Port Ligar v Pelorus Sound - aneb kdo to jsou ti Wwoofeři (čti - vůfři)

Wwoof (Willing Workers on Organic Farms) je v podstatě takovej férovej couchsurfing. Tzn. že si svůj pobyt a většinou i stravu u hostující rodiny musíš odpracovat. Většinou jde o 2-6h denní výpomoc na sadu, zahradě, farmě, kuchyni...

Po 2 týdnech více méně čekaní na práci na vinici pohár trpělivosti přetekl a začal jsem hledat nějaké zajímavé Wwoof místo. Celkem se mi poštěstilo a už ve středu 26.8. jsem vyrazil do Port Ligar (www.portligar.co.nz) na samej "konec světa". Už jen cesta tam byla nesmírně zajímavá - trocha rally s častýma zastastávkama na focení krajiny. Hned na cestě do domu mě přivítal Tim se svýma 4 ovčáckýma psama na večerní výjížďce a dověděl jsem se, že shodou okolností je u nich zrovna jedna Češka - Dáša ;) V domě už naštěstí nežije všech 10 dětí ale jen 4 - Azzan (6), Mahalia (9), Shoshana (12 v den mého odjezdu :) a Nathan (asi 14): I když jsou všichni vychováváni pevnou rukou Reawyn, i tak bylo každej den docela rušno... po výborné večeři jsem se už jen ubytoval, pokecal si česky o všem možným a šel spát do chajdy kousek nad barákem.


Každý den na port Ligar začíná v 8 ovesnou kaší k snídaní (případně kdo si co najde jinýho/dalšího) a následuje dopolední práce. Co se mě týče, šlo většinou o fencing (stavění plotu pro ovce na jejich cca 750ha pozemku) a práce na mussel boat (loď upravená na práci na farmě se slávkama). Práce na lodi byla pro mě víc než zajímavá leč ne tak častá, protože bylo potřeba rozumný počasí (což se naštěstí celkem rozumně prostřídávalo). Den pokračoval nějakým obědem - většinou co zbylo ze včerejší večeře a něco lehčího k tomu - krátkým odpočinkem (někdy ne tak krátkým :) a odpolední lehčí práce, což bylo téměř bez výjimky řezání, odvoz a štípání dřeva. To nejlepší z každého dne ovšem teprve následovalo - večeře. No prostě škoda mluvit, stačí se na mě podívat :D jen 3 týdny stačily k odložení pásku od kalhot.


Jak vlastně probíhala moje práce na lodi? Nejdřív sme museli naložit nějaký volný plováky. Pak sme projížděli a hledali řádky, kde byly plováky už přetížený a pár sme jich přidali - případně vyměnili za výše přivázený. Když už byl plovák a lano vytažený z vody, tak sme je i očistili (tzn. omlátili něchtěný černý slávky). Timova loď je malá - má jen dva háky na vytahování jen jednoho plováku. Já obsluhoval jeden hák (případně oba, když Tim zrovna přivazoval), odřezával starý plováky, čistil lana, brousil nože, umýval podlahu a tak. Občas i řídil - jednou jsem i parkoval k molu. Vypadalo to teda lehčeji, podařilo se mi to až napotřetí ;)


Dost bylo ale práce - i když volnýho času nakonec nezbývalo moc, přece jen sem prožil skvělý zážitky - a že jich nebylo málo. Po večerech jsme koukali na filmy, hráli Ligreto, osadníky a nejčastěji karty (princezny a cosi... kdo si to má pamatovat - ale celkem jednoduchá, ale dost dobrá hra ;) Taky sme se mohli ohřát a namasírovat bolavá záda ve spa a jednu noc sme vyrazili na lov vačic. Pamatujete si scénu z Krokodýla Dundeeho, jak tam jedou pytláci klokanů na korbě? Tak podobně sem se cítil - jen sme nebyli opilý a naše jediná zbaň byla celkem malá puška - leč s optikou, takže trefit se do silným reflektorem oslněné vačice byla celkem hračka ;)

Největší zážitky mám ale samozřejmě z moře - na projížďku kajakem sem si musel víc než týden počkat, ale stála za to - narazili sme na cca 10 hafo hravejch tuleňů a strávili s nima super čtvrt hodinku. Jeden z nich nás dokonce pronásledoval celou dobu (a že to bylo dlouho - víc jak hodinu :) taky sme potkali malou skupinku delfínů, ale než sem vytáhl foťák, propluli mezi náma jako torpéda... škoda, hold příště - já mám času naštěstí dost.


Jeden den sme vyrazili na lov mušlí. Jeli sme na jistotu - do zátoky, kde jich je každej rok hafo (i když rok od roku čím dál míň). I tak sme na první nahození takovýho spešl koše a cca 20ti minutovým šátráním po dně ulovili asi 80 dost velkých mušlí (limit na osobu je 50). Ještě na lodi nám Tim ukázal, jak je otevřít a přiměl nás sníst je syrový. Otevírat sem se je naučil celkem rychle až druhej den, kdy sme jich každej museli dootvírat desítky. S odstupem času jsem dokonce přesvědčenej, že za syrova chutnali i líp (možná to je ale jen tím smažením).

Výborné odpoledne bylo, když nás Raewyn vyslala ulovit večeři - tresky. Při tom sme se museli trochu projet až za povolenou hranici pro chytání. Můj první den s udicí v ruce skončil nad očekávání dobře - chytil jsem první nad mírovou rybu z celé lodi - nakonec jich bylo 5 (taky nejvíc) a ulovil jsem i tu největší (42cm). Je to super výhoda - chytat ryby na moři. Když tak 5-10 neberou, tak se prostě posunete o pár metrů dál ;)


Koncem mýho pobytu v Port Ligar začali Timovy docházet volný plováky, ale měl štěstí, že jednu jeho farmu mohli začít sklízet, tak sme si pro staro/nový plováky přijeli hned z čerstva a při tom se podívali i na speciálně upravenou loď. Tato byla jen nějaká menší, pomalejší, ale i tak je to rychlovka - za hoďku vytáhla a nabalíkovala 1,5t slávek (jestli si to dobře pamatuju). To nejlepší zatím z celýho Novýho Zélandu nás čekalo po cestě zpět. Tim spatřil blížící se houf delfínů, tak sme si na ně počkali. Napřed nás pronásledovali, honili se s lodí, skákali - no prostě parádně pózovali. Po nějaké době se odklonili, tak jsem je zase pronásledovali my - dokud Jonathanovi (další Wwoofer z Malajsie) nedošli baterky ve foťáku ;) Výsledek můžete zkouknout v galerii - i se 2ma nejpovedenějšíma videama.


A ten den sem si řekl, že už toho bylo dost a já můžu spokojeně z Port Ligar pokračovat dál. Ale kam, to moc zatím ani já nevím...

