovat! Točím volantem, zkouším každou pozici klíčku v zapalování, ale ani se nehl. Je večer a státní svátek k tomu - na servis můžu rovnou zapomenout. Po půlhodině marnýho snažení už hledám i číslo na AA (něco jako naši žlutí anděli), ale moje pojištění je jen základní, tak bych je stejně ani  pomalu neměl čím zaplatit. Zlost rostla pomalu ale jistě, takže sem si přestal lámat hlavu nad zalomením klíčku a zvyšoval tlak. Ne nadarmo se říká, co nejde silou, jde ještě větší silou ;) po dobré třičtvrtihodinovce se klíček pohnul a já konečně nastartoval.

Teď už jen za zbylých 14 dolarů dobrat benzín, ať těch sto kiláků vůbec dojedem a když to dobře pujde, kolem 8 sme doma v Renwicku. Nešlo to. Tak dlouho sem čekal na benzinku po mé straně silnice, až sem obě dvě na pravé přejel a z Nelsonu odjel. Co už - do Havelocku je to jen nějakých 70 km, to musím v poho dojet. Hladový oko na mě začalo pomrkávat už po nějakých dvaceti, tak sem raději přepnul na co nejúspornější možnou jízdu. Problém přišel, když benzinka byla už zavřená - co teď? No snad tam ještě pár litrů je, ale abych dojel zbylých 30km, to teda nevim, nevim. Úsporněji už jet vážně nešlo, měl jsem tak dost času na vymyšlení několika krizových variant. Do teď nevím jak, ale dojeli sme snad na poslední benzínový výpary v nádrži. Raději jsem v Renwicku dotankoval na kartu a neodkládal to až na ráno. Co kdybych ten poslední kilák už nedojel - přece nepřijdem první den do práce pozdě...