Renwick aneb práce na vinici podruhé

Po strastiplné cestě zpět do Renwicku sme nastoupili do celkem nezajímavého nudného procesu - prostě do práce. Každý ráno vstávání před sedmou, třetí a pro nás poslední týden dokonce o půl hodiny dřív, protože byl posunut začátek šichty. Práce to oproti zimnímu pruningu byla na druhou stranu celkem pohodová - více méně sme celou dobu nastřídačku po čtyrech rostlinkách očišťovali kmínky od nových výrostků (budrubbing) a odstraňovali dvojité či moc hustě rostlé výhonky z horních prutů (shoot thining). První týden sme si ale moc nevydělali, když sme pracovali jen 3 a půl dne, podobně sme dopadli i druhý týden, kdy sme začínali taky až v úterý.

Mělo to ale aspoň jednu výhodu - delší víkendy ;) Dlouhý víkend sme využili pro vaše počtení dopisováním blogů, procházením/tříděním/nahráváním/komentováním fotek a abysme z toho nezblbli tak i krátkýma výletama do okolí - hledat kešky samozřejmě :) Káťa se celkem osvědčila, takže i druhý víkend sme jich pár našli. Leč tentokrát byl náš cíl mnohem zajímavější - Marlborough Sounds. Celkem slunnou sobotu sme procestovali po pobřeží celkou část Sounds, zastavit se, kde se nám líbí, projít si městečko Picton, případně si zajít na menší procházku do okolí a hlavně dělat super fotky. Neděle nám u bohužel tak pěkně nevyšla - čekal nás výstup na Mt. Stokes (kolem 1200m s asi 500m převýšením). Výhledy to mohly být nesrovnatelně zajímavější, jenže přes neustupující mlhu sme byli rádi aspoň za málo - každopadně ale za jasnýho počasí můžem vřelel doporučit.

Po dlouhém rozhodování, zda vyrazit na cesty už po dvou týdnech práce, sme oba dospěli ke klidnější variantě - pracovat ještě jeden týden. I když počasí bylo více než aprílově proměnlivé, makali sme celých 5 dnů i když ne vždy úplně celých - ještě začínáme už v 7. Pátek - skoro padla - s ostatníma sme se rozloučili čokoládovejma a sladšíma mrkvovejma muffinama - půlkou pro každýho, protože se mi jeden  celej plech podařilo večer připálit... co už. Balení našich pár švestek nám zabralo zbytek dne, takže vzhůru novým dobrodružstvím sme vyrazili až po setmění. Ještě mě ten večer stihli poprvé zastavit při silniční kontrole na alkohol (nic jinýho) - jen nechápu, koho můžou chytit, když jsou vidět minimálně 4km předem?

Wwoof - práce - wwoof - práce?

12. října - datum začátku práce se už začalo přibližovat. Poslední týden čekání jsme si ukrátili dalším wwoofem na půli cesty zpět do Renwicku. Přes Gore Bay - celkem pěknou pláž a hodinovej výšlap na vyhlídku - jsme dojeli do osady Conway Flat. Tam na nás čekalo luxusní ubytování a pár menších prací - jako úklid chajdy pro chodce po soukromým treku, stavění plotu (za výrazné pomoci techniky), vyvážení osmiletýho hnoje z přístřešku pro ovce, ale hlavně tailing - stříhání ocasů jehňatům. Pete už měl celej proces celkem pěkně zautomatizovanej a hlavně skoro bezbolestnej. Ocasy se už neřežou, ale podvazujou gumovým kroužkem a ty pak samy po nějakým tom týdnu odpadnou. Jediný lehce krvavý pak už jen zbývá značkování oušek - drastická to věc, naznala Káťa ;) Megan nás pak každý den hostila velmi delikátníma jídlama, zbytek volného času jí pak zabral 8mi měsíční syn Henry. Kvůli počasí a našemu celkem brzkému odjezdu na sever jsme si tailing užili jen jeden den, ale i tak to byl super zážitek - aspoň pro mě ;)

Nečekaně slunnou neděli jsme si dosyta užili v městečku Kaikoura. Nejdřív jsme nafotili super panorámátka z vyhlídky ze středu poloostrova a pak už vzhůru za tuleňema - doslova :) Většina návštěvníků Kaikoury se spokojí s půlhoďkou na parkovišti na konci města, kde můžou v každou roční dobu pozorovat více či méně slunících se tuleňů. Sem tam se někdo i vydá na celkem pohodovou procházku po útesech podél poloostrova - což sme udělali i my. Vyhlídky to byly pěkný a cesta nenáročně nudná, tak jsme se rozhodli zpáteční cestu absolvovat přímo podél pobřeží (tak jak to ukazovala mapka v mým staronovým průvodci). Čekalo nás menší rozhodování, zda vůbec jít či ne, neboť naznačená cesta už nebyla zcela oficiální a za přílivu i místy neschůdná. Naznali sme ale, že stejnou cestou se vracet nechceme a spíš se blíží odliv, tak jsme vyrazili...

