Southern Scenic Route - Jižní vyhlídková cesta

Tunnel Beach je jedna z nejzajímavějších pláží, kterou jsme navštívili. Už při příchodu k ní mi dost připomínala sever Jižního ostrova v Golden Bay - Travou zarostlá plocha s obrovským srázem končícím v moři, i vodou vymletej tunel v jednom výběžku v moři, nad nějž se navíc dalo i dojít, ale čím se nemůže pochlubit snad žádná jiná pláž je samotnej vstup na ní. Vede totiž dolů po schodech vyhloubeným tunelem v pískovci (či co to bylo zač). Vážně pozoruhodné uvítání... i samotná pláž stála za prohlídku - skalní útvary vytvořené přírodními živly jen příhodně dokreslovaly celkovej výjimečnej zážitek z tohoto místa.

Až sme se nabažili pohledů a výhledů, vyrazili sme na vyhlídkovou jízdu po jižním pobřeží Jižního ostrova - tzv. Southern Scenic Route. Začátek prosince asi nebyl ideální doba, protože nás provázelo proměnlivé počasí a všude přítomný vítr, přesto šlo nezapomenutelnou projížďku s širokou variací pozoruhodných míst - ať už šlo o fotogenické vodopády, rozeklaná pobřeží, zkamenělý les, přehlídku vzácných zvířat či technologických staveb nebo úžasný jeskynní systém. Příslušný (a opět překrásný ;) fotky jsou v tomto fotoalbu - máte se nač těšit.

Tunnel Beach

Hned první městečko po cestě mě potěšilo - mají tam po mě pojmenovanou ulici :D První turistickou zastávkou však byl až Kaka Point s pozorovatelnou žlutookých tučňáků na místní Roaring pláži. Tentokrát sme měli fakt kliku, protože hned po našem příchodu (už mezi 3 a 4 odpo) nás přivítal turista fotící právě se objevšího tučňáka po cestě do moře. My se zdrželi chvilku dýl a byli sme svědky "střídání stráží," kdy se jeden tučňák vracel z moře a další zrovna seskakoval po skaliskách a šel lovit. Kdo ví, kolik bychom jich ještě viděli, ale nás čeká stále hodně míst k vidění. Takže jedem dál k Nugget Point, kde místní maják majestátně hlídá nebezpečná skaliska a obrovskej lvoun si lebedí v moři. Celej den sme zakončili sérií vodopádů - ohromně vypadající Purakaunui Falls, který jsou mnohem zajímavější na fotce, celkem pěkný Horseshoe a Matai Falls a vtipný Niagara Falls, který jsou spíš trochu větší peřeje.

Další den nás to málem odfouklo v Petrified Forrest (zkamenělém lese) - unikátním výběžku do moře kdysi dávno zalesněným, leč často vystavovaným silným větrům a požárům, až byl jednoho dne po nějaké další katastrofě zasypán sopečným popelem a tím pěkně zakonzervován. Člověk se sice musí trochu rozkoukat, než nějakej ten strom objeví - schválně, kolik jich uvidíte na první pohled na fotce? Doufám, že aspoň ten jeden, co je nepřehlídnutelně vyblejsknutej... Slope Point je celkem nezajímavý místo, kam vede skoro půlhodinová ještě méně zajímavá procházka, leč se jedná o nejjižnější místo Jižního ostrova - tudíž naší povinnou zastávkou. Více sme si užili Waipapa Point, další maják a na pláži se povalující lvoun, co se mu candající turisti moc nelíbí - a dává to hlasitě najevo ;)

Večer už se blíží, takže míříme do Bluff - jedné z nejdéle Evropany osídlené  osady NZ a momentálně místem odplutí trajektů na poslední ze tří velkých ostrovů, ze kterých se v podstatě skládá Nový Zéland - Steward  Island. V současnosti jde především o velkou přírodní rezervaci, kde je možné zahlédnout i plachého kiwi ve volné přírodě. My se spokojili jen s mlžným výhledem na ostrov a jeho návštěvu sme odložili "na příště."  Jediným velkým městem v celé této oblasti je Invercargill - až na nepřítomnost volného internetu v knihovně se nám tam celkem líbilo (resp. na jeden den tak akorát :) Co každopádně stojí za zmínku - krom klasické prohlídky zajímavých budov města, botanky atd. - je místní muzeum. Tam sme se konečně po mnoha měsících dověděli pravdu ohledně novozélandských ploutvonožců - ačkoliv je možné zahlédnout s velkým štěstím i nějakého tuleně (tzn. sloního nebo leopardího), mnohem pravděpodobněji se všichni nejen turisté