Můj pobyt v oblasti Marlborough - aneb vinice, kam oko dohlédne

uf, no tentokrát to bude fuška - vzpomenout si, co se stalo před měsícem či dvěma. Na druhou stranu to aspoň nebude tak dlouhý (anebo bude? ;)

Opawa river, Blenheim

Blenheim se svými 24.000 obyvateli je sice největší městečko v celém Marlborough Sounds, ale není tu celkem nic moc zajímavýho k vidění. Okolní velmi úrodná půda, ochrana pohořím Richmond Range a cca 2400 hodin slunečního svitu ročně jsou výborné podmínky pro pěstování vinné révy. Vinice jsou široko daleko a batůžkářů z celýho světa jako much.

Přijel jsem do Blenu navečer a našel celkem klidný místo na přespání v autě. I přes 3-4 vrstvy byla celkem zima, tak jsem pár dní strávil u CS rodinky (ne zrovna moc zajímavé ani komunikativní...) a během té doby si našel ubytování trvalejší: 31 Alma Street, Renwick - městečko 10km západně od Blemu obklopené samými vinicemi. Pokojík se mi celkem líbil, i když nebyl nejteplejší (el. topítko aspoň pár stupňů přidalo), ale byl jsem tam celou dobu sám (s možností, že se někdo přistěhuje, pokud budou majitelé v hledání úspěšní) a hlavně jsem platil jen 80NZD/týdně včetně vody, elektřiny a internetu.

31 Alma Street, Renwick

I když je 80 dolárků v podstatě minimální nájem, co jde vůbec sehnat, není to zrovna málo. Ale mohl sem si to dovolit, když jsem měl konečně práci na cca 4km blízké vinici s pohodovýma lidma, rozumným supervisorem a docela dobře a hlavně spolehlivě platící kontraktorkou (tj. člověk, který zprostředkovává práci majitelům vinic a obyč. pracovníkům).

I když to už většina lidí ví (takže zbytek odstavce klidně přeskočte), napíšu pro úplnost i o tom, co jsem tam vůbec dělal. Každej, s kým jsem o tom mluvil, mi tvrdil, že práce v zimě na vinici je fakt strašná dřina - nevěřil jsem. I když jsem se každý ráno cítil unavenej skoro stejně jako večer a ruce mě bolely ještě další 2 týdny po skončení - s odstupem času můžu konstatovat, že hokna to byla, ale mohlo by být klidně hůř. A co jsem teda vlastně že dělal? Každej dostal na starost jeden řádek (100-200 rostlinek) a dělal pruning (prostříhání velkýma nůžkama starých prutů a nechání 3-6 nejlepších na další rok) rostlinek vinné révy, striping (vytrhání starých prutů a připravení doprostřed řádku pro rozdrcení) a trimming (zapravení zbylých prutů malýma nůžkama).

Za jednu rostlinku jsme dostávali cca 65-80 centů - podle stáří rostliny a tím souvisejícím počtem ponechaných prutů. První týden bylo naprosté utrpení - už druhý den jsem nemohl stisknout pravou ruku, takže jsem musel střídat trimovací nůžky (a to jen proto,že nůžky včera nebyly dost ostrý = poučení pro příště), koncem týdne jsem už ani pořádně nemohl stříhat velkýma, jak na ten pohyb nebyly ruce trénovaný. Abych si vydělal aspoň minimální mzdu (což je teď 12,50 před zdaněním), dělal jsem denně 9-10h jen s krátkou pauzou na jídlo. I tak mi Marg (moje první kontraktorka) musela první týden doplatit 3,5h do minimální mzdy - což jak jsem později zjistil nedělají skoro žádní další kontraktoři, i když to mají ze zákona přikázaný.

parking issue

Sobotu jsem vynechal a věnoval ji regeneraci těla a další týden už to šlo mnohem líp - moje práce byla čistější a hlavně rychlejší ;) žel koncem týdne přišlo nemilé překvapení: za pár dní už pro nás nebude mít Marg žádnou další práci. A aby toho nebylo málo, po sobotní práci při obvyklým parkování s hlavou plnou pracovních myšlenek jsem zapomněl, že moje Micka je obdarována tažným zařízením - jak to dopadlo můžete vidět na obrázku ;)

poslední den na první vinici

Naštěstí to majitelé vzali s naprostým klidem a ještě se divili, že to chci sám opravit. Po třech nanesených vrstvách jakýsi strašně smradlavý hmoty mi sice Roger řekl, že to zabrousí a zamaluje už sám, ale ani o měsíc později na to nikdo nešáhl... co už. Třetí týden jsem dělal, co to šlo - dokonce jsem už ani nebyl očividně nejpomalejší. Nakonec jsme pracovali až do středy, kdy jsem to po práci lehce zapili a já mohl začít hledat práci znovu. Zbytek týdne naštěstí propršel, takže stejně nikdo nedělal a já si dokonce našel dalšího kontraktora - Inda. Každej v okolí ví, že Indové jsou jedni z nejhorších, ale já měl opět kliku, že ten můj byl celkem výjimka a za celou dobu mi dluží už jen nějakýho padíka...

víkendová práce

Práce pro Happyho byla celkem podobná - jen trochu hůř placená a každej dělal jen 1, max. 2 typy práce. Já začal stripingem - hokna, ale nedá se toho moc pokazit a po týdnu jsem byl už tak rychlej, že jsem měl víc než minimální mzdu a většinou i dřív jak za 8 hodin. Happy mě po nějakým týdnu nechal dělal i další práce, ale já se nakonec rád ke stripingu vrátil. I když jsme byli ujišťováni, že práce bude až do nějakýho 5. - 10. září - už o měsíc dřív nastaly komplikace a po dvou týdnech, kdy jsem celkem pracoval jen 3 dny, jsem dal "výpověď."

ráno na vinici

Tož je to kratší než jindy, ne? Ups, já už něco o práci na vinici psal, že - no přece to ale nebudu mazat - tak je tu hold něco dvakrát...

Práce v zimě na vinici - aneb jak jsem si vydělal svých prvních $414,54 (a ještě rychleji utratil ;)

moje první vinice - Rapaura road 122, blízko městečka Renwick

Tak je to tady - moje první výplatní "páska" či spíš kousek přeloženýho papíru... Vyznat se v ní je ale aspoň mnohem jednodušší než z výplatnice na FITu ;)

