Ruahine Forest Park

Ráno sme si trochu přispali, stejně furt pršelo... Co naplat - déšť jen tak nepřestane, ale když už máme volno, tak jedem. Hold si musím zvykanout, že s Peťou žádnej trek v pěkným počasí nepůjdu ;) Cesta to byla pěkná - 700 metrů stroupání sme i s častým foceným zvládli za nějaký 2 hoďky. Ze Sunrise hut sme chtěli pokračovat po hřebeni dál, ale tak akorát sme ztrtatili cestu - hold bylo prd vidět, tak sme to raději otočili a za hodinku to seběhli. Petr si prosadil popojet kousek dál a projít si aspoň kousek dalšího treku - já  další trek shledal jako naprosto nudnej, tak sem se vrátil a raději na něj počkal v autě ;) Aspoň že přestalo pršet a zpáteční cestu sem si mohl líp užít...

Petr v mlze před Sunrise hut, Ruahine Forest Park

Výlet do Kaweka Forest Park II.

Tak konečně - dneska sem si sice na moment probudil ráno, když Gary odjížděl do práce, ale když sem při druhým procitnutí počítal údery hodin, nestačil sem se divit - prej jedenáct ;) no jo, fakt je 11- tož sem místo snídaně rovnou poobědval... dal si pár bazénů, sprchu, oholil se a místo plánovanýho Národního akvária  ve městě sme s Carrie vyrazili opět do Kaweka Forest Parku za horkýma pramenama. Ale ani tentokrát nám počasí nepřálo :( Chvílema pršelo, bylo vidět zase prd a nakonec sme dojeli zase jen k brodu, po johož projití sem usoudil, že hloubka nějakých 20cm není tak úplně v pohodě. Carrie prohlásila, že jí nevadí zbytek dojít pěšky - no vadil. Zapomněla totiž doma svůj inhalátor na astma a cesta tam byl samej kopec a ne jen na hoďku, jak sem tipoval. Tož sme se aspoň prošli, cestou potkali úžasně přátelskou kobylku a taky nějakých 5-6 aut, z čehož minimálně 2 byly stejně nízký jak Micinka :( ale aspoň nás část zpáteční cesty svezl mladej Maor, co sem každej den jezdí za prací...Na spravení chuti sme si dali hodinový kolečko buší, což byl celkem příjmnej balzám - tentokrát bez kapky vody na cestě ;)

 

 schálně - kolik let byste jí tipovali? (jo, je jí 38 :)

Kolo, galerka, muzeum, parlament a domů

Dneska byl nabitej den - ráno sem vyrazil na další projížďu do okolí, ale tentokrát se vydal na západ - přes Lyall Bay a Owhiro Bay na štěrkovo-písečný pobřeží kolem Cookova průlivu k Red Rocks (zajímavý tmavě rudý šutry) a Sinclair Head. Cestu tam sem protrpěl, protože mě bolel ze včera zadek od sedátka a každej hrbol byl utrpení, ani jízda pískem či brody není žádnej med, ale cestu zpátky sem si fakt vychutnal. Adrenalin přebyl všechno ostatní a užil sem si rychlost, skokánky i ten písek skoro přeletěl ;)
Po obědě sem jel znovu na Mt. Victoria, ale tentokrát uhnul o kousek dřív a následoval ukazatel k jednom u z míst natáčení Pána Prstenů - našel sem prd a málem sem si rozbil držku. Ani galerka mě nebrala (jako obvykle), ale tentokrát za to mohlo její přestavování a zpřístupění jen dvou expozic... Konečně v Muzeu Wellingtonu sem si spravil chuť - výstava je přehledná, nepřeplácaná, naučná i zábavná, dlouhá tak akorát. Nakonec sem stihl i prohlídku Parlamentních budov. Teda až po projití kontrolou jak na letišti a nakonec i odevzdání mobilu s telefonem - škoda, bylo by toho hodně k focení. Včelín nic moc, ale zase sme ho moc neviděli, zato hlavní budova překypovala samýma zajímavostma. Hlavní zasedačku obložili klasickými maorskými řezbami a jinými pracemi. Všechny ostatní místnosti, co nám ukázali byly luxusní ale nepřeplácaný, no prostě pěkný. A jedna perlička pro stavaře - celá budova byla před pár lety kompletně odříznuta od základů a postavena na cca 300 pružných železo-gumových "soklech", umožňujících pohyb až o 15cm kterýmkoliv směrem za účelem ochrany proti zemětřesení.
Na zhruba 4 hodinovou cestu zpět sem tak vyrazil víc jak o hodinu později, než sem plánoval, takže sem chytil pěknou špičku - i když se i dálnice hýbala jako šnek, tak narozdíl od dé jedničky sme se v podstatě nezastavili. Doma, kam sem nakonec tak dorazil o půl desáté, mě čekala výborná večeře a hlavně moje postýlka ;)

