Hory - východní pobřeží - hory - východní pobřeží

Cesta do Arthur's Pass má být velmi zajímavá, pokud vám však vyjde počasí. To pak lidi jezdí vlakem z Christchurch a zpět, aby se kochali pěknýma horama po větší část roku i zasněžnýma. Nám den začal klasicky - deštěm. Cestou sme se projeli po hafo dlouhém akvaduktu přes hluboký údolí, kterej výrazně zbezpečnil cestu z východního na západní pobřeží. Čím víc sme se blížili samotné vesnici, tím se počasí umoudřovalo. Nakonec sme to vychytali úplně nejlíp, protože sme stihli čas mezi dvěma velklýma bouřkama. V místní velmi dobře vedené D.O.C. kanceláři * sme se dověděli, že jedna z cest na vrchol není schůdná bez výbavy do sněhu.

Tak sme hold na Avalanche Peak šli oběma směry stejnou cestou. Skoro 1100 metrů převýšení sme s lehkým batůžkem vyšli za nějaký 3 a půl hodiny. Pár posledních metrů vedlo ještě zbylým sněhem, ale celkově celej trečík nebyl moc náročnej - o to víc nás překvapilo, jak sme druhej den nemohli ;) Kažopádně výhledy z vrcholku stály za to. Dole v Arthur's Pass vesnici sme ještě zkoukli zajímavej kostelík s výhledem na (v noci osvětlenej) pěknej vodopád a pár kilometrů za ní zakempili.

Následující den sme vyhlásili za odpočinkový a krom pár krátkých zastávek v nejakých rezervacích po cestě na východ sme jen dojeli do Ashburton - k dalším CS** hostům. Škoda, že sme u nich mohli strávit jen do brzkého následujícího rána. Od Dana sme se dověděli pár zajímavých míst, kam určitě zajet a Káťa s Gabrielou vytvářeli šperky - hm, tak tady totiž nazývají místní bižu... Samotný provinční město je dost nezajímavý, takže sme se po kratičké procházce centrem vydali  na cestu po východním pobřeží.

Chtě, nechtě i dnešek nakonec zůstal odpočinkovým. Zvládli sme projet 3 městečka - nejturističtější Geraldine, prý artovou Temuka a nečekaně velké Timaru. Nebýt neskutečnýho množství turistů, připadlo by mi Geraldine jako celkem zajímavý malý městečko. Jeden krámek vystavoval největší pletenej svetr na světě - v zadní místnosti zas na dvou zdech ve čtyřech řadách visela mozaika z cca 1,5 milionu zoubků pletacích strojů znázorňující jakousi bitvu v Normandii (asi Hastings dle naší chabé paměti). Za zmínku stojí i podniková prodejna obrovské nejen marmeládové společnosti Barker's. Nebýt grátis wifiny v knihovně v Temuka, ani bych se o ní nezmiňoval ;) A Timaru - škoda, že sme přijeli v pozdním odpoledni, takže sme se jen prošli botankou a po pobřeží - btw. na těch fotkách to není hbřitov, ale růžová zahrada z pohledu shora...

Celkem nudný východní pobřeží sme na chvíli opustili a zajeli si k ledovcovým jezerům a nejvyšší zélandské hoře dál do vnitrozemí. Neskutečně tyrkysová barva místního ledovcových jezer Tekapo a Pukaki se nám neomrzela ani po několika dnech. Turistický Tekapo se může chlubit kamenným kostelíkem s výhledem na jezero, termální lázně, observatoř a sochou kolie ;) Celé okolí sme si plánovali prohlídnou z kopce s hvězdárnou, ale protože nás to nahoře málem sfouklo (a to mimořádně ani trochu nepřeháním), tak sme se jen ohřáli v kaféčku a razili si cestu proti větru zpět.

Sousední jezero Pukaki turistům moc nenabídne, jen grátis kemp u břehu jezera a pěkný íčko s výhledem na Mt. Cook (nejvyšší hora NZ - 3.754m) - škoda že dneska vůbec není vidět. By člověk ani jinak neřek, že je to doopravdy jezero - půlmetrový vlny se pravidelně rozbíjely o šutry na pláži a na konec jezera dohlídnout ani nešlo, páč má přes 30 km na dýlku. Z plánovanýho koupání rychle sešlo - ne nadarmo je to ledovcové jezero, kosa jak z nosa a po pár tempech sem se bál, že nedoplavu zpátky - ale jinak supr osvěžení :) Ačkoli sme ujeli světlům civilizace, pozorování hvězd jižní hemisféry nám pokazil do céčka dorůstající měsíc. Tady je totiž i měsíc naopak - když je vidět C, tak začíná dorůstat, při Déčku couvá... No každopádně hvězdy tu jsou parádní, jen kvůli skoro úplňku sme si je tak úplně nevychutnali...

Noční kosa předznamenala slunný den - no minimálně dopoledne, takže cíl je jasnej - vylézt někam na kopec a prohlídnout si ledovce na Mt. Cook a okolní třítisícovky. Nejdřív sme došli na výhlídku Kea Point pod ledovec Mueller a pak vzhůru nahoru k Sealyho plesům (cca 1250mnm). Škoda že sme nevyrazli o fous (pár hodin ;) dřív, protože bysme stihli vylízt možná až k Mueller chatě, kde měly být ještě hezčí výhledy - ale i odtud to stálo za to, což doufám potvrdíte, až konečně nahraju fotky. Zbylý čas sem věnoval studování dost zajímavých informací o ledovcích a okolí v místním íčku. Celou Mt. Cook vesnici vlastní v podstatě jen jedna rodina, tak se není čemu divit, že ceny jsou vysokohorské - stejně bysme tu nespali, takže ani dnes sme nepohrdli ledovým osvěžením v Pukaki.

Zbytek cesty proběhl celkem pohodově - slunko pražilo, vichr fučel a my čučeli na obrovský vlny narážející o hráze jednotlivých elektráren tvořící obrovskou energetickou soustavu, co sme míjeli po cestě zpět na východní pobřeží. Co se událo tam si budu muset do příště zase vzpomenout ;)

* DOC = Department of Conservation, (asi vládní) organizace, co se stará o vše kolem přírody - její ochrany, turistiky, chat atd.

