Delikatesa...

Tři dny odkládanou procházku sme si užili poslední den v tomto úžasným parku. Prolezli i pár kraťoučkých jeskyní a vyrazili dál na poloostrov Mahia. Vylezli tam na vyhlídku, ale je celej den pod mrakem, takže žel nic moc. Už už sme chtěli odjíždět, ale všimli sme si přijíždějících lodí k pobřeží, kde čekali traktory s vlečkama na jejich vytažení z vody. Ann to ještě neviděla a přišlo jí to divný, tudíž sme si na tu podívanou počkali. Ann se dala do řeči s jedním místním a ten ji svezl i na traktoru. Rozhovor pokračoval dál i se mnou. Přes úlovky a pozvání na čaj/kafe sme se dostali až k nabídce večere s delikátním, právě uloveným mořským rakem (crayfish). Sice sme měli jiný plány, ale takovou nabídku nejde odmítnout. Projeli sme se ještě na druhou stranu poloostrova, namysleli plán na další den či dva a pospíchali k Joe na supr véču. Jeho dům sme našli překvapivě snadno. Dostali čaj/kafe, pokecali s Joem a Trišou a vychutnali si jednu z nejlepších večeří v životě! Dokonce se Ann dočkala i z dnešní vyhlídky vysněné zmrzliny. Ač neradi sme odmítli nabídku přespání v domě a popojeli blíž ke Gisborne. Tentokrát řídila Ann i v noci a překvapivě sem se opět nebál ;)

Lake Waikaremona II.

Budíček v 6 mě teda moc nepotěšil. Ale nedá se nic dělat - dneska nás čeká 25km pochod, takže hurá na to. Po cestě sem tak přemíšlel, co nám nás taxikář řekl o vyzvednutí a po spojení s popisem treku sem si poskládal, že nás čeká zajímavá cesta zpět k autu. Buď pojedem autem celkem divočinou nebo nás vyzvedne doopravdy lodí... Trek sme nakonec zvládli za nějakých 8 hodin a na konci se ukázalo, že druhá varianta byla správná a pro nás mnohem potěšující. Už tam na nás čekal postarší katamarán a 20ti minutová projížďka po jezeru. Západ slunce se blíží, tudíž se z posledních sil škrábeme na prý nejlepší vyhlídku z celý parku. A fakt že jo - nejen že po cestě byla samozřejmě keška, ale západ slunce s odrazem od hladiny jezera byl jeden z nejlepších a každopádně nejfotogeničtějších ;) V noci sme si s vínkem v zavětří auta poleželi pod naprosto úchvatnou jižní hvězdnou oblohou...

Práce...

Začátek práce až v 10 má aspoň jednu nespornou výhodu - člověk se celkem dobře vyspí a nemusí ráno nikam chvátat. V práci sem se ovšem dověděl rozpis na další týden a lehce mě to nasralo - mám v týdnu pracovat jen 4h denně. To je prd - začínám přemýšlet o dřívějším odejití, ale co dál? Hledat práci na pár týdnů někde jinde, cestovat, nějak to spojit nebo raději zůstat - toť otázka. Večer sme ještě osedlali kola a projeli se nočním městem - no a mimochodem našli jednu kešku ;)

Relax...

Při dopoledním opalování, čtení a plánování nějakýho dalšího výletu mě vyrušila Anja s tím, že by si chtěla užít moře s nějakou pěknou písečnou pláží - než jí o víkendu přijede přítel, kterej mnohem víc preferuje hory poněvadž u moře vyrůstal. Proč ne, lepší plány sem stejně neměl, protože mělo pršet. Jen sem se otočil do města nakoupit, natankovat a sehnat potřebný věci na výměnu oleje (zase) a pár maličkostí před technickou. Trošku sem podcenil čas a opozdil se, oskar se naštěstí za mraky až do večera neschoval. V moři sme se moc nezdrželi, protože vlny žádný nebyly a na koupání už je celkem studená voda (povrchová teplota moře je jen 18 stupňů) - osvěžení to ale bylo suprový. Zůstal nám pak aspoň čas na další výlet k dvou nedalekým vodopádům a další kešce. 

Te Ana Falls

Keškový odpoledne...