O své útrapy při hledání této práce i o cestě na jih jsem se s váma už podělil minule. Na co jsem ale úplně zapomněl, bylo pochlubení se s vlastím obsahem mé práce. Momentálně je tady čas na prostříhávání vína - což obsahuje nejen vlastní pruning (prostříhání), ale také striping (vytahání ostříhaných starých prutů) a trimming (zastříhání zbylých prutů). Platí nás podle toho, kolik dobrých canes ([: kejns :] = prutů) se má nechat. Za starej keř s pěti dostanem 80 centů, 75c za čtyři a 60c za mladý víno se třema prutama. Teď děláme na starý 4-prutý keře, takže jich člověk musí za 8 hodin udělat 130, aby měl aspoň minimálku - a to se mi povedlo zatím jen v pátek... (momentálně jsem asi o půl hodiny pomalejší)

tak tady bydlím, pohled z obýváku do kuchyně - Alma street 31, Renwick

Po týdnu spaní v autě se počasí celkem výrazně ochladilo a moje tělo potřebovalo taky trochu klidu a tepla na regeneraci, takže jsem v sobotu do práce nešel a začal intenzivně hledat nějaké ubytování. Nabídka byla celkem dobrá - našel jsem 4 inzeráty do $100 týdně i s internetem a elektřinou. Nejvíc se mi zamlouvalo ubytování v Renwick, který mám i blíž k momentální práci a taky se platí jen $80 týdně ;) prohlídnout si ho můžu ale až v neděli odpoledne, takže před tím obhlížím další místa v Blenheim. Jeden celkem rozumnej baráček za stovku - dokonce i s jedním ubytovaným Čechem. Další bývalou garáž předělanou na "ubytování" nějakýma asiatama, co ani moc anglicky neumí :( a ten poslední už mi někdo stačil vyfouknout.

můj studenej pokoj (mimořádně uklizenej = bordel přesunut mimo záběr ;)

Naštěstí pro mě bylo poslední místo i to nejlíp vypadající. Jsem tu dokonce momentálně sám v pokoji pro 3 - dokud teda neseženou majitelé víc lidí. Pravda, je to v přízemí, takže tu není takový teplo jako v patře, ale za ty prachy na místní poměry - absolutní luxus :D Jinak je nás tu momentálně 8 - anglickej pár, kluk z Hong Kongu, jedna kiwi holka, pár z Brazílie či Argentiny a jeden černoušek (co se naštěstí brzo stěhuje - hurá). Bydlí totiž ve vedlejším pokoji a furt si něco pouští - a kvůli těmto papírovým stěnám to slyším líp než televizi z obýváku i s otevřenýma dveřma...

můj pvní pokus o panoamatickou fotku - je to bohužel dost poznat na spoji, ale co už...

Na tomto místě veřejně děkuji všem, co na mě mysleli a drželi vzorně palce při hledání práce - měl jsem totiž hodně velkou kliku na zaměstnavatele - kontraktorku Marg. Anglickej pár totiž pracoval pro někoho jinýho za o třetinu menší plat. Jedni ani nedopláceli do minimální mzdy a vždycky měli problém s dostáním výplaty. Dal jsem jim teda kontakt, co mám já - leč momentálně se u nás nenabírá. Možná má Marg obavu z dalších anglánů. V pondělí (po týdnu práce) totiž jednoho musela vyhodit (nedělal ani pruning, ale stejně byl moc pomalej) a od středy už tu je za něj náhrada.

dneska (17.7.) se počasí vyřádilo a poslalo nás domů už v poledne; úkol: najdi duhu

Tak snad mě nebude čekat stejnej osud - zatím mi všichni tvrdí, že si vedu dobře, ale sám vidím, že by to mohlo být mnohem lepší - jen nevím, jak přesvědčit ruce, aby přestaly bolet a poslechly hlavu se zrychlením. Ze začátku jsem totiž musel moc přemýšlet nad tím, kam střihnout, ale teď mnohem víc myslím na to, kam střihnout, aby to co nejmíň bolelo :-/ Ale začínám si zvykat i zrychlovat - tak jen tak dál...

tak toto je víc jak 360° panoráma ;) o fous lepší výsledek...

A jak jsem se vůbec k této částce dopracoval? No během prvního týdne jsem zvládl opracovat 379 keřů s 5-ti pruty a 187 keřů se čtyřma dobrejma prutama, ale stejně mě ještě 3.5 hodiny museli doplácet do minimální mzdy. Už aby tu byl zase čtvrtek - koupil jsem benzín (skoro $80), nějaký termo oblečení (dalších skoro $80), polštář s pánví (asi $25), zásoby jídla (přes $110 plus 50 včera) a jsem zase pomalu bez peněz - a to mě v neděli ještě čeká platit nájem :( Hold, uvidí se příští týden - kolik (z)bude... a jestli taky najdu další práci (tato momentálně v pondělí končí)

a když je pěkně i to panoráma vypadá hned mnohem líp ;)

PS: konečně to není tak dlouhý, co? ;) volnýho času ubývá - každej den si vyvářím, ale hlavně mě fakt bolí ruce a teď nejvíc prsty, takže ani víc psát nemůžu. A ani v podstatě není co :D

sobota (18.7.) konečně hezky, takže je i vidět sníh na protějších horách
a taky hotová práce nejen naše, ale i po vyvázání a sešrotování ostříhaných prutů

Moje nová práce a Mitska [čti Micka]

Tak jsem konečně koupil auto a našel práci... ale byla to teda fuška musím přiznat. Jak to ale vůbec začalo? No celkem klasicky - novozélandky... jak jinak :P

Stejně jako vždycky jsem neměl nějakej jasnej plán, kdy a co vůbec koupím, takže jsem se hned po návratu do Aucklandu začal zabývat hledáním nejen ubytování na blíže nespecifikovanou dobu ve městě a nějaké dočasné či trvalé práce, ale i po všech možných (levných) autech. Tak jsem na TradeME objevil malýho vana jen za 900$, ale den před koncem aukce bylo auto staženo a mě se po několika dnech podařilo zjistit, že ho prodávající už udal jinde :(

největší trh s auty na Zélandu - Ellerslie racecourt, Auckland

Začalo to pořádně až v neděli na Ellerslie racecourt - což je tady největší trh s auty. Den před tím jsem ale navštívil jeden menší v centru města a potkal tam 2 Česky, co prodávali svou Tonču (celkem zachovalou Toyotu - vana, co už ale měl dost nalítáno). Holky jsem celkem čekaně potkal i v neděli a v podstatě jsme se domluvili, že když ho dneska neprodají, tak ho raději nechají mě pod cenou, než nejaým místním překupníkům - navíc bych to mohl zaplatit v korunách, což bylo výhodný pro obě strany... No zkrátím to: holky nakonec prodali jen lehce pod cenou a skoro si i mohly vybírat kupce ;)

Tonča - Ellerslie, Auckland

Krom jejich auta jsem ještě objevil jednoho postaršího karavánka, ve své době celkem luxusního - pravda 22 let starýho... Německej pár ho ale už slíbil nějakejm Frantíkům, kteří si ale ještě nebyli jistí a chtěli vomrknout ještě jedno domluvený auto. Tak mě nezbylo než čekat - a že sem si počkal... Už jsem měl celý auto prohlídlý třikrát - pro jednoho až zbytečně moc místa. Pokecali jsme si s děckama, projel jsem si ho, nechal si ukázat oblíbený místo v centru města, kde se dá v klidu přespávat v autě. Nechal jsem se odvézt k Anně (jediné CS hostitelce z Aucklandu, která měla volno), ale Frantíci se furt neozvali. Až sem byl asi 15 minut doma, přišli děcka s tím, že i když by ho mnohem raději nechali mě, prodají ho dle dohody žabožroutům ;) co už, hold nebudu mít takovýho většího trabanta - tak mi totiž jejich van připadl... 3:0 chjo, to je skóre (bo spíš 0:3, že? :)