** CS = CouchSurfing, to si snad už pamatujete ;)

Západní pobřeží - West Coast aneb ... nic vtipnýho mě zrovna nenapadá

Jako první věc na našich cestách - pominu-li noční dechovou kontrolu - nás čekala klasická starost chudých backpackerů (rozumněj batůžkářů :) a to nalezení místa na přenocování. Zalíbil se nám název míjenýho jezera a ráno sme i zjistili, že je poblíž keška - asi ji ale odnesla velká voda (či vzal vítr, kterej fučel až hanba), ale ani po 15ti minutách jsem neuspěl :( Další zastávka už byla Nelson Lakes - dvě ledovcová jezera Rotoiti a Rotoroa (v Maorském překladu - Malé jezero a Dlouhé jezero).
I když Rotoroa je větší a zajímavější, většina cest a turistických lákadel se nachází u Rotoiti. Vyzbrojeni informacemi z velmi dobře zásobeného i vypadajícího Íčka, jsme vyrazili na kopec nad jezero - hlavně kvůli celkem rozumnýmu počasí - kdo ví, jak bude zítra... Výšlap na Mt. Robert jsme zvládli opět nepoměrně rychleji, než bylo udáváno. Na hřebenu nás to sice málem sfouklo, ale stjeně neodradilo pokračovat dál a zkouknout/vyfotit pěkný výhledy na jezero i kopce poblíž a ještě hezčí zasněžený v dáli. Cestu dolů jsme si protáhli o dobrou dvouhodinovku zacházkou k vodopádu. Řek bych takovej průměrnej - sváča pod ním mě ale uspokojila víc ;)

Po probuzení nás čekalo klasický novozélandský mizerný počasí - Rotoroa nešla ani přehlídnout až na konec, takže po strastiplném příkrém výšlapu na vyhlídku (a mimo jiné odlovení další kešky), sme raději co nejrychleji ujeli dotírajícím sandflies (čti sendflajs) dál. Víte vy vůbec co to sandfly je? No, po zkušenosti s místníma malýma černýma kousavýma muškama mi naši komáři po návratu přijdou jako domácí mazlíčci. I když vybaveni supr bio repelentem, ty svině malý si stejně najdou nenatřený místo a jejich kousnutí bolí nejen ukrutně další skoro hoďku, nýbrž úplně stejně ne-li hůř i druhý den a většinou i třetí - to už ale člověka tak netrápí, protože už má stejně pár dalších čerstvejších štípanců... Zatím stále nevíme, jak je dostat z auta - pomáhá jízda s otevřenýma okýnkama a pak ruční práce ;) Jestli včera bylo hnusně, tak dneska, dneska je ještě hůř! Plánovaná cesta na západní pobřeží zůstala lehce okleštěna, neboť nám část dne propršela. I tak sme se prošli po bývalé železnici vedoucí nehostinnou krajinou, dál si z dálky prohlídli  nejdelší novozélandský lanový most (o kešce poblíž se už ani nezmiňuju), a co se dneska událo dál, to si teď už prostě nevzpomenu :)

Westcoast má být malý provinční městečko bez žádné turistické zajímavosti - je to v podstatě tak, ale stejně nám přišlo celkem v pohodě. Je tam v zásadě všechno a navíc místní řeka vlévající se do moře je zatím to nejlepší ústí, co sme viděli. První a v podstatě jediný místo, kam sme zamířili (krom íčka samozřejmě), byl místní pivovar - velmi ochotná paní nám udělala i soukromou prohlídku všech prostor a nabídla ochutnávku většiny tu vařených piv - nejvíc nám chutnalo místní bio-pivo "fern". Dál sme popojeli projít se po bývalé železniční cestě vedoucí jinak nepřístupnou krajinou k bývalým pilám zpracovávajícím místní teď už vzácné dřevo. Nejzajímavější po cestě byl asi nijak neoznačený vodopád (tak aspon 20ti metrovej), jehož dopadající kapky ve slunku tvořili pěknou duhu.

Velké přípravy na náš další větší trek - Wangapeka - zabrali delší dobu (jako obvykle) a my na dvoudenní túru vyrazili až kolem 10 dopoledne. To sme ještě netušili, že nás po pár minutách zbrzdí nefunkční treková hůlka, co sem si pujčil, a já se rychle vracel pro druhou, naštěstí funkční zpět do auta. Cesta to byla celkem pohodová, žádný velký převýšení - v podstatě kolem řeky a kolem dost palem a kapradinových stromů. Jen těch brodů - nejen přes menší či větší řeky, ale i co chvíla přes celou cestu  a široké okolí - bylo  jich prostě mnohem víc, než je zdrávo. Tak či tak sme se v půlce naší cesty plánované na první den - po dlouhém a nelehkém rozmýšlení - rozhodli raději vrátit. Za dva dny bysme plánovanou trasu nezvládli a na víc dní sme neměli jak koupený kupony pro spaní v chatách, tak hlavně ani jídlo (a vo hladu teda nikam nejdu ;) Tož sme se aspoň za příjemně pražícího slunka okoupali a v ledové vodě i vlasy umyli.

Aby se podobná situace neopakovala, na zítřejší už jen jednodenní, leč pekelně dlouhou cestu po Heaphy treku sme se připravili už předchozí večer. Celých 33km nám pak zabralo "jen" 9 hodin chůze. Hold jen jeden malej batůžek a Great Walk (tzn. pěkná udržovaná cesta) po rovině dělají své ;) Cesta to byla celkem rozdílná od ostatních - míjeli sme mraky palem Nikau, pozorovali divoké vlny Tasmanova moře tříštící se o skalky u pobřeží a vychutnávali si nádhernýho počasí, na který sme už hódně dlouho čekali. Na vlastní kůži sme si vyzkoušeli, jaký je míchání sladké vody z Heaphyho řeky do moře. Nejen že se pěkně mísí sladká modrá voda se slanou zelenou a chutná pak jen lehce slanně, ale navíc řeka prudce od břehu klesá a velká hloubka pak mění barvu vody do hněda. Prostě krásná podívaná - jen toho větru mohlo foukat míň. A když už i pták oystercatcher po náleu a obletu usoudil, že Káťa není velká ústřice k sežrání, opláchli sme propocený hadry (Katka i sebe), uschli a šli zpět.

Ač kus Heaphy treku, který sme šli, nám připadal jako zatím to nejlepší ze západního pobřeží - minimálně stejně zajímavý den mi přišel ten následující. Valnou část z něj jsme strávili ve vápencové oblasti Oparara Basin. Přijeli sme už večer a krom deště nám k usínání zněly prapodivné zvuky ptáků z "džungle". Ráno sem přočetl ohromné množství vystavených tabulí se zajímavými informacemi o okolní fauně, flóře či místním i NZ geologickým složením. Káťa pak přežila další ptačí nálet - tentokrát si ji vybral asi trochu slepej (ale prej je jen tak moc zvědavej) ptáček S. I. Robin (S. I. = South Island - dále, pokud vůbec jen Robin :) Ten se chtěl tak kamarádit, že sme poprvé dokázali udělat i s mým šumítkem pěknou fotku ptáka v přírodě. Krom dvou obrovskejch převisů/tunelů z vápence a "černého" plesa nás na rozloučenou čekaly 2 zajímavý, lehce a bez omezení přístupný jeskyně - první se zajímavou "dlažbou" a pěknýma hnízdama místních pavoučků, ta druhá připomínala obrovskou zavřenou krabici...