potkávají s lachtany (ať už srstnatými, tak s lvouny). Tudíž všechny zdroje mluvící o tuleních tudle a tuleních támhle se pletou a myslí tím lachtany - ploutvonožce se schopností lépe se pohybovat po souši po silnějších předních a  hlavně obratnější zadní ploutvi a také viditelnými ušními boltci (proto se v angličtině nazývají eared seals = ploutvonožci s ušima). Celá další výstava působí velmi zajímavě - vhodně uspořádaná, akorát informativní, ani málo ani moc, se speciální exhibicí prehistorickýho ještěra Tuatara i s jejich mladýma.

Už dlouho sme se nikam nešli projít na víc dní, takže sme si stanovili další cíl - viadukty na South Coast treku v jižní části národního parku Fiordlands. Ten sme si zkrátili jen na tři dny, kdy celý první den nám zabrala cesta kolem pobřeží k Port Craig. Tam sme zakempovali a šli si prohlídnout okolí této velmi drsné dřevotěžařské osady. Při prohlídce světově unikátního dopravníku klád a dalších ruin sme doufali, že konečně uvidíme vzácný Hectorovy delfíny, kteří by se měli nacházet nejen zde, ale i na více plážích po jižním pobřeží.... A nejen, že sme je viděli hned (nakonec sme jich napočítali minimálně 8), co sme na pláž došli - já na nic nečekal, oblík plavky a šel jim naproti. Několik desítek metrů od pobřeží šlo stále stát a jen se nechat nadnášet vlnama, takže sem začal lákat delfíny, jak sem se to naučil v Port Ligar a vyplatilo se - pár zvědavců se šlo na toho exota ve vodě podívat zblízka. Párkrát propluli tak blízko, že bych si na ně i mohl šáhnout být rychlejší - ale ti prcci to měli dobře spočítaný. Kosa mě ale vyhnala na pláž, kde začal čas večeře pro sandflies :( tož sme se s Miškou hecli a šli raději znovu do vody... Nakonec sme zlákali hafo lidí, leč všichni ostatní, co šli s delfínama plavat až večer či další den, měli mnohem horší počasí i míň delfínů.

Pro mě už tohle byl vrchol celýho treku, tudíž sem následný viadukty přes hluboká údolí bral jako bonus. Každopádně se jedná o mistrovské kousky starých inženýrů, které vydrželi dlouhá desetiletí a po nedávné restauraci se určitě dožijí i několika staletí. Poslední, třetí den na cestě zpátky sme v podstatě už nic zajímavýho nečekali, leč v neméně vonící části na mě něco koukalo z "bordelu" na pláži - krab. Živej. Celkem velkej. Sníme ho? Holky se sice moc netvářily, ale já si ho vzal sebou. O kousek dál vykukoval další. A dál ještě větší... No nakonec sem vybral toho největšího, vzal s sebou a doufal, že nechcípne dřív, než dojdem do auta a uvaříme ho. Ale jak? Přímo nečekaně sem chytil signál a začal gůglit*  recepty. Ještě že jsem sáček s pádlovým krabem (paddle crab) nechal Káťu nést, až sme byli daleko od pláže, protože mi časem prozradila, že by ho jinak pustila! no každopádně ho čekala milosrdná smrt ve vroucí osolené vodě s citrónem a delikatesa se mohla podávat. Trošku sme bojovali s jeho krunýřem, takže nám masíčko celkem vychladlo, ale každopádně sme si všichni (aspoň trochu) pochutnali - měl sem jich vzít víc.

