Konec... aneb můj poslední den na Novým Zélandu

dořešil sem jen poslední dárky, poslal prachy do Čech, dosehnal ubytko v Hong Kongu, sbalil, rozloučil, zatlačil slzu a odletěl...

Tak to bylo ode mě vše. Ještě se můžete tešit, až někdy časem doplním události z ledna a nahraju zavěrečné sady fotek. ale to vše až v červu, takže do té doby se mějte, dík za pozornost a brzo naviděnou!

Dárky...

Poslední celý den na Zélandu sem strávil opět dozařizováním - poslání balíku poštou, banka, weráč... A hlavně nákupem dárků - na svým seznamu sem pracoval posledních pár měsíců, ale i tak to bylo více než únavné ;) Kolem páté sme s Annou vyrazili do jedné tělocvičny, kde se každý úterý schází s partou známých na "hodinách akrobatiky". Trochu sem se toho obával, přece jen nejsem zrovna moc ohebnej, ale byla to supr sranda. Vyzkoušel sem si pár hodně zajímavejch a efektivních cviků na rovnováhu, pořádně si protáhl zkrácený žíly a trochu si i zažongloval...

Auckland aneb zpátky u Anny

Dopoledne trávím balením a konečně zařizováním všech možných předodjezdových záležitostí. Boj s daňovýma formulářema je nakonec překvapivě moc jednoduchej - na úřadě přijímají moje papíry i nedokončené s tím, že to dodělají oni. Tož doufám, že se za slibované 2-3 měsíce dočkám i nějakých peněz zpět. Nebýt to Zéland, tak se s jakýmakoliv prachama už loučím ;) Stěhování k Anně probíhá nadvakrát, když u Wayna zapomínám krabici plnou jídla - ještě že mám furt Micinku. To už ale neplatí za další hodinu. Potkávám se s holkama, na poště vyplníme formulář, předám klíčky, dostanu druhou půlku peněz a nechám se hodit "domů". Tím končí moje dvaceti tisíci kilometrová historie v pojízdném domečku. Furt mám co dohánět na netu a poyději Anna pořádá s dalšími 8mi přáteli D&D scifi vampíří pondělní večer - já však dopisuju víc jak 3 hodiny blog za poslední dva týdny... Uf.

Nedělní autotrh

Pro klid Anniny duše vstáváme už po šesté, naskládáme auto a po snídani odvážím Ann na bus do Wellingtonu. Mě sice čeká nezáživnej půlden na trhu, ale furt lepší, než  12 hodin v buse. Že prodat auto bude fuška sem věděl, ale že za celý 4 hoďky budu mít jen jednu nabídku, to sem teda nečekal. Počasí se celkem vydařilo a lidí chodilo překvapivě hafo, ale backpackera aby člověk pohledal. Co naplat, přijímám i jen litřík za Micinku, ale furt lepší než nic ;) Auto nakonec kupují tři holky, co nabourali káru kamarádce - maličké Francouzce, té se Micka zamlouvá, i když už na manuál pomalu odvykla. S holkama se nakonec domlouváme na předání a přepisu auta až další den, protože nechcem platit víc než 3x za přepis vlastnictví. Já dostávám půlku hotovosti a adresu s časem, kam mám zítra přijet. Nic na oplátku - to se může stát snad jen na Zélandě. Vracím se k Waynovi a zůstávám u něj i dnes. Mix ping-pongu, playstationu a nic nedělání je celkem zábava.

Zpět do Aucklandu aneb můj poslední den cestování

Ráno sme se ještě jednou vrátili na pláž a pak vyrazili na nečekaně jednoduchej výšlap na Lemmings Head vyhlídku. Odtud sme dnes naposled viděli sluneční paprsky, kdy se nejprve zatáhlo, pak i rozpršelo a po cestě do Aucklandu už ani stěrače málem nestačili (ještě že sem vyměnil i gumy) Zamířili sme rovnou do muzea. Sice sem v něm strávil před skoro rokem minimálně půl dne, ale furt sem se dobře zabavil další 2 hodiny. Ne však Víc, protože míříme k Waynovi - našemu dnešnímu CS hostovi. Zbytek dne nás čeká více méně úklid auta a balení, příležitostně prokládaný stolním tenisem...

