Zpátky na západ za ledovci ...

Už máme za sebou pěknejch pár tisíc kilometrů na cestování nejrůznějšíma neuvěřitelně kránýma mítama Novýho Zélandu, ale cesta nasever z Wanaky se mi jako řidiči líbila ze všech nejvíc. Nevím čím to a asi to  už ani nezjistím, ale parádně jsem si ji užil... Po cestě sme mimo jiné zkoukli pár moc pěknejch vodopádů a trošku se prošli buší (a trochu víc se zas nechali požrat sandflajama - hold sme si pomalu odvykli...). V Haastu sme horko těžko našli apoň nějakej kšeft s potravinama - za to sváču sme si vychutnali uprostřed úžanýho mokřadu obklopujícího místní Íčko. Teprve před nedávnem (rozumněj pár desítek let) dokončenou cestu přes průsmyk k pobřeží a skvostný vyhlídky co nás provázeli až po ledovce lehce kazilo jen hladový voko. Nic ale, co by nás moc rozházelo, už si nějak začínám zvykat jezdit jen na výpary :D

Ledovce Fox a Franz Josef - co o nich napsat? Na oba se můžete vypravit jen s placeným průvodcem, oba momentálně (pro nás celkem pekvapivě) rostou a to rychlostí ... kurňa já to zapomněl (Kači pamatuješ si to?) - no mám pocit že to bylo něco jako metr ročně, ale nevím, jestli se mi to neplete s nějakým jiným ledovcem. Oba jsou celkem mimořádně čistý v porovnání s evropskejma či americkýma (což sem ale jen četl) a oba strášně přeturistovaný - nečekaně. Počasí si s náma tentokrát moc nepohrávalo, bylo prostě skoro furt pod mrakem. A vzhledem k tomu, že nám nikdo nedokázal říct jak vysokým,  neriskovali sme nejdelší túru na nejvyšší vyhlídky, ale spokojili sme se jen s těma celkem jistýma. Byla-li včerejší cesta nejlepší pro řidiče, tak dneska sme nocovali na místě s nejúžasnějším výhledem. Fotka z tama je fakt super - jedna z mých nejoblíbenějších, ale doopravdy tam být, to bylo téměř dechberoucí... Jestli se sem někdy dostanete a budete mít jasno, určitě si zajeďte k jezeru Matheson - je odtud prý nejlepší odraz ledovců ve vodě. My se museli spokojit jen se záblesky špičky ledovce mezi mraky a důkaz sme si prohlídli až v giftshopu - plakát, co můžete zkouknout v mým fotoalbu ;)

Třetí den sme téměř celej strávili tak trošku neplánovaně v Hokitice. Celkem obyčejný lehce nadprůměrně zajímavý městečko proslulé vším co se nefritu týče. Prohlídli sme si několik klenotnictví, prošli se po pláži,a tak,  nafotili Kátino PFko, prostě dobře zrelaxovali. večeři na pláži s potenciálním pozorováním vracejících se tučňáků z moře sme kvůli čemusi vzdali - nevím jestli moc fučelo, či sme nevěli, jestli se brána nebude přes noc zamykat... My totiž už zítra odpoledne máme sraz s Myškou v Blenheimu, což je ještě nějakých 6 hodin jízdy, takže budem muset brzo vyrazit. Po cestě sme chtěli ještě pár věcí zkouknout, ale ráno Kačenku přepadlo cosi nečekanýho, že pomalu nemohla ani chodit jak jí bylo špatně. Místo aby si mohla v klidu odpočinout, musela přetrpět mnohohodinovou cestu autem v celkem pořádným pařáku - škoda, když se konečně vyčasilo. Já si aspoň v konečně slunným Greymouth vyběhl na vyhlídku (pro kešku samozřejmě ;) a po poledni sme se oba ještě jednou prošli lívancovejma skalama. Nečekaně sme skoro nikoho nepotkali, ne jak posledně prodírání se houfem túristů v dešti... Posledních pár set kiláků sme přímo prosvištěli cestou téměř bez zatáček průměrnou rychlostí asi tak 130km/h. A to je tu povolená jen stovka - ale sešli sme se tři auta, co někam spěchali - kdy Micinka byla rozhodně nejstarší, ale statečně se držela ;) Ještě že Káťa skoro celou cestu prospala...

A proč že sme to tak spěchali? Shoda náhod tomu chtěla - špatně signálem pokrytý Jižní ostrov a předvánoční vytížení mobilní sítě způsobily, že nám od Mišky chodili dost divný, takříkajíc šiškoidní zprávy. My byli skoro celý den přesvědčeni, že máme časo dost a předběžný termín se musí posunout, když Miška teprve kolem poledne vyráží z Christchurch. Bohužel, půlka její včerejší zprávy se záhadně spojila s půlkou dnešní a až sme se dověděli, která bije, už sme měli párhodinovej skluz. Promiň Míšo... V Blemu sme se potkali v obchoďáku při nákupu surovin na vánoční bramborovej salát a jiný zásoby na svátky. Leč vzhledem ke Kátinu stavu sme všechno odložili a rozhodli se Vánoce slavit s místníma až 25. prosince. Horko těžko sme se ve třech s báglama a tak naskládali do auta a vyrazili do Marlborough Sounds. Zaparkovali sme těsně před soumrakem na turisty i místními velmi oblíbené pláži ve Whites Bay. Ale o tom zas až příště...