Dál na západ už to nejde, takže míříme na sever - směr Clifden. Po pravdě do teď netuším, jestli sme městem/vesnicí vůbec projížděli nebo ne ;) Tak či tak sme si prohlídli největší závěsný most - jen jeho ocelový lana váží nějakých 5 tun či tak (holky nepamatujete si to líp? já žel ne, protože mě opět nově začal zlobit foťák a odmítal zaostřit) a dál se přesunuli k místním jeskyním. Pročetli si bezpečnostní varování, psychicky připraveni i na případné brodění sme se další den vydali na průzkum. Vybaveni všemi dostupnými zdroji světla

- tzn. mojí výbornou Petzlovkou čelovkou, kterou jsem raději půjčil lehce klastrofobické Káti, levnou napůl nesvítící Miščinou čelovkou a já s jejím diodou vylepšeným zapalovačem (v záloze 2 foťáky a mobily, kdyby se něco náhodou vybilo) - sme se pustili vstříc dobrodružné skoro dvouhodinovce v podzemní prolízačce, plné krápníků, malých průlezů, množstvím všudepřítomných glow-wormů, až sme došli k obávanému jezírku. Trocha strachu a zajímavých pozic při překonávání ledové překážky nás lehce zbrzdilo (a mě dost pobavilo ;) ale nezastavilo od následujících tří žebříků vedoucích k našemu cíli. Do aut sme se vrátili jak čuňata a tím možná i odradili další dvě "načančaný" výpravy túristů. My se už přes deštivé Manapouri přiblížili k Te Anau a odměnili se výborným automejd tatarákem :D

Scénická cesta se tím pomalu ale jistě blížila svému konci v nejdivočejší, nejkrásnější, nejdeštivější, nejzajímavější prostě nej oblasti celého Nového Zélandu - Fiordlands. Ale o tom až příště...

-------------------------------------------------------------------------

* gůglit = hledat na internetu pomocí www.google.cz (moc se nesmějte - to je vysvětlení když ne pro maminu, tak určitě pro dědu ;)

Port Ligar v Pelorus Sound - aneb kdo to jsou ti Wwoofeři (čti - vůfři)

Wwoof (Willing Workers on Organic Farms) je v podstatě takovej férovej couchsurfing. Tzn. že si svůj pobyt a většinou i stravu u hostující rodiny musíš odpracovat. Většinou jde o 2-6h denní výpomoc na sadu, zahradě, farmě, kuchyni...

Po 2 týdnech více méně čekaní na práci na vinici pohár trpělivosti přetekl a začal jsem hledat nějaké zajímavé Wwoof místo. Celkem se mi poštěstilo a už ve středu 26.8. jsem vyrazil do Port Ligar (www.portligar.co.nz) na samej "konec světa". Už jen cesta tam byla nesmírně zajímavá - trocha rally s častýma zastastávkama na focení krajiny. Hned na cestě do domu mě přivítal Tim se svýma 4 ovčáckýma psama na večerní výjížďce a dověděl jsem se, že shodou okolností je u nich zrovna jedna Češka - Dáša ;) V domě už naštěstí nežije všech 10 dětí ale jen 4 - Azzan (6), Mahalia (9), Shoshana (12 v den mého odjezdu :) a Nathan (asi 14): I když jsou všichni vychováváni pevnou rukou Reawyn, i tak bylo každej den docela rušno... po výborné večeři jsem se už jen ubytoval, pokecal si česky o všem možným a šel spát do chajdy kousek nad barákem.


Každý den na port Ligar začíná v 8 ovesnou kaší k snídaní (případně kdo si co najde jinýho/dalšího) a následuje dopolední práce. Co se mě týče, šlo většinou o fencing (stavění plotu pro ovce na jejich cca 750ha pozemku) a práce na mussel boat (loď upravená na práci na farmě se slávkama). Práce na lodi byla pro mě víc než zajímavá leč ne tak častá, protože bylo potřeba rozumný počasí (což se naštěstí celkem rozumně prostřídávalo). Den pokračoval nějakým obědem - většinou co zbylo ze včerejší večeře a něco lehčího k tomu - krátkým odpočinkem (někdy ne tak krátkým :) a odpolední lehčí práce, což bylo téměř bez výjimky řezání, odvoz a štípání dřeva. To nejlepší z každého dne ovšem teprve následovalo - večeře. No prostě škoda mluvit, stačí se na mě podívat :D jen 3 týdny stačily k odložení pásku od kalhot.