Večerní plán byl jednoduchej - dojet zpátky kousek za Westport, projít se po pobřeží za tuleněma a pozorovatprý jeden z nejhezčích západů slunce. No, pár tuleňů sme pravda viděli, vichr ale mraky neodehnal, takže ze slibované podívané taky moc nezůstalo... Ne že bych případné zájemce chtěl odrazovat, hold sme jen tentokrát neměli dost štěstí. Což se ovšem dá říct už o celém zbytku pobytu na Západním pobřeží - celou dobu nám už více méně propršelo. Střihli sme si pár hodinovej trečík kolem řeky Fox k další vápencové jeskyni. Což o to, konečně sme viděli grátis jeskyni i s pěknýma krápníkama, jen po cestě zpátky sme oba při brození "trochu" nabrali. Mě se zouvat nechtělo, Kátě to taky i vyzuté ujelo, a ždímat botky sme mohli oba stejně. Turisticky přeplněné Pancake Rocks (skály vypadající jako kamenné lívance nejrůznějších velikostí a tvarů) sme pak už nestihli za přílivu, kdy měla voda dokonce vystřikovat otvory do výše. Ale stejně i přes déšť a davy turistů vypadaly úžasně.

To ale zase začaly zlobit stěrače - hold je v servisu asi málo utáhli a ten u řidiče se napřed málem poroučel, když chtěl asi stírat i boční okýnko - později se zase chtěl kamarádit s tím levým, ale akorát ho ohnul. Prostě cesta do Greymouth - největšího města oblasti byla náročná. Konečně sme aspoň koupili klíč na utažení stěrače a zastřihovač vlasů - prej už sem moc zarostlej a culík mi stejně nesluší :( Naše velké plány na prozkoumávání města a okolí nám opět překazila předověď počasí, kdy sme rozhodli strávit zamračené dopoledne v místním Aqua centru (hlavně teda v sauně a výřivce). Slunné odpoledne však ale nedorazilo a pro změnu začalo pršet. Co pršet, přímo chcát... Navštívili sme nějakou velkou galerku a konečně se dověděli rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady na Zélandu mají NEFRIT). Opět se ukázalo jako skoro nemožné najít otevřenou kavárnu dýl jak do 4 odpoledne. Když už, tak nás nechtěli nechat připojit noťas do elektriky, ale nakonec sme byli úspěšní a alespoň sme vám něco zpřístupnili.

Pokračování přístě...

Renwick aneb práce na vinici podruhé

Po strastiplné cestě zpět do Renwicku sme nastoupili do celkem nezajímavého nudného procesu - prostě do práce. Každý ráno vstávání před sedmou, třetí a pro nás poslední týden dokonce o půl hodiny dřív, protože byl posunut začátek šichty. Práce to oproti zimnímu pruningu byla na druhou stranu celkem pohodová - více méně sme celou dobu nastřídačku po čtyrech rostlinkách očišťovali kmínky od nových výrostků (budrubbing) a odstraňovali dvojité či moc hustě rostlé výhonky z horních prutů (shoot thining). První týden sme si ale moc nevydělali, když sme pracovali jen 3 a půl dne, podobně sme dopadli i druhý týden, kdy sme začínali taky až v úterý.

Mělo to ale aspoň jednu výhodu - delší víkendy ;) Dlouhý víkend sme využili pro vaše počtení dopisováním blogů, procházením/tříděním/nahráváním/komentováním fotek a abysme z toho nezblbli tak i krátkýma výletama do okolí - hledat kešky samozřejmě :) Káťa se celkem osvědčila, takže i druhý víkend sme jich pár našli. Leč tentokrát byl náš cíl mnohem zajímavější - Marlborough Sounds. Celkem slunnou sobotu sme procestovali po pobřeží celkou část Sounds, zastavit se, kde se nám líbí, projít si městečko Picton, případně si zajít na menší procházku do okolí a hlavně dělat super fotky. Neděle nám u bohužel tak pěkně nevyšla - čekal nás výstup na Mt. Stokes (kolem 1200m s asi 500m převýšením). Výhledy to mohly být nesrovnatelně zajímavější, jenže přes neustupující mlhu sme byli rádi aspoň za málo - každopadně ale za jasnýho počasí můžem vřelel doporučit.

Po dlouhém rozhodování, zda vyrazit na cesty už po dvou týdnech práce, sme oba dospěli ke klidnější variantě - pracovat ještě jeden týden. I když počasí bylo více než aprílově proměnlivé, makali sme celých 5 dnů i když ne vždy úplně celých - ještě začínáme už v 7. Pátek - skoro padla - s ostatníma sme se rozloučili čokoládovejma a sladšíma mrkvovejma muffinama - půlkou pro každýho, protože se mi jeden  celej plech podařilo večer připálit... co už. Balení našich pár švestek nám zabralo zbytek dne, takže vzhůru novým dobrodružstvím sme vyrazili až po setmění. Ještě mě ten večer stihli poprvé zastavit při silniční kontrole na alkohol (nic jinýho) - jen nechápu, koho můžou chytit, když jsou vidět minimálně 4km předem?

Golden Bay & Abel Tasman - aneb jak se jde 7,5km víc jak 3 hodiny

Jejda - já už úspěšně zapomněl, kde sem minule skončil... jó, už vím - v Port Ligar a furt bez práce ;)  Dále jsme se rozhodli pro spojení 2 treků v národním parku Abela Tasmana - pobřežní "velké procházky" a vnitrozemního celkem náročnýho treku. Nakonec i po doporučení Reawyn jsme plány na volný týden doplnili o procestování celýho zbytku severozápadní oblasti Jižáku - části Golden Bay (Zlatá zátoka).

Golden Bay byla propojena silnicí se zbytkem ostrova teprve "nedávno." Není divu - značka upozorňující na serpentiny rozšířená o doplňující ceduli: příštích 22km vypovídala za vše. Počasí si s náma furt pohrávalo, tudíž sme odsunuli chození na později a zamířili dále na sever. Po cestě sme minuli pár zajímavých výhledů a kratších procházek po okolí s velmi nezvyklýma šutrama a dojeli do městečka Takaka. To samo o sobě nevybočovalo z průměru, leč pěkná nástěnka v íčku (rozumněj informační centrum :) se všemi zajímavostmi v Golden Bay nás pěkně motivovala a výborná výstava "alternativních" šatů v místním muzeu vtipně zabavila.