Do muzea a okolí na kole

Ráno sem byl vzbuzen už kolem sedmé, takže sem měl dost času na snídani (porridge po dlouhé době, tj. ovesná kaše pro neznalé), vymyšlení plánu i kratší dospání se - hlavní NZ muzeum Te Papa totiž otvírá až v deset. Od Slávka jsem si pujčil kolo, zámek a povinnou helmu a vyrazil přes vyhlídku Mt. Victoria do centra.

Do muzea sem nakonec přijel stejně až před 11, ale mám čas až do šesti, takže nikam nemusím spěchat. Všechny exhibice v muzeu jsou vystaveny na pěti podlažích, přičemž většina jich je zadarmo (15$ za Pompeje nedám, protože by mi zbylo jen deset babek... chjo, zas bez peněz - ještě že zítra přijde 14ti denní výplata ;). Sice celkovej dojem z celýho muzea sem měl asi lepší z Christchurch, Te Papa si určitě ozančení nejlepšího zélandského muzea zaslouží a v pohodě ještě dlouho udrží. Nejít již do mnoha jiných muzeí, musel bych tam strávit aspoň 2x tak dlouho, takto sem měl všechno projitý už jen za nějakých 4-5 hodin.

Kromě klasických výstav všech možných živých či vyhynulých, mořských či suchozemských živočichů, ptáků,
hmyzu, historie Maorské, kiwiácké i geologické, celýho patra obrazů a poseldního nejmenšího patra se šperkama jen namátkou zmíním nějaký perličky - určitě mezi ně patří nová výstava největší ulovené olihně na světě, která měří 4,5 metru a váží neuvěřitelný půl tuny. Mimo jiné celé její oko má velikost kopačáku ;). a zornička pomeranče. Za zhlédnutí též stojí krátký 3-D filmeček o podmořském životě. Když už sem nezažil zemětřesení naživo, tak sem si to mohl "užít" tady v muzeu - sice to nebylo kdo ví jak promakaný, ale stejně mě naskočila férová husina... Dál si vybavuju obrovskou kostru velryby, kostru snad nikdy neporaženýho závodního koně, kostru ... no dobře, už budu míň morbidní :) jednu z nejrychlejších amatérsky upravených motorek,parádní sbírku mořských živočichů zavěšených ve vzduchu, jednu fakt pěknou slečnu co sem potkal asi třikrát - no to by asi už stačilo,co? :D

Foťák se mi málem vybil, tak rychle domů, najíst se a hurá na projížďku na kole kolem letiště a přilehlýho poloostrova. Chvíli sem bloudil po letištních parkovištích a pak čekal aspoň deset minut na nějaký přistávající/odlítající letadlo, ale nic - tož sem vyjel na vyhlídkou jízdu po pobřeží. Míjel sem super skalní útesy, střídalo se rozbouřený s klidným mořem a asi v půlce začal fučet celkem silnej protivítr, kterýho sem se už nezbavil. Rozhod sem se strávit odpočinek na druhém konci letiště a aspoň jedno letadlo vyfotit - no nečekal sem snad ani 5 minut a jednoho malýho tryskáče sem si nahrál. Spokojenej sem po 10ti minutách odjel, ale jak na potvoru zrovna slyším hukot a pár set metrů za mnou přistává menší boeing - kurňa, jedu zpátky... během následujích 15ti minut přistálo na nějkých 10 dalších letadel a i jedno velký, takže sem s pár dalšíma videama a nšjakýma fotečkama vyrazil zpět (no nepřistál zrovna další vobřík...).
Doma už sem jen relaxoval, uvařil véču i pro spolubydlící (resp. jen jednoho, protože další jsou vegani) a odhodlával se vyrazit na pozorování nočního města - naštěstí mě Chris navedl na mnohem pohodlnější cestu - jet na vyhlídku autem a ne na kole ;) tak sem jel...

Cestou do Wellingtonu

Tak sem v noci usnul u seriálu a probudil se s úžasným výhledem na hvězdnou oblohu - má to spaní venku něco do sebe ;) Ráno sem posnídal zbytek véči (a stejně mi zbylo i na oběd :), prošel se po 2 kratičkých procházkách kolem odpočívadla a popojel do .... ptačí rezervace, kde mě naštvalo vstupný 2x vyšší, než psal můj průvodce. Co naplat, to ty prachy radši utratím jinde. A taky že jo - v Paua Worldu (paua jsou velký pěkně lesklý mušle) v Cartertonu mě sice čekala jen přehlídka více méně všelijakýho kýče, zato v místním íčku sem se poptal na nedalekej Stonehenge Aotearoa a rozhod se jet na prohlídku, co jako na zavolanou začínala za půl hodiny...