Vyzbrojen trochou víc zkušeností jsem se pustil znovu do lovu aut na internetu, už ovšem z tepla jedinýho hostelu v Aucklandu, co měl internet zadarmo. Za celý týden hledání jsem však neobjevil skoro nic, až na jednu Toyotu, která byla momentálně za pěkných $900 - navíc stála asi 5 minut chůze od hostelu, takže jsem si ji půl dne před koncem aukce šel projet. Po pravdě - lepší pocit z řízení tak velkýho, levnýho, starýho auta jsem před tím ještě neměl a vlastně ani potom už ne. Tak jsem zasedl na net a začal přihazovat. V hloubi jsem doufal, že by za 1500 mohla být moje - maximálně za 1800, ale výš nejdu: říkal jsem si nejen pro sebe, ale i lidem kolem... Už už to vypadalo na první variantu, když na patnácti stovkách odpadl jeden, co mě furt přehazoval, když jako na potvoru se ukázal druhej, kterej měl strop trochu jinde. Ještě 10 minut po skončení aukce jsem se spolu přehazovali, až jsem dal poslední částku 1900 a raději od komplu odešel. Sice to auto mělo cenu tak kolem dvou tisíc, ale to by byly v podstatě všechny moje prachy a já vlastně na auto ani tak moc nespěchám...

mnohem pohodlnější trabant ;) Toyota Hiace 87 - Ellerslie, Auckland

Co mě ale moc zatím nelákalo, bylo shánění kombíku. Po včerejší projížďce mi majitel ukázal ještě jedno Mitsubishi - omlácený až hanba, ale prej že mi ho nechá za 1200. Tak jsem si ho dneska šel i projet. Lehce poučen co všechno omrknout při koupi auta z nějakýho článku, co mi poslal Víťa (mockrát díky, fakt to pomohlo :), jsem vyrazil na obhlídku. Více méně jsem byl s Mitsinou spokojenej, jen měla hafo tendenci zatáčet doleva, když jsem nedržel volant... Prej je to sjetýma pneumatikama, což obě na levé straně jsou až skoro do hladka. No jo, je to ale příčina nebo až důsledek něčeho horšího? Našli jsme úplně novou rezervu a rozloučili se s tím, že on se na to mrkne, zkusí to spravit - já zatím omrknu další kombíky a v neděli po dalším Ellerslie se ozvu.

To jsem ještě netušil, že bude moje... Mitsubishi Magna 95

Zbytek týdne jsem se den ode dne začal přiklánět k variantě kombíku místo vanu - minimálně na pár měsíců, co tu budu určitě sám a pak se uvidí. Jenže nic moc zajímavýho na netu nebylo - bohužel ani co se práce týče. Tak už jsem i začal obcházet restaurace ve městě a rozdávat CVčka. Čekal jsem na víkend, kdy zase budou ty dva trhy (malá rada potenciálním zájemcům: na backpacker car market ve městě ani vůbec nechoďte, pokud teda nechce uzavřít pojištění - to tam mají asi úplně nejlevnější...). V sobotu jsem objevil celkem zajímavýho Forda - sice celkem starej ale luxus, kam ses podíval, všechno v elektronice a jen za litr, ale ten čtyřlitrovej motor - no zvuk měl krásnej, jen tu spotřebu jsem raději neměl chtít vědět :)

Ford Falcon 4l - Victoria park car market, Auckland

Hurá neděle - ale né, už zase prší. Dvě Němky taky vstávají na car market, ale s opačným problémem než já - mají starýho prcka na prodej, takže jsem se nechal svést a na oplátku je aspoň odnavigoval. Ještě než jsem jednou obešel všechny auta (a to jich tam byla snad jen polovina než minulej týden), tak holky měly prodáno a šly domů - to mě to teprve čekalo. Objevil jsem totiž celkem zachovalou Mazdu 626ku, kterou prodával jeden Turek jen za 1350. Pravda není to 1200, jak jsem mohl mít jinde, ale zase tato má všechny kola nový, alarm, pěknou kastlu, jen trochu hůř startuje a drží volnoběh. Tak proč si ju i neprojet, že? No třeba proto, že jí nefunguje topení s větráním - no a v tom počasí to teda byla jízda. Rychle jsme se vrátili a Turek se dušoval, že se mu to stalo dneska ráno, jak přijel a že to do zítra opraví. Tak jsem o tom začal přemýšlet, zatím se mu tak začali hrnout další zájemci. Už si byli i auto projet, tak jsem se rozhod: "Beru Mazdu, ale musí ju do zítra opravit." Plácli jsme si, hodil mě na hostel, vyměnili si čísla a domluvili se na zítra kolem oběda na předání opravenýho auta.

Lantana hostel - Parnell, Auckland

Tak jsem se v pondělí odubytoval a domluvil s manažerem, že ještě pár hodin počkám na auto a pak odjedu - není problém. No ale problém nastal. Byly dvě, půl třetí, tři a Turek nikde - pravda naháněl jsem ho na mobilu, co mi dal. Jenže to bylo číslo na jeho syna a ten mi to nebral ani neodepisoval - tak jsem naši dohodu SMSkou zrušil a šel jednat o Mitsině. Kořeň na ni už sice našel zájemce, ale protože si myslel, že ji prodá mě, přesvědčil ho na jiný auto. To mi ale volal Turek s mnoha omluvama, že to servisák opraví až zítra, protože musí celej topící systém vyměnit. Chjo - tak OK, jestli to zítra odpoledne nebude furt spravený, beru Mazdu. Což nastává menší problém: kde budu dneska spát? Manažerovi se už pochopitelně moje situace nelíbí, ale má všechny postele už plný - mám ale stan, tak zaplatím o trochu míň za možnost si ho postavit a přespat v něm. Jenže kdo se má stavět se stanem v noci a v 6 ráno ho zase balit (jdu totiž v 6:45 do jedné agentury, co dohazuje práci dělňasům). Takže jsem chtěl spát ve společenské místnosti - žel do půl druhé tam někdo vysedával a ráno už před pátou mě zase vzbudil - přístě nebudu línej... snad :)