Posilněni informacemi jsme vyjeli prozkoumávat okolí. První na raně byly Pupu Springs - jedny z největších a dokonce druhé nejčiští sladkovodní prameny na světě. Zajímavá podívaná vyvěrajících vřídel i když slibovaný tančící písek se nedostavil - asi ho bolely nohy... Opodál nás čekala asi tak dvou hodinová procházka kolem vodního náhonu k malé místní elektrárně - to bych ovšem nezmínil Kátin první pokus o řízení Micinky, který se dá shrnout stručně: pomalu ale jistě sme tam dojeli (i přes brod či dva ;)

Podle mě nás to nejlepší teprve čekalo následující den - výhled na moře a skalnaté útesy v Cape Farewell, cesta k majáku v Pillar Point, výhled na Farewell Spit a úchvatná pláž Wharariki Beach, kde sme našli hodně perleťových mušlí. Škoda jen toho neskutečně vytrvalýho poměrně silnýho větru - škoda slov, raději vás znovu odkážu na moje fotoalbum (doufám, že všichni víte, kde ho najdete). Cestou na jih sme už jen zkoukli Ďáblovy boty, pidiměsto Collingwood, pár uměleckých dílen a pláží. Následoval nákup zásob na 4-denní trek a první otestování stanu (to ho mám koupenej už od Aucklandu ;)

Ráno začalo neslibně utichající sprškou - co ale naplat, stanová místa už máme od včerejška rezervovaný a zaplacený, takže prostě jdem. S naší rychlostí balení sme stan i usušili, leč na trek vyrazili až po poledni. No co, však nás čeká jen nějakých 18km chůze - pohoda. Chyba lávky - ač nám udávané časy přišli  při plánování dost nadnesené, tak sme je stěží stíhali jít tak rychle a to nepočítám nějaký zastávky na odpočinek, fotky či sváču. Nakonec sme tak tak stihli přijít hodinu po odlivu, abychom vůbec mohli přebrodit záliv a dostat se do kempu. Pravda i tak sme se celkem dost namočili - a někteří chtěli i umírat ;) Já se smál raději jen potichu - však to bylo nakonec celkem příjemné osvěžení.

Moc sme si ale pěkně vybavenýho kempu neužili, rychle něco uvařili a ráno brzo vyrazili, neboť nás  hnala  vpřed potřeba stihnutí dalšího odlivu o pár hodin chůze dál. Tady už problém žádnej nebyl, neboť se šlo po horním okraji pláže. I když sme si vyhradili na dnešních 21km celý den, stejně nám málem nestačil - asi ta krosna a neustálé výstupy do buše a sestupy na pláže místo proklamované skoro roviny nás  víc než dost zpomalovalo.

Třetí den nás čekalo důležitě rozhodování - pokračovat zpátky dle původního plánu nebo dojít na konec pobřžního treku a k našemu začátku dostopovat? I přes horšící se počasí bylo rozhodnuto pro chůzi. To už se ovšem o slovo přihlásil opět déšť a v podstatě až do večera si nenechal skočit do řeči. K chatě sme tak dorazili navečer celkem demotivovaní. Navíc pohodová cesta se změnila v téměř nepřetržitý brod přes kořeny, kde pojem rovina bylo asi úplně cizí slovo - příjemné zpestření na pár hodin, ne na dva až tři dny...

V noci byla nečekaná kosa. Proto nás slunko další ráno tak moc nepřekvapilo narozdíl od zmrzlých kapek ledu na stanu. Škoda, že nevydrželo svítit dýl - i když cestou buší to až tak nevadilo. Přišli jsme vlastně jen o jedinou výhlídku po cestě k další chatě, kde nás odpoledne čekal opět oskar. Po posilnění následovalo poslední rozhodování - tentokrát už s lepším koncem. A to dojít k autu ještě dnes ideálně před setměním. Posledních asi 13km mělo být v podstatě jen z kopce s dvěma menšíma stoupáníma, tudíž sme věřili, že to stihnem dřív než za odhadovaných 5 hodin. Co ale místní dokážou na vymyslet za cestu na 2 kilometrech, to by člověk nevěřil - máš se Karle ještě co učit ;) Abych to ale zkrátil - došli sme akorát se západem slunce, po cestě si i užili pár pěkných výhledů a vyhli se tak zítřejšímu pochodu v dešti.

Poslední den v Golden Bay sme hodlali strávit už odpočinkově - proházkou k Wainui vodopádu,  memoriálu Abela Tasmana, prohlídkou zajímavých skalních útvarů v The Grove a výstupu do jeskyně Rawhiti Cave. Střídavé přeháňky, únava a představa, že zítra vstáváme před sedmou a jdem do práce nám stejně ani víc nedovolili. V půli cesty sme utratili skoro všechny poslední peníze za obrovskej nákup jídla minimálně na týden dopředu, sedli do auta a nic. Nešlo nastartovat! Točím volantem, zkouším každou pozici klíčku v zapalování, ale ani se nehl. Je večer a státní svátek k tomu - na servis můžu rovnou zapomenout. Po půlhodině marnýho snažení už hledám i číslo na AA (něco jako naši žlutí anděli), ale moje pojištění je jen základní, tak bych je stejně ani  pomalu neměl čím zaplatit. Zlost rostla pomalu ale jistě, takže sem si přestal lámat hlavu nad zalomením klíčku a zvyšoval tlak. Ne nadarmo se říká, co nejde silou, jde ještě větší silou ;) po dobré třičtvrtihodinovce se klíček pohnul a já konečně nastartoval.

Teď už jen za zbylých 14 dolarů dobrat benzín, ať těch sto kiláků vůbec dojedem a když to dobře pujde, kolem 8 sme doma v Renwicku. Nešlo to. Tak dlouho sem čekal na benzinku po mé straně silnice, až sem obě dvě na pravé přejel a z Nelsonu odjel. Co už - do Havelocku je to jen nějakých 70 km, to musím v poho dojet. Hladový oko na mě začalo pomrkávat už po nějakých dvaceti, tak sem raději přepnul na co nejúspornější možnou jízdu. Problém přišel, když benzinka byla už zavřená - co teď? No snad tam ještě pár litrů je, ale abych dojel zbylých 30km, to teda nevim, nevim. Úsporněji už jet vážně nešlo, měl jsem tak dost času na vymyšlení několika krizových variant. Do teď nevím jak, ale dojeli sme snad na poslední benzínový výpary v nádrži. Raději jsem v Renwicku dotankoval na kartu a neodkládal to až na ráno. Co kdybych ten poslední kilák už nedojel - přece nepřijdem první den do práce pozdě...

Wwoof - práce - wwoof - práce?