Waitakere II.

Dopoledne sme došli k místnímu vodopádu, vyšlápli na jednu a pak i další vyhlídku, prošli se po pláži a posbírali zajímavé ulity, tzv. beranní rohy. Po cestě do Whatipu sme strávili příjemnou hodinku v Arataki informačním centru. Pročetli si zajímavé, poučné informace a já se celkem pro mě překvapivě dověděl i pár dalších nových věcí. Ve Whatipu sme došli k místním jeskyním a pak už jen za posledního světla i k pláži...

Waitakere I.

Sice dnešní předpověď nevěstí nic pěknýho, ale aspoň neprší. Takže se rozhodujem to riskout a místo trávení času v muzeích apod. vyrážíme do Waitakere. Přes všudypřítomnou mlhu máme z vyhlídek prd, tak míříme k Fairy vodopádu. Během celkem strmýho výšlapu se počasí umoudřilo. Procházku k jezeru Wainamu sme si proto celkem užili, k čemuž přispěla i příjemná teplota okolního skoro černého písku v rozlehlých dunách. Tentokrát (narozdíl od novoroční návštěvy s holkama) sme však u jezera byli sami a pro změnu osvěžující koupelí nepohrdli. Vrátili se a dojeli k velmi oblíbené pláži Piha. Vyběhli tam na vyhlídku na Lion Rock (později z dálky i viděli, proč se tak sklaka jmenuje ;) Prošli sme se ke Kitekite vodopádu a opět pro změnu spěchali zpátky k moři na vyhlídku kvůli západu slunce. I když se překvapivě objevilo pár surferů, západ se až tak nevyved, ale stejně šlo o velmi příjemně strávenej den. Masáž a povídání sme zvádli u Kerekere pláže, kam nás opět po setmění dovezla Ann...

V Aucklandu na netu aneb chčije a chčije a chčije

Z jeskyní nakonec nic nebylo, neboť nebyly volně přístupné a my se stejně nikoho nedovolali. Během Anniho vaření snídaně sem si prošel místní velmí starou naučnou stezku (žel bez popisů), když tu se naplnila předpověď počasí a začalo poprchat. Později pršet a než sme dojeli do Aucklandu, tak se strhla pěkná bouřka. Nejošidnější se ukázalo nalezení grátis parkování co nejblíž centru - rozhodli sme se totiž skočit na chvíli na net do knihovny. Jen malá rada - nejblíž sme zaparkovali v The Domain... Z přepokládaných asi tak dvou hodin se vyklubalo celý odpoledne. Já mezitím stihl projít 4 hostely v centru a rozvěsit inzeráty na prodej auta. Pak už sme jen popojeli na známé noční stanoviště v přístavišti a šli se po večeři trochu projít.

Raglan aneb snídaně se surfaři

Dneska ráno mě Ann překvapila, když mě ještě než sem vylez z postele odvezla na parkoviště s výhledem na výborný surfaře. Pravda, čekal sem asi trochu víc - sice tu byla většina nadprůměrných jezdců, žadnej novej trik sem v podstatě neviděl. I tak to ale byla parádní hodinová podívaná. Dneska sem si parádně užil jeden z nejnáročnejších výstupů - na Mt. Karioi (756m). Sice jde jen o 500m převýšení, ale "díky" nepočitatelným sestupům a výstupům po cestě sme nastoupali snad dvakrát tolik... Každopádně šlo o super hike mezi kořeny, šutry a 2x i s téměř povinným použitím řetězů... Cestu zpět si prej vychutnala i Ann, která po cestě nahoru vypadala docela zdrceně. Cestou k Bridal Veil vodopádu sem jen o pár centimetrů dobrzdil a předešel ťukanci, kterej na neširoké silnici málem zavinila řidička protijedoucí dodávky. 55ti metrovej vodopád je i v dnešním zataženým počasí působivě fotogenickej. To my už ale opět spěcháme k vodě kvůli západu slunce - tentokrát se surfery na popředí... Večer se opět ujímá řízení Ann a odváží nám postranníma klikatýma silničkama směrem k Nikau jeskyním. Tam po menších potížích i dojíždíme (já totiž po cestě místo navygování pospával - a za trest mi taky z toho nebylo nejlíp ;)