Západní pobřeží - West Coast aneb ... nic vtipnýho mě zrovna nenapadá

Jako první věc na našich cestách - pominu-li noční dechovou kontrolu - nás čekala klasická starost chudých backpackerů (rozumněj batůžkářů :) a to nalezení místa na přenocování. Zalíbil se nám název míjenýho jezera a ráno sme i zjistili, že je poblíž keška - asi ji ale odnesla velká voda (či vzal vítr, kterej fučel až hanba), ale ani po 15ti minutách jsem neuspěl :( Další zastávka už byla Nelson Lakes - dvě ledovcová jezera Rotoiti a Rotoroa (v Maorském překladu - Malé jezero a Dlouhé jezero).
I když Rotoroa je větší a zajímavější, většina cest a turistických lákadel se nachází u Rotoiti. Vyzbrojeni informacemi z velmi dobře zásobeného i vypadajícího Íčka, jsme vyrazili na kopec nad jezero - hlavně kvůli celkem rozumnýmu počasí - kdo ví, jak bude zítra... Výšlap na Mt. Robert jsme zvládli opět nepoměrně rychleji, než bylo udáváno. Na hřebenu nás to sice málem sfouklo, ale stjeně neodradilo pokračovat dál a zkouknout/vyfotit pěkný výhledy na jezero i kopce poblíž a ještě hezčí zasněžený v dáli. Cestu dolů jsme si protáhli o dobrou dvouhodinovku zacházkou k vodopádu. Řek bych takovej průměrnej - sváča pod ním mě ale uspokojila víc ;)

Po probuzení nás čekalo klasický novozélandský mizerný počasí - Rotoroa nešla ani přehlídnout až na konec, takže po strastiplném příkrém výšlapu na vyhlídku (a mimo jiné odlovení další kešky), sme raději co nejrychleji ujeli dotírajícím sandflies (čti sendflajs) dál. Víte vy vůbec co to sandfly je? No, po zkušenosti s místníma malýma černýma kousavýma muškama mi naši komáři po návratu přijdou jako domácí mazlíčci. I když vybaveni supr bio repelentem, ty svině malý si stejně najdou nenatřený místo a jejich kousnutí bolí nejen ukrutně další skoro hoďku, nýbrž úplně stejně ne-li hůř i druhý den a většinou i třetí - to už ale člověka tak netrápí, protože už má stejně pár dalších čerstvejších štípanců... Zatím stále nevíme, jak je dostat z auta - pomáhá jízda s otevřenýma okýnkama a pak ruční práce ;) Jestli včera bylo hnusně, tak dneska, dneska je ještě hůř! Plánovaná cesta na západní pobřeží zůstala lehce okleštěna, neboť nám část dne propršela. I tak sme se prošli po bývalé železnici vedoucí nehostinnou krajinou, dál si z dálky prohlídli  nejdelší novozélandský lanový most (o kešce poblíž se už ani nezmiňuju), a co se dneska událo dál, to si teď už prostě nevzpomenu :)

Westcoast má být malý provinční městečko bez žádné turistické zajímavosti - je to v podstatě tak, ale stejně nám přišlo celkem v pohodě. Je tam v zásadě všechno a navíc místní řeka vlévající se do moře je zatím to nejlepší ústí, co sme viděli. První a v podstatě jediný místo, kam sme zamířili (krom íčka samozřejmě), byl místní pivovar - velmi ochotná paní nám udělala i soukromou prohlídku všech prostor a nabídla ochutnávku většiny tu vařených piv - nejvíc nám chutnalo místní bio-pivo "fern". Dál sme popojeli projít se po bývalé železniční cestě vedoucí jinak nepřístupnou krajinou k bývalým pilám zpracovávajícím místní teď už vzácné dřevo. Nejzajímavější po cestě byl asi nijak neoznačený vodopád (tak aspon 20ti metrovej), jehož dopadající kapky ve slunku tvořili pěknou duhu.

Velké přípravy na náš další větší trek - Wangapeka - zabrali delší dobu (jako obvykle) a my na dvoudenní túru vyrazili až kolem 10 dopoledne. To sme ještě netušili, že nás po pár minutách zbrzdí nefunkční treková hůlka, co sem si pujčil, a já se rychle vracel pro druhou, naštěstí funkční zpět do auta. Cesta to byla celkem pohodová, žádný velký převýšení - v podstatě kolem řeky a kolem dost palem a kapradinových stromů. Jen těch brodů - nejen přes menší či větší řeky, ale i co chvíla přes celou cestu  a široké okolí - bylo  jich prostě mnohem víc, než je zdrávo. Tak či tak sme se v půlce naší cesty plánované na první den - po dlouhém a nelehkém rozmýšlení - rozhodli raději vrátit. Za dva dny bysme plánovanou trasu nezvládli a na víc dní sme neměli jak koupený kupony pro spaní v chatách, tak hlavně ani jídlo (a vo hladu teda nikam nejdu ;) Tož sme se aspoň za příjemně pražícího slunka okoupali a v ledové vodě i vlasy umyli.