No každopádně to byl dobrej plán - místní Stonehenge nemá s tím anglickým v podstatě nic společnýho (krom 30ti metrovýho průměru) a vznikl za účelem studia a poznání starých způsobů určení ročních období, kdy zasít/sklidit, jít lovit, navigace atd. Šlo by o tom popsat hafo, ale bude vám muset stačit, že se sem stojí vypravit v době odborné prohlídky, jinak je to jen zajímavá kruhová, betonová stavba...

Martinborough je malý městečko uprostřed proslulé vinařské oblasti - ne tak velké, ale rozhodně zajímavé. Já v dnešním horku neměl ani na ochutnávku chuť, takže sem se natáhl ve stínu parčíku a poslechl sem si normální dechovku - fakt. A hráli docela dobře.Cestou do hlavního města už sem jen potkal jednoho postaršího stopaře, pár loudalů, co mě brzdili v točitém průsmyku a jeden menší požár.

Ve Wellingtonu byl trochu problém najít grátis místo na parkování, ale zadařilo se. Takže sem se vydal na okružní cestu centrem - přes dřevěnou anglikánskou katedrálku, parlamentní budovy s nejznámějších beehive (tj. budova ve tvaru včelího úlu), dokodrcal se k íčku, přístavišti (s končící přehlídkou historických vozů) a zpět přes jednu kešku za "včelínem". Večer u Slávka sem v podstatě strávil probíráním, jak se máme, co děláme, kde sme všude byli a kde v Brně skončíme ;)

PS: fotky budou příště - snad...

Renwick aneb práce na vinici podruhé

Po strastiplné cestě zpět do Renwicku sme nastoupili do celkem nezajímavého nudného procesu - prostě do práce. Každý ráno vstávání před sedmou, třetí a pro nás poslední týden dokonce o půl hodiny dřív, protože byl posunut začátek šichty. Práce to oproti zimnímu pruningu byla na druhou stranu celkem pohodová - více méně sme celou dobu nastřídačku po čtyrech rostlinkách očišťovali kmínky od nových výrostků (budrubbing) a odstraňovali dvojité či moc hustě rostlé výhonky z horních prutů (shoot thining). První týden sme si ale moc nevydělali, když sme pracovali jen 3 a půl dne, podobně sme dopadli i druhý týden, kdy sme začínali taky až v úterý.

Mělo to ale aspoň jednu výhodu - delší víkendy ;) Dlouhý víkend sme využili pro vaše počtení dopisováním blogů, procházením/tříděním/nahráváním/komentováním fotek a abysme z toho nezblbli tak i krátkýma výletama do okolí - hledat kešky samozřejmě :) Káťa se celkem osvědčila, takže i druhý víkend sme jich pár našli. Leč tentokrát byl náš cíl mnohem zajímavější - Marlborough Sounds. Celkem slunnou sobotu sme procestovali po pobřeží celkou část Sounds, zastavit se, kde se nám líbí, projít si městečko Picton, případně si zajít na menší procházku do okolí a hlavně dělat super fotky. Neděle nám u bohužel tak pěkně nevyšla - čekal nás výstup na Mt. Stokes (kolem 1200m s asi 500m převýšením). Výhledy to mohly být nesrovnatelně zajímavější, jenže přes neustupující mlhu sme byli rádi aspoň za málo - každopadně ale za jasnýho počasí můžem vřelel doporučit.

Po dlouhém rozhodování, zda vyrazit na cesty už po dvou týdnech práce, sme oba dospěli ke klidnější variantě - pracovat ještě jeden týden. I když počasí bylo více než aprílově proměnlivé, makali sme celých 5 dnů i když ne vždy úplně celých - ještě začínáme už v 7. Pátek - skoro padla - s ostatníma sme se rozloučili čokoládovejma a sladšíma mrkvovejma muffinama - půlkou pro každýho, protože se mi jeden  celej plech podařilo večer připálit... co už. Balení našich pár švestek nám zabralo zbytek dne, takže vzhůru novým dobrodružstvím sme vyrazili až po setmění. Ještě mě ten večer stihli poprvé zastavit při silniční kontrole na alkohol (nic jinýho) - jen nechápu, koho můžou chytit, když jsou vidět minimálně 4km předem?