Hned z kraje jsme procházeli kolem velmi roztodivných skalnatých útvarů (viz. fotogalerie) - celkem fascinující pravidelné tvary, prapodivné obrovské kamenné desky, či ostré vrstvené výběžky. O kousek dál to už ale přišlo, resp. se jen objevilo - tuleni, hafo tuleňů. Malých i velkých, jak líných tak víc bojácných, ospalých či nasr... teda naštvaných, že je rušíme od poklidného slunění. Většina jich nakonec stejně před námi utekla do bezpečí moře, jen pár nejodvážnějších/nejlínějších jich zůstalo ležet dál na místě. Tak to šlo poměrně dlouho než sme narazili na 2 obzváště nehybný, zato však celkem hlučný a velký tuleně, kteří ale už nešli obejít bezpečně "zadem" (a nekřížit jim cestu do moře). Ani po nějakých 5ti minutách hulákání a odhánění se nic nezměnilo. Vyvstala však další, mnohem náročnější pětiminutovka - a to přesvědčení Kačenky, že kolem nich doopravdy prokličkujeme a nic se nám při tom nestane... No zkrátka byla to fuška, ale povedlo se - a celou cestu jsme už zvládli bez výraznějších obtíží. Jen doufám, že Káťu brzo tulenní trauma přejde a ještě se někdy na další tuleně pojedem znovu podívat - už raději z trochu větší dálky samozřejmě :)

Lehce navečer jsme dorazili do mého starého dobrého domu v Renwicku, ubytovali se, uvařili si a zalehli do normálních postelí, protože ráno o půl osmé máme sraz na stejné vinici, kde jsem pro Marg pracoval v zimě. Vstávat se moc nechtělo, ale vidina práce byla celkem nápomocna. Na vinici jsme nakonec přijeli jako poslední - hold to máme nejblíž ;) Jarní práce na vinici jsou placeny od hodiny a co do fyzické náročnosti nemají se zimou srovnání - jen je to záhul na záda. Celej den se prochází mezi řádky a na střídačku se čistí kmínky od nových výrostků a probírají pruty od dvojitých, případně jinak nevyhovujících mladých výhonků. Lehčí překvapení nás čekalo už o první (placené) pauze - zapředl jsem rozhovor s Marg a dověděl se, že na další práci asi týden budem muset počkat. Domylel jsem si, že opět dokončíme vinici - jako v zimě - a pak teda budem pokračovat jinde. Chyba lávky - hned místo oběda jsme jeli domů s tím, že snad přístí týden budem pokračovat. Zbytek celkem slunného odpoledne sme strávili procházkou po Blemu když v tom mě napadlo: "Co zkusit napsat na wwoof do Port Ligar?" Odpověď přišla překvapivě bleskově a víc než horlivě pozitivní. Nebylo dál co řešit - jedem opět do Pelorus Sound :)

Nemůže ovšem odjed hned, ale až zítra po WOF - místní technické kontrole prováděné každýho půlroku. Můj velkej bubák z WOFky na levné Micce naštěstí celkem splaskl, když jedinou závažnou poruchou byly schledány moje stěrače. Servisák se nabídl, že je sežene a ozve se - proč ne, my jedem pryč.

