Svátky u protinožců...

Vánoční dárky nám byly naděleny jak jinak než do ponožek a já se hned ten den na pár hodin zabavil svým novým hafo těžkým hlavolamem. Výsledkem budiž položení všech 18-ti dílků na nejjednodušší bílou barvu. Momentálně sem už pokročil a zvládl i další 3 barvy - to je v podstatě jedna za měsíc ;) Parádně sme si s Míškou zablbli ve vlnách a já se pak poprvé po mnoha letech zvládl spálit - a to mi k tomu stačila půlhodinka bez krému na slunku. Večer sme si udělali i ten slibovanej bramborovej salát.

Co ale dál? Jediný cíl sme měli stanovenej pevně a to Silvestr v Aucklandu u Kátiné sestřenky Lenky s jejímpřítelem Davidem. Cesta na sever je to dlouhá s mnoho zajímavýma místama k vidění a prozkoumání, proto se už další den v poledne naloďujeme na trajekt směr Wellington. Naposledy zamáváme úžasnýmu Jižnímu ostrovu a vydáváme se vstříc neznámým dobrodružstvím na teplejší sever... Příjmemně lehce houpající loď nedělala vůbec dobře Mišce, ale nakonec to bez újmy přežila. Ve větrném Wellingtonu sme většinu času strávili v kopcovité obrovské zajímavé botance. Ve městě se nám moc dlouho zůstávat nechtělo - Slávek byl někde na dovolené, takže nás nemohl pohostit a jiný ubytko sme si nezajistili - takže sme vyrazili opět na cestu. Do auta sme se už celkem pohodlně poskládali všichni tři - jen spát sme v něm nemohli, takže hlednání přenocování se nám trošku zkomplikovalo. Ale nic s čím bysme si neporadili. Už si absolutně nevzpomínám, co sme další den dělali, jen si vybavuju, že sme v noci zmokli a počasí se ani další den nechtělo umoudřit, takže sme ani nikde moc nezastavovali. Krom městačka Bulls, kde se na nás konečně sluníčko usmálo a my v parku doschli, najedli se a zakarbaničili. To už ale zase začíná mrholit, tak rychle naloďujem a hurá směr Tongariro National Park.

Dneska nám s místem na spaní pomohla moc ochotná paní v jednom íčku po cestě - poslala nás na jedno  celkem klidný místo poblíž vjezdu do parku a ubezpečila nás, že v podstatě můžeme stanovat kdekoliv, kde to není výslovně zakázáno. Pozorným čtenářům serveru iDnes.cz určitě neutekl článek o nejlepším jednodenním treku na NZ - Tongariro Crossing. My si ho ale protektokrát nechali ujít a zajeli se podívat jen k pár místním vodopádům. U nich nám aspoň tak moc nevadí, že máme vodu nejen pod námi, před náma ale i nad náma... Prostě nám počasí ne a ne přát, což nám až tak moc nevadí, protože se jedeme ohřát do termálních lázní (resp. terálně vytápěného bazénu) v Tokaanu. Mnohem zajímavější je ovšem místní procházka kolem termálních pramenů, bublajících blatisek atd. Pokud se sem dostanete, vybavte se pár vajíčky, doptejte se na místní privátní (rozuměj - Maorům patřící, ale jinak volně přístupný) přírodní hot pool s blízkým supr horkým vřídlem, kde si vajíčka v ponožce na klacku uvařte - jako to za starých časů dělali místní Maoři. My o tom bohužel ani netušili, tudíž teď můžu jen radit a závidět.