Po proflákaným dopoledne sme s Anjou vyrazili na kolech k nedalekému historickému maorskému Otatara pa. Mimochodem je to stejné místo, kde se konal ten maorskej koncert před cca dvěma měsíci - pamatujete? Nevěděl jsem totiž, že je tam poblíž ukrytá keška, nedaleko další dvě a jedna cca hodinová procházka.  Najití dvou kešek nám sice zabralo chvilku dýl, ale Anje se to i tak bavilo. Jednu dokonce našla v podstatě sama - naštěstí, jinak bych ju sám tam hledal mnohem dýl..

Odpočinkový den...

Doslova. Trochu sem něco udělal na baráku i menší nákup, našel s Juli jednu kešku ve městě, resp. na hřbitově ;) zaskákal si do bazénu, zkoukl film... toť vlastně vše.

Keškový výlet...

Celkem sem se dneska prospal a protože Juli je pilná wwooferka, na mě moc práce nezbylo. Dostal sem za "úkol" namyslet výlet... jak jinak než na kolech, když je konečně tak pěkně ;) Už první zastávku sme ale vynechali, protože bysme stejně prohlídku nestihli - zabralo nám dlouho zprovoznění dlouho nepoužívanýho kola. dojeli jsme teda až do Ahuriri, kde se si udělali okružní vycházku kolem takové laguny. Po cestě našla Juli svoji první kešku ;) Pokračovali jsme směr přístaviště - po cestě se zastavili na chvíli v National Tobacco Building a na Tip Top zmrzku (to sou panečku kopečky ;). V přístavišti je rušno, ale až na vobrovský vysokozdvižný vozy nic zajímavýho. 

V malých Centennial Gardens s atrakcí - umělým cca 17ti metrovým vodopádem, kterej mě až tak tentokrát nebral, jako spíš hafo turistů, co se couralo kolem a rušilo mě od nalezení další kešky. No po menším čekání to byla rychlovka a my vyrazili na místní vyhlídku na Bluff Hill. Kurňa to je stoupání - Juliino kolo je vážně brzda, tak jdem raději pěšky... V menší rezervaci sme kešku našli až po cestě zpět, protože stromy GPS signál moc stínili a my ji po cestě nahoru minuli. Z vyhlídky sme viděli opět jen rušné přístaviště a v oparu část z Hawks Bay, ale jinak nic moc... Poslední keška na nás čekala na soukromém pozemku s povoleným vstupem i na přilehlou zahradu - já kešku uviděl skoro hned, ale počkal sem, až ji objeví i Juli a pak sme využili nabídky a prohlídli si Bluff Hill z houpačky ;) Večeři na čas už sice nestihnem, ale Rosemary nám určitě něco schová...

No to byly zase dva dny volna - vůbec sem si neodpočinul ;) ale neměnil bych...

Cestou do Wellingtonu

Tak sem v noci usnul u seriálu a probudil se s úžasným výhledem na hvězdnou oblohu - má to spaní venku něco do sebe ;) Ráno sem posnídal zbytek véči (a stejně mi zbylo i na oběd :), prošel se po 2 kratičkých procházkách kolem odpočívadla a popojel do .... ptačí rezervace, kde mě naštvalo vstupný 2x vyšší, než psal můj průvodce. Co naplat, to ty prachy radši utratím jinde. A taky že jo - v Paua Worldu (paua jsou velký pěkně lesklý mušle) v Cartertonu mě sice čekala jen přehlídka více méně všelijakýho kýče, zato v místním íčku sem se poptal na nedalekej Stonehenge Aotearoa a rozhod se jet na prohlídku, co jako na zavolanou začínala za půl hodiny...

No každopádně to byl dobrej plán - místní Stonehenge nemá s tím anglickým v podstatě nic společnýho (krom 30ti metrovýho průměru) a vznikl za účelem studia a poznání starých způsobů určení ročních období, kdy zasít/sklidit, jít lovit, navigace atd. Šlo by o tom popsat hafo, ale bude vám muset stačit, že se sem stojí vypravit v době odborné prohlídky, jinak je to jen zajímavá kruhová, betonová stavba...

Martinborough je malý městečko uprostřed proslulé vinařské oblasti - ne tak velké, ale rozhodně zajímavé. Já v dnešním horku neměl ani na ochutnávku chuť, takže sem se natáhl ve stínu parčíku a poslechl sem si normální dechovku - fakt. A hráli docela dobře.Cestou do hlavního města už sem jen potkal jednoho postaršího stopaře, pár loudalů, co mě brzdili v točitém průsmyku a jeden menší požár.