East Cape II. aneb "z východu až na západ"

Dnes sme spolu s dalšími pěti baťůžkáři první lidi na světě, co vidí slunce. Leč po pravdě, dnešní východ slunce není zrovna nějak efektní - bohužel počasí nám tentokrát opět nepřálo, ale aspoň že přestalo pršet. Tož jedem dál - na první pěkné pláži zastavujem a snažíme se dospat. Místo spánku se však raději jdem vykoupat do moře, dopřejem si navzájem masáž zad a naplánujem zbytek dne. Ve Whakatane vylezem jen na vyhlidku a z plánovanýho delšího treku se raději vracíme do auta s cílem stihnout západ slunce u jezera v Rotoruře. Ač sem to hanl, co to šlo, resp. zákony a provoz dovolují, ze západu sme stihli asi tak posledích 10 sekund - fakt ;) Když už sme tu, tak sem se otočil u Geryho a Sally, kde sme s Káťou 2 dny wůfovali. Nabídku delšího pobytu sme zdvořile odmítli a ještě dnes dojeli až na západní pobřeží do světoznámého surfařského města - Raglan. Horko těžko sme našli místo na přenocování a tím skončil dnešní den o 570km dál, než kde začal.

East Cape I. aneb "With a little Ann in big M"

Gisborne je vstupní branou do nejméně turistické oblasti Severního ostrova - East Cape. Nic moc, až na to, že zde poprvé vstoupil na pevninu James Cook při objevení Zélandu a jsou tu supr vlny pro surfaře. Vyhlídka nás taky moc nenadachla, ale po mnoha letech jsem si udělil výjimku a koupil zmrzku v mekáči (teď už aspoň chápete dnešní nadpis ;) Prý jedna z nejlepších krátkých procházek - Cooks Cove walk - byla pěkná ale ani jednomu z nás nepřišla až tak úžasná. Pravda, díra ve skále ohromná byla ;) Oskar se po celým dni umoudřil a vykoukl v nejlepší dobu těsně před západem - když sme zrovna vstoupili na 660 metrů dlouhý historický přístaviště a mohli tak nafotit zajímavý obrázky... Možná trochu unáhleně sme ještě dnes po tmě dojeli až k nejvýchodnějšímu místu "na světě". Noc sme však strávili v nejrozporuplnějším kempu vůbec - z konce cesty nás i další dvě auta vypudili dva celkem vychytralí místní a nalákali nás do jejich kempu, kde sme za bůra přespali v podstatě na pastvině pro ovce...

Delikatesa...

Tři dny odkládanou procházku sme si užili poslední den v tomto úžasným parku. Prolezli i pár kraťoučkých jeskyní a vyrazili dál na poloostrov Mahia. Vylezli tam na vyhlídku, ale je celej den pod mrakem, takže žel nic moc. Už už sme chtěli odjíždět, ale všimli sme si přijíždějících lodí k pobřeží, kde čekali traktory s vlečkama na jejich vytažení z vody. Ann to ještě neviděla a přišlo jí to divný, tudíž sme si na tu podívanou počkali. Ann se dala do řeči s jedním místním a ten ji svezl i na traktoru. Rozhovor pokračoval dál i se mnou. Přes úlovky a pozvání na čaj/kafe sme se dostali až k nabídce večere s delikátním, právě uloveným mořským rakem (crayfish). Sice sme měli jiný plány, ale takovou nabídku nejde odmítnout. Projeli sme se ještě na druhou stranu poloostrova, namysleli plán na další den či dva a pospíchali k Joe na supr véču. Jeho dům sme našli překvapivě snadno. Dostali čaj/kafe, pokecali s Joem a Trišou a vychutnali si jednu z nejlepších večeří v životě! Dokonce se Ann dočkala i z dnešní vyhlídky vysněné zmrzliny. Ač neradi sme odmítli nabídku přespání v domě a popojeli blíž ke Gisborne. Tentokrát řídila Ann i v noci a překvapivě sem se opět nebál ;)

Lake Waikaremona II.

