Západní pobřeží - West Coast aneb ... nic vtipnýho mě zrovna nenapadá

Jako první věc na našich cestách - pominu-li noční dechovou kontrolu - nás čekala klasická starost chudých backpackerů (rozumněj batůžkářů :) a to nalezení místa na přenocování. Zalíbil se nám název míjenýho jezera a ráno sme i zjistili, že je poblíž keška - asi ji ale odnesla velká voda (či vzal vítr, kterej fučel až hanba), ale ani po 15ti minutách jsem neuspěl :( Další zastávka už byla Nelson Lakes - dvě ledovcová jezera Rotoiti a Rotoroa (v Maorském překladu - Malé jezero a Dlouhé jezero).
I když Rotoroa je větší a zajímavější, většina cest a turistických lákadel se nachází u Rotoiti. Vyzbrojeni informacemi z velmi dobře zásobeného i vypadajícího Íčka, jsme vyrazili na kopec nad jezero - hlavně kvůli celkem rozumnýmu počasí - kdo ví, jak bude zítra... Výšlap na Mt. Robert jsme zvládli opět nepoměrně rychleji, než bylo udáváno. Na hřebenu nás to sice málem sfouklo, ale stjeně neodradilo pokračovat dál a zkouknout/vyfotit pěkný výhledy na jezero i kopce poblíž a ještě hezčí zasněžený v dáli. Cestu dolů jsme si protáhli o dobrou dvouhodinovku zacházkou k vodopádu. Řek bych takovej průměrnej - sváča pod ním mě ale uspokojila víc ;)

Po probuzení nás čekalo klasický novozélandský mizerný počasí - Rotoroa nešla ani přehlídnout až na konec, takže po strastiplném příkrém výšlapu na vyhlídku (a mimo jiné odlovení další kešky), sme raději co nejrychleji ujeli dotírajícím sandflies (čti sendflajs) dál. Víte vy vůbec co to sandfly je? No, po zkušenosti s místníma malýma černýma kousavýma muškama mi naši komáři po návratu přijdou jako domácí mazlíčci. I když vybaveni supr bio repelentem, ty svině malý si stejně najdou nenatřený místo a jejich kousnutí bolí nejen ukrutně další skoro hoďku, nýbrž úplně stejně ne-li hůř i druhý den a většinou i třetí - to už ale člověka tak netrápí, protože už má stejně pár dalších čerstvejších štípanců... Zatím stále nevíme, jak je dostat z auta - pomáhá jízda s otevřenýma okýnkama a pak ruční práce ;) Jestli včera bylo hnusně, tak dneska, dneska je ještě hůř! Plánovaná cesta na západní pobřeží zůstala lehce okleštěna, neboť nám část dne propršela. I tak sme se prošli po bývalé železnici vedoucí nehostinnou krajinou, dál si z dálky prohlídli  nejdelší novozélandský lanový most (o kešce poblíž se už ani nezmiňuju), a co se dneska událo dál, to si teď už prostě nevzpomenu :)

Westcoast má být malý provinční městečko bez žádné turistické zajímavosti - je to v podstatě tak, ale stejně nám přišlo celkem v pohodě. Je tam v zásadě všechno a navíc místní řeka vlévající se do moře je zatím to nejlepší ústí, co sme viděli. První a v podstatě jediný místo, kam sme zamířili (krom íčka samozřejmě), byl místní pivovar - velmi ochotná paní nám udělala i soukromou prohlídku všech prostor a nabídla ochutnávku většiny tu vařených piv - nejvíc nám chutnalo místní bio-pivo "fern". Dál sme popojeli projít se po bývalé železniční cestě vedoucí jinak nepřístupnou krajinou k bývalým pilám zpracovávajícím místní teď už vzácné dřevo. Nejzajímavější po cestě byl asi nijak neoznačený vodopád (tak aspon 20ti metrovej), jehož dopadající kapky ve slunku tvořili pěknou duhu.

Velké přípravy na náš další větší trek - Wangapeka - zabrali delší dobu (jako obvykle) a my na dvoudenní túru vyrazili až kolem 10 dopoledne. To sme ještě netušili, že nás po pár minutách zbrzdí nefunkční treková hůlka, co sem si pujčil, a já se rychle vracel pro druhou, naštěstí funkční zpět do auta. Cesta to byla celkem pohodová, žádný velký převýšení - v podstatě kolem řeky a kolem dost palem a kapradinových stromů. Jen těch brodů - nejen přes menší či větší řeky, ale i co chvíla přes celou cestu  a široké okolí - bylo  jich prostě mnohem víc, než je zdrávo. Tak či tak sme se v půlce naší cesty plánované na první den - po dlouhém a nelehkém rozmýšlení - rozhodli raději vrátit. Za dva dny bysme plánovanou trasu nezvládli a na víc dní sme neměli jak koupený kupony pro spaní v chatách, tak hlavně ani jídlo (a vo hladu teda nikam nejdu ;) Tož sme se aspoň za příjemně pražícího slunka okoupali a v ledové vodě i vlasy umyli.