Ve Wellingtonu byl trochu problém najít grátis místo na parkování, ale zadařilo se. Takže sem se vydal na okružní cestu centrem - přes dřevěnou anglikánskou katedrálku, parlamentní budovy s nejznámějších beehive (tj. budova ve tvaru včelího úlu), dokodrcal se k íčku, přístavišti (s končící přehlídkou historických vozů) a zpět přes jednu kešku za "včelínem". Večer u Slávka sem v podstatě strávil probíráním, jak se máme, co děláme, kde sme všude byli a kde v Brně skončíme ;)

PS: fotky budou příště - snad...

Renwick aneb práce na vinici podruhé

Po strastiplné cestě zpět do Renwicku sme nastoupili do celkem nezajímavého nudného procesu - prostě do práce. Každý ráno vstávání před sedmou, třetí a pro nás poslední týden dokonce o půl hodiny dřív, protože byl posunut začátek šichty. Práce to oproti zimnímu pruningu byla na druhou stranu celkem pohodová - více méně sme celou dobu nastřídačku po čtyrech rostlinkách očišťovali kmínky od nových výrostků (budrubbing) a odstraňovali dvojité či moc hustě rostlé výhonky z horních prutů (shoot thining). První týden sme si ale moc nevydělali, když sme pracovali jen 3 a půl dne, podobně sme dopadli i druhý týden, kdy sme začínali taky až v úterý.

Mělo to ale aspoň jednu výhodu - delší víkendy ;) Dlouhý víkend sme využili pro vaše počtení dopisováním blogů, procházením/tříděním/nahráváním/komentováním fotek a abysme z toho nezblbli tak i krátkýma výletama do okolí - hledat kešky samozřejmě :) Káťa se celkem osvědčila, takže i druhý víkend sme jich pár našli. Leč tentokrát byl náš cíl mnohem zajímavější - Marlborough Sounds. Celkem slunnou sobotu sme procestovali po pobřeží celkou část Sounds, zastavit se, kde se nám líbí, projít si městečko Picton, případně si zajít na menší procházku do okolí a hlavně dělat super fotky. Neděle nám u bohužel tak pěkně nevyšla - čekal nás výstup na Mt. Stokes (kolem 1200m s asi 500m převýšením). Výhledy to mohly být nesrovnatelně zajímavější, jenže přes neustupující mlhu sme byli rádi aspoň za málo - každopadně ale za jasnýho počasí můžem vřelel doporučit.

Po dlouhém rozhodování, zda vyrazit na cesty už po dvou týdnech práce, sme oba dospěli ke klidnější variantě - pracovat ještě jeden týden. I když počasí bylo více než aprílově proměnlivé, makali sme celých 5 dnů i když ne vždy úplně celých - ještě začínáme už v 7. Pátek - skoro padla - s ostatníma sme se rozloučili čokoládovejma a sladšíma mrkvovejma muffinama - půlkou pro každýho, protože se mi jeden  celej plech podařilo večer připálit... co už. Balení našich pár švestek nám zabralo zbytek dne, takže vzhůru novým dobrodružstvím sme vyrazili až po setmění. Ještě mě ten večer stihli poprvé zastavit při silniční kontrole na alkohol (nic jinýho) - jen nechápu, koho můžou chytit, když jsou vidět minimálně 4km předem?

Můj pobyt v oblasti Marlborough - aneb vinice, kam oko dohlédne

uf, no tentokrát to bude fuška - vzpomenout si, co se stalo před měsícem či dvěma. Na druhou stranu to aspoň nebude tak dlouhý (anebo bude? ;)

Opawa river, Blenheim

Blenheim se svými 24.000 obyvateli je sice největší městečko v celém Marlborough Sounds, ale není tu celkem nic moc zajímavýho k vidění. Okolní velmi úrodná půda, ochrana pohořím Richmond Range a cca 2400 hodin slunečního svitu ročně jsou výborné podmínky pro pěstování vinné révy. Vinice jsou široko daleko a batůžkářů z celýho světa jako much.

Přijel jsem do Blenu navečer a našel celkem klidný místo na přespání v autě. I přes 3-4 vrstvy byla celkem zima, tak jsem pár dní strávil u CS rodinky (ne zrovna moc zajímavé ani komunikativní...) a během té doby si našel ubytování trvalejší: 31 Alma Street, Renwick - městečko 10km západně od Blemu obklopené samými vinicemi. Pokojík se mi celkem líbil, i když nebyl nejteplejší (el. topítko aspoň pár stupňů přidalo), ale byl jsem tam celou dobu sám (s možností, že se někdo přistěhuje, pokud budou majitelé v hledání úspěšní) a hlavně jsem platil jen 80NZD/týdně včetně vody, elektřiny a internetu.

31 Alma Street, Renwick

I když je 80 dolárků v podstatě minimální nájem, co jde vůbec sehnat, není to zrovna málo. Ale mohl sem si to dovolit, když jsem měl konečně práci na cca 4km blízké vinici s pohodovýma lidma, rozumným supervisorem a docela dobře a hlavně spolehlivě platící kontraktorkou (tj. člověk, který zprostředkovává práci majitelům vinic a obyč. pracovníkům).

I když to už většina lidí ví (takže zbytek odstavce klidně přeskočte), napíšu pro úplnost i o tom, co jsem tam vůbec dělal. Každej, s kým jsem o tom mluvil, mi tvrdil, že práce v zimě na vinici je fakt strašná dřina - nevěřil jsem. I když jsem se každý ráno cítil unavenej skoro stejně jako večer a ruce mě bolely ještě další 2 týdny po skončení - s odstupem času můžu konstatovat, že hokna to byla, ale mohlo by být klidně hůř. A co jsem teda vlastně že dělal? Každej dostal na starost jeden řádek (100-200 rostlinek) a dělal pruning (prostříhání velkýma nůžkama starých prutů a nechání 3-6 nejlepších na další rok) rostlinek vinné révy, striping (vytrhání starých prutů a připravení doprostřed řádku pro rozdrcení) a trimming (zapravení zbylých prutů malýma nůžkama).

Za jednu rostlinku jsme dostávali cca 65-80 centů - podle stáří rostliny a tím souvisejícím počtem ponechaných prutů. První týden bylo naprosté utrpení - už druhý den jsem nemohl stisknout pravou ruku, takže jsem musel střídat trimovací nůžky (a to jen proto,že nůžky včera nebyly dost ostrý = poučení pro příště), koncem týdne jsem už ani pořádně nemohl stříhat velkýma, jak na ten pohyb nebyly ruce trénovaný. Abych si vydělal aspoň minimální mzdu (což je teď 12,50 před zdaněním), dělal jsem denně 9-10h jen s krátkou pauzou na jídlo. I tak mi Marg (moje první kontraktorka) musela první týden doplatit 3,5h do minimální mzdy - což jak jsem později zjistil nedělají skoro žádní další kontraktoři, i když to mají ze zákona přikázaný.

parking issue

Sobotu jsem vynechal a věnoval ji regeneraci těla a další týden už to šlo mnohem líp - moje práce byla čistější a hlavně rychlejší ;) žel koncem týdne přišlo nemilé překvapení: za pár dní už pro nás nebude mít Marg žádnou další práci. A aby toho nebylo málo, po sobotní práci při obvyklým parkování s hlavou plnou pracovních myšlenek jsem zapomněl, že moje Micka je obdarována tažným zařízením - jak to dopadlo můžete vidět na obrázku ;)

poslední den na první vinici

Naštěstí to majitelé vzali s naprostým klidem a ještě se divili, že to chci sám opravit. Po třech nanesených vrstvách jakýsi strašně smradlavý hmoty mi sice Roger řekl, že to zabrousí a zamaluje už sám, ale ani o měsíc později na to nikdo nešáhl... co už. Třetí týden jsem dělal, co to šlo - dokonce jsem už ani nebyl očividně nejpomalejší. Nakonec jsme pracovali až do středy, kdy jsem to po práci lehce zapili a já mohl začít hledat práci znovu. Zbytek týdne naštěstí propršel, takže stejně nikdo nedělal a já si dokonce našel dalšího kontraktora - Inda. Každej v okolí ví, že Indové jsou jedni z nejhorších, ale já měl opět kliku, že ten můj byl celkem výjimka a za celou dobu mi dluží už jen nějakýho padíka...