Další den jsem se zapsal do agentury a do deseti čekal na práci - marně... tak sem se cournul městem, abych zabil čas a moc se neukazoval v hostelu, kde mám furt věci, ale platit další noc nehodlám ;) ve tři volám Turkovi a ten šmejd Mazdu prej prodal za dva tisíce - co už. Furt mám v záloze Mitsubishi - volám a za pár minut už znovu testuju. Jo - konečně vyměnil ty dvě sjetý kola a řízení už je v podstatě v pohodě. Nic moc jinýho netestuju (blb) a jedem vybrat prachy a přepsat auto na poštu. Za 10 minut dostávám klíče, předám prachy a může jet... na benzinku ;) v nádrži není ani tolik, aby se ručička ukazatele aspoň trochu hnula - taky by to chtělo vyluxovat... Jejda, to není Beruška - má to nejakej vodpich... asi bych si měl zařídit pojištění. Asi jo... A ještě jedna pozivní zpráva nakonec dnešního dne - sice mi přestal fungovat internet přímo na mobilu, ale podařilo se mi přes něj připojit můj notebook na internet. Takže nejen že jsem teď totálně mobilní (a cítím se tak i trochu dospěleji ;), ale díky tomu jsem si pořádně přečetl poslední odpověď na mail s žádostí práce na vinici a tentokrát nepřehlédl informaci, že mám zavolat a dostat nějakou práci, až budu v jejich městě. Takže jestli to dobře chápu a všechno vyjde, vyřešil jsem i svůj druhej problém - a můžu jít v klidu spát :P

moje první noc v Micce - přístav, Auckland

Sice moje budoucí práce má být až v Blenheimu (sever jižního ostrova - cca 600km daleko plus mastnej trajekt), ale můžu nastoupit v podstatě hned. Paráda - když zítra nedostanu job v labour agentuře, tak jedu na jih. Ráno se vzbudím a už svítá - iPhone nebudí, když je vypnutej - dobrý si pamatovat. Přifrčím do agentury a tam fronta až za roh - tak se teda zapíšu na nějaký 40. místo a jdu zase čekat - jak na potvoru většína lidí přede mnou práci dostala, jen skoro stejná skvadra jako včera ne - to byla druhá a taky poslední kapka -> mizím z Aucklandu. Teda jen co koupím pojištění a nechám opravit nefunkční zapalovač - sice mám konvertor elektřiny, ale ji mi na ... První nechtěná investice do auta - skoro za padíka...

Michal, Máta, Maruška - Hamilton

Po cestě do Hamiltonu k dalším Čechům volá Marg (má budoucí zaměstavatelka) a domlouváme se, že mám přijet až v neděli, ať ještě něco málo před prací stihnu vidět ze severního ostrova. Tak jsem dojel k Michalovi s Maruškou a Matulí - skoro roční dcerkou (čímž jim ještě jednou děkuji i veřejně a přikládám bez dovolení fotečku ;) Plán na další den: vomrknout město a hlavně uklidit auto a vymyslet, jak v něm budu přebývat. No jak to dopadlo si prohlídněte na fotkách v galerii - ale musím uznat, že je to lepší, než jsem čekal. Když jsem tam tak obcházel auto a fotil, tak mě to napadlo - bude se jmenovat Micka :P

Jarek, Slávek, Tereza, Renata, já - bylo nás pět, Wellington

Ještě jednu noc na severním ostrově jsem přečkal pod střechou (u Slávka a Terky - taky moc dík i za foto bez dovolení ;) ve Wellingtonu, ze kterýho jsem pravda moc neviděl, protože už další den v poledne odjíždím trajektem za nepěkných $140 a stejně nehezkýho počasí vstříc jižnímu ostrovu.

trajekt z Wellingtonu do Pictonu

Ale o tom zase příště (uf, je to čím dál náročnější - ještě že se po večerech celkem flákám ;)

Cesta po Northland - 2. část aneb "míň keců víc obrázků"

nejsevernější místo na Novým Zélandu, Cape Reinga

pondělí 15.6.
kde sme to... jo jasně pondělí ráno - celkem jsem se obával odjíždět znovu na sever z Whangerei a ještě k tomu za tmy. Pár minut před 7 mě Colin vysazuje na hlavním tahu na sever v místě, kde hodně řidičů staví na snídani. Dobrej nápad - první náklaďák mě bere už za několik málo minut, ale jen nějakých pár desítek kiláků. To ještě netuším, kolikrát se dneska svezu... Už druhej stop nejde dle plánu - zastavil mi jeden strášně ukecanej mladej Maor a v podstatě mě přesvědčil, ať jedu s ním do Kerikeri - měl jsem na výběr ještě přímou cestu na sever, ale protože vypadá, že bude pěkně, volím delší cestu častěji kolem pobřeží. Kerikeri je z historickýho hlediska další hodně významný místo, ale už si nepamatuju proč ;)

Stone house - Nejstarší kamenný dům na NZ, Kerikeri

Každopádně se musím zbavit krosny, protože chci vypadnout z "města" - klasický informace tu nejsou, jen nějaký letáky v knihovně, kde mě ale batoh nenechají :( nakonec mě výjimčně nechají odložit batoh na místní policejní stanici. Paní ještě asi vtipkuje, že tady by měl být v bezpečí... (i když se u toho nesměje). Já konečně můžu vyrazit do okolí, omrknout původní osadu tzv. "pa", vyfotit nejstarší kamennou novozálandskou stavbu i nejstarší dřevěnou postavenou v evropském stylu a samozřejmě odlovit pár dalších kešek (jedna byla obzvlášť vypečená). Škoda že kvůli dešťům za poslední týden neuvidím místní vodopád - normálně tam vede cesta od kamennýho domu přes řeku, ale teď je hladina zvednutá o nějakých třicet čísel a obcházet se mi to výžně nechce - o důvod víc se sem ještě někdy vrátit ;)

výhled na moře z Fish Shop, Mangonui

Počasí mi dneska přeje, takže volím ještě jednu zastávku po cestě na sever a to vesničku Mangonui. Cesta tam už ale taková pohoda není - jedu to natřikrát, z toho navíc poslední dva stopy jedem 2. Připojil se ke mně jeden mlaďoch, co jezdí s igelitkou po Northland a shání nějakou práci. Mangonui je sice prťvej, ale má vyhlášenou restaraci s fish&chips, kde si svou naprosto čerstvou rybu nejen vyberete, ale můžete vidět i její přípravu. Já dávám přednost pozorování okolí z kryté výhlídky restaurace - nádhera. Tak pozdní oběd bysme měli, teď už jen dojet zbylých ~60km do Kaitaia - brnkačka, ne? Ne! Začalo to dobře, ani jsem neušel půl kiláku a staví mě ženská, bohužel jede na jih. No nebudu to protahovat - potřeboval jsem ještě další 4 lidi, co mě vzali, než sem se dostal, kam jsem potřeboval. Hold není každej den posvícení - na druhou stranu jsem viděl nádherný pláže, pobřežní vesničky, výhlídky a tak.

to ani nepotřebuje komentář, Mangonui

Večer se však vše opět v dobré obrátilo - čím jiným než připraveným jídlem. Já jsem totiž první host u Camerona a Lisy, takže se na mě perfektně připravili. Naštěstí vzhled může hodně klamat a z potenciálních úchyláků se vyklubala tichá Lisa se zvláští kérkou na bradě a strašně ukecanej Cam se zálibou v hostorii a konspiračních teoriích leč vzhledem kriminálníka :D večer završíme ochutnávkou domácí whisky, se kterou 2x vyhráli soutěž o nejlepší whisku na Zélandu! Strašně se ale divili, že ji chci aspoň ochutnat nesmíchanou s Colou... Ne že bych se v tom vyznal, ale už jsem měl i lepší, takže souhlasím se smícháním a zbytek večera už jen přitakávám Cameronovi, přestože mu nerozumím většinou ani téma, o kterým zrovna mluví...

