Pravda - ve Fiordlands sme už nějakej ten den, ale přece jen tato oblast láká především úžasnými fiordy a obrovskými jezery trochu dál na sever. A do této části právě přijíždíme...
My se nejdříve na vlastní kůži seznámili s typickým počasím - deštěm. V Manapouri sme se nakonec prošli jen k jezeru a zpátky a pokračovali dál do Te Anau [čti TýEno] - místními označováno jako nejhezčí městečko nejen celé oblasti. My jsme nejprve ocenili dobře zásobené a informované íčko a DOCko a následně i grátis wi-fi v knihovně. Miška ale asi nejvíc ocenila teplou sprchu v kempu - přece jen s náma už pár dnů cestuje a do mytí v řece, či kde to jen jde, se nepropracovala - zatím :) Naším cílem je každopádně místní třídenní Kepler trek a pak cesta do Milford Sound se všemi krásami v blízkém okolí. Jen to počasí nám moc nepřeje. Celej tejden krom čtvrtku má více méně propršet - prej. My na to teda vsadili a vydali se na sever směr Milford Sound - jediný autem přístupný fiord (mimo jiné prý i nejhlubší, jestli si to ještě po tom čtvrt roce dobře pamatuju ;)
Naplánovali sme si cestu se zajímavýma zastávkama a nechali jet Mišku první. I přes výměnu oleje prej Mišku brzdím a ona má pak moc velkou spotřebu - budiž. Ani nás moc nepřekvapilo, že sme se s ní na první zastávce u jezera Gunn nepotkali. Sami sme odbočku k němu minuli. Mnohem překvapenější sme byli, že Miška nebyla ani na dalším místě. Když nečekala ani na křižovatce, která odbočovala z hlavní cesty, jeli sme k jezeru Mirian sami. No to byl trek - tolik vody na cestě sme ještě neviděli a to sme toho už zažili... Když sme přišli k místu, kde voda dosahovala až po kolena a protijdoucí pár to vzal skrz bez vyzutí bot, trochu sme zaváhali, zda pokračovat. Prej je to dál ještě horší. Bylo. Asi 20 minut sme šli podél neskutečně zavodněné cesty - jedinej rozdíl od skutečnýho potoka, co sme míjeli, byly oranžový směrovky na stromech ;) Jaký překvapení nás však čekalo nahoře sme však nečekali. Po deseti minutách čekání se objevil kousek jezera - po dalších deseti sme přes stoupající mlhu dokonce uviděli druhou stranu jezera ,ale jen náznaky obklopujících skalisek. Ještě sme si dneska zajeli k dvouset metrovýmu vodopádu Humbolt. Miška samozřejmě nikde - šiška.
Ranní probuzení nám přichystalo nejhezčí překvapení - je pěkně ;) a ty výhledy - je fuška jen řídit a koukat, tolik je toho k obdivování. Vybrali sme si první plavbu, která poskytovala i snídani. Málem sme ji však nesttihli, ještě že si všechno můžem v klidu prohlídnout cestou zpátky. Plavbu sme pojali jako předčasný dárek k Vánocům - tudíž díky rodičům můžete všichni obdivovat supr fotky v albu. Škoda slov... Po návratu sme doufali, že najdem Mišku nebo aspoň její auto a snad se přes vzkazy někdy někde potkáma, ale Miška nás předběhla. Nechala nám zprávu v autě a mezitím jela na svou plavbu fjordem. Cestou zpátky sme se zastavili na povinné prohlídce The Chasm - úchvatnou průrvu vytvořenou za uplinulá ticíciletí místní divodkou řekou. Dokonce sme ji viděli i okrášlenou duhou. Na druhém konci 1,5km dlouhého, obtížně a dlouho stavěného Homer tunelu sme si udělali delší pauyičku s výhlídkama na desítky větších či menších vodopádů vrhajících se z téměř kolmých několikaset metrových skalisek...