víkendová práce

Práce pro Happyho byla celkem podobná - jen trochu hůř placená a každej dělal jen 1, max. 2 typy práce. Já začal stripingem - hokna, ale nedá se toho moc pokazit a po týdnu jsem byl už tak rychlej, že jsem měl víc než minimální mzdu a většinou i dřív jak za 8 hodin. Happy mě po nějakým týdnu nechal dělal i další práce, ale já se nakonec rád ke stripingu vrátil. I když jsme byli ujišťováni, že práce bude až do nějakýho 5. - 10. září - už o měsíc dřív nastaly komplikace a po dvou týdnech, kdy jsem celkem pracoval jen 3 dny, jsem dal "výpověď."

ráno na vinici

Tož je to kratší než jindy, ne? Ups, já už něco o práci na vinici psal, že - no přece to ale nebudu mazat - tak je tu hold něco dvakrát...

Cesta po Northland - 1. část, aneb jak funguje "couchsurfing"

Nevillova farma - 20km východně od Whangerei

pondělí 8.6.

Loučení se s "teplem domova" a hlavně neomezenýho internetu nebylo zrovna nejrychlejší. Dostat se ovšem z rozlezlýho Aucklandu - toť vážně problém. Nakonec až o půl třetí opouštím barák a jedem s Reubenem (za 10$ na benál) do Silverdale, kde asi 20 minut čekám na svůj první stop vzhůru nohama ;) Zastaví mi hodně ukecanej Anglán, takže můžu provětrat svou angličtinu... Vystupuju cca 12km od báraku Lindsey a jako na potvoru začíná pršet. Mám ale asi ještě začátečnický štěstí - třetí auto, co jede kolem mě zastavuje - sice bydlí blíž, ale hodí mě až před vchod k Lindsey. A kdo že to vlastně je Lindsey, sám moc nevím - je to jeden z mnoha stovek tisíc lidí z celýho světa, co se rádi cestují, poznávají nový lidi, kultury a případně nabízí stejně smýšlejícím grátis ubytování. Lindsey je taková pohodová 50tiletá mladá "babča" se dvěma kočkama, co zítra odjíždí do Hamiltonu. Já taky chci ráno pokračovat dál, tak mě aspoň hodí na dálnici. Udělám si toasty a kecáme o všem možným - cca za hoďku dorazí a připojí se k nám její spolubydlící. Celkem brzo večer uléhám na svůj první "gauč" a jdeme spát.

Meryl, já a Lindsey (a její přítel v pozadí)

úterý 9.6.
Dopoledne ještě dostávám pravou kiwiáckou mikinu ze zélandské ovčí vlny. Sice trochu kouše, ale je hafo zahřeje - přece ju nenechám vyhodit :) tak to byl můj první host -> jednoznačně příjemné seznámení se s couchsurfingem...
Od včerejška nepřestalo pršet, ba co pršet - teď leje jako z konve, možná ale i to urychlilo moje stopovací snahy a asi za 2 minuty mi zastavuje obchodní zástupce Simon (další Anglán, co tu je už 14 let). Ten si asi moc povídat nechce - zesílil hudbu a jede celkem svižně, na to jak leje - hold si to může s takovým autem dovolit... Nechám se vyhodit ve Whangarei u informačního centra (i-Site pro příště), kde nechávám krosnu (i s pasem - poprvé a naposled) a jdu se projít k místním vodopádům - ne že by vodopád nebyl všude kolem mě :D Super značená a upravená cesta jen jinak, než sem zvyklej -> takže jsem se ztratil hned na začátku :) resp. přehlídl jsem odbočku, protože sem čuměl do mobilu a hledal nejbližší kešky... po nějakých 6ti kilometrech a téměř poloviční době než byla proklamovaná jsem viděl 2 celkem slušný vodopády, na kůlech postavenej most přes údolíčko, móc zajímavou přírodu kolem a hlavně hodně vody - bohužel blíž než mi bylo milo. Moje kompletní waterproof výbava vydržela jen chvíli jen 2 hodky :( co nepropršelo, to jsem propotil zevnitř... takže ač celkem nerad, přijal jsem nabídku vyzvednutí v centru a odvoz na Nevillovu farmu - ještě že tak, je to kurňa z ruky. Neville s Donnou mě ubytovali ve vlastním pokojíku, vyprali, usušili a hlavně nakrmili - moje první tradiční novozélandský sváteční jídlo = hafo masa (asi jehněčí), nasládlý brambory (kumara) a hromada zeleniny. Jinak večer se opět bavíme dost o cestovaní, o ČR, trocha televize, kontrola mailů a před 10 do postele - poprvé na Zélandu bez spacáku...