12. října - datum začátku práce se už začalo přibližovat. Poslední týden čekání jsme si ukrátili dalším wwoofem na půli cesty zpět do Renwicku. Přes Gore Bay - celkem pěknou pláž a hodinovej výšlap na vyhlídku - jsme dojeli do osady Conway Flat. Tam na nás čekalo luxusní ubytování a pár menších prací - jako úklid chajdy pro chodce po soukromým treku, stavění plotu (za výrazné pomoci techniky), vyvážení osmiletýho hnoje z přístřešku pro ovce, ale hlavně tailing - stříhání ocasů jehňatům. Pete už měl celej proces celkem pěkně zautomatizovanej a hlavně skoro bezbolestnej. Ocasy se už neřežou, ale podvazujou gumovým kroužkem a ty pak samy po nějakým tom týdnu odpadnou. Jediný lehce krvavý pak už jen zbývá značkování oušek - drastická to věc, naznala Káťa ;) Megan nás pak každý den hostila velmi delikátníma jídlama, zbytek volného času jí pak zabral 8mi měsíční syn Henry. Kvůli počasí a našemu celkem brzkému odjezdu na sever jsme si tailing užili jen jeden den, ale i tak to byl super zážitek - aspoň pro mě ;)

Nečekaně slunnou neděli jsme si dosyta užili v městečku Kaikoura. Nejdřív jsme nafotili super panorámátka z vyhlídky ze středu poloostrova a pak už vzhůru za tuleňema - doslova :) Většina návštěvníků Kaikoury se spokojí s půlhoďkou na parkovišti na konci města, kde můžou v každou roční dobu pozorovat více či méně slunících se tuleňů. Sem tam se někdo i vydá na celkem pohodovou procházku po útesech podél poloostrova - což sme udělali i my. Vyhlídky to byly pěkný a cesta nenáročně nudná, tak jsme se rozhodli zpáteční cestu absolvovat přímo podél pobřeží (tak jak to ukazovala mapka v mým staronovým průvodci). Čekalo nás menší rozhodování, zda vůbec jít či ne, neboť naznačená cesta už nebyla zcela oficiální a za přílivu i místy neschůdná. Naznali sme ale, že stejnou cestou se vracet nechceme a spíš se blíží odliv, tak jsme vyrazili...

Hned z kraje jsme procházeli kolem velmi roztodivných skalnatých útvarů (viz. fotogalerie) - celkem fascinující pravidelné tvary, prapodivné obrovské kamenné desky, či ostré vrstvené výběžky. O kousek dál to už ale přišlo, resp. se jen objevilo - tuleni, hafo tuleňů. Malých i velkých, jak líných tak víc bojácných, ospalých či nasr... teda naštvaných, že je rušíme od poklidného slunění. Většina jich nakonec stejně před námi utekla do bezpečí moře, jen pár nejodvážnějších/nejlínějších jich zůstalo ležet dál na místě. Tak to šlo poměrně dlouho než sme narazili na 2 obzváště nehybný, zato však celkem hlučný a velký tuleně, kteří ale už nešli obejít bezpečně "zadem" (a nekřížit jim cestu do moře). Ani po nějakých 5ti minutách hulákání a odhánění se nic nezměnilo. Vyvstala však další, mnohem náročnější pětiminutovka - a to přesvědčení Kačenky, že kolem nich doopravdy prokličkujeme a nic se nám při tom nestane... No zkrátka byla to fuška, ale povedlo se - a celou cestu jsme už zvládli bez výraznějších obtíží. Jen doufám, že Káťu brzo tulenní trauma přejde a ještě se někdy na další tuleně pojedem znovu podívat - už raději z trochu větší dálky samozřejmě :)

Lehce navečer jsme dorazili do mého starého dobrého domu v Renwicku, ubytovali se, uvařili si a zalehli do normálních postelí, protože ráno o půl osmé máme sraz na stejné vinici, kde jsem pro Marg pracoval v zimě. Vstávat se moc nechtělo, ale vidina práce byla celkem nápomocna. Na vinici jsme nakonec přijeli jako poslední - hold to máme nejblíž ;) Jarní práce na vinici jsou placeny od hodiny a co do fyzické náročnosti nemají se zimou srovnání - jen je to záhul na záda. Celej den se prochází mezi řádky a na střídačku se čistí kmínky od nových výrostků a probírají pruty od dvojitých, případně jinak nevyhovujících mladých výhonků. Lehčí překvapení nás čekalo už o první (placené) pauze - zapředl jsem rozhovor s Marg a dověděl se, že na další práci asi týden budem muset počkat. Domylel jsem si, že opět dokončíme vinici - jako v zimě - a pak teda budem pokračovat jinde. Chyba lávky - hned místo oběda jsme jeli domů s tím, že snad přístí týden budem pokračovat. Zbytek celkem slunného odpoledne sme strávili procházkou po Blemu když v tom mě napadlo: "Co zkusit napsat na wwoof do Port Ligar?" Odpověď přišla překvapivě bleskově a víc než horlivě pozitivní. Nebylo dál co řešit - jedem opět do Pelorus Sound :)

Nemůže ovšem odjed hned, ale až zítra po WOF - místní technické kontrole prováděné každýho půlroku. Můj velkej bubák z WOFky na levné Micce naštěstí celkem splaskl, když jedinou závažnou poruchou byly schledány moje stěrače. Servisák se nabídl, že je sežene a ozve se - proč ne, my jedem pryč.

Výhlídky po cestě vypadali ještě líp než při mé první cestě do Port Ligar, což jste si už mohli dávno prohlídnou na fotkách. Hned na úvod nás nečekalo žádné přivítání - Raewyn byla i se všema dětma ve městě, Tim někde pracoval a francouzská wwooferka Nelly zalezlá v chajdě. Naštěstí sem věděl co a jak, takže sme se brzo všichni potkali a vyrazili nahánět stádo ovcí. Už samotná cesta k nim vypadala místy dost nebezpečně a samotné shánění nebyl taky žádnej med, neboť pastva měla svah místy i 60°. Já byl poslán nebezpečně vypadající spodní ovčí cestou a naštěstí vybaven holí, která se mi víc než hodila. Minimálně 2x mi to nekontrolovaně uklouzlo, takže jsem se pak ani raději nedíval dolů na útesy. Holky se prošli nahoru na kopec, kde zas neuvěřitelně silně foukal vítr, že se ani nešlo udržet na nohách... No vskutku zajímavá procházka. Ovce sme shromáždili až se soumrakem, takže sme už jen uvařili véču a chvíli hráli karty. Celej zbytek pobytu mi už celkem splývá, takže na detaily koukněte ke Káti na blog - každopádně však počasí nám tentokrát vůbec nepřálo a celej wwoof skončil celkem rozpačitě. Rozhodně zajímavou zkušeností bylo samotné stříhání asi 240ti ovcí a následné třídění vlny. Já sem pak jezdil každej den na loď přivazovat nový a nový plováky k lanům se slávkama a Káťa plela případně pomáhala v kuchyni. Z plánovaného sobotního hlídání dětí nakonec tak napůl sešlo, protože Tim se rozhodl, že na svatbu známých nepojede - jeli sme raději zase na slávky. Snad to nevypadá, že to byla tentokrát jen hrůza - jeden den se nám zadařilo vyjet na kajak, leč tuleni neměli jedinej důvod se slunit, takže sme ani jednoho neviděli. Já měl celkem štěstí i když jen na krátko zahlídnout houfek malých černobílých Hectorových delfínů. Všichni tři wwoofeři sme si ale jednou prohlídli dva rejnoky u mola a užili si jeden večer dosytosti výřivky.