Výhlídky po cestě vypadali ještě líp než při mé první cestě do Port Ligar, což jste si už mohli dávno prohlídnou na fotkách. Hned na úvod nás nečekalo žádné přivítání - Raewyn byla i se všema dětma ve městě, Tim někde pracoval a francouzská wwooferka Nelly zalezlá v chajdě. Naštěstí sem věděl co a jak, takže sme se brzo všichni potkali a vyrazili nahánět stádo ovcí. Už samotná cesta k nim vypadala místy dost nebezpečně a samotné shánění nebyl taky žádnej med, neboť pastva měla svah místy i 60°. Já byl poslán nebezpečně vypadající spodní ovčí cestou a naštěstí vybaven holí, která se mi víc než hodila. Minimálně 2x mi to nekontrolovaně uklouzlo, takže jsem se pak ani raději nedíval dolů na útesy. Holky se prošli nahoru na kopec, kde zas neuvěřitelně silně foukal vítr, že se ani nešlo udržet na nohách... No vskutku zajímavá procházka. Ovce sme shromáždili až se soumrakem, takže sme už jen uvařili véču a chvíli hráli karty. Celej zbytek pobytu mi už celkem splývá, takže na detaily koukněte ke Káti na blog - každopádně však počasí nám tentokrát vůbec nepřálo a celej wwoof skončil celkem rozpačitě. Rozhodně zajímavou zkušeností bylo samotné stříhání asi 240ti ovcí a následné třídění vlny. Já sem pak jezdil každej den na loď přivazovat nový a nový plováky k lanům se slávkama a Káťa plela případně pomáhala v kuchyni. Z plánovaného sobotního hlídání dětí nakonec tak napůl sešlo, protože Tim se rozhodl, že na svatbu známých nepojede - jeli sme raději zase na slávky. Snad to nevypadá, že to byla tentokrát jen hrůza - jeden den se nám zadařilo vyjet na kajak, leč tuleni neměli jedinej důvod se slunit, takže sme ani jednoho neviděli. Já měl celkem štěstí i když jen na krátko zahlídnout houfek malých černobílých Hectorových delfínů. Všichni tři wwoofeři sme si ale jednou prohlídli dva rejnoky u mola a užili si jeden večer dosytosti výřivky.

Aby toho všeho překvapení nebylo málo, dověděli sme se v sobotu, že začátek naší práce se opět posouvá a to až na příští úterý (po pondělním volnu ke Dni práce) - nejspíš. A co se dělo dál? To se dovíte přístě - nejspíš ;)

Můj pobyt v oblasti Marlborough - aneb vinice, kam oko dohlédne

uf, no tentokrát to bude fuška - vzpomenout si, co se stalo před měsícem či dvěma. Na druhou stranu to aspoň nebude tak dlouhý (anebo bude? ;)

Opawa river, Blenheim

Blenheim se svými 24.000 obyvateli je sice největší městečko v celém Marlborough Sounds, ale není tu celkem nic moc zajímavýho k vidění. Okolní velmi úrodná půda, ochrana pohořím Richmond Range a cca 2400 hodin slunečního svitu ročně jsou výborné podmínky pro pěstování vinné révy. Vinice jsou široko daleko a batůžkářů z celýho světa jako much.

Přijel jsem do Blenu navečer a našel celkem klidný místo na přespání v autě. I přes 3-4 vrstvy byla celkem zima, tak jsem pár dní strávil u CS rodinky (ne zrovna moc zajímavé ani komunikativní...) a během té doby si našel ubytování trvalejší: 31 Alma Street, Renwick - městečko 10km západně od Blemu obklopené samými vinicemi. Pokojík se mi celkem líbil, i když nebyl nejteplejší (el. topítko aspoň pár stupňů přidalo), ale byl jsem tam celou dobu sám (s možností, že se někdo přistěhuje, pokud budou majitelé v hledání úspěšní) a hlavně jsem platil jen 80NZD/týdně včetně vody, elektřiny a internetu.

31 Alma Street, Renwick

I když je 80 dolárků v podstatě minimální nájem, co jde vůbec sehnat, není to zrovna málo. Ale mohl sem si to dovolit, když jsem měl konečně práci na cca 4km blízké vinici s pohodovýma lidma, rozumným supervisorem a docela dobře a hlavně spolehlivě platící kontraktorkou (tj. člověk, který zprostředkovává práci majitelům vinic a obyč. pracovníkům).

I když to už většina lidí ví (takže zbytek odstavce klidně přeskočte), napíšu pro úplnost i o tom, co jsem tam vůbec dělal. Každej, s kým jsem o tom mluvil, mi tvrdil, že práce v zimě na vinici je fakt strašná dřina - nevěřil jsem. I když jsem se každý ráno cítil unavenej skoro stejně jako večer a ruce mě bolely ještě další 2 týdny po skončení - s odstupem času můžu konstatovat, že hokna to byla, ale mohlo by být klidně hůř. A co jsem teda vlastně že dělal? Každej dostal na starost jeden řádek (100-200 rostlinek) a dělal pruning (prostříhání velkýma nůžkama starých prutů a nechání 3-6 nejlepších na další rok) rostlinek vinné révy, striping (vytrhání starých prutů a připravení doprostřed řádku pro rozdrcení) a trimming (zapravení zbylých prutů malýma nůžkama).