Při koupeli sme si odhlasovali, že do Aucklandu dojedeme už zítra večer - přece jen sme na cestách bez pořádnýho zázemí celkem dlouho. Poslední zastávkou před teplem domava nám tak zůstalo město Taupo. Se svým třetím největším zaplaveným kráterem na světě a proslulými nedrahými seskoky padákem je oblíbenou turistickou destinací jak místních tak zahraničních turistů. Čemu sme ovšem ani my neodolali, byla ochutnávka vína v jednom z mnoha místních vinařství - přece nepřijedem na návštěvu s prázdnou ;) Poprvé sme se setkali s "platební kartou", na kterou nám naskakovala útrata za koštování. Úspěšně sme nakoupili a jako bonus dostali i přiopilou Mišku - no neber to za pět babek :D Jako správným turistům nám nemohl utéct největší NZ vodopád co se proteklýho množství vody týče - Huka Falls. Sic je to jen 7-9.5 metrů vysokej vodopád, je to hustej hukot a ta barva - modravě modrá s nádechem skvostně bílé, škoda že se mi ani jedna z fotek nevyvedla. Stejně je to potřeba vidět na vlastní oči - stejně jako zažít na vlastní kůži místní naprosto přírodní horký prameny vtékající rovnou do chladivé řeky Waikato. Což zaručuje, že si najde optimální teplotu vody úplně kdokoliv - pokud teda nejste citlivky a trocha přírodní špíny vám nevadí (Miška asi už zapomněla v čem se koupala jako děcko - to já na písťák nezapomenu asi nikdy ;)

Málem bych zapomněl, že i tady se nám Miška během několika málo okamžiků u Huka Falls dokázala opět ztratit. Po kolikáté už ani nepočítáme a jen se tomu po 15ti minutách smějeme - hold je to Miška šiška každým coulem... Našla se samožřejmě - po cestě k přírodním pramenům. Ale to už nám moc času na nic

jinýho nezbývá a my uháníme směr Auckland. Posledních asi 100 kiláků i s Miškou za volantem - moc sem si ale neodpočinul, protože ve městě to byly celkem nervy - spojení Miška, manuál a pomalá GPSka vedla k nelibému stavu bloudění. Ale našli sme se a v pořádku se s Lenkou a Davidem večer shledali. Dalších pár dní proběhlo celkem v klidu, konečně sme zrelaxovali, prožili celkem klidnej Silvestr u známých děcek a víc si ani stejně nepamatuju. Snad jen, že nám zbyla jedna lahvinka šampusu, tak sme ho solidárně bouchli a vypili v poledne na Novej rok společně s váma všema doma v ČR ;) Pak sme si vyjeli na výlet na oblíbenou pláž Piha. Po cestě se ještě prošli k jezeru Wainamu kolem obrovských pískových dun - nejpříjemnější pasáž nakonec zůstala procházka mělkým jako kafe teplým potůčkem. Na pláži se už nikomu do vody nechtělo - prej je moc kosa. Pár lidí se šlo projít, ale já nemohl odolat bodyboardu a nádherným vlnám - zima nezima... nakonec sme na metrovým prkně vo vodě strávil dobrou půlhoďku, až mi nohy málem zmrzli...

Tady bych to nejradši ukončil, ale měl bych se s váma podělit o o ty nepříjemnější okamžiky. Přesněji s dalším setkáním s místní policií... Jedem si to tak pěkně z kopce, tož tam vrznu jako vyždycky jen kvalt, ať to trošku brzdí samo, ale... kopec to byl kurňa prudkej a já tam měl jne čterku, takže místo brždění sme pomalu ale jistě zrychlovali. Toho si samozřejmě všiml maskovanej chlupatej v neoznačeným tmavě modrým Opelu (Holdenu, jak jim tady říkaj) a už mě stavil. Nevím nač to hodit, byl jsem ještě lehce ovlivněn poledním šáněm, čehož si i příslušník všiml... Sice sem hranici nepřekročil, ale už se se mnou nebavil a jen mi přinesl bloček. 80$ za 15ti km překročení povolené rychlosti - to sem z toho nakonec vyšel ještě lacino. Ještě že na zaplacení mám 4 týdny, teď sem totiž úplně švorc :) Jedině Miška si toto sektání nečekaně užívala - její přítel je totiž policajt ;) To nám ten novej rok pěkně začíná...