Nevill a jeho pastevečtí psi

středa 10.6.
Konečně přestalo pršet - zajímá mě, jak probíhá takovej klasickej den na farmě. Moc toho prej dneska na práci není, ale vyfasuju holínky a hadry, nasedáme na čtyřkolku a jedem na prohlídku pozemků - a taky převést jedno stádo na vedlejší pastvu s vydatnou pomocí jednoho z Nevillových psů. O hodinu později opadne mlha, tak jedem rozvozit seno ovcím a kravám a já aspoň můžu nafotit pěkný obrázky. A v poledne hurá - jedem dál na sever. Jedem? Kéž by... zasekávám se ve Whangarei. Nikdo víc jak hodinu nezastavuje, až banda mlaďochů mi nabízí, že mě hodí na lepší místo - nekecali, asi za 10 minut konečně pokračuju. Kousek od Bay of Island mi poprvé zastavuje řidička - s plným vanem lidí, co jedou na jednodenní výlet do Paihia. Je to celkem malá vesnička s pěknou pláží (jen to dneska na koupání nevypadá-s těma asi 14 stupni ;) takže pokračuju do vedlejší vesnice. Má to být asi 4km, takže zase stopuju - dávám tomu 15 minut a pak jdu pěšky. Asi za 12 minut už jedu, ale poprvé mně moje GPSka resp. Google maps nepomohli a ukázaly mi cestu, která nebyla propojená a já se pak prošel s plnou polní další víc jak půlhodinu k Danielovu domu. Mám jazyk až na vestě a zpocenej jsem skoro jak předevčírem, a v baráku ani živáčka - chjo :( na to ale někdo vyleze z auta - ne že bych se nelek - jeden hodně ukecanej Danielův kámoš, co taky čeká na ostatní, mi nabídne pár piv, dáme několik kulečníkovejch her - se srandovně malýma koulema. Večer přichází nejen Daniel, ale i hafo dalších lidí a další host-Němec, kterej má svůj pokoj, takže já budu spát asi pod kulečníkem. Vypadá to na nějakou menší párty - bohužel se moc nemůžu nezapojuju, protože přes hlasitou hudbu a změť hlasů nikomu nerozumím. Naštěstí mi Daniel přenechává svůj bývalý, momentálně opuštěný pokoj, takže může v klidu kouknout na pár seriálů a jít spát.

Pláž v Paihia - Bay of Island

čtvrtek 11.6.
Počasí celkem ujde - sice nesvítí slunko, ale aspoň neprší. Jdu se projít - 4km z Opua do Paihia, ale víc jak půlka cesty je po pobřeží - paráda. Paihia je sama o sobě celkem nudná vesnice, nabízí v podstatě jen hodně celkem drahých výletů na lodích. Pokračuju po pobřeží dál do historicky hodně významnýho místa - Waitagi, kde byla uzavřena smlouva býlích dobyvatelů s původními obyvateli, která v podstatě platí dodnes. Je tu velkej park, největší bojová kanoe a cesta prý 5km dlouhá k místnímu vodopádu - jupí, Jura rád vodopády... po 15ti minutách chůze potkávám rozcestník se vzdáleností 1km - neuvěřitelné, ono to snad doopravdy bude trvat víc jak hodinu? uf - konečně slyším hukot, vidím vodopád a přichází ... zklamání :( toto má být vodopád? trapný a tak dlouho se sem táhnu - zpátky jdu radši po silnici, třeba někdo zastaví. A taky že jo, po pár minutách mě bere trochu nahluchlej dědula - celkem sranda ;)