Za jednu rostlinku jsme dostávali cca 65-80 centů - podle stáří rostliny a tím souvisejícím počtem ponechaných prutů. První týden bylo naprosté utrpení - už druhý den jsem nemohl stisknout pravou ruku, takže jsem musel střídat trimovací nůžky (a to jen proto,že nůžky včera nebyly dost ostrý = poučení pro příště), koncem týdne jsem už ani pořádně nemohl stříhat velkýma, jak na ten pohyb nebyly ruce trénovaný. Abych si vydělal aspoň minimální mzdu (což je teď 12,50 před zdaněním), dělal jsem denně 9-10h jen s krátkou pauzou na jídlo. I tak mi Marg (moje první kontraktorka) musela první týden doplatit 3,5h do minimální mzdy - což jak jsem později zjistil nedělají skoro žádní další kontraktoři, i když to mají ze zákona přikázaný.

parking issue

Sobotu jsem vynechal a věnoval ji regeneraci těla a další týden už to šlo mnohem líp - moje práce byla čistější a hlavně rychlejší ;) žel koncem týdne přišlo nemilé překvapení: za pár dní už pro nás nebude mít Marg žádnou další práci. A aby toho nebylo málo, po sobotní práci při obvyklým parkování s hlavou plnou pracovních myšlenek jsem zapomněl, že moje Micka je obdarována tažným zařízením - jak to dopadlo můžete vidět na obrázku ;)

poslední den na první vinici

Naštěstí to majitelé vzali s naprostým klidem a ještě se divili, že to chci sám opravit. Po třech nanesených vrstvách jakýsi strašně smradlavý hmoty mi sice Roger řekl, že to zabrousí a zamaluje už sám, ale ani o měsíc později na to nikdo nešáhl... co už. Třetí týden jsem dělal, co to šlo - dokonce jsem už ani nebyl očividně nejpomalejší. Nakonec jsme pracovali až do středy, kdy jsem to po práci lehce zapili a já mohl začít hledat práci znovu. Zbytek týdne naštěstí propršel, takže stejně nikdo nedělal a já si dokonce našel dalšího kontraktora - Inda. Každej v okolí ví, že Indové jsou jedni z nejhorších, ale já měl opět kliku, že ten můj byl celkem výjimka a za celou dobu mi dluží už jen nějakýho padíka...

víkendová práce

Práce pro Happyho byla celkem podobná - jen trochu hůř placená a každej dělal jen 1, max. 2 typy práce. Já začal stripingem - hokna, ale nedá se toho moc pokazit a po týdnu jsem byl už tak rychlej, že jsem měl víc než minimální mzdu a většinou i dřív jak za 8 hodin. Happy mě po nějakým týdnu nechal dělal i další práce, ale já se nakonec rád ke stripingu vrátil. I když jsme byli ujišťováni, že práce bude až do nějakýho 5. - 10. září - už o měsíc dřív nastaly komplikace a po dvou týdnech, kdy jsem celkem pracoval jen 3 dny, jsem dal "výpověď."

ráno na vinici

Tož je to kratší než jindy, ne? Ups, já už něco o práci na vinici psal, že - no přece to ale nebudu mazat - tak je tu hold něco dvakrát...

Práce v zimě na vinici - aneb jak jsem si vydělal svých prvních $414,54 (a ještě rychleji utratil ;)

moje první vinice - Rapaura road 122, blízko městečka Renwick

Tak je to tady - moje první výplatní "páska" či spíš kousek přeloženýho papíru... Vyznat se v ní je ale aspoň mnohem jednodušší než z výplatnice na FITu ;)

O své útrapy při hledání této práce i o cestě na jih jsem se s váma už podělil minule. Na co jsem ale úplně zapomněl, bylo pochlubení se s vlastím obsahem mé práce. Momentálně je tady čas na prostříhávání vína - což obsahuje nejen vlastní pruning (prostříhání), ale také striping (vytahání ostříhaných starých prutů) a trimming (zastříhání zbylých prutů). Platí nás podle toho, kolik dobrých canes ([: kejns :] = prutů) se má nechat. Za starej keř s pěti dostanem 80 centů, 75c za čtyři a 60c za mladý víno se třema prutama. Teď děláme na starý 4-prutý keře, takže jich člověk musí za 8 hodin udělat 130, aby měl aspoň minimálku - a to se mi povedlo zatím jen v pátek... (momentálně jsem asi o půl hodiny pomalejší)