Aby toho všeho překvapení nebylo málo, dověděli sme se v sobotu, že začátek naší práce se opět posouvá a to až na příští úterý (po pondělním volnu ke Dni práce) - nejspíš. A co se dělo dál? To se dovíte přístě - nejspíš ;)

Christchurch aneb čekání na Káťu

Odjezd z Port Ligar po skoro třech týdnech probíhal celkem hekticky. S Johnem sme si dlouho do noci plánovali 2 treky v Mt. Richmond Forest Parku - z postelí sme se pak vykopávali dost pomalu a když už jsme odjeli, tak John zapadl a nevyjel na "hlavní cestu". Do Renwicku, jakožto místa odstavení jednoho z aut a nákupu jídla na cestu, jsme se dostali až kolem poledne. Tož jsme rozhodli nikam nespěchat, jeden trek zcela vynechat a ten druhej nejspíš natáhnout do dvou dnů. Což byla nakonec správná volba, jelikož si John po cestě nahoru lehce pochroumal koleno, takže byl rád, že do chaty pod vrcholem vůbec dobelhal... Druhý den jsme se celkem rychle dostali nahoru, leč počasí nám moc nepřálo. Po nějaké půlhoďce čekání se aspoň na chvilku oskar umoudřil, takže sme i něco málo viděli...

Když John po cestě zpátky spadl (naštěstí asi jen tak 2h od auta), tak já už se ani moc nedivil - když jsem viděl, po jaké cestě jdem, tak to bylo stejně jen otázkou času, kdy si nějak ublíží ;) Po rychlém ošetření se šlo pomalu dál. Já měl alespoň dost času na poslouchání nezvyklých melodií místních ptáků...

Skupinové foto z vrcholu Mt. Richmond (1.783m - asi :)

Zbytek dne jsem strávil v knihovně a večer povečeřeli s Johnem - to bylo naposled, co jsem toho strandovního malýho človíčka viděl naposled (občas si už jen napíšem). Já se pomalu vydal na jih směr Christchurch, kam má Káťa 20. září přiletět. Jedno z mála zajímavých míst po cestě je Kaikoura - městečko známé svými tuleni na pobřeží a vyjížďkami za delfíny a hlavně velrybami, za kterými se díky velké hloubce blízko pobřeží nemusí plout moc daleko. Procházku po poloostrovu i vyhlídku jsem si nechal na později - zatím jsem jen omrk tuleně u parkoviště, našel pár kešek a vylezl na blízký vrchol Mt. Fyffe. Jediný, co mě táhlo nahoru po velmi nudné štěrkové cestě, byla informace o nadmořské výšce vrcholu - 1602m. Až poslední třetina treku byla konečně zajímavá - na cestě ještě ležela slušná pokrývka sněhu, ale oskárek už krásně hřál, takže jsem šel jen v kraťasech a triku - paráda. Půl hoďky jsem jen seděl a kochal se výhledy do okolí, což bylo tak akorát, protože po cestě zpět se začalo zatahovat. Celou cestu jsem zvládl pod 5 hodin, i když psali o nějakých osmi...

Do KristovaKostela (překlad Christchurch - dál budu psát jen Chch ;) jsem se tak dostal už v pátek odpoledne. Následujících 5 dní jsem strávil dost dovolenkově. Chch. mi pocitově dost připomíná Brno - taky taková celkem klidná skoro vesnice s ~300 tisíci obyvatel, navíc snad jen s mořem 10 kiláků od centra a mnohem vychytanější botankou. V ní sem strávil také nejvíc svého volného času a to mě normálně takový věci vůbec neberou - tady se mi móc líbil nápad pojmenovaní většiny stromů, tak konečně i některý teď poznám. Zaujala mě i výstavka několika bonzají většinou z obyčejných stromků. I celkové prostředí mě pokaždé něčím novým překvapilo - nové jezírko, rostlinky, sluneční hodiny, altán se zvonem... Několikrát týdně probíhá v místní evangelické katedrále nácvik chorálových zpěvů - když jsem se tam dostal, byli tam jen mladí kluci, ale překvapivě to znělo celkem dobře. S Káťou sme slyšeli i nedělní mši s dospělákama, ale už mi to nepřišlo ono - možná to bylo těma varhanama, co před tím nehrály...

Christchurch Catherdral

V místním Art centru (což je bývalý středoškolský komplex) probíhá každý víkend trh s nějakýma artistickýma vystoupeníma - já měl štěstí na pěkný počasí i nějaký koncert vážné hudby, paráda. Hodně se nám líbilo muzeum i galerie umění, i když jsem většinou nepochopil, co tím chtěli autoři říct ;) Chch. se jinak dá projít se vším všudy tak za dva dny, já měl ale dost času, na to, abych si zajel i do blízkého Lytteltonu, kde jsem stejně 2 noci přespával přes CS v baráčku u tří mladých kiwiaček. Jeden den jsem byl dovezen na pláž dalšíma CS - indickýma pracujícíma studentama. Ostatně na obě místa jsme pak vyrazili i s Katkou a jak to dopadlo je stejně nejlíp vidět z fotek.