Aby se podobná situace neopakovala, na zítřejší už jen jednodenní, leč pekelně dlouhou cestu po Heaphy treku sme se připravili už předchozí večer. Celých 33km nám pak zabralo "jen" 9 hodin chůze. Hold jen jeden malej batůžek a Great Walk (tzn. pěkná udržovaná cesta) po rovině dělají své ;) Cesta to byla celkem rozdílná od ostatních - míjeli sme mraky palem Nikau, pozorovali divoké vlny Tasmanova moře tříštící se o skalky u pobřeží a vychutnávali si nádhernýho počasí, na který sme už hódně dlouho čekali. Na vlastní kůži sme si vyzkoušeli, jaký je míchání sladké vody z Heaphyho řeky do moře. Nejen že se pěkně mísí sladká modrá voda se slanou zelenou a chutná pak jen lehce slanně, ale navíc řeka prudce od břehu klesá a velká hloubka pak mění barvu vody do hněda. Prostě krásná podívaná - jen toho větru mohlo foukat míň. A když už i pták oystercatcher po náleu a obletu usoudil, že Káťa není velká ústřice k sežrání, opláchli sme propocený hadry (Katka i sebe), uschli a šli zpět.

Ač kus Heaphy treku, který sme šli, nám připadal jako zatím to nejlepší ze západního pobřeží - minimálně stejně zajímavý den mi přišel ten následující. Valnou část z něj jsme strávili ve vápencové oblasti Oparara Basin. Přijeli sme už večer a krom deště nám k usínání zněly prapodivné zvuky ptáků z "džungle". Ráno sem přočetl ohromné množství vystavených tabulí se zajímavými informacemi o okolní fauně, flóře či místním i NZ geologickým složením. Káťa pak přežila další ptačí nálet - tentokrát si ji vybral asi trochu slepej (ale prej je jen tak moc zvědavej) ptáček S. I. Robin (S. I. = South Island - dále, pokud vůbec jen Robin :) Ten se chtěl tak kamarádit, že sme poprvé dokázali udělat i s mým šumítkem pěknou fotku ptáka v přírodě. Krom dvou obrovskejch převisů/tunelů z vápence a "černého" plesa nás na rozloučenou čekaly 2 zajímavý, lehce a bez omezení přístupný jeskyně - první se zajímavou "dlažbou" a pěknýma hnízdama místních pavoučků, ta druhá připomínala obrovskou zavřenou krabici...

Večerní plán byl jednoduchej - dojet zpátky kousek za Westport, projít se po pobřeží za tuleněma a pozorovatprý jeden z nejhezčích západů slunce. No, pár tuleňů sme pravda viděli, vichr ale mraky neodehnal, takže ze slibované podívané taky moc nezůstalo... Ne že bych případné zájemce chtěl odrazovat, hold sme jen tentokrát neměli dost štěstí. Což se ovšem dá říct už o celém zbytku pobytu na Západním pobřeží - celou dobu nám už více méně propršelo. Střihli sme si pár hodinovej trečík kolem řeky Fox k další vápencové jeskyni. Což o to, konečně sme viděli grátis jeskyni i s pěknýma krápníkama, jen po cestě zpátky sme oba při brození "trochu" nabrali. Mě se zouvat nechtělo, Kátě to taky i vyzuté ujelo, a ždímat botky sme mohli oba stejně. Turisticky přeplněné Pancake Rocks (skály vypadající jako kamenné lívance nejrůznějších velikostí a tvarů) sme pak už nestihli za přílivu, kdy měla voda dokonce vystřikovat otvory do výše. Ale stejně i přes déšť a davy turistů vypadaly úžasně.

To ale zase začaly zlobit stěrače - hold je v servisu asi málo utáhli a ten u řidiče se napřed málem poroučel, když chtěl asi stírat i boční okýnko - později se zase chtěl kamarádit s tím levým, ale akorát ho ohnul. Prostě cesta do Greymouth - největšího města oblasti byla náročná. Konečně sme aspoň koupili klíč na utažení stěrače a zastřihovač vlasů - prej už sem moc zarostlej a culík mi stejně nesluší :( Naše velké plány na prozkoumávání města a okolí nám opět překazila předověď počasí, kdy sme rozhodli strávit zamračené dopoledne v místním Aqua centru (hlavně teda v sauně a výřivce). Slunné odpoledne však ale nedorazilo a pro změnu začalo pršet. Co pršet, přímo chcát... Navštívili sme nějakou velkou galerku a konečně se dověděli rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady na Zélandu mají NEFRIT). Opět se ukázalo jako skoro nemožné najít otevřenou kavárnu dýl jak do 4 odpoledne. Když už, tak nás nechtěli nechat připojit noťas do elektriky, ale nakonec sme byli úspěšní a alespoň sme vám něco zpřístupnili.

Pokračování přístě...