Pobřežní cesta z Opua do Paihia

Nakoupím si a podle mapy z informačního centra se rozhoduju, že do Opua půjdu menší oklikou, asi 6km lesem s jednou menší zacházkou na vyhlídku Paihia a pak kousek po cestě přímo k Danielovu domu. Z vyhlídky je vidě prd, protože se začíná stmívat. Cesta lesem je super, ale furt do kopce a z kopečka a do většího stoupaní a dolů... v půlce začíná kapat a navíc se v 16:10 rozezněla siréna. A za asi 10 minut podruhé - co to mělo být? Netuším, každopádně ale začíná pršet. Cesta se zhoršuje až tak, že jsou do ní udělány dřevěný schodky... konečně vidím konec lesa - po hodině cesty místo psaných dvou, ale co to nevidím: do Opua další 2h (tzn. jednu - ale stejně, co to má znamenat?) Mrknu na google maps - no fakt, je to 50 minut chůze. Zk....ná zadara mapa - už leje jak z konve a všechny nepromokavý věci (krom bundy) zůstaly doma. Nakonec sem všechno sušil ještě druhej den, kterej jsem strávil celej zavřenej doma, protože nepřestalo pršet na dýl jak pár minut. Koukám na předpověď počasí a má být takto ještě další asi 4 dny :( co teď? mám pokračovat dál na sever, jet zpátky do Wangarei za celkem zajímavým (dle CS profilu) párem nebo se vrátit do Aucklandu?
Na sever se mi nechce, tak jedu na jih a uvidím, jak se všechno vyvrbí.

Docela chytře vymyšlenej pojízdnej přístřešek pro slépky

sobota 13.6.
Domluvil jsem se s Karen a Colinem, že mám být v centru Whangerei v poledne. Daniel mě hodí do Kawakawa, ale než se vypravil, mám na cestu jen něco přes hodinu na asi 50km cesty. Navíc nejsem jedinej stopař - naštěstí jsem přišel o pár minut dřív, takže ten druhej jde dál pěšky. Mě po nějakých 20ti minutách bere chlap se zajímavým autem - hasič se - celkem zajímavá jízda. Mám asi 15 minut fóra, tak si jdu nakoupit jídlo a tam se taky potkáme s Colinem a Karen. Kvůli dešti zrušili Colinův fotbalovej zápas (nebo trénink, co já vím :) takže jedem k nim domů a po cestě se mě ptají, jestli to umím s dřevem? Tak říkám, že jsem moc ne, ale jsem "handy" ;) to prej stačí - bude se stavět domek pro slepice. Colin ještě musí trochu pracovat na jednom ze svých aut, tak si půjčuju kolo s tím, že se projedu a po cestě odlovím pár kešek.Trochu otřu kolo, dofouknu pneu, zkontroluju brzdy... cože? Páčky fungují naopak - je toto normální? Prej jo - no snad se nezabiju dřív, než si na to zvyknu. Projížďka celkem dobrá - nádherná příroda, 2 nalezený kešky, 2 hodiny na kole, 2 celkem silný přeháňky - prostě typická zima na severu Novýho Zélandu. Vracím se akorát, když začínají stavět domek - celkem sranda, už to mají pěkně vymyšlený, tak začínáme řezat a vrtat a ořezávat na hotovo. Ale potřebujem delší dřevěný trámky, takže pro dnešek hotovo. Večer jsem nechán napospas sám doma s dvěma velkýma psama - celkem zajímavý... udělal bych to taky tak? No nevím... Nakonec se vrátili dost pozdě, takže jsem si stihl udělat večeři i sníst ji, i když jsem chtěl původně počkat a uvařit pro nás všechny tři.

Tak takto vypadá novozélandský "venkov"

neděle 14.6.
Dneska jsem se rozhodl, že nakonec na ten sever dojedu. Konečně vypadá počasí i předpověď celkem příznivě, takže bych i něco mohl vidět a ne jen moknout. Nemůžu se ale dovolat couchsurferovi, kam jsem chtěl jet a ti další dva vypadají nějak podezřele, takže zůstávám u Colina ještě jeden den. Dopo mě ukazují opět oba nádherný vodopády, co sem už viděl před pár dny, ale konečně si to můžu i víc užít, najít další 3 kešky a pak dokoupíme vše potřebné dřevo na boudu. Za pár hodin dostává domek pro slépky už nějaké obrysy - Colin mě nechává už řezat i s kotoučovou pilou (ne jen ruční či vrtačkou) a po práci jsem pozvanej na super večeři a trochu vínka. Jdeme spát celkem brzo, protože v pondělí odjíždí Karen do práce v 6 a Colin o půl 7 - jedu s Colinem, to je jasný ;)

Tak znovu a lépe: Whangerei falls za pěknýho počasí

Mám takovej pocit, že už to začíná být zase móóóc dlouhý, takže co?
pokračování příště...