tak tady bydlím, pohled z obýváku do kuchyně - Alma street 31, Renwick

Po týdnu spaní v autě se počasí celkem výrazně ochladilo a moje tělo potřebovalo taky trochu klidu a tepla na regeneraci, takže jsem v sobotu do práce nešel a začal intenzivně hledat nějaké ubytování. Nabídka byla celkem dobrá - našel jsem 4 inzeráty do $100 týdně i s internetem a elektřinou. Nejvíc se mi zamlouvalo ubytování v Renwick, který mám i blíž k momentální práci a taky se platí jen $80 týdně ;) prohlídnout si ho můžu ale až v neděli odpoledne, takže před tím obhlížím další místa v Blenheim. Jeden celkem rozumnej baráček za stovku - dokonce i s jedním ubytovaným Čechem. Další bývalou garáž předělanou na "ubytování" nějakýma asiatama, co ani moc anglicky neumí :( a ten poslední už mi někdo stačil vyfouknout.

můj studenej pokoj (mimořádně uklizenej = bordel přesunut mimo záběr ;)

Naštěstí pro mě bylo poslední místo i to nejlíp vypadající. Jsem tu dokonce momentálně sám v pokoji pro 3 - dokud teda neseženou majitelé víc lidí. Pravda, je to v přízemí, takže tu není takový teplo jako v patře, ale za ty prachy na místní poměry - absolutní luxus :D Jinak je nás tu momentálně 8 - anglickej pár, kluk z Hong Kongu, jedna kiwi holka, pár z Brazílie či Argentiny a jeden černoušek (co se naštěstí brzo stěhuje - hurá). Bydlí totiž ve vedlejším pokoji a furt si něco pouští - a kvůli těmto papírovým stěnám to slyším líp než televizi z obýváku i s otevřenýma dveřma...

můj pvní pokus o panoamatickou fotku - je to bohužel dost poznat na spoji, ale co už...

Na tomto místě veřejně děkuji všem, co na mě mysleli a drželi vzorně palce při hledání práce - měl jsem totiž hodně velkou kliku na zaměstnavatele - kontraktorku Marg. Anglickej pár totiž pracoval pro někoho jinýho za o třetinu menší plat. Jedni ani nedopláceli do minimální mzdy a vždycky měli problém s dostáním výplaty. Dal jsem jim teda kontakt, co mám já - leč momentálně se u nás nenabírá. Možná má Marg obavu z dalších anglánů. V pondělí (po týdnu práce) totiž jednoho musela vyhodit (nedělal ani pruning, ale stejně byl moc pomalej) a od středy už tu je za něj náhrada.

dneska (17.7.) se počasí vyřádilo a poslalo nás domů už v poledne; úkol: najdi duhu

Tak snad mě nebude čekat stejnej osud - zatím mi všichni tvrdí, že si vedu dobře, ale sám vidím, že by to mohlo být mnohem lepší - jen nevím, jak přesvědčit ruce, aby přestaly bolet a poslechly hlavu se zrychlením. Ze začátku jsem totiž musel moc přemýšlet nad tím, kam střihnout, ale teď mnohem víc myslím na to, kam střihnout, aby to co nejmíň bolelo :-/ Ale začínám si zvykat i zrychlovat - tak jen tak dál...

tak toto je víc jak 360° panoráma ;) o fous lepší výsledek...

A jak jsem se vůbec k této částce dopracoval? No během prvního týdne jsem zvládl opracovat 379 keřů s 5-ti pruty a 187 keřů se čtyřma dobrejma prutama, ale stejně mě ještě 3.5 hodiny museli doplácet do minimální mzdy. Už aby tu byl zase čtvrtek - koupil jsem benzín (skoro $80), nějaký termo oblečení (dalších skoro $80), polštář s pánví (asi $25), zásoby jídla (přes $110 plus 50 včera) a jsem zase pomalu bez peněz - a to mě v neděli ještě čeká platit nájem :( Hold, uvidí se příští týden - kolik (z)bude... a jestli taky najdu další práci (tato momentálně v pondělí končí)

a když je pěkně i to panoráma vypadá hned mnohem líp ;)

PS: konečně to není tak dlouhý, co? ;) volnýho času ubývá - každej den si vyvářím, ale hlavně mě fakt bolí ruce a teď nejvíc prsty, takže ani víc psát nemůžu. A ani v podstatě není co :D

sobota (18.7.) konečně hezky, takže je i vidět sníh na protějších horách
a taky hotová práce nejen naše, ale i po vyvázání a sešrotování ostříhaných prutů