já s Káťou a Mitre Peak v pozadí, Milford Sound
S Miškou sme se nakonec šťasně setkali a vydali se na půl dne do kopců. Přesněji na The Devide - kde sme v dálce zahlídli náš včerejší Marian Lake, potkali jeden českej pár a dokonce i dva Slováky ;) Málem bych zapomněl (nebo raději?). Něco mě totiž bodlo do prsteníčku a za pár minut už sem byl tak nateklej, že sem ani nemlhl sevřít pěst! Celou cestu dolů i s hodinovou odbočkou na západní část Routeburne Tracku sem ruku chladil, držel nad hlavou a nechal se alternativně "léčit" od Káti. Ať už pomohlo cokoliv (tím ani zdaleka nepřipouštím, že by to mohlo bylo Kátino počínání :), po návratu sem už mohl i v pohodě řídit. Cestou k autu sme se chvíli zdrželi ve vodopádu u cesty - trošku studená, leč výborně osvěžující koupel - jen Miška se stále ještě neodhodlala ;) Dneska nás už čeká jen vrátit se do Te Anau na začátek Kepler treku, zaplatit rezervaci chaty a kempu a modlit se za aspoň ucházející počasí na další 3 dny. Nad ránem sem se probudil a pozoroval jedno z nejhezčích svítání v životě (ještě lepší fotka je v albu s Micinkou ;).
První den nám bylo počasí celkem nakloněno a zvádli sme těch ~13km vesměs vystoupat za nějakých 5 hodin. Pršet začalo, až když holky vařili véču a já se zúčastnil povídání fungl nové správkyně chaty o všem možným - vesměs sem už většinu věděl z mnoha cedulí, ale dověděl sem se i pár zajímavých informací nových. Třeba to, na co jsou po lese umístěný obrovský "trychtýře", že fretka dokáže pauznout svoje těhotenství, loví jen pro zábavu, či jak se hubí... Po jídle sme si šli prohlídnout místní vápencovou jeskyni - nic extra, zahrát celkem dlouho karty a spát...
Druhý den nás probudil déšť, ve kterým se nám teda dalších skoro 15 kiláků ťapkat nechtělo... Leč co naplat, dlouho nepřestávalo, tak sme před polednem chtě nechtě vyrazili. Na vrchol Mt. Luxmore sme však vůbec nešli. I když pršet přestávalo, stejně nebylo skrz hustou mlhu nic vidět. V přístřesku po cestě sme se posilnili, ohřáli a vyrazili. Co nás však překvapilo bylo počasí - mlha ta tam, mřačna se začala protrhávat a dokonce tu a tam vykouklo slunko. Během chvíle sme mohli obdivovat okolní vrcholky hor, jezero pod námi i výhledy snad na kilometry daleko, horský papoušek Nestor Kea a poletující sněhové vločky - prostě nejúžasnějsí půlhodinka na hřebeni hor. Pravda, čím dýl tím hůř - slunko zalezlo, vloček přibylo a před námi furt několika kilometrový sestup do kempu pod kopcem... No stihli sme to opět tak tak a stan sme stavěli pod korunami stromů již za začínajícího deště. Pokecali sme s dalším správcem chaty, co o nás už věděl, že nemáme vyzvednutý jakýsi kontrolní lístky o rezervaci míst ;) Po večeři dorazili ještě další dva trampeři - nezkušení, leč vytrvalí Amíci, co zvádli ujít za jedinej den to, co my skoro za dva. Po vybití mračen sanflies nás však čekal další ještě důležitější úkol - úprava stanu před protíkáním. Vyřešila to tak napnutá sňůrka u stropu stanu mezi dvěma knoflíky - to aby se síťovina víc neprotrhávala ;) a mohli sme v klidu spát.
tak tudy sme šli, Kepler trek
Poslední den nás sice čekalo závěrečných 22.2km - naštěstí jen stálého mírného klesání. Po cestě sme mohli obdivovat ohromný sesuv půdy z ledna 1984, nádherný kapradinový porost a přehršel celkem nebojácných myší v buši, mokřad či jeden ztrácející se vodopád, co nikdy na zem nedopad (to sem básník, co? :), leč v pádu se měnící na opar odvanuvší silným větrem... Jo a přihodím jednu cennou radu: nikdy, opravdu NIDKY před Káťou nekop do myši, ať už vypadá sebenemocněji - raději ji nech poodejít či chuť si přejít (já snad dneska snídal ftipnou kaší a ne obyč poridž ;), za tu hádku to fakt nestojí :D Na konci nás čekalo Miščino autíko, kterým sme se dovezli k Micince a přenocovali na našem již oblíbeném místě (stejně tak Míša - v kempu :). Při vaření večeře sme snad už potřetí potkali jeden českej pár a dlouze podebatovali.
Poslední den v úžasných Fiordlands sme se prošli místí ptačí rezervací a zvládli se zastavit i v Ivory Wilson parku s pěkným jezírkem a množstvím dovezených zajímavých stromů. Pak nás už jen čekala celkem příjemná cesta do Queenstown, ale o tom až zas přístě...
Žádné komentáře:
Okomentovat