večeře doma u Camerona a Lisy, Kaitaia

úterý 16.6. Dnešek hodlám pojmout odpočinkově - procházkou po Kaitaia, návštěvou překvapivě výbornýho malýho leč zajímavýho místního muzea (kde teprve podruhé za celou dobu pobytu potřebuju platit v hotovosti) a samozřejmě odlovením dalších dvou kešek. Odpoledne jsme domluvení s hostiteli, že mě vezmou na projížďku do Ahipara. Sem jsem měl původně v plánu dostopovat, ale ještě že jsme jeli spolu - provoz veškerej žádnej a na vyhlídku za město bych se ani nedostal. Škoda, že nám počasí nepřeje víc - vidíme jen začátek vyhlášené "90 Mile Beach." Na zpáteční cestě se zastavujem na hřbitově, kde odpočívají Lisyni předci. Hřbitovy se těší mé velké oblibě, ale tento je ze všech, co jsem kdy viděl (a že jich bylo), úplně nejzvláštnější - to se nedá popsat slovy, počkejte si na fotky.

vypadá to jako úplně obyčejnej hřbitov, že?

Večer se už žádná velkolepá hostina nekoná, zato se celkem překvapivě aspoň trochu rozpovídává Lisa - o jejím tetování, jejich útulku pro kočky, rodině... a konečně začínám i rozumnět Camovi a jeho teoriím - čím dýl ale mluví, tím větší to jsou ... hm ... kraviny, takže se brzo ukládám do hajan, protože mě čeká vrchol mého dosavadního cestování - výlet na Cape Reigna, nejsevernější místo Nového Zélandu.

výhled na jednu z pláží, Cape Reigna

středa 17.6. Ráno mě Cam hodí k cestovce, se kterou jedu - zaplatím 45NZD a v 9 vyrážíme. Posbíráme po městě ostatní pasažéry, ale i tak je nás jen 7 i s řidičem/průvodcem. Naše první zastávka je v Ancient Kauri Kingdom - takovej větší lepší suvenýr shop pro movitější turisty, kteří si tu můžou koupit cokoliv z dřva damaroně australské (Kauri tree - pro přístě, damaroň se mi blbě píše a ještě blběji pamatuje ;), jejíž kmeny jsou 30-50 tisíc let staré a těžené z místních rašelinišť. Ostatní si aspoň můžou prohlídnout a projít schodištěm z kmenu Kauri stromu, co má 3,5m v průměru... Nikdo si nic nekoupil, tak můžem pokračovat dál - teda až si mladej němčour všimne, že už odjíždíme (což ovšem úspěšně nezvládá při každým odjezdu odkudkoliv, takže o tom už ani dál nebudu psát - každopádně bez něj by ten výlet byl o 15 minut kratší ;)

Schodišťák z Kauri kmene o průměru 3.5m, Awanui

Jen jeden v roce se dá jet oběma směry po pláži, jinak se musí jedna cesta absolvovat po vnitrozemí - nás čeká 90 mile beach hned dopoledne - ve skutečnosti je však dlouhá "jen" 102km. Když autobus sjíždí ze silnice a míří k moři, honí se mi hlavou, že si musí dělat prdel - ale až vystoupíme, tak uznávám, že se po tomto písku asi doopravdy dá jezdit ;) Cesta po pláži je součástí oficiální silniční sítě, leč jízda po ní je na vlastní riziko. Což ovšem nejlépe dokazuje vrak po uvízlém autě před pár měsíci, co se nepodařilo včas vytáhnout z písku. Řidič přidává také hostorku o smrti místního rybáře, kterýho smetla vlna y pláže i s autem. Po cestě nás dojíždí ještě další 2 mnohem plnější busy, škoda - nebude to poklidný skoro soukromý výlet; hold je to turisticky oblíbená destinace po celej rok...

jízda busem po pláži, 90 mile beach

Cestu po pláži zpestřují jen časté přejezdy přes tekoucí potůčky do moře. Čím jedeme dýl, tím se dělá jasněji. Při výjezdu z pláže, dá-li se tak to finální brodění nazvat, nás už doprovází narposté jasno a slunečno - akorát na čas, protože zastavujem, fasujem boby a hurá na sjiždění písečných dun. Celkem sranda - jen písek jsem ze sebe vytřepával ještě 2 dny (a to není bohužel jen metafora). Rada pro ostatní - oblečení co nejmíň, pusu neotvírat a oči už vůbec ne - žel už nenosím brýle a sluneční ještě nemám, takže z následné jízdy na samotný mys Cape Reigna sem moc neměl :(

téměř opuštěná pláž, Tapotupotu Bay

Ještě před samotným mysem zastavujeme na nedaleké celkem opuštěné pláži Tapotupotu Bay, kde máme přestávku na sváču, která je v ceně zájezdu. Než dojíme, slunko stihne zase zalézt a už v podstatě dneska nevyleze, což je bohužel na daších fotkách celkem patrný... komu se to nelíbí, ať si najde hezčí na netu ;) Cape Reigna je vlastně jen maják, momentálně ovládaný z Aucklandu, napájený solárníma panelama s výhledem na zajímavý příboj, kdy se setkávají vlny Tasmanova moře s Tichým oceánem. Výhled je i za tohoto počasí celkem příjemnej, ale celkem chladnej (ó jak nečekané :)

maják s výhledem na menší příboj, Cape Reinga

Zpáteční cestou celkem nezvládám udržet oči otevřený, takže mě dost překvapuje, že odbočujem z hlavní cesty směrem na Rarawa beach - pohled naposto nečekanej. Zářivě bílej písek, táhnoucí se od nevidím po nevidím.. dobře, teď trochu přeháním - ale vážně, několik desítek kilometrů východního pobřeží je pokryto tímto bílým pískem. Kde se vzal, netuším - hold sem to asi prospal, pokud bych tomu vůbec rozumněl ;)

bílá písečná pláž, Rarawa Beach

Dál už jen míjíme nejseverněji položenou funkční hospodu a zastavujeme ani nevím kde a proč, řek bych že to byl Pukenui, ale každopádně z tama byl dost dobrej výhled i místní kemp vypadal slibně...