Budíček v 6 mě teda moc nepotěšil. Ale nedá se nic dělat - dneska nás čeká 25km pochod, takže hurá na to. Po cestě sem tak přemíšlel, co nám nás taxikář řekl o vyzvednutí a po spojení s popisem treku sem si poskládal, že nás čeká zajímavá cesta zpět k autu. Buď pojedem autem celkem divočinou nebo nás vyzvedne doopravdy lodí... Trek sme nakonec zvládli za nějakých 8 hodin a na konci se ukázalo, že druhá varianta byla správná a pro nás mnohem potěšující. Už tam na nás čekal postarší katamarán a 20ti minutová projížďka po jezeru. Západ slunce se blíží, tudíž se z posledních sil škrábeme na prý nejlepší vyhlídku z celý parku. A fakt že jo - nejen že po cestě byla samozřejmě keška, ale západ slunce s odrazem od hladiny jezera byl jeden z nejlepších a každopádně nejfotogeničtějších ;) V noci sme si s vínkem v zavětří auta poleželi pod naprosto úchvatnou jižní hvězdnou oblohou...

Lake Waikaremona I. aneb den plný překvapení

Konečně pěkný počasí - hurá. první překvapení je leč nemilé - kvůli dvou lidem majitel nebude startovat jedinou velkou loď a na start treku sme dovezeni autem. Tak sme byly opět nemile překvapeni hromadou dětí právě vyrážející na cestu. No nic, nasazujem ryhlotempo a brzo jim unikáme. Dobré počasí nás neopouští po celý den, i když je celkem zima. Ale aspoň se líp jde a ty výhledy. No nádhera, ještě že sme nešli včera... Sada příjemných překvapení nás však čekala na konci dne. V chatě nás čekalo pěkný teplíčko, protože skupinka tří lidí z Aucklandu dorazila dlouho před námi (aby ne, když šli jen pár kiláků z kopce :) Další příjemná věc se nečekaně objevila přímo v jezeře - jeho teplota je celkem příjemná i teď v pozdním podzimu. Dokonce i Ann se hecla a šla si zaplavat... Aby taky ne, když je to vlastně profi triatlonistka ;) Ale to nejlepší nám přistálo na talíři ještě před večeří - čerstvej uzenej pstruh, kterýho kluci po dlouhé době rybaření chytili a pak nad manukovým dřevem rádoby klasicky Maorsky vyudili. Po jídle sme se ještě připojili k děckám a naučili se jednu novou, jednoduchou, ale hafo zábavnou karetní hru.

Te Urawera National Park

Ráno nás nečekalo jen nepěkné počasí, ale i nepříjemné překvápko - vodní taxi k začátku treku nejezdí a bus je předraženej a jede pozdě. Tudíž se rozhodujem start treku posunout na zítra. A kvůli odjezdu až v devět přeobjednáváme i chatu na přespání už po 16ti km chůze. Dneska sme si dali na rozehřátí asi tak 15km okruh k menšímu z místních jezer - Waikareiti. Po cestě nás zastihl i déšť, tudíž přeložení bylo namístě... Dneska sme ještě stihli dojít ke třem místním vodopádům. Zaléhám s obavami, protože nohy mě po dnešku bolí víc, než bych čekal.

Konečně na cestách

Přestože sem ráno vstal celke brzo, vyzvedl sem Ann s menším zpožděním v jejím hostelu. Stejně sem ještě nestihl dokončit WOF (technickou), takže sme z Napier vyjížděli až kolem poledne. Po cestě minuli odbočku k jedné vyhlédnuté pláži, takže sme si poydní oběd vychutnali až v městečku Waiora. Prošli si ho a pokračovali dál do Te Urewera National Parku. Tam sme dojeli až za úplné tmy, která nás překvapila už před šestou. Hold zima se blíží. Po večeři sme brzo zalehli s plánem brzo zítra vstát a vyrazit na 43km trek kolem jezera.

Přípravy na cestování...

Poslední celý den v Napier... zařizoval sem všechno potřebný na komplu, internetu a tak. Domluvil se s Ann, která se ke mně připojí minimálně na přístí týden cestování a večer na rozloučenou uvařil domácím gulášek - ať se pěkně přes noc uleží...

Překvapení...