Vzhledem k tomu, že s Káťou přiletělo i špatné počasí, rozhodli jsme se jeden den strávit autoturistikou po poloostrovu Banks. Ještě v Okains Bay nám počasí jakž takž přálo - dokonce sme se vydali na menší procházku po útesech a zkoukli rouzbouřené moře a vlny úchvatně se rozbíjející o skály. Sotva jsme se vrátili do auta, začal déšť. Našim cílem měla být Akaroa - pěkné přístavní městečko, leč místo jeho prohlídky jsem si dal dvacet (nějak mě to řízení v dešti se stěračema srovnatelnýma s trabantovýma unavilo ;) a nakonec sme ani z auta nevylezli. Litovat sme ale nemuseli, protože jsem se sem zhruba za týden vrátili - o tom ale až později... Večer jsme strávili u Iana v Birdings Flat - jediného umělce v širokém okolí. Celkem dlouho jsme si pokecali a Katka se i trochu osmělila a lehce se začala zapojovat do anglické konverzace - či spíš byla zapojena? ;) Ianovi totiž večer přišli dva známí a přijela i jeho přítelkyně. Trochu jsme se i picli, takže nám přišel velmi vhod výbornej steak na večeři, kterou sme ani vůbec nečekali. Po ránu sme si zkusili hledat na místní vyhlášené pláži najít vlastní polodrahokamy. Minulý den jsme objevili jen velmi zajímavě zbarvené šutry, takže jsme ocenili Ianovi rady a po nějaké půlhodince jsme i pár kousků našli. Sem zvědavej, jak ty kila kamenů potáhnem dom - zatím je Micka v poho uveze...

Ian a naše stíny při hledání polodrahokamů, pláž v Birdings Flat

Celkem brzo jsme se rozloučili a vyrazili směr Chch. Probíhali tam totiž stromolezecí závody, kterých se účastnil přítel Kátiné sestřenky - příjemné dopoledne doplnilo i nečekané slunko. Odpoledne jsme pěknýho počasí využili a pořádně si prošli a prolezli pláž a okolí v městské části Sumner. Chch. nám už moc dalšího nenabízel, takže přišlo na řadu i nějaké plánování - práce v nedohlednu, rozumný počasí na nějaký delší trek jakbysmet. Tak hold zkusíme wwoofovat a než přijdou odpovědi, zajedem si do Hanmer Springs do horkých minerálních lázní. Sranda. Kosa jak z nosa a všichni si jen tak štrádujou venku v dešti v plavkách. Co naplat - jdem do plavek taky. Ještěže v těch bazénkách bylo tak 38°C. Do těch o 1-2 stupňů studenějších sme ani nevlezli, za to sme se pořádně před odchodem vyhřáli v tom 40ti stupňovým. Bylo to celkem potřeba, protože v půli treku u celkem vysokýho, leč ne moc zajímavýho vodopádu nás přepadl opět déšť. Opravdovej slejvák začal naštěstí až po zabouchnutí Micčinejch dveří. To už nás ale moc netrápilo, neboť sme konečně věděli, kam pojedem dál - na vegetariánskej wwoof zpátky na poloostrov Banks. S těma stěračema se moc daleko dojet nedalo, tak sme popojeli jen na blízký nehlídaný kemp, kde nás čekala první noc v autě ve dvou.

Snad jediná výhoda místních dešťů pro nás batůžkáře je, že noci jsou znatelně teplejší. To se pak v autě spí mnohem líp. Teď už to sice není taková rychlovka, kdy mi stačilo sklopit zadní sedačku a jít spát, ale po menších "škatule hejbejte se" jsme se do auta vešli oba i se všema věcma. Jen ze zjevných důvodů nechávám svoje boty pod autem... Kolem poledne jsme dorazili do Diamond Harbour, resp. Purau kde velmi eko-šetrně bydlí Wendy s Mikem. Byli jsme ubytováni v "kůlně" s úžasným výhledem do zálivu. Práce byla celkem jednotvárná - plení na zeleninové zahrádce a nošení dříví na topení přes potůček na cestu, ale zase se pracovalo jen půl dne, takže sme měli dost času na prozkoumávání okolí i odpočinek.

luxusní výhled z naší "garáže"

Jeden den jsme si předpracovali a další se vydali na okolní kopce na výhled na Tichej oceán. Jak to dopadlo, popsala celkem pekně Káťa na svým blogu - no prostě sme si z malé 2-3 hodinové pohodové vycházky udělali pořádnej trek plnej nekonečných traverzů v čím dál víc kolmých svazích mezi ovečkama a krávama ;) Náš druhý výlet do Lytteltonu o pár dnů později dopadl o poznání předpokládaněji. Prošli jsme si městečko, vylezli na kopec, prohlídli si Chch. i část Banks z Gondoly (lanovka vedoucí na kopec z Chch. strany) a vrátili se přívozem přes záliv. Jeden den se Wendy vrátila i se svým vnukem. Děcka zrovna měli jarní prázdniny a asi se mu muselo s náma líbit, takže po pár dnech přijel znovu. My zase ocenili, že měl dost trpělivosti s Kátinou angličtinou i snahu naučit se pár slov česky - takže oba dva pěkně procvičovali. Kátin první wwoof tak nakonec dopadl nad očekávání dobře, jen já měl i přes větší porce celou dobu pocit, že tomu něco chybí - že by maso?!?

Náš pobyt v této části Jižního ostrova jsme zakončili stylově - na jachtě s Paulem, leč za nepříliš příznivého počasí - škoda. Paul je pohodovej, ochotnej outdoor chlapík z Chch., kterého jsem poznal jak jinak než přes CouchSurfing. Byl jsem jeho první CS host a celkem jsme si dobře rozumněli, i když hlední témat ke společnému rozhovoru nebylo úplně jednoduchý. Druhej večer přiletěla Káťa, pro kterou to bylo vlastně také první seznámení s CS. Ale zpátky na jachtu - ta kotví v Akaora a je to 12ti metrová závodní loď. Nejdřív bylo potřeba natáhnout nové lano, po přetržení z minulé vyjížďky a opravit motor. Ten nešel nahodit ani po profouknutí svíčky, tak jsme vyrazili plně oddáni jen větru. Šmejd moc nefoukal - při odjezdu to ale tak nevadilo. Celkem bez varování a nějaké přípravy jsem byl usazen ke kormidlu a musím nechat, že jsem si to celkem užíval, přestože táhlo bylo kovový a mě zima jako sviňa - popravdě nejen mě. Navzdory předpovědi se slunko ani neráčilo ukázat a vítr taky moc nefoukal, tak jsme se po nějaké půlhodině otočili (celkem zajímavej manévr) a zamířili zpět do přístavu. Horší když začal až při kotvení. Naštěstí jsem bójku chytil hákem napoprvé, takže parkování nebylo potřeba opakovat. Snad si to plachtění někdy přístě zopakujem, víc užijem a nepovezem zavřený piva zpátky na břeh...

na Paulově jachtě, Akaroa

Uf - musím přiznat, že to byla tentokrát celkem fuška. Nejen že je už celkem problém si vzpomenout, co jsem/jsme před víc jak měsícem dělal(i), ale hlavně mnohem hůř hledám/vzpomínám na nejvhodnější český slova... No ale co bych pro vás pár čtenářů neudělal ;)

Port Ligar v Pelorus Sound - aneb kdo to jsou ti Wwoofeři (čti - vůfři)

Wwoof (Willing Workers on Organic Farms) je v podstatě takovej férovej couchsurfing. Tzn. že si svůj pobyt a většinou i stravu u hostující rodiny musíš odpracovat. Většinou jde o 2-6h denní výpomoc na sadu, zahradě, farmě, kuchyni...