Pukenui anebo Hourora Heads ;)

No a to už je v podstatě konec výletu, až na zastávku opět v Ancient Kauri kvůli umytí busu. Nechám se hodit do místního supermarketu, protože potřebuju nakoupit - dnešní večeři vařím totiž na oplátku já. Leč překvapivě ne doma, ale v domě Lisyné mamky, odkud je nádhernej výhled na pláž a oceán - škoda, že tu zapadá slnko už po pátě, takže přijíždíme už po západu. Mamka sice není doma, ale přichází akorát, když finišuju svoje těstoviny s tuňákem, zeleninou, červenou majdou a sýrem - udělal jsem dvojitou dávku než si vařím pro sebe a stejně zbylo. Co to znamená - měl bych se naučit vařit si pro sebe tolik, abych se nepřecpával k prasknutí :D

Lisa, já a Cameron, Kaitaia

Na odchodu nás všechny překvapila neskutečná kosa - hm, to určitě bude tím, že je jasno. Tma je tu taky jako v pytli a když se podívám na oblohu, můžu na té změti hvězd oči nechat - něco takovýho sem ještě nikdy neviděl. Asi půlka oblohy vypadala podobně jak u nás - jen ty hvězdy byly rozházený jinak. Zato ta druhá půlka - jak to popsat? No prostě aniž bych pohnul okem, viděl jsem tolik hvězd, kolik jich je na celé severní polokouli vidět na celé obloze. Pravda nepočítal jsem je, takže to berte jako můj zcela subjektivní odhad :P

pohled z písečné duny (hvězdy jsem bohužel nefotil)
Te Paki - výjezd z 90 mile beach

čtvrtek 18.6. Osobně bych to tu už ukončil, ale zpátky na zem (no a hlavně to mám v osnově :) Jedinej dnešní cíl je dostat se nejlíp ještě za světla k Páji do Aucklandu a přesunout se k Anně - další hostitelce přes CS (couchsurfing). Cam mě velmi ochotně odváží na konec města, kde mi po 10ti minutách zastavuje postarší SUVčko. Hlavou mi probleskne - to zas bude stop jen na pár kiláků - takže se mi ani na otázku: "Kam jedeš?" nechce popravdě odpovídat. Ale co už, ať se zasměje - "lucky man" jen z něj vypadne, hold když se daří... Za 4 hoďky jsem zpátky v civilizaci - na dalších 10 dní upoutanej ke komplu a shánění práce, auta, ubytování. Ale o tom až někdy jindy - jestli vůbec...

Cesta po Northland - 1. část, aneb jak funguje "couchsurfing"

Nevillova farma - 20km východně od Whangerei

pondělí 8.6.

Loučení se s "teplem domova" a hlavně neomezenýho internetu nebylo zrovna nejrychlejší. Dostat se ovšem z rozlezlýho Aucklandu - toť vážně problém. Nakonec až o půl třetí opouštím barák a jedem s Reubenem (za 10$ na benál) do Silverdale, kde asi 20 minut čekám na svůj první stop vzhůru nohama ;) Zastaví mi hodně ukecanej Anglán, takže můžu provětrat svou angličtinu... Vystupuju cca 12km od báraku Lindsey a jako na potvoru začíná pršet. Mám ale asi ještě začátečnický štěstí - třetí auto, co jede kolem mě zastavuje - sice bydlí blíž, ale hodí mě až před vchod k Lindsey. A kdo že to vlastně je Lindsey, sám moc nevím - je to jeden z mnoha stovek tisíc lidí z celýho světa, co se rádi cestují, poznávají nový lidi, kultury a případně nabízí stejně smýšlejícím grátis ubytování. Lindsey je taková pohodová 50tiletá mladá "babča" se dvěma kočkama, co zítra odjíždí do Hamiltonu. Já taky chci ráno pokračovat dál, tak mě aspoň hodí na dálnici. Udělám si toasty a kecáme o všem možným - cca za hoďku dorazí a připojí se k nám její spolubydlící. Celkem brzo večer uléhám na svůj první "gauč" a jdeme spát.

Meryl, já a Lindsey (a její přítel v pozadí)

úterý 9.6.
Dopoledne ještě dostávám pravou kiwiáckou mikinu ze zélandské ovčí vlny. Sice trochu kouše, ale je hafo zahřeje - přece ju nenechám vyhodit :) tak to byl můj první host -> jednoznačně příjemné seznámení se s couchsurfingem...
Od včerejška nepřestalo pršet, ba co pršet - teď leje jako z konve, možná ale i to urychlilo moje stopovací snahy a asi za 2 minuty mi zastavuje obchodní zástupce Simon (další Anglán, co tu je už 14 let). Ten si asi moc povídat nechce - zesílil hudbu a jede celkem svižně, na to jak leje - hold si to může s takovým autem dovolit... Nechám se vyhodit ve Whangarei u informačního centra (i-Site pro příště), kde nechávám krosnu (i s pasem - poprvé a naposled) a jdu se projít k místním vodopádům - ne že by vodopád nebyl všude kolem mě :D Super značená a upravená cesta jen jinak, než sem zvyklej -> takže jsem se ztratil hned na začátku :) resp. přehlídl jsem odbočku, protože sem čuměl do mobilu a hledal nejbližší kešky... po nějakých 6ti kilometrech a téměř poloviční době než byla proklamovaná jsem viděl 2 celkem slušný vodopády, na kůlech postavenej most přes údolíčko, móc zajímavou přírodu kolem a hlavně hodně vody - bohužel blíž než mi bylo milo. Moje kompletní waterproof výbava vydržela jen chvíli jen 2 hodky :( co nepropršelo, to jsem propotil zevnitř... takže ač celkem nerad, přijal jsem nabídku vyzvednutí v centru a odvoz na Nevillovu farmu - ještě že tak, je to kurňa z ruky. Neville s Donnou mě ubytovali ve vlastním pokojíku, vyprali, usušili a hlavně nakrmili - moje první tradiční novozélandský sváteční jídlo = hafo masa (asi jehněčí), nasládlý brambory (kumara) a hromada zeleniny. Jinak večer se opět bavíme dost o cestovaní, o ČR, trocha televize, kontrola mailů a před 10 do postele - poprvé na Zélandu bez spacáku...

Nevill a jeho pastevečtí psi

středa 10.6.
Konečně přestalo pršet - zajímá mě, jak probíhá takovej klasickej den na farmě. Moc toho prej dneska na práci není, ale vyfasuju holínky a hadry, nasedáme na čtyřkolku a jedem na prohlídku pozemků - a taky převést jedno stádo na vedlejší pastvu s vydatnou pomocí jednoho z Nevillových psů. O hodinu později opadne mlha, tak jedem rozvozit seno ovcím a kravám a já aspoň můžu nafotit pěkný obrázky. A v poledne hurá - jedem dál na sever. Jedem? Kéž by... zasekávám se ve Whangarei. Nikdo víc jak hodinu nezastavuje, až banda mlaďochů mi nabízí, že mě hodí na lepší místo - nekecali, asi za 10 minut konečně pokračuju. Kousek od Bay of Island mi poprvé zastavuje řidička - s plným vanem lidí, co jedou na jednodenní výlet do Paihia. Je to celkem malá vesnička s pěknou pláží (jen to dneska na koupání nevypadá-s těma asi 14 stupni ;) takže pokračuju do vedlejší vesnice. Má to být asi 4km, takže zase stopuju - dávám tomu 15 minut a pak jdu pěšky. Asi za 12 minut už jedu, ale poprvé mně moje GPSka resp. Google maps nepomohli a ukázaly mi cestu, která nebyla propojená a já se pak prošel s plnou polní další víc jak půlhodinu k Danielovu domu. Mám jazyk až na vestě a zpocenej jsem skoro jak předevčírem, a v baráku ani živáčka - chjo :( na to ale někdo vyleze z auta - ne že bych se nelek - jeden hodně ukecanej Danielův kámoš, co taky čeká na ostatní, mi nabídne pár piv, dáme několik kulečníkovejch her - se srandovně malýma koulema. Večer přichází nejen Daniel, ale i hafo dalších lidí a další host-Němec, kterej má svůj pokoj, takže já budu spát asi pod kulečníkem. Vypadá to na nějakou menší párty - bohužel se moc nemůžu nezapojuju, protože přes hlasitou hudbu a změť hlasů nikomu nerozumím. Naštěstí mi Daniel přenechává svůj bývalý, momentálně opuštěný pokoj, takže může v klidu kouknout na pár seriálů a jít spát.