Jak vlastně probíhala moje práce na lodi? Nejdřív sme museli naložit nějaký volný plováky. Pak sme projížděli a hledali řádky, kde byly plováky už přetížený a pár sme jich přidali - případně vyměnili za výše přivázený. Když už byl plovák a lano vytažený z vody, tak sme je i očistili (tzn. omlátili něchtěný černý slávky). Timova loď je malá - má jen dva háky na vytahování jen jednoho plováku. Já obsluhoval jeden hák (případně oba, když Tim zrovna přivazoval), odřezával starý plováky, čistil lana, brousil nože, umýval podlahu a tak. Občas i řídil - jednou jsem i parkoval k molu. Vypadalo to teda lehčeji, podařilo se mi to až napotřetí ;)


Dost bylo ale práce - i když volnýho času nakonec nezbývalo moc, přece jen sem prožil skvělý zážitky - a že jich nebylo málo. Po večerech jsme koukali na filmy, hráli Ligreto, osadníky a nejčastěji karty (princezny a cosi... kdo si to má pamatovat - ale celkem jednoduchá, ale dost dobrá hra ;) Taky sme se mohli ohřát a namasírovat bolavá záda ve spa a jednu noc sme vyrazili na lov vačic. Pamatujete si scénu z Krokodýla Dundeeho, jak tam jedou pytláci klokanů na korbě? Tak podobně sem se cítil - jen sme nebyli opilý a naše jediná zbaň byla celkem malá puška - leč s optikou, takže trefit se do silným reflektorem oslněné vačice byla celkem hračka ;)

Největší zážitky mám ale samozřejmě z moře - na projížďku kajakem sem si musel víc než týden počkat, ale stála za to - narazili sme na cca 10 hafo hravejch tuleňů a strávili s nima super čtvrt hodinku. Jeden z nich nás dokonce pronásledoval celou dobu (a že to bylo dlouho - víc jak hodinu :) taky sme potkali malou skupinku delfínů, ale než sem vytáhl foťák, propluli mezi náma jako torpéda... škoda, hold příště - já mám času naštěstí dost.


Jeden den sme vyrazili na lov mušlí. Jeli sme na jistotu - do zátoky, kde jich je každej rok hafo (i když rok od roku čím dál míň). I tak sme na první nahození takovýho spešl koše a cca 20ti minutovým šátráním po dně ulovili asi 80 dost velkých mušlí (limit na osobu je 50). Ještě na lodi nám Tim ukázal, jak je otevřít a přiměl nás sníst je syrový. Otevírat sem se je naučil celkem rychle až druhej den, kdy sme jich každej museli dootvírat desítky. S odstupem času jsem dokonce přesvědčenej, že za syrova chutnali i líp (možná to je ale jen tím smažením).

Výborné odpoledne bylo, když nás Raewyn vyslala ulovit večeři - tresky. Při tom sme se museli trochu projet až za povolenou hranici pro chytání. Můj první den s udicí v ruce skončil nad očekávání dobře - chytil jsem první nad mírovou rybu z celé lodi - nakonec jich bylo 5 (taky nejvíc) a ulovil jsem i tu největší (42cm). Je to super výhoda - chytat ryby na moři. Když tak 5-10 neberou, tak se prostě posunete o pár metrů dál ;)


Koncem mýho pobytu v Port Ligar začali Timovy docházet volný plováky, ale měl štěstí, že jednu jeho farmu mohli začít sklízet, tak sme si pro staro/nový plováky přijeli hned z čerstva a při tom se podívali i na speciálně upravenou loď. Tato byla jen nějaká menší, pomalejší, ale i tak je to rychlovka - za hoďku vytáhla a nabalíkovala 1,5t slávek (jestli si to dobře pamatuju). To nejlepší zatím z celýho Novýho Zélandu nás čekalo po cestě zpět. Tim spatřil blížící se houf delfínů, tak sme si na ně počkali. Napřed nás pronásledovali, honili se s lodí, skákali - no prostě parádně pózovali. Po nějaké době se odklonili, tak jsem je zase pronásledovali my - dokud Jonathanovi (další Wwoofer z Malajsie) nedošli baterky ve foťáku ;) Výsledek můžete zkouknout v galerii - i se 2ma nejpovedenějšíma videama.


A ten den sem si řekl, že už toho bylo dost a já můžu spokojeně z Port Ligar pokračovat dál. Ale kam, to moc zatím ani já nevím...