Po 2 týdnech více méně čekaní na práci na vinici pohár trpělivosti přetekl a začal jsem hledat nějaké zajímavé Wwoof místo. Celkem se mi poštěstilo a už ve středu 26.8. jsem vyrazil do Port Ligar (www.portligar.co.nz) na samej "konec světa". Už jen cesta tam byla nesmírně zajímavá - trocha rally s častýma zastastávkama na focení krajiny. Hned na cestě do domu mě přivítal Tim se svýma 4 ovčáckýma psama na večerní výjížďce a dověděl jsem se, že shodou okolností je u nich zrovna jedna Češka - Dáša ;) V domě už naštěstí nežije všech 10 dětí ale jen 4 - Azzan (6), Mahalia (9), Shoshana (12 v den mého odjezdu :) a Nathan (asi 14): I když jsou všichni vychováváni pevnou rukou Reawyn, i tak bylo každej den docela rušno... po výborné večeři jsem se už jen ubytoval, pokecal si česky o všem možným a šel spát do chajdy kousek nad barákem.


Každý den na port Ligar začíná v 8 ovesnou kaší k snídaní (případně kdo si co najde jinýho/dalšího) a následuje dopolední práce. Co se mě týče, šlo většinou o fencing (stavění plotu pro ovce na jejich cca 750ha pozemku) a práce na mussel boat (loď upravená na práci na farmě se slávkama). Práce na lodi byla pro mě víc než zajímavá leč ne tak častá, protože bylo potřeba rozumný počasí (což se naštěstí celkem rozumně prostřídávalo). Den pokračoval nějakým obědem - většinou co zbylo ze včerejší večeře a něco lehčího k tomu - krátkým odpočinkem (někdy ne tak krátkým :) a odpolední lehčí práce, což bylo téměř bez výjimky řezání, odvoz a štípání dřeva. To nejlepší z každého dne ovšem teprve následovalo - večeře. No prostě škoda mluvit, stačí se na mě podívat :D jen 3 týdny stačily k odložení pásku od kalhot.


Jak vlastně probíhala moje práce na lodi? Nejdřív sme museli naložit nějaký volný plováky. Pak sme projížděli a hledali řádky, kde byly plováky už přetížený a pár sme jich přidali - případně vyměnili za výše přivázený. Když už byl plovák a lano vytažený z vody, tak sme je i očistili (tzn. omlátili něchtěný černý slávky). Timova loď je malá - má jen dva háky na vytahování jen jednoho plováku. Já obsluhoval jeden hák (případně oba, když Tim zrovna přivazoval), odřezával starý plováky, čistil lana, brousil nože, umýval podlahu a tak. Občas i řídil - jednou jsem i parkoval k molu. Vypadalo to teda lehčeji, podařilo se mi to až napotřetí ;)


Dost bylo ale práce - i když volnýho času nakonec nezbývalo moc, přece jen sem prožil skvělý zážitky - a že jich nebylo málo. Po večerech jsme koukali na filmy, hráli Ligreto, osadníky a nejčastěji karty (princezny a cosi... kdo si to má pamatovat - ale celkem jednoduchá, ale dost dobrá hra ;) Taky sme se mohli ohřát a namasírovat bolavá záda ve spa a jednu noc sme vyrazili na lov vačic. Pamatujete si scénu z Krokodýla Dundeeho, jak tam jedou pytláci klokanů na korbě? Tak podobně sem se cítil - jen sme nebyli opilý a naše jediná zbaň byla celkem malá puška - leč s optikou, takže trefit se do silným reflektorem oslněné vačice byla celkem hračka ;)

Největší zážitky mám ale samozřejmě z moře - na projížďku kajakem sem si musel víc než týden počkat, ale stála za to - narazili sme na cca 10 hafo hravejch tuleňů a strávili s nima super čtvrt hodinku. Jeden z nich nás dokonce pronásledoval celou dobu (a že to bylo dlouho - víc jak hodinu :) taky sme potkali malou skupinku delfínů, ale než sem vytáhl foťák, propluli mezi náma jako torpéda... škoda, hold příště - já mám času naštěstí dost.


Jeden den sme vyrazili na lov mušlí. Jeli sme na jistotu - do zátoky, kde jich je každej rok hafo (i když rok od roku čím dál míň). I tak sme na první nahození takovýho spešl koše a cca 20ti minutovým šátráním po dně ulovili asi 80 dost velkých mušlí (limit na osobu je 50). Ještě na lodi nám Tim ukázal, jak je otevřít a přiměl nás sníst je syrový. Otevírat sem se je naučil celkem rychle až druhej den, kdy sme jich každej museli dootvírat desítky. S odstupem času jsem dokonce přesvědčenej, že za syrova chutnali i líp (možná to je ale jen tím smažením).

Výborné odpoledne bylo, když nás Raewyn vyslala ulovit večeři - tresky. Při tom sme se museli trochu projet až za povolenou hranici pro chytání. Můj první den s udicí v ruce skončil nad očekávání dobře - chytil jsem první nad mírovou rybu z celé lodi - nakonec jich bylo 5 (taky nejvíc) a ulovil jsem i tu největší (42cm). Je to super výhoda - chytat ryby na moři. Když tak 5-10 neberou, tak se prostě posunete o pár metrů dál ;)


Koncem mýho pobytu v Port Ligar začali Timovy docházet volný plováky, ale měl štěstí, že jednu jeho farmu mohli začít sklízet, tak sme si pro staro/nový plováky přijeli hned z čerstva a při tom se podívali i na speciálně upravenou loď. Tato byla jen nějaká menší, pomalejší, ale i tak je to rychlovka - za hoďku vytáhla a nabalíkovala 1,5t slávek (jestli si to dobře pamatuju). To nejlepší zatím z celýho Novýho Zélandu nás čekalo po cestě zpět. Tim spatřil blížící se houf delfínů, tak sme si na ně počkali. Napřed nás pronásledovali, honili se s lodí, skákali - no prostě parádně pózovali. Po nějaké době se odklonili, tak jsem je zase pronásledovali my - dokud Jonathanovi (další Wwoofer z Malajsie) nedošli baterky ve foťáku ;) Výsledek můžete zkouknout v galerii - i se 2ma nejpovedenějšíma videama.


A ten den sem si řekl, že už toho bylo dost a já můžu spokojeně z Port Ligar pokračovat dál. Ale kam, to moc zatím ani já nevím...