Poslední dev v práci sem si ani moc neužil - celkem se to táhlo, nic sem nevařil, ale ... čekalo mě nemalé překvapení - přímo veliké. Až sem si říkal, že v tak velké krabici musí být sapon 10kg pytel brambor. Krabice však byla lehoučká a prapodivně štěrchala, tak sem začal rozbalovat. No po veliké krabici sem narazil jen na velkou, pak menší a pak malou... To už sem se ale dostával do finiše a držel sem v ruce něco, co mi výrazně připomínalo tuhý mýdlo - dost dobrej vtípek na závěr pomyslel sem si. O to větší překvapení mě čekalo, když sem i poslední vrstvu odstranil a koukala na mě luxusní šperkovní krabička. Richardovo: "Marry me..." všechny pobavilo a na mě z krabičky vykoukl náhrdelník s parádním nefritovým přívěškem ve tvaru klasickýho maorskýho háčku na ryby...

Po práci Rob vymyslel i rozlučkovou párty v mé oblíbené (aby taky ne, když je to v podstatě jediná rozumně otevřená putyka) irské hospodě. Nakonec sme se sešli jen 4. Zahráli pár her biliáru - se srandovně malýma koulema ;) a naposledy se rozloučili. Já vyrazil do jednoho z hostelů za potenciální spolucestující po East Cape. Sice má zítra pracovat, ale večer mi dá vědět, jestli se v úterý připojí či ne. Nechal jsem jí na prostudování a navnadění svýho super novýho průvodce a odjel do dalšího hostelu za Polkama ;) Po jejich oblíbeným seriálu sme se vydali zpátky do města - do irské, kam taky jinam,  když je všude jinde zavřeno... tam se k nám připojil i Petr, pokecali sme, dáli dalších pár kulečníků a o půlnoci to zabalili.

Práce...

Krom umývání nádobí a případnýho vaření/smažení, což zabralo valnou část mého zbylého pracovního dne, jsem často i připravoval suroviny - loupal brambory, jabka, krájel a umýval všemožnou zeleninu či sýry a tak... Na konci směny si každej v kuchyni uklidil svoje pracovní místo a šel domů. Na poslední dva zůstal pak i úklid ostatních prostor, zametení a vytření podlah, povypínání všeho možnýho a zamčení. Toť vše z mého 4-dílného pracovního seriálu...

V sobotu večer jsem naposledy vyrazil za Petrem s tím, že se vydáme do města. Při shánění nějakého spolucestovatele se mi ozvala mimo jiné jedna Polka. Sice se nepřipojí, ale aspoň můžem zajít na pivo. Nakonec sme strávili s hafo dalšíma batůžkářema pohodovej večer v irské. S Peťou a jeho bandou sme nakonec skončili v Cri - leč střízlivý Petr se moc nebavil a já ráno vstával do práce, zabalili sme to už ve dvě. Ještě že sem si domluvil pozdější začátek práce...

Práce...

Po ranním úklidu a svačince mě čeká první nápor nádobí, to je všechno potřeba umýt před začátkem poledního návalu, aby bylo v čem vařit... v týdnu většinu nádobí stíhám v klidu jen opláchnout vysokotlakovou "hadicí" a pak prohnat supr rychlou myčkou. Když přijde ale hafo lidí, tak je potřeba oplachovat většinu věcí ve dřezu a většinou i dobu čistění v myčce zkrátit ze dvou jen na jednu minutu - a to je teprve frmol. Před polednem je taky na mě nachystání všech boxů na hranolky, doplnění lahví s kečupem či krabic s mraženýma věcma na smažení. Většinu letních víkendových dnů bylo tak narváno, že sem musel nechat nádobí nádobím a jít pomáhat se smažením, pečením česnekových chlebů či chystáním talířů (zelenina, dresinky apod.). V takových případech se nádobí nahromadí taková kupa, že ho klidně i hodinu a půl musím umývat. Poslední nápor nádobí je po ukončení poledního menu, kdy se mi nahromadí všechno nádobí od kuchařů, co používali průběžně (další min. půlhodina mytí). Naštěstí nemusím skoro nic utírat - měl bych sušit všechny plastový věci. Postupem času sem ale všechno vylepšil tak, že utěrku skoro celej den nevemu do ruky - resp. ne na utírání, protože jinak bych byl stokrát denně opařenej ze všech vřelých pánví, hrnců a táců...

můj pracovní prostor s myčkou oddělující pravou špinovou část od levé čisté