Aby se podobná situace neopakovala, na zítřejší už jen jednodenní, leč pekelně dlouhou cestu po Heaphy treku sme se připravili už předchozí večer. Celých 33km nám pak zabralo "jen" 9 hodin chůze. Hold jen jeden malej batůžek a Great Walk (tzn. pěkná udržovaná cesta) po rovině dělají své ;) Cesta to byla celkem rozdílná od ostatních - míjeli sme mraky palem Nikau, pozorovali divoké vlny Tasmanova moře tříštící se o skalky u pobřeží a vychutnávali si nádhernýho počasí, na který sme už hódně dlouho čekali. Na vlastní kůži sme si vyzkoušeli, jaký je míchání sladké vody z Heaphyho řeky do moře. Nejen že se pěkně mísí sladká modrá voda se slanou zelenou a chutná pak jen lehce slanně, ale navíc řeka prudce od břehu klesá a velká hloubka pak mění barvu vody do hněda. Prostě krásná podívaná - jen toho větru mohlo foukat míň. A když už i pták oystercatcher po náleu a obletu usoudil, že Káťa není velká ústřice k sežrání, opláchli sme propocený hadry (Katka i sebe), uschli a šli zpět.

Ač kus Heaphy treku, který sme šli, nám připadal jako zatím to nejlepší ze západního pobřeží - minimálně stejně zajímavý den mi přišel ten následující. Valnou část z něj jsme strávili ve vápencové oblasti Oparara Basin. Přijeli sme už večer a krom deště nám k usínání zněly prapodivné zvuky ptáků z "džungle". Ráno sem přočetl ohromné množství vystavených tabulí se zajímavými informacemi o okolní fauně, flóře či místním i NZ geologickým složením. Káťa pak přežila další ptačí nálet - tentokrát si ji vybral asi trochu slepej (ale prej je jen tak moc zvědavej) ptáček S. I. Robin (S. I. = South Island - dále, pokud vůbec jen Robin :) Ten se chtěl tak kamarádit, že sme poprvé dokázali udělat i s mým šumítkem pěknou fotku ptáka v přírodě. Krom dvou obrovskejch převisů/tunelů z vápence a "černého" plesa nás na rozloučenou čekaly 2 zajímavý, lehce a bez omezení přístupný jeskyně - první se zajímavou "dlažbou" a pěknýma hnízdama místních pavoučků, ta druhá připomínala obrovskou zavřenou krabici...

Večerní plán byl jednoduchej - dojet zpátky kousek za Westport, projít se po pobřeží za tuleněma a pozorovatprý jeden z nejhezčích západů slunce. No, pár tuleňů sme pravda viděli, vichr ale mraky neodehnal, takže ze slibované podívané taky moc nezůstalo... Ne že bych případné zájemce chtěl odrazovat, hold sme jen tentokrát neměli dost štěstí. Což se ovšem dá říct už o celém zbytku pobytu na Západním pobřeží - celou dobu nám už více méně propršelo. Střihli sme si pár hodinovej trečík kolem řeky Fox k další vápencové jeskyni. Což o to, konečně sme viděli grátis jeskyni i s pěknýma krápníkama, jen po cestě zpátky sme oba při brození "trochu" nabrali. Mě se zouvat nechtělo, Kátě to taky i vyzuté ujelo, a ždímat botky sme mohli oba stejně. Turisticky přeplněné Pancake Rocks (skály vypadající jako kamenné lívance nejrůznějších velikostí a tvarů) sme pak už nestihli za přílivu, kdy měla voda dokonce vystřikovat otvory do výše. Ale stejně i přes déšť a davy turistů vypadaly úžasně.

To ale zase začaly zlobit stěrače - hold je v servisu asi málo utáhli a ten u řidiče se napřed málem poroučel, když chtěl asi stírat i boční okýnko - později se zase chtěl kamarádit s tím levým, ale akorát ho ohnul. Prostě cesta do Greymouth - největšího města oblasti byla náročná. Konečně sme aspoň koupili klíč na utažení stěrače a zastřihovač vlasů - prej už sem moc zarostlej a culík mi stejně nesluší :( Naše velké plány na prozkoumávání města a okolí nám opět překazila předověď počasí, kdy sme rozhodli strávit zamračené dopoledne v místním Aqua centru (hlavně teda v sauně a výřivce). Slunné odpoledne však ale nedorazilo a pro změnu začalo pršet. Co pršet, přímo chcát... Navštívili sme nějakou velkou galerku a konečně se dověděli rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady na Zélandu mají NEFRIT). Opět se ukázalo jako skoro nemožné najít otevřenou kavárnu dýl jak do 4 odpoledne. Když už, tak nás nechtěli nechat připojit noťas do elektriky, ale nakonec sme byli úspěšní a alespoň sme vám něco zpřístupnili.

Pokračování přístě...