Pláž v Paihia - Bay of Island

čtvrtek 11.6.
Počasí celkem ujde - sice nesvítí slunko, ale aspoň neprší. Jdu se projít - 4km z Opua do Paihia, ale víc jak půlka cesty je po pobřeží - paráda. Paihia je sama o sobě celkem nudná vesnice, nabízí v podstatě jen hodně celkem drahých výletů na lodích. Pokračuju po pobřeží dál do historicky hodně významnýho místa - Waitagi, kde byla uzavřena smlouva býlích dobyvatelů s původními obyvateli, která v podstatě platí dodnes. Je tu velkej park, největší bojová kanoe a cesta prý 5km dlouhá k místnímu vodopádu - jupí, Jura rád vodopády... po 15ti minutách chůze potkávám rozcestník se vzdáleností 1km - neuvěřitelné, ono to snad doopravdy bude trvat víc jak hodinu? uf - konečně slyším hukot, vidím vodopád a přichází ... zklamání :( toto má být vodopád? trapný a tak dlouho se sem táhnu - zpátky jdu radši po silnici, třeba někdo zastaví. A taky že jo, po pár minutách mě bere trochu nahluchlej dědula - celkem sranda ;)

Pobřežní cesta z Opua do Paihia

Nakoupím si a podle mapy z informačního centra se rozhoduju, že do Opua půjdu menší oklikou, asi 6km lesem s jednou menší zacházkou na vyhlídku Paihia a pak kousek po cestě přímo k Danielovu domu. Z vyhlídky je vidě prd, protože se začíná stmívat. Cesta lesem je super, ale furt do kopce a z kopečka a do většího stoupaní a dolů... v půlce začíná kapat a navíc se v 16:10 rozezněla siréna. A za asi 10 minut podruhé - co to mělo být? Netuším, každopádně ale začíná pršet. Cesta se zhoršuje až tak, že jsou do ní udělány dřevěný schodky... konečně vidím konec lesa - po hodině cesty místo psaných dvou, ale co to nevidím: do Opua další 2h (tzn. jednu - ale stejně, co to má znamenat?) Mrknu na google maps - no fakt, je to 50 minut chůze. Zk....ná zadara mapa - už leje jak z konve a všechny nepromokavý věci (krom bundy) zůstaly doma. Nakonec sem všechno sušil ještě druhej den, kterej jsem strávil celej zavřenej doma, protože nepřestalo pršet na dýl jak pár minut. Koukám na předpověď počasí a má být takto ještě další asi 4 dny :( co teď? mám pokračovat dál na sever, jet zpátky do Wangarei za celkem zajímavým (dle CS profilu) párem nebo se vrátit do Aucklandu?
Na sever se mi nechce, tak jedu na jih a uvidím, jak se všechno vyvrbí.

Docela chytře vymyšlenej pojízdnej přístřešek pro slépky

sobota 13.6.
Domluvil jsem se s Karen a Colinem, že mám být v centru Whangerei v poledne. Daniel mě hodí do Kawakawa, ale než se vypravil, mám na cestu jen něco přes hodinu na asi 50km cesty. Navíc nejsem jedinej stopař - naštěstí jsem přišel o pár minut dřív, takže ten druhej jde dál pěšky. Mě po nějakých 20ti minutách bere chlap se zajímavým autem - hasič se - celkem zajímavá jízda. Mám asi 15 minut fóra, tak si jdu nakoupit jídlo a tam se taky potkáme s Colinem a Karen. Kvůli dešti zrušili Colinův fotbalovej zápas (nebo trénink, co já vím :) takže jedem k nim domů a po cestě se mě ptají, jestli to umím s dřevem? Tak říkám, že jsem moc ne, ale jsem "handy" ;) to prej stačí - bude se stavět domek pro slepice. Colin ještě musí trochu pracovat na jednom ze svých aut, tak si půjčuju kolo s tím, že se projedu a po cestě odlovím pár kešek.Trochu otřu kolo, dofouknu pneu, zkontroluju brzdy... cože? Páčky fungují naopak - je toto normální? Prej jo - no snad se nezabiju dřív, než si na to zvyknu. Projížďka celkem dobrá - nádherná příroda, 2 nalezený kešky, 2 hodiny na kole, 2 celkem silný přeháňky - prostě typická zima na severu Novýho Zélandu. Vracím se akorát, když začínají stavět domek - celkem sranda, už to mají pěkně vymyšlený, tak začínáme řezat a vrtat a ořezávat na hotovo. Ale potřebujem delší dřevěný trámky, takže pro dnešek hotovo. Večer jsem nechán napospas sám doma s dvěma velkýma psama - celkem zajímavý... udělal bych to taky tak? No nevím... Nakonec se vrátili dost pozdě, takže jsem si stihl udělat večeři i sníst ji, i když jsem chtěl původně počkat a uvařit pro nás všechny tři.

Tak takto vypadá novozélandský "venkov"

neděle 14.6.
Dneska jsem se rozhodl, že nakonec na ten sever dojedu. Konečně vypadá počasí i předpověď celkem příznivě, takže bych i něco mohl vidět a ne jen moknout. Nemůžu se ale dovolat couchsurferovi, kam jsem chtěl jet a ti další dva vypadají nějak podezřele, takže zůstávám u Colina ještě jeden den. Dopo mě ukazují opět oba nádherný vodopády, co sem už viděl před pár dny, ale konečně si to můžu i víc užít, najít další 3 kešky a pak dokoupíme vše potřebné dřevo na boudu. Za pár hodin dostává domek pro slépky už nějaké obrysy - Colin mě nechává už řezat i s kotoučovou pilou (ne jen ruční či vrtačkou) a po práci jsem pozvanej na super večeři a trochu vínka. Jdeme spát celkem brzo, protože v pondělí odjíždí Karen do práce v 6 a Colin o půl 7 - jedu s Colinem, to je jasný ;)

Tak znovu a lépe: Whangerei falls za pěknýho počasí

Mám takovej pocit, že už to začíná být zase móóóc dlouhý, takže co?
pokračování příště...