Už máme za sebou pěknejch pár tisíc kilometrů na cestování nejrůznějšíma neuvěřitelně kránýma mítama Novýho Zélandu, ale cesta nasever z Wanaky se mi jako řidiči líbila ze všech nejvíc. Nevím čím to a asi to už ani nezjistím, ale parádně jsem si ji užil... Po cestě sme mimo jiné zkoukli pár moc pěknejch vodopádů a trošku se prošli buší (a trochu víc se zas nechali požrat sandflajama - hold sme si pomalu odvykli...). V Haastu sme horko těžko našli apoň nějakej kšeft s potravinama - za to sváču sme si vychutnali uprostřed úžanýho mokřadu obklopujícího místní Íčko. Teprve před nedávnem (rozumněj pár desítek let) dokončenou cestu přes průsmyk k pobřeží a skvostný vyhlídky co nás provázeli až po ledovce lehce kazilo jen hladový voko. Nic ale, co by nás moc rozházelo, už si nějak začínám zvykat jezdit jen na výpary :D
Ledovce Fox a Franz Josef - co o nich napsat? Na oba se můžete vypravit jen s placeným průvodcem, oba momentálně (pro nás celkem pekvapivě) rostou a to rychlostí ... kurňa já to zapomněl (Kači pamatuješ si to?) - no mám pocit že to bylo něco jako metr ročně, ale nevím, jestli se mi to neplete s nějakým jiným ledovcem. Oba jsou celkem mimořádně čistý v porovnání s evropskejma či americkýma (což sem ale jen četl) a oba strášně přeturistovaný - nečekaně. Počasí si s náma tentokrát moc nepohrávalo, bylo prostě skoro furt pod mrakem. A vzhledem k tomu, že nám nikdo nedokázal říct jak vysokým, neriskovali sme nejdelší túru na nejvyšší vyhlídky, ale spokojili sme se jen s těma celkem jistýma. Byla-li včerejší cesta nejlepší pro řidiče, tak dneska sme nocovali na místě s nejúžasnějším výhledem. Fotka z tama je fakt super - jedna z mých nejoblíbenějších, ale doopravdy tam být, to bylo téměř dechberoucí... Jestli se sem někdy dostanete a budete mít jasno, určitě si zajeďte k jezeru Matheson - je odtud prý nejlepší odraz ledovců ve vodě. My se museli spokojit jen se záblesky špičky ledovce mezi mraky a důkaz sme si prohlídli až v giftshopu - plakát, co můžete zkouknout v mým fotoalbu ;)
Třetí den sme téměř celej strávili tak trošku neplánovaně v Hokitice. Celkem obyčejný lehce nadprůměrně zajímavý městečko proslulé vším co se nefritu týče. Prohlídli sme si několik klenotnictví, prošli se po pláži,a tak, nafotili Kátino PFko, prostě dobře zrelaxovali. večeři na pláži s potenciálním pozorováním vracejících se tučňáků z moře sme kvůli čemusi vzdali - nevím jestli moc fučelo, či sme nevěli, jestli se brána nebude přes noc zamykat... My totiž už zítra odpoledne máme sraz s Myškou v Blenheimu, což je ještě nějakých 6 hodin jízdy, takže budem muset brzo vyrazit. Po cestě sme chtěli ještě pár věcí zkouknout, ale ráno Kačenku přepadlo cosi nečekanýho, že pomalu nemohla ani chodit jak jí bylo špatně. Místo aby si mohla v klidu odpočinout, musela přetrpět mnohohodinovou cestu autem v celkem pořádným pařáku - škoda, když se konečně vyčasilo. Já si aspoň v konečně slunným Greymouth vyběhl na vyhlídku (pro kešku samozřejmě ;) a po poledni sme se oba ještě jednou prošli lívancovejma skalama. Nečekaně sme skoro nikoho nepotkali, ne jak posledně prodírání se houfem túristů v dešti... Posledních pár set kiláků sme přímo prosvištěli cestou téměř bez zatáček průměrnou rychlostí asi tak 130km/h. A to je tu povolená jen stovka - ale sešli sme se tři auta, co někam spěchali - kdy Micinka byla rozhodně nejstarší, ale statečně se držela ;) Ještě že Káťa skoro celou cestu prospala...
A proč že sme to tak spěchali? Shoda náhod tomu chtěla - špatně signálem pokrytý Jižní ostrov a předvánoční vytížení mobilní sítě způsobily, že nám od Mišky chodili dost divný, takříkajíc šiškoidní zprávy. My byli skoro celý den přesvědčeni, že máme časo dost a předběžný termín se musí posunout, když Miška teprve kolem poledne vyráží z Christchurch. Bohužel, půlka její včerejší zprávy se záhadně spojila s půlkou dnešní a až sme se dověděli, která bije, už sme měli párhodinovej skluz. Promiň Míšo... V Blemu sme se potkali v obchoďáku při nákupu surovin na vánoční bramborovej salát a jiný zásoby na svátky. Leč vzhledem ke Kátinu stavu sme všechno odložili a rozhodli se Vánoce slavit s místníma až 25. prosince. Horko těžko sme se ve třech s báglama a tak naskládali do auta a vyrazili do Marlborough Sounds. Zaparkovali sme těsně před soumrakem na turisty i místními velmi oblíbené pláži ve Whites Bay. Ale o tom zas až příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat