Southern Scenic Route - Jižní vyhlídková cesta

Tunnel Beach je jedna z nejzajímavějších pláží, kterou jsme navštívili. Už při příchodu k ní mi dost připomínala sever Jižního ostrova v Golden Bay - Travou zarostlá plocha s obrovským srázem končícím v moři, i vodou vymletej tunel v jednom výběžku v moři, nad nějž se navíc dalo i dojít, ale čím se nemůže pochlubit snad žádná jiná pláž je samotnej vstup na ní. Vede totiž dolů po schodech vyhloubeným tunelem v pískovci (či co to bylo zač). Vážně pozoruhodné uvítání... i samotná pláž stála za prohlídku - skalní útvary vytvořené přírodními živly jen příhodně dokreslovaly celkovej výjimečnej zážitek z tohoto místa.

Až sme se nabažili pohledů a výhledů, vyrazili sme na vyhlídkovou jízdu po jižním pobřeží Jižního ostrova - tzv. Southern Scenic Route. Začátek prosince asi nebyl ideální doba, protože nás provázelo proměnlivé počasí a všude přítomný vítr, přesto šlo nezapomenutelnou projížďku s širokou variací pozoruhodných míst - ať už šlo o fotogenické vodopády, rozeklaná pobřeží, zkamenělý les, přehlídku vzácných zvířat či technologických staveb nebo úžasný jeskynní systém. Příslušný (a opět překrásný ;) fotky jsou v tomto fotoalbu - máte se nač těšit.

Tunnel Beach

Hned první městečko po cestě mě potěšilo - mají tam po mě pojmenovanou ulici :D První turistickou zastávkou však byl až Kaka Point s pozorovatelnou žlutookých tučňáků na místní Roaring pláži. Tentokrát sme měli fakt kliku, protože hned po našem příchodu (už mezi 3 a 4 odpo) nás přivítal turista fotící právě se objevšího tučňáka po cestě do moře. My se zdrželi chvilku dýl a byli sme svědky "střídání stráží," kdy se jeden tučňák vracel z moře a další zrovna seskakoval po skaliskách a šel lovit. Kdo ví, kolik bychom jich ještě viděli, ale nás čeká stále hodně míst k vidění. Takže jedem dál k Nugget Point, kde místní maják majestátně hlídá nebezpečná skaliska a obrovskej lvoun si lebedí v moři. Celej den sme zakončili sérií vodopádů - ohromně vypadající Purakaunui Falls, který jsou mnohem zajímavější na fotce, celkem pěkný Horseshoe a Matai Falls a vtipný Niagara Falls, který jsou spíš trochu větší peřeje.

Další den nás to málem odfouklo v Petrified Forrest (zkamenělém lese) - unikátním výběžku do moře kdysi dávno zalesněným, leč často vystavovaným silným větrům a požárům, až byl jednoho dne po nějaké další katastrofě zasypán sopečným popelem a tím pěkně zakonzervován. Člověk se sice musí trochu rozkoukat, než nějakej ten strom objeví - schválně, kolik jich uvidíte na první pohled na fotce? Doufám, že aspoň ten jeden, co je nepřehlídnutelně vyblejsknutej... Slope Point je celkem nezajímavý místo, kam vede skoro půlhodinová ještě méně zajímavá procházka, leč se jedná o nejjižnější místo Jižního ostrova - tudíž naší povinnou zastávkou. Více sme si užili Waipapa Point, další maják a na pláži se povalující lvoun, co se mu candající turisti moc nelíbí - a dává to hlasitě najevo ;)

Večer už se blíží, takže míříme do Bluff - jedné z nejdéle Evropany osídlené  osady NZ a momentálně místem odplutí trajektů na poslední ze tří velkých ostrovů, ze kterých se v podstatě skládá Nový Zéland - Steward  Island. V současnosti jde především o velkou přírodní rezervaci, kde je možné zahlédnout i plachého kiwi ve volné přírodě. My se spokojili jen s mlžným výhledem na ostrov a jeho návštěvu sme odložili "na příště."  Jediným velkým městem v celé této oblasti je Invercargill - až na nepřítomnost volného internetu v knihovně se nám tam celkem líbilo (resp. na jeden den tak akorát :) Co každopádně stojí za zmínku - krom klasické prohlídky zajímavých budov města, botanky atd. - je místní muzeum. Tam sme se konečně po mnoha měsících dověděli pravdu ohledně novozélandských ploutvonožců - ačkoliv je možné zahlédnout s velkým štěstím i nějakého tuleně (tzn. sloního nebo leopardího), mnohem pravděpodobněji se všichni nejen turisté

potkávají s lachtany (ať už srstnatými, tak s lvouny). Tudíž všechny zdroje mluvící o tuleních tudle a tuleních támhle se pletou a myslí tím lachtany - ploutvonožce se schopností lépe se pohybovat po souši po silnějších předních a  hlavně obratnější zadní ploutvi a také viditelnými ušními boltci (proto se v angličtině nazývají eared seals = ploutvonožci s ušima). Celá další výstava působí velmi zajímavě - vhodně uspořádaná, akorát informativní, ani málo ani moc, se speciální exhibicí prehistorickýho ještěra Tuatara i s jejich mladýma.

Už dlouho sme se nikam nešli projít na víc dní, takže sme si stanovili další cíl - viadukty na South Coast treku v jižní části národního parku Fiordlands. Ten sme si zkrátili jen na tři dny, kdy celý první den nám zabrala cesta kolem pobřeží k Port Craig. Tam sme zakempovali a šli si prohlídnout okolí této velmi drsné dřevotěžařské osady. Při prohlídce světově unikátního dopravníku klád a dalších ruin sme doufali, že konečně uvidíme vzácný Hectorovy delfíny, kteří by se měli nacházet nejen zde, ale i na více plážích po jižním pobřeží.... A nejen, že sme je viděli hned (nakonec sme jich napočítali minimálně 8), co sme na pláž došli - já na nic nečekal, oblík plavky a šel jim naproti. Několik desítek metrů od pobřeží šlo stále stát a jen se nechat nadnášet vlnama, takže sem začal lákat delfíny, jak sem se to naučil v Port Ligar a vyplatilo se - pár zvědavců se šlo na toho exota ve vodě podívat zblízka. Párkrát propluli tak blízko, že bych si na ně i mohl šáhnout být rychlejší - ale ti prcci to měli dobře spočítaný. Kosa mě ale vyhnala na pláž, kde začal čas večeře pro sandflies :( tož sme se s Miškou hecli a šli raději znovu do vody... Nakonec sme zlákali hafo lidí, leč všichni ostatní, co šli s delfínama plavat až večer či další den, měli mnohem horší počasí i míň delfínů.

Pro mě už tohle byl vrchol celýho treku, tudíž sem následný viadukty přes hluboká údolí bral jako bonus. Každopádně se jedná o mistrovské kousky starých inženýrů, které vydrželi dlouhá desetiletí a po nedávné restauraci se určitě dožijí i několika staletí. Poslední, třetí den na cestě zpátky sme v podstatě už nic zajímavýho nečekali, leč v neméně vonící části na mě něco koukalo z "bordelu" na pláži - krab. Živej. Celkem velkej. Sníme ho? Holky se sice moc netvářily, ale já si ho vzal sebou. O kousek dál vykukoval další. A dál ještě větší... No nakonec sem vybral toho největšího, vzal s sebou a doufal, že nechcípne dřív, než dojdem do auta a uvaříme ho. Ale jak? Přímo nečekaně sem chytil signál a začal gůglit*  recepty. Ještě že jsem sáček s pádlovým krabem (paddle crab) nechal Káťu nést, až sme byli daleko od pláže, protože mi časem prozradila, že by ho jinak pustila! no každopádně ho čekala milosrdná smrt ve vroucí osolené vodě s citrónem a delikatesa se mohla podávat. Trošku sme bojovali s jeho krunýřem, takže nám masíčko celkem vychladlo, ale každopádně sme si všichni (aspoň trochu) pochutnali - měl sem jich vzít víc.

Dál na západ už to nejde, takže míříme na sever - směr Clifden. Po pravdě do teď netuším, jestli sme městem/vesnicí vůbec projížděli nebo ne ;) Tak či tak sme si prohlídli největší závěsný most - jen jeho ocelový lana váží nějakých 5 tun či tak (holky nepamatujete si to líp? já žel ne, protože mě opět nově začal zlobit foťák a odmítal zaostřit) a dál se přesunuli k místním jeskyním. Pročetli si bezpečnostní varování, psychicky připraveni i na případné brodění sme se další den vydali na průzkum. Vybaveni všemi dostupnými zdroji světla

- tzn. mojí výbornou Petzlovkou čelovkou, kterou jsem raději půjčil lehce klastrofobické Káti, levnou napůl nesvítící Miščinou čelovkou a já s jejím diodou vylepšeným zapalovačem (v záloze 2 foťáky a mobily, kdyby se něco náhodou vybilo) - sme se pustili vstříc dobrodružné skoro dvouhodinovce v podzemní prolízačce, plné krápníků, malých průlezů, množstvím všudepřítomných glow-wormů, až sme došli k obávanému jezírku. Trocha strachu a zajímavých pozic při překonávání ledové překážky nás lehce zbrzdilo (a mě dost pobavilo ;) ale nezastavilo od následujících tří žebříků vedoucích k našemu cíli. Do aut sme se vrátili jak čuňata a tím možná i odradili další dvě "načančaný" výpravy túristů. My se už přes deštivé Manapouri přiblížili k Te Anau a odměnili se výborným automejd tatarákem :D

Scénická cesta se tím pomalu ale jistě blížila svému konci v nejdivočejší, nejkrásnější, nejdeštivější, nejzajímavější prostě nej oblasti celého Nového Zélandu - Fiordlands. Ale o tom až příště...

-------------------------------------------------------------------------

* gůglit = hledat na internetu pomocí www.google.cz (moc se nesmějte - to je vysvětlení když ne pro maminu, tak určitě pro dědu ;)

Dunedin a poloostrov Otago - aneb konečně sme ty tučňáky viděli

Cestou zpět na východní pobřeží sme se pak už jen zastavili na procházku v Clay Cliffs, kde na nás čekaly velmi zajímavé pískovcové či slepencové skalní útvary. Sice za vjezd chtěli 5 dolarů, ale po vlažném úvodu to stálo za to. Narozdíl od starých Maorských skalních maleb, které ač zadarmo skoro ani nestály za zastavení - hold zub času a asi i vandalství udělaly svoje. V minulosti velmi rušné přístavní město Oamaru bylo označováno za nejhezčí z celýho Zélandu. S odstupem času musím konstatovat, že toto označení snad platí až dodnes a minimálně historické centrum města mě víc než převědčilo o nezaměnitelném půvabu a nepopiratelné odlišnosti od ostatních měst. Tentokrát jsme do centra dorazili kolem poledne, takže kromě zajímavých obrovských domů bohatých obchodníků jsme si prohlídli i místní muzeum a doposud nejzajímavější Galerii umění. Narozdíl od ostatních novozélandských galerek, místní dala téměř veškeré prostory všanc mladým umělcům a ti toho naplno využili.

Hlavním místním turistickým lákadlem však stále zůstavají prohlídky malých modrých tučňáků - žel placené a nám přišli i dost předražené, i když nepochybně musí být zajímavé. My si zvolili trochu vzdálenější pláž na pozorování vzácnějších, větších, žlutookých tučňáků, kam byl přístup grátis. Aby taky ne, když se jich za celý den z moře vrací maximálně 8. My měli to "štěstí", že sme hned po příchodu viděli jednoho velmi pomalu se vracejícího. No viděli - asi tak na 200 metrů, takže sem byl rád, že poznám bříško od zad a Katka viděla tak maximálně černobílou tečku. No nic - není to snad poslední možnost vidět tato velmi plachá zvířáta a třeba budem přístě víc štěstí.

Jediným lákadlem po pobřežní cestě na jih do Dunedin a dá se říct, že i povinnou zastávkou všech návštěvníků jsou Moeraki Boulders - až neuvěřitelně kulaté balvany s jakoby plástvovým povrchem obřích rozměrů (protože všechny menší padly už dávno za oběť všemožným nenechavcům). Ačkoli šlo "jen" o velké zajímavé šutry, které většinu kiwíků nechávají klidné, nám se na pláži dost líbilo a vyfotili sme spoustu zajímavýc momentek. Před kousek vzdáleným Shag Point (jak už název napovídá, jde o místo s velkým množstvím kormoránů) jsme přenocovali a další den se setkali s Miškou šiškou. To by byla kapitola sama pro sebe, tudíž teď jen v krátkosti (zbytek se dovíte a pochopíte z následujích blogů ;) Jde o zajímavou holčenu z Tábora, co se také vydala splnit si svůj cestovatelský sen na Nový Zéland. Zjistila však, že cestování v jednom není ono, tak se přes bratrance Kátiné sestřenky dostala až k nám. A nakonec s námi cestovala až do 5. ledna, kdy jí přiletěl přítel a vydali se procestovat Zéland spolu - víc adrenalinově.

Protože Dunedin je třetí největší novozélandské město, rozhodli sme se strávit pár dní u nějakého Couchsurfera. Měli sme celkem štěstí a osud nás dovál kousek od centra k celkem pohodovýmu, prázdninama znuděnýmu Amíkovi Charlesovi. Než sme se ubytovali, prošli sme si "osmihranné" centrum města s velmi zajímavými stavbami a neskutečně nudnou a vážně divnou galerkou. Chuť sme si napravili v nedalekém pěkném muzeu "osídlení", a asi hodinou ve větším a ještě zajímavějším Otago muzeu (protože hoďka ani nestačila, vrátili sme se sem i další den). Na prohlídku Dunedinu sme měli v podstatě celý den, ale Charles se stále neozval, kdy můžem přijít a tak. Stihli sme tak ještě sváču, lehárko a příjemnou procházku v botance. Z ní to k Charlesovi nebylo daleko, tak sme ho přepadli doma, ale tam furt nikdo - co naplat, jedem se mrknout ještě na tučňáky na poloostrov Otago. Dozvěděli sme se od jinýho CS o nejlepší pláži na jejich pozorování, leč do Sandfly Bay sme dorazili celkem pozdě a krom hromady courajících se lidí po pláži sme nic jinýho neviděli.

Tak sme se neslavně vrátili k botance, kde miška nechala svý auto a rozloučili se s ní, protože sme si ubytování domluvili už dřív jen pro nás dva. Charles vypadal ještě unaveněji než psal, ale všechno nám laskavě ukázal, poradil pár zajímavých míst v okolí a poslal nás na prohlídku nedalekého místa s glow-worms. Nejsou to naše světlušky, leč jde o jedno ze 4 vývojových stadií jakýhosi hmyzu - konkrétně o červíky, kteří lákají své oběti na světýlko ze zadečku a chytají je na lepkavé nitky visící z jejich těl. Ač sme dostali naprosto přesné instrukce, chybička se vloudila a my odbočku málem nenašli. Nakonec sme místo očekávané cedule museli nejdřív objít plot a za úplné tmy došli na místo. A že jich tam bylo - světýlko vedle světýlka no prostě paráda. Po vyčerpávajícím dnu sme ocenili teplou sprchu a normální postel a spokojeně usnuli.

Nazítří sme se potkali s Miškou před barákem a vyrazili znovu doprojít botanku a centrum - teda spíš už jen velmi zajímavou budovu železničního nádraží. Kolem poledne sme se vrátili a nakonec jen s Charlesem vyrazili na odpolední výlet - ostatním spolubydlům se do nevalného odpoledního počasí nikam nechtělo. Charles má okolí města nepopiratelně prochozený - vyvezl nás na výhlídku Mt. Cargill (780m) s televizní věží a pak dál přes Butter Peak k Pipe Organs - velmi zajímavé čedivé skále, která je poskládaná z jakoby varhanových píšťal. Nejen proto, že Charles nabídl ubytování i Míše, holky uvařili véču pro všechny. Museli sme si ale pospíšit, protože dneska sme ty prcky už vážně chtěli vidět. Ale i tentokrát sme dorazlili celkem pozdě - jen chvíli před setměním, ale štěstí na nás mrklo a zastihli sme uprostřed pláže jednoho velmi nerozhodnýho leč roztomilýho opozdilce. Sice se aspoň 2x vracel do moře - asi cítil či viděl, že sme i s dalšíma lidma moc blízko. Nakonec však pláž přešel o pár metrů dál a my konečně srovnaly skóre - naši versus tučňáci 1:1 ;)

Náš poslední den v Dunedin trochu pokazil déšť - holky strávili dopoledne více méně v kuchyni či u kompu a já konečně (o 4500km později než se má) nechal vyměnit Micince olej. Vědět, že autíčko o tolik let omládne, udělal bych to už dávno. Dnešní již třetí výlet na kopcovitý poloostrov Otago totiž Micka zvládla o poznání svižněji. Plánované večerní pozorování tučňáků však musí dát přednost jiné "atrakci" - a to nevídaným pohledům na jediné suchozemské hnízdiště nesmírně vzácného Albatrose královského. Ještěže zvědavost byla větší než pomluvy a my toho "jen" přerostlýho racka chtěli vidět na vlastní oči. Ono to označení není vůbec od věci - na zemi totiž albatros vážně vypadá jako velkej racek, ale když vzlítne a roztáhne svoje 1,5 metrový křídla, kterýma klidně hodiny nemusí ani mávnout a přesto letět - je to zážitek snad na celej život. Tentokrát (a rozhodně ne naposled) sme velmi ocenili Miščin foťák s 26 násobným optickým přiblížením - čímž jí tímto veřejně děkujeme za poskytnuté fotky, které snad brzo také uvidíte :) a zaručeně se vám budou líbit.

Každopádně sme neotáleli a znovu se vydali na Sandfly Bay a tentokrát sme dorazili tak akorát. Obtěžkáni svačinkou, připraveni na dlouhé čekání nás hned po příchodu přepadl nějakej mladej kiwík, pujčil nám malej dalekohled a ukázal dva tučňáky ve skalách. My ale už věděli, kam zajít a ani tentokrát sme nemuseli dlouho čekat. Objevili sme další páreček na písečné duně, kterej asi byl na hlídce. Ty sme pár minut nerušeně pozorovali a pak si sedli a čekali. Našeho dnešního posledního sme spatřili už zanedlouho, ale než se dostal do bezpečí dun, uběhlo ještě hodně dlouho. Furt se totiž po pláži trousili lidi sem a tam, takže se nemůžem divit, že tento poslední značně kulhající tučňák tak dlouho vyčkával. Blížející se soumrak však i jeho z moře vyhnal a po menším představením jen pro nás přebelhal pláž a zmizel.

Na jeden den by toho bylo až až, ale nám se ještě po cestě z pláže podařilo vyrušit celkem nebojácnou vačici a pěkně z blízka si ji prohlídnout a vyfotit - zabít mi ji ale holky nedovolily :( nakonec by však stejně nebylo čím. Ačkoli toto roztomilé zvířátko dovezené z Austrálie pro jejich jemnou srst vypadá naprosto neškodně, jedná se o momentálně největšího škůdce místní fauny a částečně i původních ptáků. Odhaduje se, že na Zélandu žije něco kolem 40ti milionů vačic, který každou noc spořádají nějakých 20.000 tun listí (snad sem se moc nesekl, dohledám info a případně upřesním-každopádně čísla to byly šokující... Takže vačic je prý 70 mega a sní 21 tisíc tun listvoví). Noc sme nakonec strávili u Tunnel Beach a tím ukončili i celý pobyt v Dunedin a v podstatě i na celém východním pobřeží - což je příhodné i pro ukončení dnešního vyprávění.

Hory - východní pobřeží - hory - východní pobřeží

Cesta do Arthur's Pass má být velmi zajímavá, pokud vám však vyjde počasí. To pak lidi jezdí vlakem z Christchurch a zpět, aby se kochali pěknýma horama po větší část roku i zasněžnýma. Nám den začal klasicky - deštěm. Cestou sme se projeli po hafo dlouhém akvaduktu přes hluboký údolí, kterej výrazně zbezpečnil cestu z východního na západní pobřeží. Čím víc sme se blížili samotné vesnici, tím se počasí umoudřovalo. Nakonec sme to vychytali úplně nejlíp, protože sme stihli čas mezi dvěma velklýma bouřkama. V místní velmi dobře vedené D.O.C. kanceláři * sme se dověděli, že jedna z cest na vrchol není schůdná bez výbavy do sněhu.

Tak sme hold na Avalanche Peak šli oběma směry stejnou cestou. Skoro 1100 metrů převýšení sme s lehkým batůžkem vyšli za nějaký 3 a půl hodiny. Pár posledních metrů vedlo ještě zbylým sněhem, ale celkově celej trečík nebyl moc náročnej - o to víc nás překvapilo, jak sme druhej den nemohli ;) Kažopádně výhledy z vrcholku stály za to. Dole v Arthur's Pass vesnici sme ještě zkoukli zajímavej kostelík s výhledem na (v noci osvětlenej) pěknej vodopád a pár kilometrů za ní zakempili.

Následující den sme vyhlásili za odpočinkový a krom pár krátkých zastávek v nejakých rezervacích po cestě na východ sme jen dojeli do Ashburton - k dalším CS** hostům. Škoda, že sme u nich mohli strávit jen do brzkého následujícího rána. Od Dana sme se dověděli pár zajímavých míst, kam určitě zajet a Káťa s Gabrielou vytvářeli šperky - hm, tak tady totiž nazývají místní bižu... Samotný provinční město je dost nezajímavý, takže sme se po kratičké procházce centrem vydali  na cestu po východním pobřeží.

Chtě, nechtě i dnešek nakonec zůstal odpočinkovým. Zvládli sme projet 3 městečka - nejturističtější Geraldine, prý artovou Temuka a nečekaně velké Timaru. Nebýt neskutečnýho množství turistů, připadlo by mi Geraldine jako celkem zajímavý malý městečko. Jeden krámek vystavoval největší pletenej svetr na světě - v zadní místnosti zas na dvou zdech ve čtyřech řadách visela mozaika z cca 1,5 milionu zoubků pletacích strojů znázorňující jakousi bitvu v Normandii (asi Hastings dle naší chabé paměti). Za zmínku stojí i podniková prodejna obrovské nejen marmeládové společnosti Barker's. Nebýt grátis wifiny v knihovně v Temuka, ani bych se o ní nezmiňoval ;) A Timaru - škoda, že sme přijeli v pozdním odpoledni, takže sme se jen prošli botankou a po pobřeží - btw. na těch fotkách to není hbřitov, ale růžová zahrada z pohledu shora...

Celkem nudný východní pobřeží sme na chvíli opustili a zajeli si k ledovcovým jezerům a nejvyšší zélandské hoře dál do vnitrozemí. Neskutečně tyrkysová barva místního ledovcových jezer Tekapo a Pukaki se nám neomrzela ani po několika dnech. Turistický Tekapo se může chlubit kamenným kostelíkem s výhledem na jezero, termální lázně, observatoř a sochou kolie ;) Celé okolí sme si plánovali prohlídnou z kopce s hvězdárnou, ale protože nás to nahoře málem sfouklo (a to mimořádně ani trochu nepřeháním), tak sme se jen ohřáli v kaféčku a razili si cestu proti větru zpět.

Sousední jezero Pukaki turistům moc nenabídne, jen grátis kemp u břehu jezera a pěkný íčko s výhledem na Mt. Cook (nejvyšší hora NZ - 3.754m) - škoda že dneska vůbec není vidět. By člověk ani jinak neřek, že je to doopravdy jezero - půlmetrový vlny se pravidelně rozbíjely o šutry na pláži a na konec jezera dohlídnout ani nešlo, páč má přes 30 km na dýlku. Z plánovanýho koupání rychle sešlo - ne nadarmo je to ledovcové jezero, kosa jak z nosa a po pár tempech sem se bál, že nedoplavu zpátky - ale jinak supr osvěžení :) Ačkoli sme ujeli světlům civilizace, pozorování hvězd jižní hemisféry nám pokazil do céčka dorůstající měsíc. Tady je totiž i měsíc naopak - když je vidět C, tak začíná dorůstat, při Déčku couvá... No každopádně hvězdy tu jsou parádní, jen kvůli skoro úplňku sme si je tak úplně nevychutnali...

Noční kosa předznamenala slunný den - no minimálně dopoledne, takže cíl je jasnej - vylézt někam na kopec a prohlídnout si ledovce na Mt. Cook a okolní třítisícovky. Nejdřív sme došli na výhlídku Kea Point pod ledovec Mueller a pak vzhůru nahoru k Sealyho plesům (cca 1250mnm). Škoda že sme nevyrazli o fous (pár hodin ;) dřív, protože bysme stihli vylízt možná až k Mueller chatě, kde měly být ještě hezčí výhledy - ale i odtud to stálo za to, což doufám potvrdíte, až konečně nahraju fotky. Zbylý čas sem věnoval studování dost zajímavých informací o ledovcích a okolí v místním íčku. Celou Mt. Cook vesnici vlastní v podstatě jen jedna rodina, tak se není čemu divit, že ceny jsou vysokohorské - stejně bysme tu nespali, takže ani dnes sme nepohrdli ledovým osvěžením v Pukaki.

Zbytek cesty proběhl celkem pohodově - slunko pražilo, vichr fučel a my čučeli na obrovský vlny narážející o hráze jednotlivých elektráren tvořící obrovskou energetickou soustavu, co sme míjeli po cestě zpět na východní pobřeží. Co se událo tam si budu muset do příště zase vzpomenout ;)

* DOC = Department of Conservation, (asi vládní) organizace, co se stará o vše kolem přírody - její ochrany, turistiky, chat atd.

** CS = CouchSurfing, to si snad už pamatujete ;)

Západní pobřeží - West Coast aneb ... nic vtipnýho mě zrovna nenapadá

Jako první věc na našich cestách - pominu-li noční dechovou kontrolu - nás čekala klasická starost chudých backpackerů (rozumněj batůžkářů :) a to nalezení místa na přenocování. Zalíbil se nám název míjenýho jezera a ráno sme i zjistili, že je poblíž keška - asi ji ale odnesla velká voda (či vzal vítr, kterej fučel až hanba), ale ani po 15ti minutách jsem neuspěl :( Další zastávka už byla Nelson Lakes - dvě ledovcová jezera Rotoiti a Rotoroa (v Maorském překladu - Malé jezero a Dlouhé jezero).
I když Rotoroa je větší a zajímavější, většina cest a turistických lákadel se nachází u Rotoiti. Vyzbrojeni informacemi z velmi dobře zásobeného i vypadajícího Íčka, jsme vyrazili na kopec nad jezero - hlavně kvůli celkem rozumnýmu počasí - kdo ví, jak bude zítra... Výšlap na Mt. Robert jsme zvládli opět nepoměrně rychleji, než bylo udáváno. Na hřebenu nás to sice málem sfouklo, ale stjeně neodradilo pokračovat dál a zkouknout/vyfotit pěkný výhledy na jezero i kopce poblíž a ještě hezčí zasněžený v dáli. Cestu dolů jsme si protáhli o dobrou dvouhodinovku zacházkou k vodopádu. Řek bych takovej průměrnej - sváča pod ním mě ale uspokojila víc ;)

Po probuzení nás čekalo klasický novozélandský mizerný počasí - Rotoroa nešla ani přehlídnout až na konec, takže po strastiplném příkrém výšlapu na vyhlídku (a mimo jiné odlovení další kešky), sme raději co nejrychleji ujeli dotírajícím sandflies (čti sendflajs) dál. Víte vy vůbec co to sandfly je? No, po zkušenosti s místníma malýma černýma kousavýma muškama mi naši komáři po návratu přijdou jako domácí mazlíčci. I když vybaveni supr bio repelentem, ty svině malý si stejně najdou nenatřený místo a jejich kousnutí bolí nejen ukrutně další skoro hoďku, nýbrž úplně stejně ne-li hůř i druhý den a většinou i třetí - to už ale člověka tak netrápí, protože už má stejně pár dalších čerstvejších štípanců... Zatím stále nevíme, jak je dostat z auta - pomáhá jízda s otevřenýma okýnkama a pak ruční práce ;) Jestli včera bylo hnusně, tak dneska, dneska je ještě hůř! Plánovaná cesta na západní pobřeží zůstala lehce okleštěna, neboť nám část dne propršela. I tak sme se prošli po bývalé železnici vedoucí nehostinnou krajinou, dál si z dálky prohlídli  nejdelší novozélandský lanový most (o kešce poblíž se už ani nezmiňuju), a co se dneska událo dál, to si teď už prostě nevzpomenu :)

Westcoast má být malý provinční městečko bez žádné turistické zajímavosti - je to v podstatě tak, ale stejně nám přišlo celkem v pohodě. Je tam v zásadě všechno a navíc místní řeka vlévající se do moře je zatím to nejlepší ústí, co sme viděli. První a v podstatě jediný místo, kam sme zamířili (krom íčka samozřejmě), byl místní pivovar - velmi ochotná paní nám udělala i soukromou prohlídku všech prostor a nabídla ochutnávku většiny tu vařených piv - nejvíc nám chutnalo místní bio-pivo "fern". Dál sme popojeli projít se po bývalé železniční cestě vedoucí jinak nepřístupnou krajinou k bývalým pilám zpracovávajícím místní teď už vzácné dřevo. Nejzajímavější po cestě byl asi nijak neoznačený vodopád (tak aspon 20ti metrovej), jehož dopadající kapky ve slunku tvořili pěknou duhu.

Velké přípravy na náš další větší trek - Wangapeka - zabrali delší dobu (jako obvykle) a my na dvoudenní túru vyrazili až kolem 10 dopoledne. To sme ještě netušili, že nás po pár minutách zbrzdí nefunkční treková hůlka, co sem si pujčil, a já se rychle vracel pro druhou, naštěstí funkční zpět do auta. Cesta to byla celkem pohodová, žádný velký převýšení - v podstatě kolem řeky a kolem dost palem a kapradinových stromů. Jen těch brodů - nejen přes menší či větší řeky, ale i co chvíla přes celou cestu  a široké okolí - bylo  jich prostě mnohem víc, než je zdrávo. Tak či tak sme se v půlce naší cesty plánované na první den - po dlouhém a nelehkém rozmýšlení - rozhodli raději vrátit. Za dva dny bysme plánovanou trasu nezvládli a na víc dní sme neměli jak koupený kupony pro spaní v chatách, tak hlavně ani jídlo (a vo hladu teda nikam nejdu ;) Tož sme se aspoň za příjemně pražícího slunka okoupali a v ledové vodě i vlasy umyli.

Aby se podobná situace neopakovala, na zítřejší už jen jednodenní, leč pekelně dlouhou cestu po Heaphy treku sme se připravili už předchozí večer. Celých 33km nám pak zabralo "jen" 9 hodin chůze. Hold jen jeden malej batůžek a Great Walk (tzn. pěkná udržovaná cesta) po rovině dělají své ;) Cesta to byla celkem rozdílná od ostatních - míjeli sme mraky palem Nikau, pozorovali divoké vlny Tasmanova moře tříštící se o skalky u pobřeží a vychutnávali si nádhernýho počasí, na který sme už hódně dlouho čekali. Na vlastní kůži sme si vyzkoušeli, jaký je míchání sladké vody z Heaphyho řeky do moře. Nejen že se pěkně mísí sladká modrá voda se slanou zelenou a chutná pak jen lehce slanně, ale navíc řeka prudce od břehu klesá a velká hloubka pak mění barvu vody do hněda. Prostě krásná podívaná - jen toho větru mohlo foukat míň. A když už i pták oystercatcher po náleu a obletu usoudil, že Káťa není velká ústřice k sežrání, opláchli sme propocený hadry (Katka i sebe), uschli a šli zpět.

Ač kus Heaphy treku, který sme šli, nám připadal jako zatím to nejlepší ze západního pobřeží - minimálně stejně zajímavý den mi přišel ten následující. Valnou část z něj jsme strávili ve vápencové oblasti Oparara Basin. Přijeli sme už večer a krom deště nám k usínání zněly prapodivné zvuky ptáků z "džungle". Ráno sem přočetl ohromné množství vystavených tabulí se zajímavými informacemi o okolní fauně, flóře či místním i NZ geologickým složením. Káťa pak přežila další ptačí nálet - tentokrát si ji vybral asi trochu slepej (ale prej je jen tak moc zvědavej) ptáček S. I. Robin (S. I. = South Island - dále, pokud vůbec jen Robin :) Ten se chtěl tak kamarádit, že sme poprvé dokázali udělat i s mým šumítkem pěknou fotku ptáka v přírodě. Krom dvou obrovskejch převisů/tunelů z vápence a "černého" plesa nás na rozloučenou čekaly 2 zajímavý, lehce a bez omezení přístupný jeskyně - první se zajímavou "dlažbou" a pěknýma hnízdama místních pavoučků, ta druhá připomínala obrovskou zavřenou krabici...

Večerní plán byl jednoduchej - dojet zpátky kousek za Westport, projít se po pobřeží za tuleněma a pozorovatprý jeden z nejhezčích západů slunce. No, pár tuleňů sme pravda viděli, vichr ale mraky neodehnal, takže ze slibované podívané taky moc nezůstalo... Ne že bych případné zájemce chtěl odrazovat, hold sme jen tentokrát neměli dost štěstí. Což se ovšem dá říct už o celém zbytku pobytu na Západním pobřeží - celou dobu nám už více méně propršelo. Střihli sme si pár hodinovej trečík kolem řeky Fox k další vápencové jeskyni. Což o to, konečně sme viděli grátis jeskyni i s pěknýma krápníkama, jen po cestě zpátky sme oba při brození "trochu" nabrali. Mě se zouvat nechtělo, Kátě to taky i vyzuté ujelo, a ždímat botky sme mohli oba stejně. Turisticky přeplněné Pancake Rocks (skály vypadající jako kamenné lívance nejrůznějších velikostí a tvarů) sme pak už nestihli za přílivu, kdy měla voda dokonce vystřikovat otvory do výše. Ale stejně i přes déšť a davy turistů vypadaly úžasně.

To ale zase začaly zlobit stěrače - hold je v servisu asi málo utáhli a ten u řidiče se napřed málem poroučel, když chtěl asi stírat i boční okýnko - později se zase chtěl kamarádit s tím levým, ale akorát ho ohnul. Prostě cesta do Greymouth - největšího města oblasti byla náročná. Konečně sme aspoň koupili klíč na utažení stěrače a zastřihovač vlasů - prej už sem moc zarostlej a culík mi stejně nesluší :( Naše velké plány na prozkoumávání města a okolí nám opět překazila předověď počasí, kdy sme rozhodli strávit zamračené dopoledne v místním Aqua centru (hlavně teda v sauně a výřivce). Slunné odpoledne však ale nedorazilo a pro změnu začalo pršet. Co pršet, přímo chcát... Navštívili sme nějakou velkou galerku a konečně se dověděli rozdíl mezi nefritem a jadeitem (tady na Zélandu mají NEFRIT). Opět se ukázalo jako skoro nemožné najít otevřenou kavárnu dýl jak do 4 odpoledne. Když už, tak nás nechtěli nechat připojit noťas do elektriky, ale nakonec sme byli úspěšní a alespoň sme vám něco zpřístupnili.

Pokračování přístě...

Renwick aneb práce na vinici podruhé

Po strastiplné cestě zpět do Renwicku sme nastoupili do celkem nezajímavého nudného procesu - prostě do práce. Každý ráno vstávání před sedmou, třetí a pro nás poslední týden dokonce o půl hodiny dřív, protože byl posunut začátek šichty. Práce to oproti zimnímu pruningu byla na druhou stranu celkem pohodová - více méně sme celou dobu nastřídačku po čtyrech rostlinkách očišťovali kmínky od nových výrostků (budrubbing) a odstraňovali dvojité či moc hustě rostlé výhonky z horních prutů (shoot thining). První týden sme si ale moc nevydělali, když sme pracovali jen 3 a půl dne, podobně sme dopadli i druhý týden, kdy sme začínali taky až v úterý.

Mělo to ale aspoň jednu výhodu - delší víkendy ;) Dlouhý víkend sme využili pro vaše počtení dopisováním blogů, procházením/tříděním/nahráváním/komentováním fotek a abysme z toho nezblbli tak i krátkýma výletama do okolí - hledat kešky samozřejmě :) Káťa se celkem osvědčila, takže i druhý víkend sme jich pár našli. Leč tentokrát byl náš cíl mnohem zajímavější - Marlborough Sounds. Celkem slunnou sobotu sme procestovali po pobřeží celkou část Sounds, zastavit se, kde se nám líbí, projít si městečko Picton, případně si zajít na menší procházku do okolí a hlavně dělat super fotky. Neděle nám u bohužel tak pěkně nevyšla - čekal nás výstup na Mt. Stokes (kolem 1200m s asi 500m převýšením). Výhledy to mohly být nesrovnatelně zajímavější, jenže přes neustupující mlhu sme byli rádi aspoň za málo - každopadně ale za jasnýho počasí můžem vřelel doporučit.

Po dlouhém rozhodování, zda vyrazit na cesty už po dvou týdnech práce, sme oba dospěli ke klidnější variantě - pracovat ještě jeden týden. I když počasí bylo více než aprílově proměnlivé, makali sme celých 5 dnů i když ne vždy úplně celých - ještě začínáme už v 7. Pátek - skoro padla - s ostatníma sme se rozloučili čokoládovejma a sladšíma mrkvovejma muffinama - půlkou pro každýho, protože se mi jeden  celej plech podařilo večer připálit... co už. Balení našich pár švestek nám zabralo zbytek dne, takže vzhůru novým dobrodružstvím sme vyrazili až po setmění. Ještě mě ten večer stihli poprvé zastavit při silniční kontrole na alkohol (nic jinýho) - jen nechápu, koho můžou chytit, když jsou vidět minimálně 4km předem?

Golden Bay & Abel Tasman - aneb jak se jde 7,5km víc jak 3 hodiny

Jejda - já už úspěšně zapomněl, kde sem minule skončil... jó, už vím - v Port Ligar a furt bez práce ;)  Dále jsme se rozhodli pro spojení 2 treků v národním parku Abela Tasmana - pobřežní "velké procházky" a vnitrozemního celkem náročnýho treku. Nakonec i po doporučení Reawyn jsme plány na volný týden doplnili o procestování celýho zbytku severozápadní oblasti Jižáku - části Golden Bay (Zlatá zátoka).

Golden Bay byla propojena silnicí se zbytkem ostrova teprve "nedávno." Není divu - značka upozorňující na serpentiny rozšířená o doplňující ceduli: příštích 22km vypovídala za vše. Počasí si s náma furt pohrávalo, tudíž sme odsunuli chození na později a zamířili dále na sever. Po cestě sme minuli pár zajímavých výhledů a kratších procházek po okolí s velmi nezvyklýma šutrama a dojeli do městečka Takaka. To samo o sobě nevybočovalo z průměru, leč pěkná nástěnka v íčku (rozumněj informační centrum :) se všemi zajímavostmi v Golden Bay nás pěkně motivovala a výborná výstava "alternativních" šatů v místním muzeu vtipně zabavila.

Posilněni informacemi jsme vyjeli prozkoumávat okolí. První na raně byly Pupu Springs - jedny z největších a dokonce druhé nejčiští sladkovodní prameny na světě. Zajímavá podívaná vyvěrajících vřídel i když slibovaný tančící písek se nedostavil - asi ho bolely nohy... Opodál nás čekala asi tak dvou hodinová procházka kolem vodního náhonu k malé místní elektrárně - to bych ovšem nezmínil Kátin první pokus o řízení Micinky, který se dá shrnout stručně: pomalu ale jistě sme tam dojeli (i přes brod či dva ;)

Podle mě nás to nejlepší teprve čekalo následující den - výhled na moře a skalnaté útesy v Cape Farewell, cesta k majáku v Pillar Point, výhled na Farewell Spit a úchvatná pláž Wharariki Beach, kde sme našli hodně perleťových mušlí. Škoda jen toho neskutečně vytrvalýho poměrně silnýho větru - škoda slov, raději vás znovu odkážu na moje fotoalbum (doufám, že všichni víte, kde ho najdete). Cestou na jih sme už jen zkoukli Ďáblovy boty, pidiměsto Collingwood, pár uměleckých dílen a pláží. Následoval nákup zásob na 4-denní trek a první otestování stanu (to ho mám koupenej už od Aucklandu ;)

Ráno začalo neslibně utichající sprškou - co ale naplat, stanová místa už máme od včerejška rezervovaný a zaplacený, takže prostě jdem. S naší rychlostí balení sme stan i usušili, leč na trek vyrazili až po poledni. No co, však nás čeká jen nějakých 18km chůze - pohoda. Chyba lávky - ač nám udávané časy přišli  při plánování dost nadnesené, tak sme je stěží stíhali jít tak rychle a to nepočítám nějaký zastávky na odpočinek, fotky či sváču. Nakonec sme tak tak stihli přijít hodinu po odlivu, abychom vůbec mohli přebrodit záliv a dostat se do kempu. Pravda i tak sme se celkem dost namočili - a někteří chtěli i umírat ;) Já se smál raději jen potichu - však to bylo nakonec celkem příjemné osvěžení.

Moc sme si ale pěkně vybavenýho kempu neužili, rychle něco uvařili a ráno brzo vyrazili, neboť nás  hnala  vpřed potřeba stihnutí dalšího odlivu o pár hodin chůze dál. Tady už problém žádnej nebyl, neboť se šlo po horním okraji pláže. I když sme si vyhradili na dnešních 21km celý den, stejně nám málem nestačil - asi ta krosna a neustálé výstupy do buše a sestupy na pláže místo proklamované skoro roviny nás  víc než dost zpomalovalo.

Třetí den nás čekalo důležitě rozhodování - pokračovat zpátky dle původního plánu nebo dojít na konec pobřžního treku a k našemu začátku dostopovat? I přes horšící se počasí bylo rozhodnuto pro chůzi. To už se ovšem o slovo přihlásil opět déšť a v podstatě až do večera si nenechal skočit do řeči. K chatě sme tak dorazili navečer celkem demotivovaní. Navíc pohodová cesta se změnila v téměř nepřetržitý brod přes kořeny, kde pojem rovina bylo asi úplně cizí slovo - příjemné zpestření na pár hodin, ne na dva až tři dny...

V noci byla nečekaná kosa. Proto nás slunko další ráno tak moc nepřekvapilo narozdíl od zmrzlých kapek ledu na stanu. Škoda, že nevydrželo svítit dýl - i když cestou buší to až tak nevadilo. Přišli jsme vlastně jen o jedinou výhlídku po cestě k další chatě, kde nás odpoledne čekal opět oskar. Po posilnění následovalo poslední rozhodování - tentokrát už s lepším koncem. A to dojít k autu ještě dnes ideálně před setměním. Posledních asi 13km mělo být v podstatě jen z kopce s dvěma menšíma stoupáníma, tudíž sme věřili, že to stihnem dřív než za odhadovaných 5 hodin. Co ale místní dokážou na vymyslet za cestu na 2 kilometrech, to by člověk nevěřil - máš se Karle ještě co učit ;) Abych to ale zkrátil - došli sme akorát se západem slunce, po cestě si i užili pár pěkných výhledů a vyhli se tak zítřejšímu pochodu v dešti.

Poslední den v Golden Bay sme hodlali strávit už odpočinkově - proházkou k Wainui vodopádu,  memoriálu Abela Tasmana, prohlídkou zajímavých skalních útvarů v The Grove a výstupu do jeskyně Rawhiti Cave. Střídavé přeháňky, únava a představa, že zítra vstáváme před sedmou a jdem do práce nám stejně ani víc nedovolili. V půli cesty sme utratili skoro všechny poslední peníze za obrovskej nákup jídla minimálně na týden dopředu, sedli do auta a nic. Nešlo nastartovat! Točím volantem, zkouším každou pozici klíčku v zapalování, ale ani se nehl. Je večer a státní svátek k tomu - na servis můžu rovnou zapomenout. Po půlhodině marnýho snažení už hledám i číslo na AA (něco jako naši žlutí anděli), ale moje pojištění je jen základní, tak bych je stejně ani  pomalu neměl čím zaplatit. Zlost rostla pomalu ale jistě, takže sem si přestal lámat hlavu nad zalomením klíčku a zvyšoval tlak. Ne nadarmo se říká, co nejde silou, jde ještě větší silou ;) po dobré třičtvrtihodinovce se klíček pohnul a já konečně nastartoval.

Teď už jen za zbylých 14 dolarů dobrat benzín, ať těch sto kiláků vůbec dojedem a když to dobře pujde, kolem 8 sme doma v Renwicku. Nešlo to. Tak dlouho sem čekal na benzinku po mé straně silnice, až sem obě dvě na pravé přejel a z Nelsonu odjel. Co už - do Havelocku je to jen nějakých 70 km, to musím v poho dojet. Hladový oko na mě začalo pomrkávat už po nějakých dvaceti, tak sem raději přepnul na co nejúspornější možnou jízdu. Problém přišel, když benzinka byla už zavřená - co teď? No snad tam ještě pár litrů je, ale abych dojel zbylých 30km, to teda nevim, nevim. Úsporněji už jet vážně nešlo, měl jsem tak dost času na vymyšlení několika krizových variant. Do teď nevím jak, ale dojeli sme snad na poslední benzínový výpary v nádrži. Raději jsem v Renwicku dotankoval na kartu a neodkládal to až na ráno. Co kdybych ten poslední kilák už nedojel - přece nepřijdem první den do práce pozdě...

Wwoof - práce - wwoof - práce?

12. října - datum začátku práce se už začalo přibližovat. Poslední týden čekání jsme si ukrátili dalším wwoofem na půli cesty zpět do Renwicku. Přes Gore Bay - celkem pěknou pláž a hodinovej výšlap na vyhlídku - jsme dojeli do osady Conway Flat. Tam na nás čekalo luxusní ubytování a pár menších prací - jako úklid chajdy pro chodce po soukromým treku, stavění plotu (za výrazné pomoci techniky), vyvážení osmiletýho hnoje z přístřešku pro ovce, ale hlavně tailing - stříhání ocasů jehňatům. Pete už měl celej proces celkem pěkně zautomatizovanej a hlavně skoro bezbolestnej. Ocasy se už neřežou, ale podvazujou gumovým kroužkem a ty pak samy po nějakým tom týdnu odpadnou. Jediný lehce krvavý pak už jen zbývá značkování oušek - drastická to věc, naznala Káťa ;) Megan nás pak každý den hostila velmi delikátníma jídlama, zbytek volného času jí pak zabral 8mi měsíční syn Henry. Kvůli počasí a našemu celkem brzkému odjezdu na sever jsme si tailing užili jen jeden den, ale i tak to byl super zážitek - aspoň pro mě ;)

Nečekaně slunnou neděli jsme si dosyta užili v městečku Kaikoura. Nejdřív jsme nafotili super panorámátka z vyhlídky ze středu poloostrova a pak už vzhůru za tuleňema - doslova :) Většina návštěvníků Kaikoury se spokojí s půlhoďkou na parkovišti na konci města, kde můžou v každou roční dobu pozorovat více či méně slunících se tuleňů. Sem tam se někdo i vydá na celkem pohodovou procházku po útesech podél poloostrova - což sme udělali i my. Vyhlídky to byly pěkný a cesta nenáročně nudná, tak jsme se rozhodli zpáteční cestu absolvovat přímo podél pobřeží (tak jak to ukazovala mapka v mým staronovým průvodci). Čekalo nás menší rozhodování, zda vůbec jít či ne, neboť naznačená cesta už nebyla zcela oficiální a za přílivu i místy neschůdná. Naznali sme ale, že stejnou cestou se vracet nechceme a spíš se blíží odliv, tak jsme vyrazili...

Hned z kraje jsme procházeli kolem velmi roztodivných skalnatých útvarů (viz. fotogalerie) - celkem fascinující pravidelné tvary, prapodivné obrovské kamenné desky, či ostré vrstvené výběžky. O kousek dál to už ale přišlo, resp. se jen objevilo - tuleni, hafo tuleňů. Malých i velkých, jak líných tak víc bojácných, ospalých či nasr... teda naštvaných, že je rušíme od poklidného slunění. Většina jich nakonec stejně před námi utekla do bezpečí moře, jen pár nejodvážnějších/nejlínějších jich zůstalo ležet dál na místě. Tak to šlo poměrně dlouho než sme narazili na 2 obzváště nehybný, zato však celkem hlučný a velký tuleně, kteří ale už nešli obejít bezpečně "zadem" (a nekřížit jim cestu do moře). Ani po nějakých 5ti minutách hulákání a odhánění se nic nezměnilo. Vyvstala však další, mnohem náročnější pětiminutovka - a to přesvědčení Kačenky, že kolem nich doopravdy prokličkujeme a nic se nám při tom nestane... No zkrátka byla to fuška, ale povedlo se - a celou cestu jsme už zvládli bez výraznějších obtíží. Jen doufám, že Káťu brzo tulenní trauma přejde a ještě se někdy na další tuleně pojedem znovu podívat - už raději z trochu větší dálky samozřejmě :)

Lehce navečer jsme dorazili do mého starého dobrého domu v Renwicku, ubytovali se, uvařili si a zalehli do normálních postelí, protože ráno o půl osmé máme sraz na stejné vinici, kde jsem pro Marg pracoval v zimě. Vstávat se moc nechtělo, ale vidina práce byla celkem nápomocna. Na vinici jsme nakonec přijeli jako poslední - hold to máme nejblíž ;) Jarní práce na vinici jsou placeny od hodiny a co do fyzické náročnosti nemají se zimou srovnání - jen je to záhul na záda. Celej den se prochází mezi řádky a na střídačku se čistí kmínky od nových výrostků a probírají pruty od dvojitých, případně jinak nevyhovujících mladých výhonků. Lehčí překvapení nás čekalo už o první (placené) pauze - zapředl jsem rozhovor s Marg a dověděl se, že na další práci asi týden budem muset počkat. Domylel jsem si, že opět dokončíme vinici - jako v zimě - a pak teda budem pokračovat jinde. Chyba lávky - hned místo oběda jsme jeli domů s tím, že snad přístí týden budem pokračovat. Zbytek celkem slunného odpoledne sme strávili procházkou po Blemu když v tom mě napadlo: "Co zkusit napsat na wwoof do Port Ligar?" Odpověď přišla překvapivě bleskově a víc než horlivě pozitivní. Nebylo dál co řešit - jedem opět do Pelorus Sound :)

Nemůže ovšem odjed hned, ale až zítra po WOF - místní technické kontrole prováděné každýho půlroku. Můj velkej bubák z WOFky na levné Micce naštěstí celkem splaskl, když jedinou závažnou poruchou byly schledány moje stěrače. Servisák se nabídl, že je sežene a ozve se - proč ne, my jedem pryč.

Výhlídky po cestě vypadali ještě líp než při mé první cestě do Port Ligar, což jste si už mohli dávno prohlídnou na fotkách. Hned na úvod nás nečekalo žádné přivítání - Raewyn byla i se všema dětma ve městě, Tim někde pracoval a francouzská wwooferka Nelly zalezlá v chajdě. Naštěstí sem věděl co a jak, takže sme se brzo všichni potkali a vyrazili nahánět stádo ovcí. Už samotná cesta k nim vypadala místy dost nebezpečně a samotné shánění nebyl taky žádnej med, neboť pastva měla svah místy i 60°. Já byl poslán nebezpečně vypadající spodní ovčí cestou a naštěstí vybaven holí, která se mi víc než hodila. Minimálně 2x mi to nekontrolovaně uklouzlo, takže jsem se pak ani raději nedíval dolů na útesy. Holky se prošli nahoru na kopec, kde zas neuvěřitelně silně foukal vítr, že se ani nešlo udržet na nohách... No vskutku zajímavá procházka. Ovce sme shromáždili až se soumrakem, takže sme už jen uvařili véču a chvíli hráli karty. Celej zbytek pobytu mi už celkem splývá, takže na detaily koukněte ke Káti na blog - každopádně však počasí nám tentokrát vůbec nepřálo a celej wwoof skončil celkem rozpačitě. Rozhodně zajímavou zkušeností bylo samotné stříhání asi 240ti ovcí a následné třídění vlny. Já sem pak jezdil každej den na loď přivazovat nový a nový plováky k lanům se slávkama a Káťa plela případně pomáhala v kuchyni. Z plánovaného sobotního hlídání dětí nakonec tak napůl sešlo, protože Tim se rozhodl, že na svatbu známých nepojede - jeli sme raději zase na slávky. Snad to nevypadá, že to byla tentokrát jen hrůza - jeden den se nám zadařilo vyjet na kajak, leč tuleni neměli jedinej důvod se slunit, takže sme ani jednoho neviděli. Já měl celkem štěstí i když jen na krátko zahlídnout houfek malých černobílých Hectorových delfínů. Všichni tři wwoofeři sme si ale jednou prohlídli dva rejnoky u mola a užili si jeden večer dosytosti výřivky.

Aby toho všeho překvapení nebylo málo, dověděli sme se v sobotu, že začátek naší práce se opět posouvá a to až na příští úterý (po pondělním volnu ke Dni práce) - nejspíš. A co se dělo dál? To se dovíte přístě - nejspíš ;)